--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mašita Karel
Název: Mohou občané= rozhodovat v místním referendu ?
Zdroj: NN Ročník........: 0005/043 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Mohou občané rozhodovat v místním referendu? Jeden ze stěžejních požadavků všech "civilizovaných států" vůči občanům spoč ívá v tom, aby pokud možno všichni ovládali tzv. trivio, to jest čtení, psaní a počítání. Kromě základní snahy o řízení mas pouhým psaným sdělením je to i p roto, aby po vyhlášení byť i nejnesmyslnějších právních norem ihned mohly done konečna omílat známý evergreen o tom, že "neznalost zákona neomlouvá." Až na v elmi řídké výjimky čeští občané toto trivio ovládají (zejména ovšem to neustál é počítání do vlastní kapsy), jenomže současné tuzemské zákony jsou natolik pr otkány pavučinou dalších novel a podzákonných norem, že jsou téměř nesrozumite lné a tzv. obyčejný občan jim při nejlepší vůli ani rozumět nemůže. Což je mož ná také jejich pravým účelem a což je i případ v poslední době hojně diskutova né možnosti lidových referend.
Ačkoli "socialistická" Ústava bývalého Československa už ve své preambuli a v dalších článcích měla plno řečí o tom, jak o všem rozhoduje pouze lid (hlavn ě ten "pracující" a pod vedením KSČ), v zemích Koruny české byl základní právn í krok k naplnění těchto slibů učiněn až zákonem České národní rady (ČNR) č. 2 98/1992 Sb. z 15. dubna 1992 o volbách do zastupitelstev v obcích a o místním referendu. V té době měl celkem 97 paragrafovaných ustanovení a české minister stvo vnitra (MV) k nim 10. srpna téhož roku vydalo prováděcí vyhlášku č. 433/1 992 Sb. o úkolech obcí při zajišťování voleb v obcích a při místním referendu. Obě tyto právní normy platí dosud, pouze s tím rozdílem, že volební část upra vil samostatný zákon č. 152/1994 Sb. z 22. června 1994 o volbách do zastupitel stev v obcích, na který navazovala prováděcí vyhláška MV č. 173/1994 Sb. Tím b yla tato oblast rozdělena na dvou samostatných zákonů a původnímu zákonu č. 29 8/1992 Sb. spolu s prováděcí vyhláškou MV z roku 1992 zůstal samostatný název Zákon o místním referendu.
Už podle tohoto názvu zákona jde tedy výhradně o místní referendum, tedy pou ze o jeho účinnost pro obce a města, nikoli o účinnost celostátní. To také urč uje jeho ş 1, který říká, že v rámci tohoto zákonu "se postupuje při místním r eferendu," a ş 2 tento proces upřesňuje tak, že: "se koná na základě obecného, rovného a přímého hlasovacého práva uskutečňovaného tajným způsobem," tedy ja ko při běžných parlamentních a komunálních volbách. Aby však tuto možnost nemo hli zneužít obyvatelé jiných měst či obcí, smějí se dle ş 3 takového referenda účastnit jen ti z místních občanů, kteří mají české státní občanství, jsou v místě konání referenda policejně řádně přihlášeni k trvalému pobytu, nejpozděj i v den referenda dosáhli plnoletosti, nejsou soudem byť jen částečně zbavení svéprávnosti, nejsou ve vězení, ve vazbě či jen policejně zadrženi a nejsou an i v nějaké infekční karanténní izolaci; důvody takové neúčasti ovšem musejí bý t uvedeny ve volebním seznamu. Tuto evidenci oprávněných účastníků referend up ravuje ş 4, který stanovuje, že jejich seznamy vedou obce či městské části, že se v něm dodatečně uvádějí či škrtají oprávnění občané (např. nabytí plnoleto sti, úmrtí, odstěhování atp.), a do kterého oprávnění občané mají právo nahlíž et v úředních hodinách toho kterého obecního či místního úřadu.
Vzhledem k přijetí samostatného zákona o volbách do místních zastupitelstev v roce 1994 jsou şş 5 - 8 z tohoto zákona vypuštěny. Jeho další ustanovení jso u už ale velmi důležité, neboť kupř. ş 9 se šesti odstavci přesně vymezuje, o čem občané referendem smějí rozhodovat. Tak např. dle odst. 1 formou souhlasu či nesouhlasu rozhodují o konkrétně položených otázkách v samostatné působnost i obce nebo městské části a dle odst. 2 mohou rozhodovat o sloučení či rozděle ní obce podle zákona č. 367/1990 Sb. o obcích. Další odstavce specifikují toto členění i na oblast městských částí, v nichž se referendum smí konat pouze v části, které se přímo týká, a dál to obdobně upřesňují i pro dělení obcí. Také ş 10 je velmi důležitý, neboť přesně říká, o čem referendum nelze konat: o ro zpočtu obce, o místních poplatcích, o orgánech místního zastupitelstva včetně rady, starosty atp., o věcech, které by mohly odporovat platným zákonůn (aby s e třeba kladné rozhodnutí referenda nedostalo do rozporu s platným právem), o věcech, o nichž už za posledních 24 měsíců referendum rozhodlo, o věcech, o kt erých zastupitelstvo k předloženému návrhu na referendum rozhodlo kromě případ ů, kdy navrhovatel na referendu trvá a do 14 dnů k němu podá nové zdůvodnění, nesmí probíhat v posledním půlroce volebního období a nesmí ani dělit obec na část s méně než 300 trvale přihlášenými občany.
Stručně řečeno, toho, o čem občané referendem smějí rozhodovat, není mnoho. Ale to lze především právně vcelku pochopit, neboť řadu věcí, které by si čast o až dodatečně rádi rozhodli sami, za ně formou zákonů rozhodli už jimi zvolen í poslanci v zákonodárném sboru (ČNR a nyní českého Parlamentu) a v místních z astupitelstvech. Koneckonců čl. 2, odst. 1 platné české Ústavy sice také uvozu je "lid" jako zdroj veškeré státní moci, ale ihned dodává, že ji "vykonává pro střednictvím orgánů moci zákonodárné," - tedy přes své zvolené poslance. Méně pochopitelné ovšem je, proč kromě značně omezených možností v místních referen dech je samotné praktické použití tohoto zákona nejspíš dost svízelné. Stačí si pozorněji prostudovat ş 11, který určuje počet potřebných podpisů o pravněných občanů. Podle něj totiž v obcích a městských částech do 3 000 trval e přihlášených obyvatel musí návrh na referendum podepsat nejméně 30 % jejich oprávněných občanů, v místech do 20 000 obyvatel nejméně 20 % oprávněných obča nů, do 200 000 obyvatel nejméně 10 % oprávněných občanů a ve městech nad 200 0 00 obyvatel nejméně 6 % oprávněných občanů. V praxi čísel to znamená, že v obc i, kde žije nanejvýš 3 000 obyvatel a z nich je třeba jen 2 400 oprávněných ob čanů, musí návrh podepsat nejméně 800 těchto občanů, ve městě s cca 60 000 oby vateli a z toho třeba jen 40 000 oprávněných občanů by to už muselo být nejmén ě 8 000 podpisů a např. v Praze, kde jedna městská část představuje i kolem 15 0 000 obyvatel, z nichž je třeba jen 100 000 oprávněných občanů, to už musí bý t aspoň 10 000 platných podpisů. Při známé tuzemské sousedské nevraživosti je to ukázka vskutku "moudře" domyšleného zákona, který státní byrokraci zřejmě n emá příliš škodit.
Následující şş 12 a 13 hovoří o náležitostech podání návrhu na referendum s udáním přesného určení místa a věci, o níž se má hlasovat. Dál pak jde o povin osti předložit ekonomický rozbor, který určí náklady na vykonání rozhodnutí re ferenda a určí jejich zdroje, o přesné znění otázky navržené k rozhodnutí refe rendem, o povinnosti uvést přesné osobní údaje navrhovatele a jeho náhradníků, a o to, že podpisové listiny musí obsahovat vymezení území pro referendum, př esně znění otázky navržené na rozhodnutí referendem, upozornění pro podporovat ele, že pokud nejsou oprávněnými občany anebo když podepíší vícekrát stejný ná vrh na konání referenda budou pokutování až do výše 1 000 Kč, a o nutnosti pod epsat se na podpisový arch celým jménem s připojením rodného čísla. A konečně şş 14 a 15 této první části zákona už jen podrobně určují způsob shromažďování podpisů pod návrhy na referenda s tím, že podpisové archy nesmějí být vystave ny v prostorách státních orgánů a že k referendu mohou občané zorganizovat pro pagační kampaně, které nepodléhají poplatkům za reklamní plochy a akce. Poněvadž tento zákon původně upravoval také způsob komunálních voleb, určují i jeho nynější şş 16 - 44 režim hlasování obdobný komunálním volbám. Jde v ni ch např. o vymezování hlasovacích okrsků, o dobu konání referenda zpravidla od 8. hodiny ráno do 20. hodiny večer, o informování občanů o způsobu hlasování, o přípravy hlasování, zasedání, o povinností volebních komisí, o zápisy o hla sování, o sčítání platných hlasů a o způsobu vyhlašování výsledků hlasování, k teré se podle ş 44 mají na místních úředních deskách zveřejnit ihned po sečten í hlasů a skončení referenda. şş 45 - 52 původního zákona jsou tímto zákonem o pět zrušeny a až ş 53 v odst. 1 vymezuje hlasovací kampaň na dobu od 23. dne d o 48. hodiny před zahájením referenda, v odst. 2 určuje, že v této době mají v šechny strany rovný přístup v možnostech svých kampaní, v odst. 3 zmocňuje obe cní rady k vyhrazení veřejných prostor pro volební kampaň a v odst. 4 zakazuje 48 hodin před zahájením referenda jakoukoli další propagaci včetně veřejných shromáždění na podporu referenda, tedy opět stejně jako u parlamentních a komu nálních voleb.
Jakkoli se může zdát, že tento zákon vlastně jen kopíruje zákon o komunálníc h volbách, není tomu tak doslova. Neboť jeho novela z roku 1994 sice zrušila t aké şş 45 - 69, ale už další ş 70 stále obsahuje zvláštní ustanovení jen pro r eferendum. Kromě toho, že obecním radám předepisuje zahájit o něm přímé hlasov ání nejdříve 30 dnů a nejpozději 90 dnů po jeho vyhlášení, podle ş 71 tyto rad y musí napřed také posoudit, zda je referendum přípustné podle předchozích ust anovení zákona (jestliže není, vyzvou navrhovatele, aby vše doplnili, a když s e tak nestane, referendum nevyhlásí), a poté musí s takovým navrhem seznámit c elé místní zastupitelstvo. Pokud je ovšem podáno víc návrhů na referendum, tak dle ş 74 tyto rady mohou rozhodnout o společném konání takových referend, a k dyž se jejich otázky vzájemně vylučují, upozorní na to při samotném vyhlášení referenda. Další změna spočívá v tom, že na rozdíl od poslaneckých voleb, kde občané mohou volit z více kandidátů, při referendu smějí na dané otázky jen za kroužkovat "ano" či "ne"; zakroužkovaná ovšem může být pouze jedna z těchto od povědí, jinak hlasovací lístek neplatí.
Jiným rozdílem je také to, že konání referenda včetně jeho propagace, hlasov ání, činnost volebních komisí a celou řadu dalších s tím spojených nákladů hra dí obec ze svých zdrojů, zatímco komunální i parlamentní volby jsou hrazeny vý lučně ze státního rozpočtu. Kromě toho, že zákon v ş 85 ukládá obecním radám v ykonat rozhodutí referenda ihned, v ş 87 umožňuje také námitkové řízení, v něm ž každý oprávněný občan může vznést stížnost proti vedení seznamu účastníků re ferenda, kterou se obce i městské části musejí zabývat do tří dnů, a je-li stí žnost zamítnuta a občan na ni trvá, musí se jí rovněž do tří dnů zabývat nadří zený okresní a ve městech městský či magistrátní úřad. A konečně ş 92, odst.1 nařizuje všem státním orgánům a právnickým osobám spolupráci při provádění ref erenda, a odst. 2 určuje tiskárnám povinnost včas zabezpečit patřičné tiskopis y a dokumenty organizacím, které na referendu spolupracují. Prováděcí vyhláška MV č. 433/1992 Sb. ve znění vyhlášky téhož MV č. 173/1994 Sb. z 26. srpna 199 4 o úkolech obcí při zajišťování místních referend pak už jen podrobně stanovu je, kdo a jak vytváří např. hlasovací okrsky, volební obvody, jak se provozují a kontrolují seznamy oprávněných občanů, popř. kdo a jak uschovává či vyřazuj e hlasovací lísty a dokumenty o hlasování (u místních referend se dokumenty ar chivují 10 let) a řadu dalších víceméně pouze technických detailů.
Jak je tedy vidět, místní referendum v České republice své právní normy má. Také je vcelku dobře známo, že už několikrát byly využity např. k oddělení pův odně samostatných obcí od komunistickým režimem spojených tzv. střediskových o bcí a ve velkých městech na samostatné místní části; v Praze se stejně nebo ob dobně oddělily třeba Jižní Město či Modřany od Prahy 4, která měla původně kol em čtvrtmiliónu obyvatel - tedy tolik, co nemá ani leckteré krajské město. Jin ak ovšem občané referendem mohou rozhodovat už jen třeba o tom, komu a kde pos taví pomník, zda si zřídí koupaliště, jak pojmenují tu či onu ulici, nebo o da lších ryze místních věcech - pokud na ně zároveň mají i dost financí. O ničem zásadnějším však už dál rozhodovat nemohou, neboť jim hrozí, že se dostanou do konfliktu s jinými zájmy nejen okresního, ale i krajového, ne-li rovnou celos tátního významu - viz kupř. likvidace Libkovic, plánovaná výstavba obří cement árny u obce Tmaň na Berounsku, problematika těžby zlata v Mokrsku u Slapské př ehrady, rozsáhlá archotektonická devastace historického jádra Prahy a stovky d alších příkladů v celé České republice.
I proto možná začátkem letošního října zaujala české voliče tisková zpráva o tom, že v sousedním Bavorsku se tamní občanské iniciativě Více demokracie pod ařilo proti vládnoucí straně CSU prosadit zákon o místním lidovém hlasování. T en vstupuje v platnost letos 1. listopadu a proces jeho prosazení (viz letošní NN č. 41) jen dokazuje, že když se občané k něčemu rozhodnou, tak svého požad avku také dosáhnou. Těžko lze sice posuzovat, do jaké míry je v "Bavořích" pro sazený zákon o lidovém hlasováni identický s českým platným zákonem o místním referendu, neboť jde zřejmě o poněkud odlišná místní specifika, ale i v ČR pře ce platí zákon č. 85/1990 Sb. o právu petičním (petiční zákon), který dává čes kým občanům stejné možnosti, jako v občanům Bavorska. Teď jen o to, kdo a jak tuto právní možnost uchopí pro zájem ostatních občanů - a jak na to budou tito ostatní občané reagovat. Koncekonců, důsledné využívání petičního práva je ta ké jednou z forem přímé demokracie a jde jen o to, jestli se o ni vůbec někdo cílevědomě pokusí.
Anebo, lépeřečeno, jestli se o ni chce pokusit. Karel Mašita
Autor je volný novinář
a právní zastupce Artfora - Jazzové sekce