--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Šimečka Milan
Název: Společenství strachu
Zdroj: NN Ročník........: 0005/043 Str.: 003
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Milan Šimečka SPOLEČNSTVÍ STRACHU

Edice PŮJČUJ! ROZMNOŽUJ! ROZŠIŘUJ!

Velká řada 000 002

1988

Edice PŮJČUJ! ROZMNOŽUJ! ROZŠIŘUJ! je nezávislá vydavatelská a distri buční jednotka ve službách boje za sebeosvobození, politickou, hospodářskou, k ulturní a vojenskou samosprávu.

Kontakt: Petr CIBULKA, Nálepkova 38, 637 00, Brno, tel. 05-41220924 Kontakt na autora: Milan Šimečka, Pražská 35, 800 00 Bratislava

Sbírka zákonů č. 120/1976 - Mezinárodní pakt o občanských a politický ch právech:

Článek 19, odstavec 2: Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohleduna hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím um ění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.

Esej M. Šimečky, kterou zveřejňujeme bez vědomí autora, cirkuleje v Českoslove nsku v brožovaném strojopisném vydání. Z její závěrečné části vyplývá, že byla myšlena jaký příspěvek do diskuse vydané fejetonem L. Vaculíka "Poznámky o st atečnosti" z prosince 1978. Bývalývysokoškolský docent Čimečka žije v Bratisla vě. Čtenáři Listů ho znají z řady fejetonů a zejména z jeho vynikající knížky Obnovení pořádku, kterou vydalo česky v roce 1979 nakladatelství Index a jež v yšla také francouzsky.

Strach není hanbou

Byl už večer a já jsem psal dopisy. A najednou michyběla malá infroma ce. Tak jsem se z nechutí oblékl a šel jsem si pro ni k příteli. Bylo nevlídně a ulice byly prázdné, nikdo mě nesledoval. Tak jsem zazvonil. Z okna vyhlédla žena mého přítele, radostně mi zamávala a že už běží obevřít. Ale nějak dlouh o jí to trvalo. Když pak přišla, s ruměncem na tváři a vysvětlila, že její muž je nemocen, leží upoután na lůžko a že se bojí, abych se nenakazil toutéž nem ocí, chřipkou. Že mi však po svém uzdravení zcela jistě zavolá. Srdečně jsem s e rozloučil a šel jsemnevlídným večerem zase domů. Vzal jsem to však oklikou a uvažoval jsem o tom, jaký jsem vůbec, jak si pořád namlouvám, že dokonale roz umím tomu společenství strachu, ve kterém tu žijeme a pak přece jenom jednám p odle jakýchsi literárních představ. Měl jsem přece vědět, že můj přítel, kdysi ne ledajaký, s kulturním pracovníkem, jak se u nás s oblibou řáká, že je doko nce tak činným pracovníkem, že noviny uveřejňují jeho články. A o mě tytéž nov iny právě napsaly, že jsem se dal na cestu anitkomunismu, že jsem pomlouvač. M ůj přítel mi samozřejmě nezavolal, ale z novin jsem se dověděl, že druhý den p o mé návštěvě odjel s kulturní delegací do jedné příjemné západní země. Všichni víme, že zde, v Československu, tvoříme naše malá středoevrop ská společenství strachu. Netajíme to a ani se za to nestydíme. Na schůzích se u nás odjakživa říkalo: soudruzi, diskutujte, enbojte se! Muži zvedají ruce a říkají: já mám dvě děti! Jiní říkají: kdo mi pak co dá. Nebo: nestojí to zato . Nebo: já chci mít klid. Nebo pochop, mám dva roky před penzí. Nebo: jejto je jich věc. Nebo: podívej se kolem sebe, všichni na všechno kašlou, proč já měl do něčeho strkat prsty. Nebo: já na to nemám nervy. Nebo: já už jsem si užil d ost. Nebo: nemysli si, že se tě někdo zastane. Nebo: když jim dáš pokoj, dají ti taky pokoj. Nebo to vždycky bylo, nikde to není lepší.

Tiše a bez povyku byla přijata občanská zásada, že mít strach není ha nbou. Občanská neposlušnost je luxus, který si nemůžeme dovolit, je to výsada bláznů. V reálném socialismu je člověku nejlépe v teplém uzavřeném davu, není rozumné vystupovat k okreji, kde je na nás vidět. Úspěšný model chování je jed noduchý, lze se mu snadno naučit a navíc odpovídá lidské přirozenosti. A v Čes koslovensku bylo navíc dost času na to, aby se lidé naučili ve společenství st rachu žít, aby si vypracovali postoje odpovídající historické zkušenosti, že z a jejich života obvykle pravda nevítězí.

Úzkost z bezmocnosti vzdělání

Zvykání na strach už trvá více než třicet let. Byla období, kdy svíra l hrdlo představou šibenic a bezútěšných jáchymovských baráků, o kterých jsem slyšel jenom vyprávět. Bylo i období, kdy pomalu padával a dokonce se jednou i zdálo, že bude zapomenut jak tíživý sen. Ve strachu se střídaly generace a soc iální skupiny. Napřed obcházel poražené nekomunisty, mnohé vyhnal ze země a ji né trvale zmrzačil, pak předestřel svůj rejstřík úzkostí a děsů vybraným komun istům a jak šla léta, dostalo se ho v odměřených dávkách všm, kteří měli dost fantazie, aby si dovedli představit, že osudy jiných se mohou stát i jejich os udy.

Když mluvím se studentem, bývalým, který si odseděl tři roky, a s jin ým, který ještě čeká na svůj proces, uvědomuju si, že už tu máme tři generace, které prošly zkušeností strachu. Generace našich otců, generaci naši a pak ty mladé, kteří by mohli být našimi syny.

Když jsem byl mlád, odnášela generace našich otců do sklepa Masarykov y knihy a schovávala je za police zavařenin. Já jsem se smál, oslněn četbou Ma rxe a kolektivismem modrých košil. Říkal jsem si: jak jsou směšní! Jednají pod le starých stereotypů a nedovedou pochopit, že toto konečné vítězství lidu ote vře brány svobody pro všechny. Kdyby četli Marxe, věděli by, jak neslučitelná je s jeho uměním temná středověká představa o nebezpečí pocházející z knih. Di ktatura dělnické třídy otvírá svou náruč celému kulturnímu dědictví, bude zkou mat pozorně a nepředpojatě celou intelektuální produkci minulých věků, aby vše chno cenné využila pro vybudování nové společnosti. A abych demonstroval toto přesvědčení aspoň v rodinném kruhu, zařadil jsem sebevědomě do svých skromných polic své dědictví po otci: Mehringův životopis K. Marxe, Světovou revoluci o d RGM, Trockého zfalšovanou revoluci. Kdyby přišli sběratelé knih ke mně už te hdy, byli by mně vyléčili z naivity na samém počátku.

Teď už celá léta sám schovávám knihy. Mám o ně strach. Ale i tak vždy cky něco najdou. Mají sice písemné povolení hledat jenom "písemnosti Charty", ale berou všechno. Najdou třeba tlustou Skillingovu knihu - The Interrupted Re volution - a hned ji hodí na hromadu. Říkám, že je to historie, prostě kniha o tom, co bylo, věda. Ale oni říkají, že taková věda je nepřátelská. Nebo najdo u Ebenovu knihu Dast ist mein Volk a hned ji hodí na hromádku. Říkám, že je to historie. A oni říkají, že je to samé, jak Mein Kampf. A říkají to s takovou jistotou, jako kdyby tu knihu četli. Já sám jsem ji stačil dočíst jen po to mí sto, kde se popisuje, jak se Josef vyšvihl v Egyptě. A potom už raději mlčím, protože mám strach před lidmi, před kterými zůstaly utajeny souvislosti lidské civilizace, běh dějin, kteří žijí jen ve svém čase, přesvědčení, že jejich ex istencí svět začal a s jejich koncem i skončí. To je jeden z mých strachů, kte rý se mnou sdílí asi mnozí. Je to úzkost z bezmocnosti vzdělání, z bezmocnosti rozumu a z nepoučitelnousti lidí. Je to však jen jeden ze strachů. Poušť politické apatie

Víme ovšem, že nejsme se svým strachem sami a že také nejsme jedinou zemí strachu. Když vzbpomínám za americkou literaturu, kterou jsem četl, zdá s e mí, že z poliviny vyjadřovala )zkost a strach. Tím chci říci, že si dobře uv ědomujeme, že Země asi není tou nejlíbeznější planetou ve vesmíru. mluvíme o n ašem strachu, protože je naším důvěrníkem a můžeme se o něm vyslovovat nezadat elným právem očitých svědků.

Když odečteme vyjímky z pravidla, je naše společenství strachu analyz ovatelným jevem, sociální skutečností. Náš strach se nedá odbýt poukazem na ka tegorie věčných existencionálních úzkostí člověka vrženého do světa. Patří do kategorií sociálních a politických a je na místě právě takto o něm uvažovat. Je to strach, který vyplývá z bezbrannosti člověka vůči sociální orga nizaci, vůči totální praktické moci soustředěné do anonymního vrcholu a rozbíh ající se pak paprskovitě do nižších složek společenská struktury. Je zbytečné tento způsob spravování lidského společenství podrobně popisovat. Nejde o nic nového. Ale stojí za to poznamenta, že tato sociální organizace se vytvořila z praktické potřeby, jako psotupné zdokonalování obrany proti neustálé hrozbě d ezintegrace a nemá s teoretickými základy soicalismu a komunismu nic společnéh o, spíše naopak, je popřením komunistických představ o odumírání státu, na kte ré hnutí přísahalo ještě před Říjnovou revolucí.

Tato obrana státu vůči desintegraci se zdokonalovala asi tak jako och rana státních hranice. Zpočátku to byly jenom jednoduché ostnanté dráty. Po ka ždém útěku, po každém vynalézavém činu běženců bylo vymylšeno něco nového, cel á série zdokonalení. Nedávno jsem si při cestě vlakem všimnul, že podél drátů je řada betonových jehlanů. Zřejmě rekace na činy těch mládenců, kteří sedli d o tatry, zvedli korbu a jeli hlava nehlava. Vypdá to skoro jako nějaká hra, je to však hra s lidkou důstojností.

Stát postupoval ve své obraně stejně. Zdokonaloval zastašování nejrůz nějšího druhu podle okamžité potřeby účinným základem strachu bylo několik krv avých zúčtování s opozicí anebo aspoň dávat najevo jakýmoliv způsobem nesouhla s s postupem mocenského centra. Zkušenost ukázala, že i nesouhlas, jemuž se po zději dostane satisfakce, se nevyplácí. Stalo se již mnohokrát, že pronásledov ané myšlenky se staly součástí kanonizované linie, ale jejich nositelům se čas to nedostalo ani posmrtné rehabilitace.

Z těchto důvodů jsou Československo i jiné socialistické státy pouště mi politické apatie. takzvaná politická aktivita je jen naprostou formální úči nkování apatických občanů na politických rituálech, které si reálný socialismu s vytvořil. Veřejná diskuze je nemyslitelná, hledaná alternativní řešení se ne připouští.

Umrtvení myšlení

Strach rozleptává a ochromuje i hospodářský život, protože ten je říz en stejnou emtodou jako život politický. Schopnosti kvalifikace a dobré výkony jsou oceňovány jen ve spojitosti s politickou loajalitou, a tak je zase odměň ována i bez spojitosti se schopnostmi, kvalifikací a dobrými výkony. Politická neloajálnost se pak trestá bez ohledu na praocní zásluhy. A tak ruku v ruce s apatií politickou kráčí i apatie pracovní. Tzv. pracovní iniciativa plyne vět šinou formální korytem socialistického soutěžení, která se za ta desetiletí st alo pouhou součástí politického rituálu. Apatie a strach vede ke soustavnému p oklesu výkonnosti národního hospodářství, zvláště pak ve sféře efektivity, kva lity a technického rozvoje.

Strach zasahuje totiž i řídící složky hospodářského aparátu a umrtvuj e i iniciativu mnohem účinějši, protože představa pádu z výšky mrazí dokonale. Hospodářský řídící aparát si ve své většině uvěodmuje nehoráznosti, které dir ektivní systém plodí, ale ještě více je si vědom toho, že každá iniciativa, kt erá překračuje řrámec systému, je krajně nebezpečná. Strach z následků dusí pr incipiální úvahy v samém zárodku a tak hospodářský aparát nemá jiné východisko , než léčit hlesající výkonnost ještě větší direktivností, přechodem k jakémus i vojensko byrokratickému řízení, řvaním, pohrůžkami, testy atd. Z obecného strachu se nevymykají ani dělnici, jinak v rámci svého pos tavení celkem nezranitelníonou rozšířenou bází z pádu na nižší stupeň sociální hierarchie (tu lopatu mi nikdo nevezme). I oni jsou však nucení k vyšším výko nům, především k práci přes zákonem stanovenou dobu, strachem z přeazení na mé ně placená místa a z celé řady nepříjemností, které si na ně hospodářský apará t může vymyslet.

Nejhlouběji jsou ovšem strachem zasaženi lidé nevýrobních sfér anebo v privilegovaných zaměstnání, ve vědě, v kultuře, školství, ve výzkumu, v nejr ozmanitějších správních oblastech. Práci v těchto sférách doprovází permanentn í pocit nejistoty jakési existence z milosti státu. Každýz těchto lidí dobře v í, že stát se lehce objede bez neloajální inteligence a že se nic nestane, kdy ž se zbaví třeba i tisíců a desetitisíců svých vzdělanců, protože v mnohých př ípadech fungují i tak jenom jako okrasa systému.

Strach mění lidi i národy

Když člověk žije léta uprostřed tohoto strachu a vdechuje jeho pach, změní ho to. A strach nemění jenom jednotlivce, vytváří klima a to mění prakti cky všechny. Mění se národ - směrem k pohodlnosti, lhostejnosti, pocitu méněce nností, malosti a bezvýznamnosti. Mění se rovněž obecné myšlení - opouští raci onální kořeny, které tkví v jeho evropské tradici a přiklání se k iracionálním mýtům, exaltovaným vírám a utopiím. Slyším, jak si prostí lidé vyprávějí o Sy byliných proroctvích, o tajemných zbraních, o válce, a spiknutí temných sil v hlubokém přesvědčení, že vše, co se děje a bude dít, je mimo jejich dosah a vů bec mimo lidské možnosti i lidskou vůli. Mezi vzdělanými lidmi převládá skepse a rezignace na jakoukoliv zodpovědnost za osud národního společenství. Psané a mluvené slova oficiální propagandy o lidu jako strůjci vlastního osudu padá jako kámen do písku. Strach vytváří v myšlení ostrou bariéru, když myšlenka do spěje až k ní, do tabuizované oblasti, začne se zmítat v křečích a u mnohých s e stane tak jako potlačované vědomí příčinou neurotických a histerických stavů . Nechci se dopustit přehnaného generalizování, ale zdá se mi, že přemíra konf liktů na československých pracovištích, historických hádek a sporů, nervových zhroucení a infarktů padá na vrch této křeči v myšlení, tohoto poznání o hrani cích rozumu. A také proto se tolik pije, aby se zahnala ta křeč, abychom se ne cítili tak uboze a zbaběle.

Snem zaměstnanců čsl. státu není vysoký plat, ale klid. Mnozí dávají přednost nižšímu stupni zodpovědnosti a rezignují na uplatnění svých schopnost í jen proto, aby měli pokoj od věčné hysterie a konfliktů, kterými oplývá atmo sféra v převodovém ústrojí národního hospodářství i v převodovém ústrojí státn ího stroje. Přitažlivost tohoto snu vyřazuje další část schopných a kvalifikov aných lidí z řídící práce a přenechává ji těm, kteří jsou natolik vytrénovaní, že prostě nedovolí, aby se jejich myšlení tabuizovaných oblastí vůbec dotklo. Ti převládají, jdou z funkce do funkce, netrápí se pro neúspěchy, vědí, že do kud budou pravidelně vykazovat věrnost a nadšení, nic se jim nestane. Řídce se vyskytují naivní poctivi, přesvědčení o tom, že systém je ne jlepší na světě, že nepotřebuje žádnou reformu, jen lidé jsou zlí a potřeboval i by se zreformovat. Tito poctivci tepou v předpokojích strachrůzné nešvary, v dopisech a fejetonech brojí z mravním patosem proti úplatkářství ve službách, zdravotnictví a bytových družstvech, ale umřeli by strachem, kdyby měli napsa t o vile vysokého funkcionáře, která byla postavena z materiálu "ušetřeného" n a vládou sledované stavbě. A už vůbec si nedovolí pomyslet na to, že celá ta r ozsáhlá korupce je vlastně umožňovaná mocenským monopolem, neexistencí veřejně ho mínění a politické kontroly nezávislá na úřední moci.

Myšlení zmrzačené strachem se zaplétá do paradoxů, které samo vytvoři lo a je na ně smutný pohled. V lepším případě upadá do oficiálně trpěného krit icismu, který obchází podstatu věci: systém je bez chyby, usnesení sjezdu a ús tředních orgánů jsou bez chyby, tyto orgány řídí všechen život bez chyb a omyl ů, to jen lidé dole, v továrnách a na polích, u psacích stolů i u strojů, nepr acují tak, jak jim to usnesení ukládají, pracují nekvalitně, neefektivně, plýt vají energií a materiálem, nemají dost schopností pochopit to hlavní, vězí ješ tě ve starém myšlení a ve starých zvycích, nejsou pozorní k lidem, jsou samoli bí, pijí a pijímají úplatky myslí jen na sebe a ne na společnost, shlédli se v socialismu cizím konzumním ideáli, jsou byrokraté a hlupáci, nemají kvalifika ci atd. Poctivé statečné a dobře míněné kritické myšlení, jak se u nás říká, i lustruje v novinách, v oblíbených televizních seriálech, rozhlasových komentář ích a v projevech státíků starou Prechtovu ironii, že vláda je dobrá, ale lid by bylo zapotřebí vyměnit.

Horším případem zmrzačeného myšlení je cynická věcoudnost o základníc h příčinách všech věcí, ale zásadní neochota vyvozovt z této vědoucnosti závěr y. Tuto vědoucnost lze často najít i na vysokých stupních státního řízení, ale udržuje je v mezích také strach. reálná politika připouští cynismus ve vlastn ích řadách, lid se tajemnými cestami občas dovídá o trefných poznámkách, jež s i mezi sebou vyměnili První s Pátým a Čtvrtý se Sedmým, ale navenek se tato cy nická vědoucnost halí do majestátu neotřesitelné jistoty v neochvějnou správno st naší cesty. Stačí totiž pomyslet na následky jednání, které by bylo v soula du s touto vědoucností. Jen blázen by vaskakoval z vlaku, který ještě jakž tak ž jede, zvlášť když vagon první třídy je příjemně vytopen a v kuchyni je ještě pořád z čeho vařit. I sem proniká pach strachu, jenže strachu na vyšší úrovní .

Normální ymšlení je ve společenství strachu natolik nenormální, že st át platí rozsáhlý aparát na to, aby ho před veřejností utajil. Když například vede rozsáhlou kampaň proti nenormálnímu myšlení, vede ji bez určeného cvičišt ě. Nabízíte takové jiné myšlenky, ale oni si je odmítají přečíst. Říkáte: vždy ť jsou to jenom myšlenky, slova na papíře, nestřílí, nezabíjí a nekladou výbuš niny, je to jenom nehmotné něco, nejsou to ani nadávky, pouhý průvod slov bezb ranných jak děti. Ale oni dávají ruce za záda a říkají, že o obranosti tohoto průvodu slov vědí své.