--------------------------------------------------------------------------------
Autor: čtenář NN, Ostrava
Název: Vážení čtenáři NN doma i v zahraničí
Zdroj: NN Ročník........: 0005/046 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Vážení čtenáři NN doma i v zahraničí K šestému výročí 17. listopadu 1989
Díváme-li se na naši současnost z odstupu šestí let, které uplynuly o d listopadové revoluce, můžeme si už dovolit posuzovat z hlediska cílů, které si kladla. Tyto cíle nesměřovaly pouze do oblasti politické a ekonomické, ale v neposlední řadě i do oblasti mravní! K tomu se hned po listopadu vyjádřil i prezident republiky, který řekl, že k nejhrůznějšímu dědictví totality patří n aprostá devastace morálky, že za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my za platit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí b yli popraveni, tisíce lidských životů bylo zničeno, statisíce taletovaných lid í bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří za války zachraňov ali čest našich národů ti kteří se vzepřeli totalitní vládě i ti, kteří dokáza li prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní svob odu tak či onak zaplatil by nemělo být zapomenuto Nezávislé soudy by měly spra vedlivě zvážit případnou vinu těch, kdo jsou za to odpovědni, aby vyšla plná p ravda o naší nedávné minulosti najevo.
Podobně se vyslovi i pražský arcibiskup, podle něhož jsou škody vnitřní mnohem horší nežli škody ekonomické. Faktem je, že mravní stav naší společnosti je n a takové provni, že většina lidí vůbec nebyla schopna pochopit, o čem pan arci biskup mluví a jeho slova je proto úplně minula.
Postkomunistická morálka:
Bohužel pro obnovení mravních hodnot se od listopadové revoluce udělalo jen ve lmi málo, ba možno říci, že se neudělalo téměř nic. Komunistická morálka byla zatím tiše nahrazena morálkou psotkomunistkcou, pro niž je charakteristická es kalace neskrývaného cynismu bezzásadovosti a bezohlednoti, které právě nyní pr ožívají svůj největší rozkvět.
Nelze totiž mluvit o morálce tam, kde se zlo netrestá a naopak se kolem něho c hodí po špičkách. Nelze mluvit o morálce ani tam, kde se nesměle vystupuje pou ze proti zlořádům okrajovým, zatímco z politických nebo čistě praktických důvo dů se podstata a jádro všeho zla nechává nedotčena. Komunistická diktatura pře měnila za 40 let naši společnost v Augiášův chlév, v téměř bezednou mravní žum pu. Po revoluci byly dvě možnosti. Buď tu žumpu vyčistit, nebo ji nechat vyhní t. Bohužel se nenašel žádný Herakles, a tak se naše politická reprezentace zře jmě rozhodla pro druhou možnost. Přikryla to bahno obrovskou plachtou s nápise m: "Nejsme jako oni" a tvářila se "že položila dostatečně mravní základy novém u právnímu řádu a demokratickému zřízení. Že tu jde o velký podvod pochopili u ž brzo studenti, kteří tehdy vystoupili s šokujícími slovy o "Ukradené revoluc i". Bylo to vyhlášení natolik závažné, že i prezident tehdy považoval za nutné se k němu vyslovit. Provokující slova o ukradené revoluci se mohla stát podně tem k diskusi o mravním stavu naší společnosti. Bohužel se tak nestalo. O tuto diskusi tehdy nikdo nestál, a jak se zdá, ani dosud nestojí.
Kolektivní (ne)vina?
Dnes už je také zcela jasné kdo revoluci ukradl. Ukázala to zejména vášnivá ka mpaň, která se rozpoutala poprvé proti prijatému lustračnímu zákonu. Nyní už j e zcela zřejmé, kdo obratně vyvedl revoluci na ono zrádné místo, přikryté tou velkou plachtou, aby ji pěkně v tichosti nechal utopit v močále. Můžeme dokonce krok za krokem sledovat cestu zlodějů. Když se před časem ozval y první varovné hlasy, byly umlčeny důrazným okřiknutím, že "slyší trávu růst! "Potom přišel na řadu strašák kolektivní viny. Diskuse o problému Kolektivní v iny se rovněž nekonala. A tam kde se přestává diskutovat, je to s demokracií š patné. Možná, že by taková diskuse skutečně prokázala, že princip kolektivní v iny je zásadně a bez jakékoliv vyjímky nepřijatelný. A pak by lidem přestalo v rtat v hlavě, jestli na tom přece jen něco není. Představme si třeba tři nebo čtyři kriminálníky, kteří se domluví, že znásilní a okradou osamělou ženu. Jak se domluví, tak udělají. Jde o kolektivní vinu? Domnívám se, že ano. Potom kd yž se 30 nebo 50 tisíc komunistů domluví, že znásilní a rokradou naši 1 demokr atickou republiku, jak tomu bylo v devětadvacátem roce, pak musí být jejich vi na také kolektivní. Nikdo přece nebyl ke vstupu do tohoto spolku nucen. Na nám itku paní Burešové, že mnoho lidí vstoupilo do komunistické strany z přesvědče ní, je možné odpovědět, že některý z těch čtyři násilníků by se mohl také domn ívat, že prokazuje zmíněné osmělé ženě neocenitelné služby. Princip kolektivní viny nelze uplatňova vůči skupině, v níž si člověk členství nemůže volit. Tak ovou skupinou je třeba národ. Je však zajímavé, že právě v tomto jediném přípa du, kdy je princip kolektivní viny skutečně nepřistupný, ho většina "Čecháčků" akceptuje. Ukázala to reakce na slovo "vyhnání" z preambule z připravované če skoslovensko - německé smlouvy, jimž bylo nahrazeno slovo odsun Němců z Českos lovenska po II. světové válce. Ovšem tam, kde by princip kolektivní viny mohl a měl být uplatněn, tam ho odmítají. Přitom je všem jasné, že bez principu kol ektivní viny by nebylo ani norimberského procesu s nacistickými zločinci. Zloději revoluce?
Ale vydejme se po další stopě zlodějů revoluce. Pan poslanec Sacher vyzval v s ouvislosti s lustračním zákonem k usmíření. Rovněž někteří bývalí disidenti, d nes většinou sdružení v OH požadují totéž. Je zajímavé, že to byli právě oni, kdo na sklonku totality obviňovali komunisty ze systematického úsilí o vymazán í paměti národa. Dnes se stejní lidé pokoušejí dělat totéž. Chtějí, aby se zap omělo na spáchané zločiny, volají po odpuštění, po národním usmíření, dovoláva jí se mezinárodních úmluv o lidských právech! Cílem toho všeho je co nejrychle ji zapomenout na minulost. "Co jsme si, to jsme si" a nyní si pěkně podejme ru ce. Na první pohled je tohle řešení velmi lákavé, protože je nejjednodušší. Js em přesvědčen, že k němu nakonec stejně dojde, tak jako možná dojde i k zapome nutí. Ale nebude to tak jednoduché, jak si pan Sacher a někteří pánové z OH my slí. Nejdříve totiž bude muset být učiněno z dost spravedlnosti a morálce Bez splnění této podmínky, je volání po usmíření a zapomenutí stejně nemorální, aj ko bylo počínání komunistů. Předpokladem odpuštění je pokání. To je prastará p ravda, o níž by měl něco vědět zejména pan Sacher. U většiny komunsitů bychom však jakoukoliv formu pokání hledali zbytečně. Setkáváme se u nich pouze s aro gancí a cynismem. Komunisté nejsou schopni přiznat si vinu za zločiny, které n apáchali, a proto nejsou schopni ani pokání. Pouze se brání farizejským poukaz ováním na lidská práva a demokracii, kterou by už z hygienikých důvodů vůbec, neměli brát do úst. Ostatně se teď už sami bránit nemusí. Dělají to za ně někt eří pánové z OH. Podívejme se teba jak reagovalo "nezávislé" Rudé právo na při jetí lustračního zákona. Stačilo mu pouze citovat pana Urbana. Palcovým titulk em uvedlo na první straně jeho slova "Hon na čarodějnice". Podobně i "nezávisl á" televize pohotově uvedla, jak bylo zvykem v normalizační éře, americký film o "honu na čarodějnice". A "nezávislé" Lidové noviny, které svojí deklarovano u nezávislost prokázaly už před časem kampani proti ministru Kalusovi, a nyní podobnou kampaní proti lustračnímu zákonu, otiskují články pana Dienstbiera, v nichž mluví o "vyhánění ze společnosti" a vyhlašuje, že se na FMZV nebude lus trovat, protože už prý svoje pracovníky lustroval sám. To už ani není podnět k polemice, ale pouze pro zasmání. Až sem mne dovedly stopy "ukradené revoluce" .
Potrestání zla
Ať se nám to líbí nebo ne, pro morálku znamenal "samet" katastrofu. Sametová r evoluce, ať už byla revolucí jakoukoliv, nebyla rozhodně revolucí mravní. Jedn ím ze střežejních principů veškeré morálky je potrestání zla a odměnění dobra. Teprve po tomto očistění může následovat odpuštění a usmíření.
Jak mnoho dlužíme mravním závazkům, které jsme na sebe vzali listopadovou revo lucí, zkázala 1 mezinárodní konference o zločinech komunismu a lustrační zákon . Nebýt těchto dvou událostí, že by se dávno zapomělo, že nějaká morálka vůbec existuje. A bude-li u nás, tak jako je tomu dosud, převládat mínění zděděné p o marxistické-leninské ideologii, že význam morálky je ve vztahu k ekonomice d ruhotný a že morálka je pouhou nadstavbou ekonomické základny, prohrajeme už p ředem všechno. Pokud se nepodaří něco změnit právě v mravní oblasti bude všech no zbytečné. I kdybychom překonali všechny ekonomické problémy, nedodjdeme ani o krok dál, než došli bolševici. Můžeme dosáhnout pouze toho, že budeme mít v šichni přecpaná břicha. Nic víc. Pak budeme pozdě litovat, že jsme nebyli scho pni pochopit prastarou evantelickou moudrost: "Nejen chlebem živ jest člověk." Budeme-li skutečně chtít, aby se revoluce "sametová" proměnila v revoluci mra vní budeme se muset vydat cestou radikální očisty, nebo alespoň cestou jí blíz kou. Budeme-li ale chtít donekonečna přišlapovat v blátě, pak zapomeňme na mor álku a dále se vymýšlejme pseudohumanistické důvody pro to abychom zůstali "sa metoví".
S heslem:
Samet ten s námi pěkně zamet.
Zdraví všechny čtenáře NN doma i v zahraničí
čtenář NN Ostrava