--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Jiřík Václav
Název: Proces s bývalými komunisty není dodnes uzavřen
Zdroj: NN Ročník........: 0005/043 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Převzato z Karlovarských novin (9.- 12. 1. 1995) pokračování z čísla 41/1995

Proces s bývalými komunisty a vysokými důstojníky ministerstva vnitra a StB ne ní prakticky dodnes uzavřen

Komunistická blamáž

Celá situace se zásadně změnila v březnu 1946, kdy byl K. H. Frank př eveden z vyšetřovací do soudní vazby. Čili z komunistického resortu vnitra do resortu soudnictví, v jehož čele stál národně socialistický ministr spravedlno sti dr. Prokop Drtina. Zatím neprověřené zprávy se tak rázem staly skutečností . Drtina nic neponechal náhodě a okamžitě přešel do útoku. Došlo k přímé konfr ontaci mezi dr. Vl. Krajinou a K. H. Frankem, která jednoznačně vyzněla ve pro spěch nekomunistického odbojáře. Komunisté cítili, že na obzoru se rýsuje obro vská blamáž, a proto se snažili uložit celou záležitost k ledu. Nepodařilo se jim to! Pokorného iniciativa (pochopitelně, že nabyla rázu čistě soukromého) j im to! Pokorného iniciativa (pochopitelně, že nabyla rázu čistě soukromého) ji m byla krajně nepříjemná. Gottwald při zasedání vlády - celá záležitost se sem dostala proti jejich vůli - označil Pokorného za troubu.

Nakonec byla zřízena úřední komise, ve které byli zástupci národních socialistů, sociálních demokratů a komunistů. Ti nakonec - hrozilo nebezpečí, že nekomunistické strany budou v záležitostech ministerstva vnitra postupovat jednotně - byli přinuceni pristoupit na jakési patové řešení. Obětovali B. Pok orného; k 1. lednu 1947 odešel z funkce předsedy zpravodajského odboru MV.A je ště dva dovětky k dokreslení atmosféry. Členem zmíněné komise za národní socia listy byl dr. Zdeněk Marjánko. Po komunistickém puči byl zatčen a za blíže neo bjasněných okolností, některé prameny uvádějí, že byl umlácen, zahynul ve věze ní. Ten druhý s věcí přímo nesouvisí, ale přesto stojí za zaznamenání. Když by l v lednu 1955 eskortován dr.P. Drtina do Leopoldova, nebyl k němu připoután n ikdo jiný než B. Pokorný. Inu, tehdejší čas měl ve svém rejstříku ty neroztodi vnější kotrmelce.

Poslední bitva vzplála

Bedřich Pokorný ve své honbě za nacistickými udavači zdaleka nebyl ta k důsledný, jak by se na první pohled mohlo zdát. S klidným svědomím, pokud vů bec nějaké měl, nechal dál sloužit české zaměstnance gestapa. A ti většinou, a ž na několik vyjímek, nebyli žádná neviňátka. Dokonce, a nebo právě proto, je úspěšně zařadil do své fízlovské sítě mezi policisty. Pokud se však výslechy g estapáků nehodily do jeho "koncepce", dovedl rychle zařídit, aby inkriminované protokoly rychle zmizely. To byl případ výpovědí gestapáka Josefa Böhma, seps aných v Plzni. Tento muž byl klíčovou postavou v cause komunistického novináře J. Fučíka.

Tohle Pokorný přehnal

V jistém směru to však B. Pokorný notně přehnal. Dal se do sestavován í, to byla vůbec jeho slabina, seznamů gestapáckých agentů, které vzápětí prmp tně vydal. Což byl z jeho strany, při již zmíněné předválečné politické neinfo rmovanosti a válečné neutralitě, neuvážený skutek. Zasvěcení soudruzi s hrůzou zjistili, že se zde objevila jména zasloužilých komunistických odbojářů. Prot o také byl seznam potichu a rychle stažen. Pokorný mohl ukojit svoji grafomans kou ctižádost až v roce 1949, kdy vydal brožurku Odhalení spiknutí Choc a spol . Stala se z ní jakási metodologická příručka StB. O jejích kvalitách svědčí n ásledující citát: "Kdyby se vyšetřovanci ihned sebrali od podlahy, nebylo by d ošlo k zavraždění majora Šrama..." Jak to Pokorný myslel s onou "podlahou", si ještě blíže vysvětlíme.

Za trest na Slovensko

Po Pokorného maléru v Praze, jinak se celá záležitost nedala označit, musel odtud odejít. Následující období, alespoň podle dobových výpovědí, je p oněkud nejasné. Dostal do péče Slovensko, kde byla politická situace výrazně o dlišnější než v českých zemích. Navenek zde hráli, po prohraných volbách v roc e 1946, komunisté druhé housle. Terčem jeho pozornosti se proto stala Demokrat ická strana, která zde získala nadpoloviční většinu hlasů. A opět si přicházej í na své osvědčené provokace, ve kterých byl Pokorný nepřekonatelný a také - n epostradatelný. Pro začátek si z brněnského policejního ředitelství pořídil 15 0 binco občanských průkazů. Celou svoji hru, podobně jako v pražském případě, postavil na zkompromitování slovenských nekomunistických politiků. Tentokrát b yl úspěšný, přihrála mu netečnost českých demokratických stran. Jako provokaté r vystupoval emigrant R. komandera, který měl dokázat Demokratické straně kont akty na ľuďacké podzemí a emitraci. StB byla na Slovensku vyčleněna z pravomoc í místního poverenictva vnitra, o to šlo všechno snáze. Slovenský "únor" se ko nal o několik měsíců dříve. Ve vězení se ocitli nejprve blízcí spolupracovníci klíčových politiků, aby ti je vzápětí v jejich osudu následovali. Bílá místa

Bedřich Pokorný tak dokázal, že je mužem na svém místě a vše, co tomu přecházelo, bylo odpuštěno. Ne ovšem rázem, jak se později ukáže. O počátku r oku 1948 to již byla slovenská causa smetena se stolu, vypověděl B.Pokorný pře d soudem, že byl "delegátem ve Vídni". Nikdo se ho blíže nezeptal, co zde zast upoval a hlavně u koho. Ostatně, komunistický soud ho přece nemohl soudit za z ločiny spáchané v duchu stejné ideologie! A tak lze toto bílé místo vyplnit po uze více či méně věrohodnými dedukcemi. Jednou z možných variant "vítězného ún ora" byl vstup sovětských vojsk z území Maďarska. Stalin nemohl dlouho zapomen out, že vsadil na "demokratickou cestu". Běžnou institucí přiakcích podobného druhu, další zkušenosti máme ze srpna 1968, jsou styční důstojníci znalí věci a v daném případě i latinky. To je jeden z možných pohledů. Navíc kooperace NK VD a StB měla několik rovin a Vídeň, smutně proslulá svými špionážními skandál y, byla klíčovým centrem sovětského zpravodajství pro střední Evropu. Jsou to však, a to je nutné zdůraznit, jenom dedukce. A tak celou věc posuzujeme, nebo ť gantazie puštěná ze řetězu dovede leckdy řádit víc než vzteklý pes. V dojemné shodě

Vraťme se však k pronceovému procesu z roku 1953. I když spoluobžalov ní museli řpesně vědět o co jde, jako bývalí organizátoři podobných akcí se př íliš nešetřili, ale v jednom směru zachovávali přímo dojemnou shodu. S neskrýv aným gustem vypovídali o skutcích (je ovšem otázka, do jaké míry bylo vše prav divé), které spáchal b. Pokorný. Zcela očividně se od něho distancovali. A i k dyby byla pravdou pouze polovina, co zde bylo řečeno, běhá i nyní po letech oš klivý mrát po zádech. Zaznamenejme proto některé z výpovědí. Pokorný nebyl pou hým malým kolečkem v tomto soukolí. Patřil mezi pšičky, byl reprezentant komun istické bezepčnosti a jejích představ o "spravedlnosti". A nejenom to, od vysl ýchaných nacistů se lecčemus přiučil a dovedl skutečně vzít věci v gestapáckém duchu od podlahy...

Pytlová metoda

15. října 1951 vypověděl František Čeleda, i on sloužil u StB, o tzv. pytlové metodě. Spočívala v tom, že vyšetřovanec byl dán do pytle, se kterým se odjelo za město, kde byl ponořen pod vodu. Netřeba zdůrazňovat, že se při t om ani nemuselo mluvit o utopení. Pokud toto nezabralo, existovala druhá varia nta. Pytel s vyšetřovancem byl položen na koleje. Předpokládalo to ovšem dvojk olejku, každývlak z druhé koleje...Dost, dále snad není potřeba dalších slov. Dodejme však, že tento způsob "vyšetřování" byl použit podle svědkova tvrzení proti slovenským demokratickým politikům. Dělo se tak pod velením majora Bedři cha Pokorného.

O Pokorného dalších "vyšetřovacích metodách" vypovídal u soudu bývalý pracovník bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Josef Baudyš:

"...Byl jsem třikrát přítomen výslechu jistého Krajčoviče (pozn. aut. : jednalo se o případ mjr. Augusta schramma). Pokorný seděl na židli a zásadně nechal každého vyšetřovance klečet před sebou a při výslechu ho neustále kopa l do břícha. Krajčovič velmi trpěl a pod nátlakem se přiznal. Potom s dr. Hrou (další estébácký výtečník) smýkali s vyšetřvancem o zem, šlapali a dupali po něm. Když jsem Pokorného doprovázel k dalším vyšetřovancům, používal násilí je ště, než začal vyslýchat...Po jednom výslechu, při kterém použil násilí, předa l vyšetřovance jinému orgánu a nechal se přitom slyšet: použijte při výslechu všech těch vašich fidlátek a špendlíků..."

Únavné výslechy

Mezi svědkem a B. Pokorným potom došlo v soudní síni k následujícímu dialogu:

Pokorný: Když jsem vyšetřoval tyto teroristy, nespal jsem celouřadu n ocí. Přiznávám, že jsem je bil, ale nevzpomínám si, že bych do nich kopal. O t om vůbec nic nevím.

Baudyš: Chci zdůraznit, že když se Pokornému zdálo, že Krajčovič před ním klečí příliš daleko, poručil mu, aby si přiklepl líže, aby se mu lépe kop alo...

Pokorný: Přiznávám, že jsem ho nechal klečet, ale nekopal jsem ho! Vzápětí dostal slovo obžalovaný M. Pich-Tůma. O tomto komunistickém z ločinci, který dával přednost ještě tvrdším metodám než Pokorný, bude ještě ře č. svědecky vypověděl, že Pokorný takto zpracoval 12-15 maldých národních soci alistů ze skupiny popraveného vysokoškoláka Miloslava Choce. Podobně ho usvědč il i další spoluobžalovaný Vl. Šmolka.

Pokorný na to odpověděl:

"....násilí jsem používal jen v několika případech. Cítím se vinen, a č jsem to dělal v naprosté důvěře ve výsledek..."

Co k tomu dodat? Ponechme raději věci bez komentáře, nechť si čtenář udělá vlastní úsudek sám. Jakže to řekl Pokorný? Dělal jsem vše v naprosté dův ěře ve výsledek! Takhle se nehájili ani nacisté před poválečnými soudy. Většin ou se vymlouvali na rozkazy shora. Nacismus a komunismus nebyly zcela totožné ideologie, ale v likvidaci svých protivníků, v mnoha případech jenom podezřelý ch, si byly zcela rovny. To ovšem nebyl jediný proces, ve kterém se B. Pokorný m setkáváme. Přijde ještě další, rehabilitační. A i v něm "vynikne" jeho lidsk ý profil, pokud se ovšem o nečem podobném dá v Pokorného případě mluvit. Provinční boxer

Pikolík z hotelu Praha to dotáhl daleko, alespoň podle pana Hrabala, až k anglickému králi. O něco podobného se ve stejném čase pokoušel v pražském Obecním domějiný pikolík, i on se stal "slavným", ale v opačném slova smyslu. Jeho jméno - Miroslav Pich-Tůma. Spíše než práce ho zajímala politika, což se k sobě příliš nehodilo, a tak se vrátil do rodné Úpice, kde pracoval jako děl ník v textilce. Ve svých vzpomínkách se přiznává ještě k jedné soukromé vášni: Rád boxoval, dokonce za SBC Úpice. Jeden z jeho pozdějších kumpánů o něm proh lásil: "....byl to docela dobrý chlap, až na to že koho udeřil, ten to vtšinou nepřežil - a rány rozdával rád." Mimochodem, zdatným boxerem byl i jistý Jaro slav Nachtman, en začínal v B.C. Kladno. Je ovšem otázka, zda ti dva se v ring u setkali. Nicméně oba rychle změnili dresy: Pich-Tůma si natáhl rudý a Nachtm an dnědý. Pořesněji řešeno, jeden boxoval za StB a druhý za gestapo. Nedá se o všem vyloučit, by dokonce je to pravděpodobné, že někteří "sparringpartneři", o dobrovolnosti nemohla být žádná řeč, byli stejní. Tak už to v onom čase chod ilo.

Pěsti Vildy Jakše

Bylo by však značnýmzjednodušením tvrdit, že boxerské znalosti předur čovaly k burtalitě ve službách totalitních režimů. Před časem promítala eleviz ní stanice Nova český film Pěsti ve tmě. Hlavním hrdinou byl profesionální box er Vilda Jakub. Ve skutečnosti se tento muž jmenoval Vilda Jakš a jeho životní osudy se diametrálně odlišovaly od Nachtmana a Picha - Tůmy. Nejenže patřil k evropské elitě, ti dva v ringu nepřerostli provinční humna. Po okupaci odešel do emigrace a sloužil jako sportovní insruktor v naší jednotce veVelké Britán ii. Zda také, řečeno obrazně, vyboxoval své poslední velké utkání. soupeřem mu byl vlastní strach, přesto se však přihlásil k 311. čs. bombardovací peruti. Podlehl v prvním kole; zahynul při operačním letu nad Biskajským zálivem 21. s rpna 1943.

Do země zaslíbené

Vraťme se však k osudům Picha-Tůmy. V roce 1940, v čase, kdy o nějaké soustavnější persekuci komunistů nemohla být žádná řeč, se definitivně rozhod l, že odejde tam, kam ho to odjakživa táhlo - do země zaslíbené, do Sovětského svazu. Po nějakém čase a velice dramatických zápletkách se mu útěk zdařil. I jemu se zde dostává notná dávka nedůvěry, ale - na rozdíl od většiny svých kra janů - neskončil v sibiřských lágrech. Na území bývalého Polska prošel celou ř adou zaměstnání. Kvalifikaci žádnou ve skutečnosti neměl, přitom nehrála podst atnou roli. O tom, jaký to byl politický exil, svědčí to, že se legálně dopiso val se svými rodiči v protektorátě. Po napadení Sovětského svazu, za nepředsta vitelného ústupového chaosu, se bez jakýchkoliv dokumentů, a to bylo v tomto s tátě více než na pováženou, ocitá až na Sibiři. Ne jako vězeň, ale jako uprchl ík, později doputoval ve stejné roli až do Kirgízie. Dlužno však podotknout, ž e po celou dobu se naží navázat styky s moskevským vedením KSČ. Vznik samostat né čsl, jednotky v Sovětském svazu ho ponechal zcela klidným.

Na sklonku roku 1942 konečně přichází jeho kýžená chvíle. Je mobilizo ván, nejedná se však o obyčejnou vojenskou jednotku. Na příkaze je uveden Inst itut číslo 307 v Ufě. Cestou, ve Čkalově, se setkává s československými vojáky . Ti ho však nezajímají, navíc je zavázán mlčením neboť jedho cesta a následuj ící úkol jsou tajné. Teprve v cíli se dozví, že se ocitl ve výkonném výboru Ko minterny, který sem byl odsunut z ohrožené Moskvy. Od samého počátku se zde se tkává s Lementem Gottwaldem a dalšími komunistickými prominenty. V nedalekém K ušnarenkově se stal posluchačem elitní mezinárodní leninské školy. Odtud je od eslán do dalšího kursu. Opět se jedná o mezinárodní složení, náplní je diverzn í a špionážní činnost.

Spolubojovníci

Mimo jiné se zde setkal s dalším komunistickým fanatikem, bývalým pos lancem Janem Harusem. Později, v šeesátých letech, kdy se určité kruhy v KSČ p okoušely Picha-Tůmu rehabilitovat, Harus - počátkem šedesátých let byl předsed ou stranické kontroly - se zásadně postavil proti. Pich-Tůma okamžitě kontrova l, dokázal prý Harusovi, že v kursu kradl potraviny pro svoji milenku a z jeho iniciativy byl vyloučen. Něco na tom tvrzení je; Harus nebyl nikdy vyslán do nepřátelského zázemí. Svoji záškodnickou činnost prováděl v naší východní jedn otce. Pich-Tůma ve svých memoárech Útěk a návrat (Hradec Králové, 1986) však m luví o Harusově "nečekaném odvolání". I to do jisté míry ilustruje morálku, kt erá v těchto kruzíc panovala.

V těchto memoárech se lze dočíst celou řadu "zajímavých" věcí. Do jis té míry i výpověď o osobě Jana Švermy, o jehož sochu na jednom z pražksých mos tů vypukla svého času zuřivá tahanice. Stojí za to ocitovat, co prohlásil o dr . E. Benešovi: "...V rozhlasových vystoupeních vyzývá k boji jen proto, že nám to slíbil. Ale svému řídícímu ilegálnímu aparátu (ten v té době neexistoval - pozn. aut.) dává pokyny pouze k získávání zpráv. A tímto směrem se orientují i parašutisté vysazení do protektorátu. Doktor Beneš na této taktice vydělává Zůstane mu neporažená ilegální síť; po válce z ní může založit národně sociali stickou stranu a potom spravovat republiku tak, jak si to západní spojenci bud ou přát." Jedno je z těchto slov jasné. Boj o skutečnou tvář znovuobnovené rep ubliky začal dávno před skončením války. Fatální nepřipravenost nekomunistů, j ejich iluze o jakési specifické eskoslovenské cestě, lhostejnost Západu v mnoh a směrech rozhodly. Protivník byl v tomto směru daleko cílevědomější - a hlavn ě: mohl se opřít o silného spojence.

Hovoří Moskva

Na jaře 1944 kurs skončil a Pich - Tůma se ocitá v Moskvě, konkrétně v redakci českého vysílání. Rozhodl tak prý K. Gottwalld, aby si vylepšil svo u notně poničenou češtinu. Musela to být absurdní situace: polovzdělanec, kter ý byl schopen dát stěží dohromady jednoduchou větu, radí domácímu odboji, jak má bojovat. Sám se přiznává, že se v této roli necítil příliš jistý. Podstatně jší byla pravidelná setkání s Gottwaldem a Švermou. Připravují ho na činnost v nepřátelském týle. Pochopitelně po svém - zakládání prokomunistických národní ch výborů, organizace strany, hlídání nekomunistického odboje. Ostatně ani oni sami pořádně nevěděli, jak to v protektorátě vypadá. Radiospojení, jak se poz ději ukázalo, a potvrdil to sám Pich- Tůma, bylo pod kontrolou nacistických be zpečnostních orgánů. Jejich odbojová koncepce nečiní rozdílu mezi podmínkami n a okupované Ukrajině a protektorátní atmosférou. A ty rozdíly, počínaje civili zační úrovní a konče přírodními podmínkami, byly více než podstatné. Celá zále žitost kolem Picha-Tůmy byla přísně tajena. Hlavním nepřítelem v Moskvě, alesp oň z jejich hlediska, byla československá vojenská mise, v jejímž čele stál ge nerál Heliodor Píka....

Václav Jiřík Pokračování v příštím čísle