--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Úzkost zvířete
Zdroj: NN Ročník........: 0005/045 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Pokračování z čísla 43/1995 Úzkost zvířete

Strach vedl nepozorovaně občany reálného socialismu v Československu do starší ch období v dějinách své země. Zpřístupnil jim neobyčejným způsobem prožitky m inulých generací z permanentních zápazů o zachování národní existence či o jin é zachování. Čteme o těchto zápasech a jejich účastníci nejsou historické post avy, nosí tváře toho či onoho účastníka, jejich situace jsou našimi situacemi, anebo zase nejsou. Čteme, dokonce v Rudém právu, mučení Jana Nepomuckého. Dov ídáme se, že král vlastní rukou mu pálil "bok a místa stydká, až se mu otevíra ly dutiny tělní". Našemu strachu se uleví, protože dnes se už nic takového ned ěje. Čteme o donašeči Karlu sabinovi, chápeme jeho zoufalství, ztrátu naděje, možná chtěl jenom "přelstít" policii. Uvažujeme o tom, na co asi stačila Karlo vi Havlíčkovi ta apanáž, kterou mu vyplácela rakouská vláda v jeho vyhnanství v Brixenu . Čteme o tom, jak na vrcholu války prokurátor Slovenské republiky v yjednal komunistickému příteli propuštění z vězení a jak potom táhli vinárnami . Kde je ten soudce, před kterým stál ještě i Jiří Dimitrov?

Společenství strachu je moderní, má auta, televizi, rádio, starosti b lahobytu, energetickou krizi, dokonce sem proniká zamlžený obraz problémů, se kterými zápasí svět. Španělsko se změnilo, Portugalsko se změnilo, čestný dokt or Karlovy univerzity Réza Páhlaví musel odejít ze své země. Římský klub vydáv á nové varování, v Pensylvánii dolšo k havárii v atomové elektrárně. Naše spol ečenství je však moderní jen podle věcí, které nás ohklopují, je určeno tak, j ako dávn= =ry nástroji, se kterými pracujeme. Ale ve svém strachu je to společ enství nemoderní, spojené vědomě či nevědomě s temnějšími stránkami minulosti. Proto vznikají v našich myslích ta krátká spojení s národními dějinami. Proto jsou historici váženými účastníky našich diskusí.

Strach uvolňuje v našem společenství kost, která přichází z hlubin př írodní podstaty lidských bytostí. Zbavuje nás možnosti volného jednání a vrací nás k jednání pudovému. Desetitisíce lidí, kteří opustili tuto zemi po srpnu 1968, jednali pudově. Jen menšina po zralé úvaze. Strach je nejméně vhodným mé diem pro zralé úvahy. Šance rozumu v zápase se strachem jsou nevalné. Rozum je sice schopen na svém hřišti zvítězit na celé čáře, nad lží, frází a pokrytect vím naší každodennosti, ale to ještě neznamená, že je schopen dát povel nohám, aby vynesli jedince z řady těch, kteří se před touto lží, frází a pokrytectví m mlčky sklánějí. Co z toho, že rozum se utěžujš vítězstvím, když nohy dále sa zuje pudová ochrnutost. Když slyším o někom říkat, že to má v hlavě v pořádku, ale ne už docela ve střevech, nevnímám v takovém tvrzení nic posměšného, je t o prostě konstatování holého faktu.

Pach strachu, který proniká naší společností, podrývá lidskou důstojn ost všech jejich členů. Narušuje proces odpírodnění, který člověk vydělil z ži vočišného světa. Proto nemůže být společenství strachu moderní, byť by to o so bě i tvrdilo.

Vloni v létě jsem chodil s přítelem po Praze. Dlouho jsme se neviděli a měl to být svátek. Ale nebyl. Za námi šli stále dva muži, nastoupili do pod chodu, stáli s námi na stanici tramvají, v tramvaji se postavili vedle nás. Ml čeli a z jejich tváří se nedalo nic vyčíst, ani zvědavost, ani hanba, ani zášť , nic lidského, byli jako stroje. Řekli jsme si, že je vymažeme z vědomí, ale nešlo to, řeč vázla a oči bloudily po těch tvářích a po autech, která se plíži la za námi. Ptali jsme se sami sebe, zda se bojíme, ne to ne, známe to přece, ale v člověku se přece jen zvedá jakási stará, zapomenutá, živočišná úzkost. J e to úzkost zvířete, které se nemá čím bránit. Kdyby tu byla nějaká nora, vlez li bychom do ní, ale v celé Praze taková nora nebyla.

společenství strachu má samozřejmě i své trhliny. Neexistuje tak totá lní kontrolu, aby se v ní nenašly mezery. Při vší své dokonalosti, ke které se zastrašování dopracovalo, není tak zase dokonalé, aby obsáhlo všechny. Vždy s e najdou lidé, kteří vodou se strachem na tisíc způsobů svůj soukromý boj. V Československu byli vždy lidé, kteří jednali a mysleli proti strach u. Mnozí zůstali bezejmenní a mnohými zúčtovala moc potajmu. Nestejné byli asi motivy tohoto zápasu se strachem, ale možná je ještě čas, aby dějiny lidské s tatečnosti nebyli zasuty plynoucím časem.

Až do jistého historického okamžiku, který je nesnadné přesně určit v důsledku příznivých okolností vnitřních a vnějších, se z všeobecné apatie zač íná rodit fenomém, natolik zvláštní a různorodý, že se zdruáháme používat pro něj jedno z těch pojmenování, která byla vymyšlena. Za léta, která zplynula, s e jména a činy jednotlivců seřadily do souvislé tendence, která dnes má svou h sitorii. Na vědomí veřejnosti vešla jména vzdělanců, kteří už předtím měli svo u vedeckou či uměleckou autoritu, ale i jména prostých lidí, kteří se vymanili z všeobecného souhlasu, který si vynucovala stalinská éra ve východní Evropě, jakož i její pokračování. Tito lidé neměli společné názory, měli společné pou ze nutkání myslet svobodně, a společnou jim byla odvaha. Společnou pak byla hl avně lidská situace, ve které se nacházeli. Všichni byli obklopeni společenstv ím strachu a museli si z toho hledat východisko. Byli to většinou lidé, kteří zvážili hodnoty svého života a rozhodli se do důsledků rpozkoumat tento strach , naučit se s ním žít a získat za to odměnu vnitřní svobodu a potvrzení svého lidství.

Nepíšu dějiny tohoto fenoménu, ale chce se mi aspoň připomenout, jak vzrušující byly pro mne pokusy pochopit v plné míře lidskou motivaci těch krok ů Milovana Djillase, které ho z výsluní moci přivedly až dov ězení. Stejně mě vzrušovala představa Borise Pasternaka, jak píše na konci svého života Doktora Živaga tísněn tragickým věodmím, že ho sotva kdy v blízské budoucnosti předlo ží nějaké sovětské nakladatelství svým čtenářům. Stejně tak se mi velmi chtělo pochopit, jak hluboké musí být poznámí pravdy, které přinutilo akademika Sach arova říci ji bez obalu Chruščovovi. Po zkušenostech posledních deseti let už nejsou tyto kapitoly z dějin lidského zápasu se strachem takovým tajemstvím. Viděl jsem po 21. srpnu davy lidí v ulicích, jak se stavěly do cesty tankům, viděl jsem, jak mnozí zřetelně pohrdali nebezpečím, jak se už zdálo, ž e strach je něčím zapomenutým. Ale to byla jiná lidská situace, odvahu podporo valo splynutí s mnoha jinými, soidarita a schválení většiny hrdinství bylo odm ěňováno obdivem a potleskem. Proto častěji myslím v té souvislosti na hlouček sedmi lidí s dětským kočárkem a dítětem, a doma vyrobeným transparentem, který vytáhl na Rudé náměstí, aby protestoval proti té nepředstavitelné síle, která dala do pohabu tisíce letadel, tanků, děl a masu poslušných. Ale zmatených vo jáků. To byla ta pravá lidská situace, která dá člověku pocítit váhu strachu, pochybností a smyslu lidských činů vůbec. Ten hlouček věděl, že svým protestem nezastaví invazi vojsk, které volí maršálové. A snad i věděl, že jejich čin n evyvede společenství strachu ze strnulosti, věděl pak zcela jistě, že bude pon ižován, urážen a potrestán. A jestliže přece jen vyrazil na náměstí, pak jen p roto, že se už předtím vydědil ze společenství strachu, že dozrál k poznání hr anic onoho strachu.

Zápas v tichu

Za stejných lidských situací, i když ne vždy dramatických, se i v Čes koslovensku rodily pozoruhodné příklady překonání strachu. Před rokem 1968 i p o něm. Bylo jich hodně, byly nestejné svým významem, ale i v nich ji možné vyt ořit souvislou tendenci. Tato tendence, dramaticky vyústila do tří týdnů na po čtáku roku 1977, kdy byl zveřejněn text Charty a pokračuje, ve všednějších a n e vždy tak dramatických polohách mnohostrannou aktivitou. Za posledních šest s edm let se řadou iniciativ, vynalézavých činů a obětavou prací fakticky vytvoř ila paralelní kultura, nezávislá na oficiální ideologii, vzniklo pozoruhodné i deové ovzduší, pluralitní ve svých výychodiscích, ale směřující nepochybně k h umanitní, demokratické a socialistické alternativě národní existenci v neposle dní řadě se za ta léta zrodila neformální solidarita lidí, kteří se třeba nikd y neviděli, a která přesahuje hranice země.

Nejsem siv šak úplně jist, zda v zemích s demorkatickými institucemi a se svobodným veřejným míněním, tkeré projevuje zřetelné sympatie k těchto ak tivitách, je možné přesně pochopit lidskou situaci, která tu určuje myšlenky i činy. Jistě, setkal jsem se už s lidmi, kteří ji chápou dokonale, přijedou po těší se s námi, procítí naše smutky a odjedou do zemí, které mají své vlastní starosti. Ale i tak máte pocit, jako by tu zůstávali. Když však čtu semtam něc o v časopisech, či novinách, v těch několik měsíců tarých Franfurter Zeitech, Le mondech, Timesech, Spieglech,, Zurichrech, apod., které sem neznámými cesta mi dorazí, nebo poslouchám v rozhlase zprávy, úvahy a klasifikace disidentství , boje za lidská práva, atd. zdá se mi, jako by už názvoslovím bylo všechno po sunuto do jiné polohy, srozumitelné pozice v znakové podobě domácímu publiku, ale přece zkreslující lidskou situaci těch, o které jde. Například jsem ještě neslyšel, že by se v Československu sám někde definoval jako bojovník za lidsk á práva, ale to vyplývá také asi z toho, že u nás vždycky nadbytek bojovníků z a mír, za vyšší výnosy, za novátorské metody, za lepší životní prostředí, za r ozšíření saratovského hnutí a v poslední době hlavně za kvalitu, efektivnost a šetření energií. Takže konec konců tohle slovo se příčí normálnímu člověku v hrdle. Ale to je jistě jen detail.

Asi to tak vždy bude, že veřejnost budou zajímat především dramatické motivy v těchto hnutích, odvážná prohlášení, procesy, brutality s buď jak buď méně už dlouhé dny, měsíce a roky vězení. V těchto dramatických momentech se jeví překonání strachu a lidské odvahy v modelové podobě, je poměřitelná s ana lýzami lidské statečnosti, které kultivovala evropská literatura a které jsou součástí i české myšlenkové tradice od časů kostnické hranice. Mnozí z nás pře mýšleli o Sartově a Camusově interpretaci svobody, dráždil nás položenými otáz kami Brechtův Galilei a hochnutův zástupce, celá světová literatura vzešlá z o dboje.

Nebyli bychom ovšem v Čechách, kdyby se na okraji i smrtelně vážných úvah o statečnosti neobjevil najednou stín malebné psotavy dobrého vojáka Švej ka, který jak známe čelil také celé řadě příkoří a přitom byl ke svým mučitelů m neobyčejně přívětivý. A já znám případ, kdy byla při domovní prohládce nabíd nuta příslušníkům státní bezpečnosti káva: napijte se musíte být unavení, není to lehká práce prohlížet tolik knih! Avšak tento Švejk je jen stínem, je ulož en v podvědomí ve vážné diskuzi se neargumentuje jeho výroky, ty se vynořují č eským intelektuálům z paměti mimoděk téměř v kadé situaci, tak jako Jehovistům citáty Starého zákona. Jsme prostě v zemi, kde se i předseda vlády reálného s ocialismu přizná veřejně k tomu, že Dobrý voják je jeho nejoblíbenější četbou. Do úvah o strachu a statečnosti vstupuje i vzpomínka na dvojí treadic i českého národního odboje proti Rakousku, romantickou Fričkovu a arnaldovu a realistickou Palackého linii, Havlíčka a Masaryka, která vydráždila Marxe k ne lichotivému výroku a Slovanech.

Společenství strachu má své všední dny, tak jako je i má zápas o přek onání tohoto strachu. Z rozhlasu slyším, že disidentských hnutích ve Východní Evropě je poměrně ticho. V tomto tichu svádí milióny lidí svůj všední a obyčej ný zápas se strachem. Dělníci odhodí lopaty a chtějí mluvit s ředitelem; a řed itel běží, protože s tímhle nejsou žádné žerty, mohlo by se roznést, že se u n ěho stávkovalo. Osamělý odvážlivec vykládá večer své ženě, jak jim to zítra na schůzi všem řekne. Jiná schůze se vůbec nekoná, protože na ni nikdo nepřijde. V tomto tichu dostala moje žena výpověď a celý večer mi doma pláče. Někdo ber e do ruky telefon, aby řekl svému příteli pár utěšlivých slov, ale pak ho zase položí, mohli by to poslouchat. Jiný člověk uvažuje o tom, jak se vyhnout roz hovoru se svým dávným přítelem z Anglie, ale aby to nevypadalo, ach bože, že j sem zbabělec. Spisovatel napsal stránku a uložil ji k přechozí, pak odhání od sebe myšlenku na to, jestli bude tu stránku vůbec kdy někdo číst. Novinář zach ytil ještě v obtazích větu, která by se mohla pštně vykládat, teď si s ulehčen ím stírá zpocené čelo. V tomte tichu ukončil pro jiného nvináře třeba 658. věz eňský den, možná měl přece jenom odejít, třeba vy práč teď seděl s přítelem v Paříži v nějaké kavárničce a poslouchal jak venku hlučí to velké město, o toli k větší než Praha. V tomto tichu říkají člověku, že není žádný signatář, ale o byčejný žid. Jiní lidé spisují stránky s básněmi, které vyjdou v Petlici. Muž či žena píšou svým synům, dcerám, sestrám a bratrům, desel let jsme se neviděl i, v tom tichu jsme roztroušeni po celém světě, jako Arménci po tureckých pogr omech. Jiní lidé promýšlejí své situace a situaci národního celku. Poslouchám celý večer vyprávění o nutnosti zachránit lidskou kultruu a včelnit ji do kult ury budoucnosti. Pak stojím večer na tastávce autobusu as hloučkem jiných člen ů společenství. Trochu stranou stojí opilec, šermuje rukama a chrlí ze sebe na dávky, spílá nápisům o nerozborném přátelství a naší cestě vpřed pod vedením k teré smývá déšť z protějších plotů. Naše malé společenství s ulehčením nastupu je do autobusu a rozjíždí se domů.

Cesta pravdy

Je mnoho cest, po kterých lze uniknout ze společenství strachu. Avšak ani jedna není universální, ani jedna neplatí pro všechny. Je cesta úniku, kt erá vede přes hranice, ani ta není dostupná všem.Je to cesta, která zraňuje du še; těch, kteří zůstali i těch, kteří odešli. Tato zranění si ošetřujeme větši nou v skrytu. A v hlavě nám tiká absurdní vize, posledním stupni všichni odejd ou a poslední zhasne světlo.

Nejchůdnější a také nejhojněji používanác esta úniku ze společenství strachu vede do soukromí, do uzavřeného světa rodiny, blízkých přátelství stra chu vede do soukromí, do uzavřeného světa rodiny, blítkých přátel zahrad a cha lup, do malých společenství a spolkůů, povolených státem, ale ne příliš kontro lovaných kroužků motoristů, přátel přírody, trampu, chovatelů drobného zvířect va, rybářů, sběratelů mincí a všeho možného, a ti odhlasují nějakou tu brigádu , ale pak se věnují společnému zájmu. Absolutní většina občanů si střeží tuto sféru normálnosti a vyhábá se konfrontaci s myšlenkami a aktivitou, které budí strach. Nerada slyší o křívdách a perzekuci jiných a je nakloněna věřit tomu, že si ponásledovaní a vyděděnci zavinily svá neštěstí sami. Je množství skořá pek, ve kterých se dá při trošce štěstí prožít normální a v jistém smyslu i dů stojný život. Strach tolik neponižuje, protože s emu pečlivě vyhýbáme. I v kli du lze dojít. Niterná křesťanství a jiné víry poskytnou ráj srdce. Poskytne je i rozum a skeptické vědomí o bězútěšnosti světa. V Československu jsme specia listé na vymýšlení skořápek. Filosof má třeba brilantně propracovanou teorii v tom, že člověk je úděsným omylem přírodního výběru. A už má skořápku, která c hrání před angažovaností, a tedy i před strachem. Starý můž, který prožil svůj život v bezpečí, v klidu a tiché důstojnosti v této politicky zmítané zemi mi prozradil s jistou hrdostí recept na takový život. Více než čtyřicet let každ ý večer, naslouchal zprávám a komentářům z BBC. Nikdy neměl iluze, nikdy ho ni c nepřekvapilo věděl předem, co se bude dít a co se od toho či onoho režimu dá očekávat. A tak všechny režimy přelstil.

Třetí a nejméně schůdná cesta, aby to znělo jako v pohádce, je cesta pravdy. Ze společenství strachu není nutné unikat, lze mu také čelit. Člověk m ůže se rozhodnout a nerespektovat pravidla, které společenství strachu vytvoři lo. Neosvobodí ho to sice od strachu, ale je to už strach jeho vlastní volby, je to strach vzpoury a to už je něco jiného. Člověk pak čelí společenství stra chu ne proto, že by strach neznal nebo pohradl radostmi života, ale prostě pro to, že mu toto čelení strachu přepadá důstojnější alternativou lidské existenc e.

Drilantní analýzu tohoto postoje podal Václav Havel ve své eseji Moc bezmocných. Jsou to také právě tyto postoje a lidské stiruace z nich vyplývají cí, které přitahují nejvíce pozornosti. Žít v pravdě a čelit strachu je úctyho dný program rozložen do tří podrobně popsaných tisíciletí v trvání lidské posp olitostí, soustřeďuje v sobě všechno úsilí o skutečné lidství. Jestliže vůbec existuje nějaké nadčasové hledisko pro zhodnocení lidských činů v dějinách, kt eré je společné pro všechny kultury svěa, pak je ot hledisko, které skládá úct u statečnosti a msyslu pro pravdu. Toto hledisko, byť bylo čistě jen mravní, n elze obějít

Program statečnosti a neústupnosti z pozané pravdy má svá speciální č eskoslovenské, polské a sovětské skutečnosti zvláštní přitažlivost. To proto, že pravda je lehce poznatlená v politických systémech, které vystavěly na svou obranu celou hradbu lží. Pravda je opak toho, co se píše v novinách, s vyjímk ou předpovědi počasí, jak se praví v jednom vtipu, ta jsou pravděpodobná . A s tatečnost je zvednout ruku k nesouhlasu, když všichni ostatní za strachu souhl así. V těchto systémech není potřebné pravdu úporně hledat ani se sžírat pochy bností, zda je to ta pravda pravdoucí, protože státní lež se ani moc nesnaží v ypadat jako pravda. Občanský život pak poskytuje společenství strachu dennoden ně příleitost ke statečnosti.

To však vůbec neznamená, že program občanské statečnosti a neústupnos ti z poznané pravdy je právě tak shodně proveditelný a obecně přijatelný. Naop ak, je to program náročný a obtížný. Vždyť celé společenství strachu bylo syst ematicky vybudováno proto, aby byl takový program masově neproveditelný. Rozhodnutí k pravdě zraje o samotě. V tichu a bez svědků. Žádná masov á euforie takové rozhodnutí neuspíší. Naopak, rozhodnutí musí zrát v tířivé at mosféře obecné netečnosti. Je nutné zvážit hodnoty života a umět je aspoň pojm enovat. V tom smyslu je statečnost náročná na vzdělaní. Rozhodnutí ke statečno sti není krok do neznáma. Všichni víme, co bude následovat. A tak statečnost a pravda stojí proti bezpečí a klidu, práci, hmotné zajištěnosti, proti rodině a normální budoucnosti dění, proti vyřazenosti, veřejným pomluvám a desítkám p říkoří, které znají nejlépe ti, kteří se už rozhodli. A odměna, která se za to vše člověku dostává je jen zase jiný ráj srdce, lehce zpochybnitelný během ob yčejného života, poléhající únavě, nemocem a lidským slabostem.

A přesto právě z takových rozhodnutí vyrostla ve Východní Evropě rozs áhlá myšlenková hnutí (která se stále rozpakuji nazvat disidentstvím, která dn es patří neoddělitelně do evropské kultury. tato hnutí přirozeně nezrušila spo lečenství strachu, jen se z něho vydědela. Lidé, kteří se rozhodli pro občansk ou statečnost a pro život v pravdě, zvítězili spíše nad sebou samými než nad s polečenstvím strachu.

Pozornost k problémům většiny

-----------------------------

V Československu pravděpodobně nikdo nepochybuje o společenské smyslu pln osti těch dramatických momentů, které doprovázejí pokusy uplatnit pravdu a obč anskou statečnost. Ví se až příliš dobře, do jakých hlubin ponížení a soolečen ské degradace taková otevřená konfrontace s mocí člověka strhává. Jestliže přesto vznikla diskuse ve společenství charty o statečnosti a sm yslu těch nejdramatičtějších konfliktů s mocí, pak hlavní příčinou kromě jistý ch nedorozumění bylo už delší dobu zrající poznámí o hranicích které staví sku tečnost do cesty každé mravní výzvě, byť by byla podepřena obětí několika tisí ců lidí. Tato hranice by zůstala zachována, i kdyby ono obětování probíhalo je ště dramatičtějším způsobem.

Pochybnost o účinku mravní výzvy i mravního příkladu je užitečná pochybno st. Obrací totiž pozornost k problému většiny, kde převažuje ekonomický a soci ální zájem nad zájem opravdu. Taková pochybnost nás nutí zkoumat dosah oné pře vážně existenciální interpretace zápasu se strachem a hledat možnosti jeho roz šíření. A taková pochybnost znovu vystavuje do popředí ementární otázku zda vš echno to, co se děje v "disidentských hnutí" má být uzavřeno v těchto hnutích, anebo má především přesahovat do celého společenství strachu.

Úvahy vyplývající s těchto pochybností mohou být někdy až nepříjemně real istické. Takových realistických úvahách o statečnosti o strachu se nutkavě nap říklad vynořuje myšlenka na široké společenství strachu, ve kterém žijí ti, kt eří neprojdou existenciální revolucí, protože mají jiné starosti. Přitom to vů bec neznamená, že by nepociťovali lidskou nedůstojnost svého postavení. Z tohoto bodu se však také začínají odvíjet myšlenky, které mají jiné poř adí důležitosti. Jsou to myšlenky na nejnaléhavější problémy vetšiny. Úvahy, h ledající východisko z ekonomické průměrnosti, ve které Československo vězí a k teré je příčinou hluboké národní nespokojenosti, stejně jako podprůměrnost tec hnologická. Úvahy hledající východisko z krize efektivity, fiktivních cenových relací, nedostatek energie a vůbec z krize národní výkonosti, která je zdroje m rozšířeného pocitu národní méněcenosti. Jsou samozřejmně i jiné problémy, kt eré hluboce ovlivňují úroveň obyčejného života celého národního bytí. Jsou to problémy pracovní, problémy lidského uplatnění v rigidní struktuře, která odsu zuje naprostou většinu k pasivitě, problém zásobování a služeb, které způsobuj í, že se lidská energie vyčerpává v schánění věcí. Jsou problémy národodností, problémy menšin, náboženské problémy, problém rozsáhlé korubce a celé koncepc e veřejného života.

Uvažování přesné na toto pole je samozřejmně méně prostoru pro mravní rig oróznost je dovoleno vážit efektivitu mravního gesta a efektivitu kompromisu. Na tomto poli lze skutečně odcenit lidskou normálnost nepokřivenou strachem, b yť opatrnou a utajenou, nebo poctivou práci, protože je svým způsobem vzpourou proti systému, si vynucuje šlendrián a velkohubá gesta.

V tomto pojetí zápasu se strachem má pravda mnohem víc spojenců než by př ipouštěl pohled z místa existenciální revoluce. Jsou jimi všichni kdož pochopi ly lživost ideologické fasády a překonali myšlenkovou křeč. V nehybnosti je ud ržuje jen strach. Jednají reflexivně a nestrkají ruku do ohně, protože vědí, ž e se popálí. Moc si je vědoma tohoto reflexivního chování a udržuje na všech s trategických místech ohníčky, které pálí. Popáleniny jsou bolestné a špatně se hojí. Mnozí lidé je neukazují a skrývají je pod oděvem. Nevím, proč by k tomu to strachu z popálenin neměli být schovývavější právě ti kteří popáleniny vědo mně riskují a vědí o jejich bolestivosti své.

Zápas se strachem probíhá i ve vědním rámci. V realistické koncepci tohot o zápasu je spojencem pravdy i fiktivní muž, který se zvedne na stranické schů zi a aniž by věděl o tom, že se rozhodl pro pravdu, jen v naivní víře v beztre stnosti poctivých úmyslů, strhne trošku pokrytectví z toho co zná z vlastní pr axe. Na hranici takového spojenectví je i rozumný krok vlády anebo projev velk orysosti ze strany úřadů, i když si teď právě nemohu vzpomenout na nějaký přík lad.

Strach není věčný, i jeho udržování unavuje, zvláště když ideologie na je ho podporu ztrarila dávno věčný smysl. I společenství strachu je zrušitelné. Z poznání, ověřeného zkušenostmi o chování evropských společenských struktur, t ato zrušitelnost vyplívá. V historickém okamžiku, ke kterému vede sociální zák onitost, přestane být statečnost osobní volbou pravda předpokladatelem pro pře konání stagnace celého národního bytí pro krok k dalšímu stupni civilizačního rozvoje, pro odvrácení těch nebezpečí, které civilizační rozvoj přináší a zcel a jistě pro zachování míru, který je ohrožován také jen strachem založeným na kultivované ideologické lži.

Předpokládám, že takový okamžik lehce poznáme. Zajdeme k bývalému příteli a on nám beze strachu otevře dveře, budeme se procházet s jinými přáteli a ne budeme hledat noru, do které bychom zalezli, popáleniny na kůži se začnou hoji t.