--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: K vládnímu návrhu tiskového zákona
Zdroj: NN Ročník........: 0005/044 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

K V L Á D N Í M U N Á V R H U TISKOVÉHO ZÁKONA. Moderní demokratická společnost není myslitelná zejména bez svobody tisku a na ní navazujícího práva na informace.

Nejsilnější strana vládní koalice, respektive její předseda a současný premiér České republiky, pan Václav Klaus, staví proti sobě demokracii zastupitelskou , kterou jakoby považoval za jediný projev skutečné demokracie, oproti demokra cii přímé. V jasné prtikladu však prosazuje rovný přístup všech k informacím. Tak rovný, aby ani novináři neměli ze zákona větší možnost informace získávat. Proto je třeba připomenout úlohu sdělovacích prostředků a zejména novinářů v moderní společnosti.

Sama svoboda tisku by nebyla bez práva na informace tím, co se od tisku očekáv á. Mají-li být novináři a vůbec všechny sdělovací prostředky oním hlídacím pse m demokracie, pak zejména v systému zastupitelské demokarcie je nezbytné, aby někdo z titulu svého povolání informace za řadového občana a pro něho získával . Toto je fakt o němž může pochybovat jen ten, komu vadí demokracie jako takov á.

Je však udivující, že se o vládním návrhu nivelizujícím právo na informace pro všechny stejnou měrou bez rozdílu pochvalně vyjadřují někteří novináři sami. Pak musíme hodnotit důvody, které je k tomu vedou jednotlivě, případ od případ u. Vysloví-li se pro rovné právo na informace, stejné pro každého bez rozdílu stařec, zvažmě jeho věk a vliv věku na myšlení. Co však, vysloví-li se takto č lověk mladý? I zde je třeba hodnotit faktor věku. Může jít prostě o mladého ne zkušeného člověka, jemuž navíc nebyla dána páteř ve smyslu duchovním. Anebo po zor! Tisku a všem sdělovacím prostředkům vůbec, se říkává nadneseně s e d m á v e l m o c.

S velmocemi obecně nemá lidstvo příliš dobré zkušenosti. I ta nejlepší z nich, USA, má svoje máslo na hlavě. Společené pro ně je totiž časté zneužití své v e l e m o c i. Jakpak

je to s tou velmocí číslo 7. Do toho nejhnusnějšího světla ji postavil ministr propagandy neblaze proslulé Třetí říše, Josef Goebels. Jeho krédo " stokrát o pakovaná lež se stává pravdou ", jakoby vábilo některé novináře. Pomyšlení na možnost manipulace s veřejným míněním, ovlivňování myšlení jednotlivců a tím i ovlivňování veřejného dění se může stát pro leckoho opiem. A svodům opiátů se nejčastěji podléhá v mládí.

Ti z novinářů, kteří opiu možnosti ovlivňovat davy čtenářů žádoucím směrem, ča sto proti jejich skutečné vůli a zejména proti jejich oprávněným zájmům, zapom ínají na jedno podstatné a nezvratitelné. Novinář a sdělovací prostředky mohou ledasco, ale nikdy nemohou skutečně jako velmoci vládnout. Pak ale to jejich ovlivňování veřejného mínění vždy slouží velmocem skutečným, skutečným mocným, byť by byli mocnými jen v míře tak omezené geograficky i jinak, jak jsou omez eni mocní v našem státě. Pokud se některému z opojených novinářů dostane podíl u na moci, přestane být novinářem, nebo lépe, přestané vykonávat a užívat svou získanou moc jako novinář. Aby byli novináři oněmi hlídacími psi demokracie, musí být něčím odlišeni od těch, kdož hlídacími psi demokracie nejsou. A právě takovým odlišením je jejich právo na informace upravené tak, aby je mohli zís kávat a zveřejňovat v zájmu těch, kteří se tím prostě zabývat nemohou, v zájmu řadových občanů. Je příznačné pro problematiku tvorby zákonů a tím i zákona t iskového u nás, že s návrhem přichází vláda.

Budiž, u některých zákonů je to třebas i vhodnější pro odbornost problematiky , která je jimi řešena. Ale u tiskového zákona by to měla být Poslanecká sněmo vna našeho půlparlamentu, kdo tiskový zákon navrhne a vládě jej prostě vnutí v takové podobě, jaká bude důstojná úloze novinářů - hlídacích psů demokracie. V systému dělby moci je to totiž právě vláda - moc výkonná, kdo má největší te ndence demokracii nahradit byrokracií, což se vskutku té naší vládě daří až uč ebnicově příkladně. Proto, že Poslanecká sněmovna neměla pro práci se zákonem o poslaneckých platech čas, měli bychom jí odpustit? Nebo si máme říci, že se dala uplatit? Vždyť i ve vládě našel návrh o platech pánů poslanců pochopení. A co pan prezident? Okomentuje případný nový tiskový zákon " zrovnoprávňující " přístup k informacím pro všechny občany stejně bezzubě, jako okomentoval zák on o poslaneckých platech? Nebude se bát znepřátelit si vládu? Beztoho má u ní ž již ocet rozlit.

Novináři ještě nestávkovali. Ale měli by. Alespoň bojkotem vládních zpráv o vl ádě. Dělají však jiné akce. Jak jsem se dočetl v Lidových novinách, ptali se j ednotlivých uředníků ministerstev na jakási čísla s úmyslem zjistit, jak pohot ově jim ten který úředník odpoví. Jakoby neexistovala funkce tiskových mluvčíc h. Aby tito pánové či dámy neměli na růžích ustláno, aby informovali veřejnost , měli by je novináři na tiskových konferencích úkolovat právě k otázkám, na n ěž nejsou oprávněni odpovídat jednotliví státní úředníci.

Jak je vidět, nezkušenost novinářů, či jejich malá schopnost vykonávat své pov olání může být též jedním z faktorů jejich chvály vládního návrhu tiskového zá kona.

Proti každému právu stojí povinnost. Takovou povinností novináře je odpovědnos t za jím sdělené informace. Touto svou odpovědností musí i krýt toho, kdo mu i nformace poskytl. Tolik jen k problematice povinnosti novinářů sdělovat zdroje informací či si tyto zdroje chránit.

Nakonec to budou novináři sami, kdo rozhodne zda se stanou skutečnými hlídacím i psi demokracie, nebo zda budou mopslíky mocných.

V Praze dne 24. října 1955, pro NN Vladimír Kolář