--------------------------------------------------------------------------------
Autor: A.J.
Název: Hypotéza 1995
Zdroj: NN Ročník........: 0005/038 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
J.A. Hypotéza 1995 červenec - září 1995
Žijeme v době epochálního pokusu o znovunastolení otrokářského řádu, v novém hávu, odpovídajícím novodobým podmínkám. Pokud patříme ke spodní vrstv ě obyvatelstva, nemáme šanci těm nahoře cokoli prokázat. Maximem našich možnos tí je vytvořit a nabídnout obrázek, který dává smysl.
První podmínkou možnosti vytvořit si pravdivý obraz skutečnosti je, p ři masívní a systematické produkci nasmírného chaosu, schopnost položit si spr ávné, podstatné otázky.
Jsou to především tyto:
Jak je možné, že Moskva jako všeobecně respektované centrum čehokoli mezinárodního a nadnárodního je paralyzována a izolována, a přesto vše, co se v našem prostoru rozjelo nástupem tzv. komunismu, jede nerušeně dál? Jaký smysl dává skutečnost, že na přelomu 19. a 20. století bylo komu nistické hnutí v Rusku slabé a nevýznamné (ve srovnání se situací v Německu a Anglii), a za pár let toto hnutí ovládlo ocelovou rukou nejen Rusko, ale navíc další obrovská území v Evropě a Asii, nastolilo dosud neslýchaný teror, za po užití nesmírně surových prostředků zničilo vše, co mu stálo v cestě, stalo se nejstrašnější hrozbou pro celé lidstvo a celou planetu, a po několika desetile tích náhle zmizelo ze zemského povrchu?
Jaký smysl dává průběh tzv. komunismu u nás: v roce 1938, před 2. svě tovou válkou, tu byli komunisté slabí a skromní; za 10 let nato zahájili omrač ující, zdrcující, triumfální cestu jako předtím v rusku, ničili a zničili všec hny a všechno jim nepohodlné, a po necelých 42 letech se náhle vypařili do vzd uchu?
Je možné, aby komunisté sami, bez cizí pomoci, nováčci na politické s céně, vytvořili onen gigantický komplex vzájemně propojených tajných služeb, k teré svou výkonností přes noc překonaly všechny západní tajné služby? Je možné, aby Sovětský svaz sám, bez cizí pmoci, vyrostl v supervelmo c v mnohém vážně konkurující Spojeným státům, a za pár desetiletí se náhle zhr outil do naprosté bídy a bezmoci?
Jaký smysl dává, že komunističtí vůdci jednali vždy s tak úžasným seb evědomím, s takovou jistotou, rutinou, bravurou, že se jim vždy vše až nepocho pitelně dařilo, a pak se najednou propadli do bezvýznamnosti? Jaký smysl dává skutečnost, že ruští vůdcové po více než 70 let syste maticky decimovali ruský lid a ruskou zemi?
Je Moskva a Rusko skutečným, nebo jen nastrčeným centrem světového ko munismu? Jsou komunismus a komunisté v podobě, ve které jsme je zažii, jevem a utentickým, nebo komusi posloužili jako nosiče něčeho zcela jiného? Komu a čeho?
Oč šlo v roce 1989? Z hlediska pánů této země o přivlastnění si majet ku, jehož byli do té doby samozvanými správci.
Ale:
Jsou tito naši páni, extébácká chamraď, odpad lidské společnosti, skutečnými p ány? Jsou oni aktéry grandiózních dějinných kotrmelců a přemetů, na něž hledím e s úžasem? Nebo jsou pouhými loutkami v rukou skutečných pánů, skutečných vlá dců?
Oč šlo v roce 1989 z hlediska skutečných pánů stojících v pozadí a tahajících za nitky? Co znamen z jejich hlediska hra s likvidací a opětným návratem kapit alistického řádu?
První odpověď: DOŠLO K VÝMĚNĚ BURŽOAZIE. Další otázky:
Komu vadila původní, normální, atuentická buržovazie? Komu vadila nat olik, že inscenoval velice složitou, nákladnou a zdlouhavou hru (s nejistým vý sledkem), aby původní buržoazii zlikvidoval a posléze ji nahradil bandou všeho schopných ničemů?
Co vlastně komusi v pozadí tak velice vadilo a vadí na buržoazii? Komu kdy bur žoazie co vzala?
Je tu někdo, pro koho buržoazie byla a je tak naprosto nepřijatelnou knkurencí ?
Kdo byl téměř neomezeným pánem v našem prostoru před nástupem buržoazie? Který jediný evropský stát vlastní nepředstavitelný majetek a přitom nemá územ í, které by musel spravovat, a nemá obyvatelstvo, které by neustále natahovalo ruku?
Který evropský stát měl za sebou dlouhou a slavnou historii, obrovskou sumu zk ušeností s ovládáním lidí včetně zkušeností s konspirací, v době, kdy ostatní evropské národy ještě neuměly číst a psát?
Který jediný evrospký stát má natolik volné ruce, že se může věnovat výhradně svým roupům?
Druhá odpověď: JEDINÝM STÁTEM, KTERÝ MÁ JAK ODPOVÍDAJÍCÍ PROSTŘEDKY, TAK MOTIV K TÉTO HŘE, JE VATIKÁN.
Evropské dějiny jsou především dějinami panování římské církve a odporu proti tomuto panování. Církev a církevní stát se ustavily na počátku středověku jako žto spolek prvotních křesťanů se špičkami moci zanikajícího starověkého Říma, spolek z nezbytnosti, namířený proti třetí tehdy mocné a nebezpečné veličině, útočícím Germánům.
Tento šílený konkubinát sekty fanatických mučedníků a jejich katů nar azil na své krvavé a hořícími hranicemi lemované cestě za světovládou na řadu překážek.
Na přelomu středověku a novověku přišly dvě velké reformační vlny; hvězdáři po stupně prosadili heliocentrický systém odporující učení Bible; byly objeveny A merika a Austrálie; vystoupení osvícenských filosofů v 18. století, zakrátko n ásledující Velká francouzská revoluce a nástup buržoazie, to mohly být posledn í hřebíky do rakve panování "církve svaté", do rakve otroctví, kastovního neřá du, do rakve církevní politiky neustálého teroru a represe. Přes všechny hrůzy francouzské revoluce a přes nesporně velké nedostatky ranéh o kapitalismu se zdálo, že situace je nezvratná, že konečně začíná svítat, že nastává věk rozumu, cesty ke svobodě, rovnosti, právu, spravedlnosti, demokrac ii.
Ukazuje se, že církev pouze na přechodnou dobu, přibližně na 100 let, takticky ustoupila do pozadí. Tiše vyčkávala, předstírala příklon k "duchovním hodnotá m" a rezignaci na "světskou" moc, budovala a posilovala si pozice po celém svě tě, podnikala a vydělávala, vypracovávala projekty comebacku na velkou politic kou scénu, sbírala síly, nechávala působit čas hojící rány a přinášející zapom enutí...
Památný výstřel z děla křižníkuAurory před Zimním palácem v Petrohrad ě dne 7. 11. 1917 byl signálem zahájení ofenzívy římské církve. Základním prin cipem, všepronikajícím prvkem, alfou a omegou politiky Vatikánu se stal PRINCI P POUŽÍVÁNÍ AGENTA. Vatikán přivedl tento princip a vše, co s ním souvisí, k n aprosté dokonalosti. Pro tak gigantickou organizace, schopnou a rozhodnutou pá chat zločiny v rozsahu překonávajícím velké přírodní katastrofy a přitom zůsta t v bezpečné anonymitě, je to asi jediná schůdná cesta. Nikdo na světě nemá ta kový přehled o problémech a bolestech lidí v našem prostoru jako římská církev . Už od středověku má tato instituce nepřetržitě v každé větší vesnici svého č lověka - faráře. Sběr, předávání a vyhodnocování informací trvá hodně přes tis íc let a církev je ze všech nejlépe připravena využít co nejúčinněji problémů národnostních, sociálních i jiných; je schopna tyto problémy podněcovat a usmě rňovat, i přímo vyvolávat.
V roce 1917 v Rusku, stejně jako v roce 1948 u nás, bylo nemyslitelné likvidov at buržoazii pod hesly "zpět do středověku", "zpět do náruče církve svaté" apo d. Jediná šance na úspěch byla obsažena v možnosti nasadit si masku pokroku. P roto Vatikán zvolil jako nosič svých zájmů, jako jakéhosi "kolektivního agenta " či ještě lépe "masového agenta" socialistické a komunistické hnutí, jež post upně infiltroval, ovládl a nasadil do své hry. Proto byla upltňována hesla o r ovnosti, o beztřídní společnosti bez pánů a chudáků, za lepší zítřek, za socia lismus a komunismus, proti buržoaznímu a dokonce klerikálnímu tmářství, kupřed u levá, poručíme větru dešti...
Druhým oborem, ve kterém Vatikán dosáhl absolutní dokonalosti, je VYV OLÁVÁNÍ MAXIMÁLNÍHO, TOTÁLNÍHO CHAOSU, systematické vytváření takových situací , v jakých není schopen se orientovat ani člověk inteligentní a vzdělaný. Nikd o neví, kdo je kdo, kdo je s kým a proti komu Specialitou církevních profesion álů je produkovat spletence, po jejichž případném rozpletení většina lidí není schopna uvěřit tomu, co vidí.
Nejďábelštějším prvkem v nastoleném chaosu byl předstíraný boj proti církvi, v e skutečnosti pronásledování vybraných (nepohodlných) věřících a kněží, organi zované a řízené Vatikánem.
Tyto většinou slušné a naivní lidi církev cynicky obětovala, aby vyvolala iluz i vlastního pronásledování ze strany "bezbožných komunistů". Církev totiž, pronásledovaná naposledy ve 3. století císařem Diokleciánem, zat oužila vzbudit ve světové veřejnosti sympatie, soucit, solidaritu. Jak to navl éci, když mě nikdo ne a nechce pronásledovat? Jak zařídit, abych mohl hrát a n a všech frontách vyhrávat svou hru, a ještě inkasovat a publika body slabšího, pronásledovaného, bránícího se?
"Pronásledování církve" ze strany tzv. komunistů dává smysl tehdy, dosadíme-li jako cíl této činnosti
a) maskování,
b) získávání sympatií.
Kdyby šlo o autentické komunisty usilující vybudovat komunismus, jistě by v ce stě za svou metou byli vůči okolí daleko smířlivější a taktičtější, snažili by se získávat spojence, v prvé řadě křesťany.
Dále. Z odstupu několika let jsou dobe viditelné rozpaky tehdejších mocných, k oho a jak moc pronásledovat, velké i zásadní rozdíly v přístupu k různým jedin cům a rodinám, přílivy a odlivy pronásledování...
A ještě. Proč se pronásledování defacto vůbec nezvtahovalo na věřící protestan ských církví?
Šlo o to, nastolit teror nesporný a nezpochybnitelný, který ale neměl způsobet katolické církvi vážnější škody.
Rusové jsou ve skutečnosti oběti, mnohem tragičtější oběti než my. Je jich zemi si na několik desetiletí vypůjčili, pronajali onačejší tyrani než ru ští caři.
Systematickou likvidaci všeho osvědčeného kryli revoluční ideologií, vlastní k rutost a despocii kryli špatnou pověstí Ruska. Miliónkrát se před našima očima prozradili, prozrazovali se neustále, a my jsme je nepoznali. - Nenávist a nesnášenlivost tzv. komunistů vůči všem a všemu kolem nich nebyla ničím jiným než dobře známou nenávistí katolické církve a její neschopnosti s nést vedle sebe někoho jiného a tolerovat odlišné názory.
- Hierarchie všech těch předsedů a tajemníků, pyramida, na jejímž vrcholku sto jí sám "generální", je zjednodušenou aplikací hierarchie církevní, kaplanů, fa rářů, kanovníků, prelátů, biskupů, arcibiskupů, kardinálů, primasů a jak se vš echna ta havěť jmenuje.
- Pojetí "pravověrnosti" a "kacířství" je v obou ideologiích navlas identické. - Nestvůrná komunistická propaganda, "výchova" ve školství, neustálé školení a "proškolování" dospělé populace, běsnění sdělovacích prostředků, to vše je vě rnou kopií církevního zpracovávání adeptů kněžství v seminářích a prostých věř ících pomocí kázání a zůrných efektů v kostele a v hodinách náboženství. - Bezpodmínečné vyžadování slepé víry a poslušnosti, to přece nemůže být nikdo jiný než naše stará známá "církev svatá".
- Až směšně dnes působí podobnost výroby a způsobů uctívání cirkevních a komun istických světců a mučedníků.
- Systematické deptání otroků cestou imputování permanentního, celoživotního p ocitu viny, původně skrze přirozenou sexualitu (převzato z judaismu), v komuni stickém převleku skrze vlastnictví majetku, prozrazuje týž zdroj, totéž myšlen í, týž rukopis.
- Sugestivní HESLO jako bariéra postavená do cesty nežádoucímu svobodnému myšl ení, má v obou ideologiích stejně postavení a stejný význam. Dokonce i obsah n ěkterých hesel křesťanských a komunistických je shodný.
Soudruh tajemník či ředitel či předseda v obnošeném kvádru, s brýlemi na nose, s plnicím perem v kapsičce saka, vystupující jako důsledn a nesmiřit elný komunista a ateista, memorující různé poučky a směrnice, ve skutečnosti a gent Vatikánu (o čemž v drtivé většině případů neměl tušení) to je asi nejgeni álnější maskování agenta v dějinách tajných služeb, a nejgeniálnější mystifika ce v lidských dějinách vůbec.
Když už jsme se dostali tak daleko, nemůžeme nevěnovat alespoň letmou pozornost dvěma jiným hnutím, jež sehrály významnou roli v evropské politice 20. století, jejich ideologiím a symbolům.
Zatímco myšlenky socialismu a komunismu jsou logickými a legitimními produkty lidské povahy, ideologie a symboly nacismu působí už na první pohled nepřiroze ně, násilně, zrůdně, nesmyslně. Totéž lze říci o zednářství, které se tu a tam odkudsi vynoří, jeho protagonisté sehrají přízračné loutkové divadlo (naše Ch arta 77 a Velký Listopad), a zase zapadne do propadliště.
Obě hnutí, jakkoli vzájemně rozdílná, se jeví jako uměle vytvořená kýmsi v poz adí; nacismus byl použit jednorázově, zednáři jsou spolu s Židy, Němci, Rusy a údajně fatálními geopolitickými konstelasemi a danostmi vítaným prostředkem k lamání, odvádění pozornosti, dezorientace.
Z globálního hlediska je namístě otázka, proč Amerika, autentická bur žoazní velmoc, dovoluje Vatikánu hrát ve Střední a Východní evropě tak giganti ckou zločinnou hru, v důsledcích podřezávající větev pod buržoazií na celém sv ětě, i v Americe.
Je pravděpodobné, že pro Ameriku je ze všech špatných řešení relativně nejvýho dnější tichý souhlas za úplatu v podobě dohodnuté participace na výsledcích a výhodách hry:
1. Uměle organizovaným a řízeným vývojem ve 20. století došlo k výraznému osla bení dvou hlavních evropských velmocí, Německa a Ruska.
2. Komunistická epizoda zdiskreditovala myšlenky socialismu a komunismu na vel mi dlouhou dobu, alespoň ve svobodném světě.
3. Experimentální povaha hry umožnila zůčastněným stranám získat nesmírnou sum u nesmírně cenných poznatků, jinak nedostupných.
Dodejme: Co by Amerika mohla získat, kdyby se rozhodla postavit se Vatikánu na odpor?
Chceme-li pochopit mentalitu a možnosti lidí usilujících o naše absol utní zotročení, musíme vzít v úvahu výjimečnost a výlučnost situace a životníh o stylu církevního státu a jeho profesionálů.
Obyčejný člověk žije celý svůj život v podstatě dvěma motivy. Jsou to a) obživa,
b) sexuální život a jeho důsledky. Chlapec se narodí, rodiče ho živí, pečují o něho, vychovávají ho, třesou se o jeho život a zdraví. Vyhcodí školu a připravuje se na celoživotní povolání. Za čne pracovat, ožení se a zplodí potomky, třese se o jejich život a zdraví, vyc hovává je, ze všech sil se snaží zabezepčit jim slušný životní standard a vyhl ídky do budoucnosti. Záleží mu na tom, aby někdo z dětí, pokud možno syn, se d al jeho cestou. To se nemusí stát. Syn si zvolí jiné povolání, v otcově díle n ikdo z rodiny nepokračuje; pak se syn špatně ožení, ze pár let nevyléčitelně o nemocní, rozvede se, rozvodem přijde o majetek, v důsledku nemoci je nucen při jmout náhradní špatně placenou práci, začne pít, skončí v bídě... Takové starosti Vatikán nezná. Vlastní děti nejsou, a když, tak bůhví kde. Dorost se vytipovává a sbírá po celém světě, je vybírán podle pevných a v elmi přísných kritérií. Každý z budoucích pokračovatelů "díla" církve je po dl ouhá léta cvičen a prověřován. Osobně na něm nikomu z "otců církve" nezáleží. Když selže, onemocní, zemře, je nahrazen jiným. Nikdo se nermoutí, nikdo neplá če. Pokračování "díla" je zajištěno, probíhá v klidu, bez tísně, bez úzkostí, bez traumat.
Tato jedinečně optimální situace umožňuje církevním profesionálům mys let zcela jinak než všichni ostatní lidé, také ve zcela jiných časových rozměr ech.
Pokusme se periodizovat hru, jejímiž jsme bezmocnými objekty a oběťmi , a pokusme se rozluštit smysl této hry.
1. dějství: Ruská revoluce a následující vývoj v Rusku a okolních zemích.
2. dějství: Nástup nacismu a fašismu v Evropě, 2. světová válka. 3. dějství: Poválečný vývoj v Evropě, import tzv. komunismu z Rusk a do Střední Evropy a na Balkán, komunistická epizoda. 4. dějství: Řízené převraty v sovětském bloku, návrat kapitalismu ve změněných podmínkách.
Oč tu může jít. Kromě zmíněné likvidace autentické buržoazie jako nos itelky demokratických idejí pro Vatikán nepřijatelných jde o zpracovávání celé populace v našem prostoru, o přípravu podmínek pro návrat panství katolické c írkve, pro návrat středověku. Církevní profesionálové pro nás připravili někol ik podob pekla Made in Vaticano: po komunistickém peklu přichází peklo falešné demorkacie, falešného kapitalismu a falešného trhu; vláda mamonu, zločinu, zl odějny, lži, podvodu, podrazu. Těžko říci, co všechno jsou schopni strujci tét o ničemné hry vytáhnout ze širokých rukávů svých kuten. Jistě je, že s naší ex tébáckou "elitou" lze budovat absolutně cokoli, může přijít režim katolický, p rotestantský, mohamedánský, buddhistický, indiánský, nacionalistický.... Pod jednou podmínkou: nomenklatura a StB budou nahoře, budou vlastnit majetek a vládnout.
Až ti v pozadí uznají, že to stačí, a bude to shodou okolností přesně v okamži ku, kdy postupné crescendo už teď opatrně uplatňovaného hesla "bez Boha nelze žít" bude hřmít ze všech stran fortissimo, nebídnou nám svou nezištnou náruč j ako poslední útočiště, náruč jediných pravých progesionálů přes Boha a všechno Boží....
Podstatou naší podivné existence je imitace, náhražka normálního živo ta. Místo skutečnosti divadlo, místo hodnot atrapy, místo osobností agenti. Podmínkou dnešního zdání jakés takés plurality a demokracie je právě těch něko lik řpedchozích desetiletí budování tajných policejních organizací, u nás StB. Všechny zdánlivě vzájemně nezávislé státní instituce a celá pseudoburžoaazie jsou vytvořeny na bázi KGB a jeho odnoží.
Tak, stane-li se nehoda, vzdubí-li například "pan podnikatel" příliš nápadnou zlodějnou pozornost veřejnosti, nemusí se zase tolik bát. Pokud není z hledisk a politické únosnosti jiné cesty než poslat ho na čas za mříže, lze říci, že h o zatýká jeho bratr, ředitelem věznice je bratranec z matčiny strany, bchařem švagr, soudit ho bude strýc nebo teta, psát o případu budou do Lidových novin synovec, do Mladé fronty Dnes sestřenice, do Rudého práva tchýně... To je podstata dnešní české plurality a demokracie, podstata procesu tzv. tran sformace.
Úspěch a neúspěch, ale do jisté míry i štěstí a smůla, jsou dnes z po zadí řízeny. Každému člověku je určen jeho úděl. Můžeme-li se kromě jistoty sv é smrti vůbec na něco spolehnout, pak na to, že každý, kdo zastává jakékoli vý znamnější postavení z titulu majetku nebo funkce, je jejich člověk. Pokusí-li se někdo z nás otroků větřít se mezi ně, je smeten. Teror dnešních vládců je, díky vybudované a úspěšně "transformované" podzemní síti, nepostižitelný a nep rokazatelný. Milióny rukou se v tichosti myjí navzájem a všechny zůstávájí čis té.
Vynikající ukázkou brilantní profesionality těch v pozadí, ukázkou to ho, "jak se to dělá", příkladem vysoce uspokojivé realizace cílů přesně protik ladných navozenému zdání,je lustrační zákon a jeho uplatňování v praxi. Ve svém původním znění by zákon přece jen možnosti StB omezoval, proto byl nov elizován. Novelizace spočívá ve vyjmutí důvěrníků a kandidátů tajně spolupráce - KTS - ze zákona.
Po této úpravě, navíc při směšné snadnosti masově praktikovaných lustračních p odvodů, zákon nepostihuje prakticky nikoho, naopak ochraňuje integritu a akces chopnost StB a garantuje její další utajení. Obrovská armáda KRS, plnohodnotný ch agentů, dokonale vycvičených a prověřených, nepřeřazených do kategorie "age nt" z taktických důvodů, je schopna řídit celý stát.
V Analýze 17. listopadu 1989 obvinil Miroslav Dolejší už v roce 1990 nynějšího ministra vnitra Jana Rumla z krádeže více než 15 000 osobních svazků z archívu StB, v průběhu 6 týdnu. Jan Ruml na obvinění nereagoval. Tento muž prohlásil v létě 1995 k tématu zpřístupnění svazků "bývalé" StB toto : V Německu bylo dodnes "obslouženo" asi 900 000 osob, u nás bude "obslouženo" celkem 60 000 osob.
Co asi čipera schopný likvidovat 15 000 svazků během 6 týdnů, to jest 2 500 sv azků týdně, to jest 500 svazků denně, se svými lidmi v archívu StB po ta dlouh á léta dělá, domyslí si i prosťáček. Lze rozumně předpokládat, že Ruml produkt ivitu své "práce" ještě zvýšil.
Archiv StB je, zdá se, uspěšně "transformován", čti vybílen, "výkvět českého n ároda" může klidně spát.
V roce 1996, více než 6 let po "sametové revoluci", český stát velkoryse nabíd ne několika vybraným jedincům přečíst si několik bezvýznamných udání. Z lustračního zákona vyplývající nutnost uklidit pár lidí do soukromé sféry (k de mohou být stejně užiteční jako na výsluní vysoké politické funkce, viz příp ad Dušana Třísky), je více než bohatě vyvážena nezaslouženou a nesmyslnou pres tiží estébáckého českého státu v zahraničí, prestiží, již získal na základě po uhé existence bědného legislativního paskvilu.
Počínaje vznikem československého státu v roce 1918 tu máme už pátou garnituru zaručeně ryzích mesiášů, kteří se postavili do čela státu, dosoudili praxi svých předchůdců a ubezpečili nás, že teď už konečně, ale teď už doopra vdy, zavládne ne-li ráj na zemi, tedy alespoň systém slušný a spravedlivý. Int ervaly mezi nástupy našich dobrodinců jsou zhruba 20, 10, 20, 20 let. Zejména převrat v roce 1948 a extébácká šaškárna v roce 1989 byly orientovány na co ne jdůkladnější rozbití všeho, co drží stát a společnost pohromadě; mezníky 1939, 1948, 1968, 1989, znamenaly vždy zhoršení situace obyčejného člověka. Vývoj p o roce 1989, kdy nejhorší z nejhorších se napakovali dosud nevídaným způsobem a my dole jsme, tentokrát pod záminkou demokracie a tržního hospodářství, znov a ožebračování, znamená jednu z nejpodlejších ran pod pás, jež obdržel český n árod za celou dobu své existence.
Samozřejmě, všechny tyto převraty a přemety, všechny zločinné a nesmyslné reži my počínaje nacistickým, účinně decimují celou naši populaci. Ztráta orientace , rozvrat v oblasti rozumu a mravnosti, likvidace elementární schopnosti rozli šovací, schopnosti nezávislého myšlení a úsudku, jsou v podstatě dovršeny. Jsm e už jen stádo nesvéprávných a izolovaných jednotlivců. Když si uvědomíme, že ještě před 50-60 lety, během 2. světové války, sae na našem území skrývala řad a lidí a dožila se ve zdraví konce války, a když si představíme, jak a s jakou ryhclostí by dopadli dnes...
Komunistická epizoda se vyznačovala geniální koncepcí; mouchy zabité jednou ranou nelze spočítat. Izolace, do níž jsme byli uvrženi, znamenala mimo jiné i to, že v roce 1989 už prakticky nikdo nevěděl, jak vypadá demokracie; n ikdo kromě vyvolených a vycvičených neuměl podnikat ai hospodařit, nikdo se ne vyznal ve věcech finančních a kapitálových, nikdo z nás nebyl schopen ani vypl nit daňové přiznání.
Všechny tyto dílčí skutečnosti zajišťovaly předem úspěch chystaného " epochálního přemetu".
Léta 1968-69 a obdobné události v Maďarsku a Poslku nám pomáhají pood hrnout roušku skrývající zákulisí hry.
Šlo o 1. preventivní údery národům považovaným za nespolehlivé, po vyprovokova ném vývoji;
2. testy zaměřené na zkoumání a hodnocení mentality populace, o to, jak pokrač uje zpracovávání obyvatelstva, co nastane při povolení a opětném přitažení uzd y;
3. vytvoření rezervních garnitur jakoby vyobcovaných komunistů, předurčených k použití v další etapě.
(Viz Miroslav Doleší: Analýza 17. listopadu 1989) Ze zpětného pohledu je dobře vidět, že období 1968-69 znamenalo také start k přípravě Velkého Listopadu.
Mrtvolná nehybnost Husákova režimu, produkující nekonečný zástup nekonečných s tupidit a zhovadilostí všeho druhu, byla prostě ČEKÁNÍM.
Nejhroznější teror z přelomu 40. a 50. let byl nenávratnou minulostí, formy tl aku na obyvatelstvo se zjemnily. Udělování nezákonných rozkazu a pokynu se děl o většinou ústně a telefonicky.
Nápadně se rozšířil okruh lidí, jimž bylo dopřáno beztrestně si vypomoci rozkr ádáním aby, "až to praskne", co nejméně z nás mělo zájem na jakémkoli účtování .
ÚPLNĚ USTALY ŘEČI O KOMUNISMU!!!
Když jsem si jako student vydělával o prázdninách peníze v továrně, s týkal jsem se přátelsky se starším dělníkem, důkladně proškoleným členem KSČ. V roce 1969 mi řekl: "Celý tento komunismus je velký podvod. Já se rozuzlení n edožiju, ty ano."
Jistý straný velmi blízký spolužák z vysoké školy začátkem 70. let zá libně a tajemně prohlašoval: "Já se jenom těším, až to praskne. Hrozně se na t o těším."
Přibližně ve stejné době mi v brněnské hospodě u piva neznámý, náhodn ě přisednuvší člověk při podivném poučování sdělil asi toto: "Vaše generace se dožije demokracie i kapitalismu. Jenom abyste dokázali přijmout, kdo budou ti kapitalisté."
Už koncem 50. nebo začátkem 60. let jsme poprvé slyšel zaklínadlo, o němž předpokládám, že časem zaplaví a ovládne celé středoevropské oviciální sd ělování. Otec, který se přátelil s panem farářem a hrál s ním mariáš, mi svěři l, že pan farář a celá církev vědí a chápou, že komunismus, všechno to zlo, mu sí přejít, "aby si lidi uvědomili, že bez Boha nelze žít".
Tehdy jsem nerozuměl. Dnes si myslím, že rozumím. Těžko říci, kam až sahají ambice dnes už bezmála třítisícileté říše. Mají ti v zákulisí v rukávu trik, jímž zkazí a zničí Západoevropany včetně rel ativně odolných Britů, či dokonce Američany, tak spolehlivě, jako zkazili a zn ičili nás? Nebo je snad tento proces už v plném proudu?
V závěru textu si dovolím vyslovit svou osobní prognózu. Jakkoli jsem si vědom toho, že církevní profesionálové vyvolají ještě po celém světě moře, oceán pe kla, jsem si jist, že jim jejich konečný záměr nevyjde. Skutečnost jim nakonec kamsi uhne a všechno zlo, které zplodili a ještě zplodí, jim nebude k ničemu. 9. 9. 1995