--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kořínek Marek
Název: Kulisy a zákulisí OF
Zdroj: NN Ročník........: 0006/006 Str.: 008
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
KULISY A ZÁKULISÍ OBČANSKÉHO FÓRA aneb jak se vyráběl samet Parlamentní vyšetřovací komise během své práce objasňovala i přípravu a čin nost střediska kontrapropagandy ÚV KSČ. Měla přitom možnost se seznámit s více než zajímavým svědectvím o vzniku a dalším osudu jedné z jeho skupin, které p odle všech dosupných pramenů měly sloužit k "usměrňování" diskusí o demokracii v rámci socialismu při zachování vedoucí úlohy KSČ. Přestože tato svědectví v ypovídají mnohé o snaze KSČ o udržení kontroly nad vývojem vnitropolitické sit uace a pečlivé přípravě pro transformaci moci, nebyla ani jedna z komisí schop na a hlavně ochotna z toho vyvodit odpovídající závěry.
Předsednictvo ÚV KSČ na své 102 schůzi 27. ledna 1989 ustavilo tzv. "Koordi nační skupinu pro boj s antisocialistickými skupinami" a předložilo Návrh opat ření proti nelegálním skupinám. Uskutečněním závěrů tohoto zasedání byli pověř eni M. Jakeš, L. Adamec, J. Fojtík, K. Hoffmann, I. Janák, I. Knotek, J. Lenár t, F. Pitra, K. Urbánek, M. Zavadil, Z. Hoření, M. Kabrhelová, J. Poledník, R. Rohlíček, F. Kincl, V. Jireček, Š. Lazar, J. Pješčak, A. Kašpar, J. Johanes, J. Brychta, V. Mohorita, M. Čalfa a M. Čič.
Proti působení opozice se snažili použít prakticky stejných metod jako Státn í bezpečnost při aplikaci akce "KLÍN."
V odůvodnění pro ustavení této skupiny se to hemží otřelými frázemi o prohlo ubení boje proti porušování zásad socialistické zákonnosti, morálky a disciplí ny. Stranickými orgány všech stupňů měla být vytvářena atmosféra odmítání, nes lučitelnosti a nesmiřitelnosti s negativními jevy.
Koordinační skupina byla ustavena jako neveřejný pomocný aktiv stranických a státních orgánů. Členy skupiny byli jmenováni vedoucí oddělení propagandy a a gitace ÚV KSČ Jaroslav Jeník, zástupce vedoucího oddělení státní administrativ y ÚV KSČ Viliam Babulík, zástupce vedoucího oddělení propagandy a agitace ÚV K SČ Jaroslav Kvaček, zástupce vedoucího oddělení společenských organizací a nár odních výborů ÚV KSČ Jan Riaz, zástupce vedoucího politickoorganizačního odděl ení ÚV KSČ Viktor Pázler, vedoucí odboru oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ Ivo Fráňa a pracovník Ústavu marxismu leninismu Rudolf Janík. Činnost skupiny zabezpečoval Vladimír Zmrhal. Skupina měla být jakýmsi poradenským centrem v u skutečňování uvedených opatření. Měla de facto ideologicky zaštiťovat zamýšlen é "paralyzování opozice," její izolaci a oslabení vazeb do zahraničí". Tato sk upina dokonce měla i mnoho dá se říci velmi zajímavých a lidumilných úkolů. Mě la například "doporučovat státním orgánům zdokonalování, vytváření a přizpůsob ování právních norem tak, aby "nežádoucí jednání nepřátelských osob bylo v pot řebné míře trestně postižitelné". Tato skupina mohla "podněcovat míru efektivn osti zásahů SNB". K samozřejmým úkolům patřilo ovlivňování sdělovacích prostře dků a pořádání nejrůznějších školení.
Příprava na "dialog"
Současně se od lednového zasedání ÚV KSČ odvíjí i činnost "zvláštního agita čního aktivu", v jehož čele stál PhDr. Rudolf Reiner CSc., ředitel Městské pol itické školy (MPŠ) v Praze - Karlíně, který byl od 1. dubna 1989 stážistou na odboru propagandy 4. oddělení ÚV KSČ. Z jeho výpovědi před parlamentní komisí pro objasnění událostí 17. listopadu vyplývá, že byl pověřen vypracováním meto diky dialogu s opozicí na základě usnesení lednového zasedání předsednictva ÚV KSČ. Při své práci měl prý podporu vedoucího 4. oddělení Jaroslava Jeníka. Te n se však na aktivitu Reinera dívá poněkud jinak a tvrdí, že Reiner byl "prakt icky sám sobě nadřízeným," během půlroční stáže se na oddělení objevil jed dva krát a představa agitačního aktivu vzešla z 13. oddělení ÚV KSČ, protože Reine rova činnost byla zaměřena spíše na branně bezpečnostní problematiku. Vedoucím 13. oddělení ÚV KSČ byl Rudolf Hegenbart, který dříve vykonával funkci okresn ího tajemníka KSČ v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Odtud Hegenbartova úzká prová zanost se slušovickou chobotnicí. Reiner se podílel spolu s RSDr. Miroslavem G rossmanem, zástupcem šéfredaktora nakladatelství Svoboda, Jiřím Kofránkem, Zby ňkem Fialou a pracovníkem Úřadu předsednictva vlády Jaromírem Sedlákem na vypr acování analýzy společenského vývoje 80. let a příčin neúspěchu vystoupení str anických funkcionářů. Bylo zde řečeno, že "většina obyvatelstva není vyloženě protisocialistická a lze ji získat reformní politikou v duchu sovětské přestav by".
V té době začaly pod záštitou SSM probíhat diskuse na nejrůznější témata pr o nejširší veřejnost. Účastnili se jich většinou studenti, ale na mnohých z ni ch se projevovali i představitelé opozice, kteří při debatě vybočovali z přípu stných mantinelů. Reinerova skupina proto měla naplnit jeden z bodů lednového usnesení: vyškolit profesionální diskutéry, kteří by vytvářeli příznivou atmos féru pro oficiální řečníky. Měli vlastně vystupovat proti prosazování změn mim o stranickou linii, poukazovat na nekompetentnost a rozpory v tvrzení nežádouc ích řečníků, aniž by přitom používali otřepané fráze stranických projevů. Mezi členy aktivu byl také pplk. Václav Kilián, pozdější náčelník V. správy SNB - Správy ochrany stranických a ustavnich činitelů - který byl v té době na ÚV také na školení. Václav Kilián, nar. 1. 4. 1946, byl k SNB přijat 1. října 1967, stal se referentem 4. oddělení 2. odboru S-StB v Českých Budějovicích. V průběhu absolvování nástupní školy OPK ve Vinoří (leden 1968 - červen 1969) nastoupil 1. července 1968 jako referent OPK Horní Dvořiště a Český Krumlov, o měsíc později se přesunul na 2. odbor V.S-MV. Od 1.4.1969 působil na 3. odd. 2. odb. V.S-MV, po 1.7.1971 je SR odd. bojové techniky 4. odb. ETS FMV. Po 1. květnu 1972 působil jedenáct měsíců u 1. odd. 2. odb. S-StB Brno, poté povýšil na náčelníka O-StB Hodonín. 1. 10.1977 se stal zástupcem náčelníka pro StB OS SNB Gottwaldov a konečně 1.12.1980 náčelníkem OS SNB Gottwaldov. V květnu a č ervnu 1985 absolvoval kurs náčelníků OS SNB v Moskvě, od 1.12.1988 stáž u odd. státní administrativy ÚV KSČ. 1.července 1989 byl jmenován náčelníkem V.S-SNB , po 15. prosinci 1989 byl operačním důstojníkem operačního střediska 000 KS S NB Brno. Uvolněn z řad SNB byl k 31. březnu 1990.
Tajné školení ve Slušovicích
První a podle všeho i jediné školení aktérů této akce proběhlo od 5. do 10. června ve Slušovicích. Výběr účastníků i přednášejících organizoval Reiner za pomoci svých známých, kteří pracovali v celozávodních výborech KSČ nebo SSM. Mezi přednášejícími, které vybral Reiner sám, byli dr. Zdeněk Vašek z katedry psychologie Vysoké školy politické, dr. Karel Bláha, psycholog z ČSAV, Zdeněk Pernica z UK Praha, který vyučoval historii agitační práce, již zminěný RSDr. Milan Grossman hovořil o úkolech přestavby a demokratizace. Reiner přednášel o mechanismech vedení psychologické války. Z dalších lektorů je nutné se zmínit o externím pracovníkovi MPŠ MUDr. Bohdanu Plichtovi, který měl dohlížet na ku rz sebeobrany, o redaktorovi branně bezpečnostního vysílání rozhlasu mjr. Šíro vi, odborníkovi na rétoriku, ing. Alexandrovi Sechterovi - referentu Ministers tva zahraničních věcí, kde působil rovněž jako lektor a propagandista stranick ých školení. Reinerovi organizačně pomáhali vedoucí katedry MDH MPŠ Jan Váradi a Petr Homola.
Některé účastníky si Reiner vybíral sám osobně. Mezi tyto privilegované úča stníky, kteří byli vybráni přímo vedoucím "zvláštního agitačního aktivu" Reina rem, patřil například polistopadový poslanec České národní rady František Adám ek, tehdy požárník a předseda ZP KSČ IPS Praha, polistopadový člen vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu, student právnické fakulty UK Jiř í Solil (nar. 9. listopadu 1968) a syn bývalého federálního ministra vnitra Ra dko Kaska. V předminulé části tohoto seriálu jsme se zabývali složením vyšetřo vacích komisí co do obsazení členy KSČ a StB. Mezi čtyřmi studenty - členy prv ní parlamentní vyšetřování komise byl právě funkcionář SSM Jiří Solil. Tím se stalo, že zatímco mezi poslanci - členy komise byli tři členové KSČ a čtyři ag enti StB, mezi skupinou čtyř studentů - řádných členů parlamentní komise zastu poval SSM jeden z prominentních frekventantů tohoto zvláštního školení, Jiří S olil. Petr Homola pozval také redaktora tiskové agentury ORBIS Karla Trsku. Ce lkový počet účastníků byl 34 lidí ve věku okolo pětadvaceti let, většinou děln íci. Všichni byli omluveni ze zaměstnání. Jako důvod byom uvedeno "školení eko logů" a byla jim refundována mzda. Členství v KSČ nebo SSM nebylo podle Reiner a podmínkou, ačkoliv kromě Jiřího Solila byli členové KSČ všichni. Zde je nutn o si povšimnout nápadné skutečnosti, že právě Jiří Solil jako jediný ze všech frekventantů nebyl členem KSČ. V parlamentní vyšetřovací komisi potom působil jako jeden ze zástupců studentů, aniž by se to projevilo na zvýšení zastoupení KSČ v procentech. Stejně, jako žádný z přítomných agentů StB v komisi nebyl č lenem KSČ, tak nebyl řádným členem KSČ ani Jiří Solil.
Za hlavní kritéria označil Reiner mládí a zkušenost s agitační prací. Poprv e se adepti kursu setkali v budově MPŠ v Karlíně, kde jim byl velmi povšechně vysvětlen základní plán. Reiner byl znám jako kritik (pochopitelně že "konstru ktivní") stranického vedení, on sám se navíc snažil mezi frekventanty vytvořit dojem, že celá akce probíhá poloilegálně, bez vědomí funkcionářů všeobecně po važovaných za dogmatiky. Především o tom všem "raději neměli moc s nikým moc m luvit." Reiner k tomu říká: "Šlo o to, aby to nevešlo ve známost mezi kruhy ur čitých stranických funkcionářů, přesněji řečeno aparátu, protože jeho početná část byla proti dialogu s opozicí a byla zde obava, že by proti této akci mohl i vystoupit." Reiner se i po "převratu" snažil všechny přesvědčit, že spolu se svými nejbližšími spolupracovníky tvořili jakési zdravé reformní jádro. Agita ční skupina prý měla být zástěrkou pro skutečný dialog. Reálná činnost této sk upiny a konec konců i jeho působení tomu však příliš nenasvědčuje. Ve výpovědích před parlamentní komisí a vojenskou obvodovou prokuraturou (V OP) se adepti shodují v tom, že byli delegováni na školení, o kterém nic bližš ího nevěděli. Jako aktivní členové závodních výborů KSČ nebo SSM byli na podob ná školení zvyklí. Proto je ani nijak nepřekvapilo, že se místo konání dověděl i až v autobusu a program a účel školení až na místě. Zároveň jim byla nabídnu ta možnost odjezdu domů, kdyby se program a účel školení někomu z jakéhokoliv důvodu nezamlouval. Této možnosti však využili jen dva. Všem vyškoleným bylo d ůrazně doporučeno, aby o prožitém týdnu nikde nemluvili a o důsledností utajen í akce svědčí i to, že všem frekventantům byly na konci školení pro jistotu za baveny poznámky z přednášek.
Dle zápisu v knize hostů ve slušovickém hotelu Všemina byla akce vedena jak o jednání vědeckotechnické společnosti, samotné školení probíhalo v asi tři ki lometry vzdálené chatě patřící Agrokombinátu Slušovice. Nápad uskutečnit škole ní ve Slušovicích měl Reiner. S vedením Slušovic (předsedou tohoto JZD byl ing . František Čuba) konání akce dohodnul zřejmě Kilián, mohl ji však také dohodn out přímo Rudolf Hegenbart, protože i on, stejně jako Kilián, byl s okresem Go ttwaldov a s vedením Slušovic svým minulým stranickým postavením svázán. Podle Reinera bylo školení hrazeno z prostředků ÚV KSČ a na činnost agitační skupin y prý dostal od hospodářské správy zálohu ve výši 100 000 Kčs. Šéf propagandy J. Jeník to však před parlamentní komisí naprosto popřel a tvrdí, že pokud dr. reiner takovou částku od někoho dostal, musel v tom být vliv nějaké osoby či instituce, ovšem je prý možno se pouze dohadovat, zda šlo o někoho z vnitra či nikoliv. Jinak prý je naprosto vyloučené, aby někdo z funkcionářů dostával od ÚV KSČ nějaké provozní částky v hotovosti. Zároveň přiznává, že na ÚV KSČ pra covali lidé, kteří vůbec nedostávali plat od KSČ, ale byli placeni jako příslu šníci Ministerstva vnitra, tedy ze státního rozpočtu. Účastníci školení obdrže li odměnu ve výši 300 - 400 Kčs a i nadále byli za svou činnost pravděpodobně odměňováni.
Program byl nabitý: ráno hodina sebeobrany, kterou vyučoval člen Odboru zvlá štního určení (OZU) Správy vojsk MV. (Jednalo se o tentýž útvar, jehož členové byli podle všech dostupných informací 17. listopadu nasazeni k surovému mláce ní manifestujících a tím k vytvoření dobré živné půdy pro mistrné rozšiření de zinformace o zabitém studentovi, která byla rozbuškou pro vznik OF a startem k zahájení dialogu mezi mocí a opozicí).
Potom následovaly přednášky z psychologie, zaměřené na chování jednotlivce v davu, rétorika, informace o opozici provázené videonahrávkami z diskusních kl ubů a z demonstrací, přednášky o současné politické situaci, teorie ochrany př ed sledováním apod. Probíhaly zde cvičné diskuse, při nichž byli účastníci roz děleni do skupinek po třech až šesti lidech. Podle zprávy parlamentní komise b yly tyto skupiny do pozdějších akcí nasazovány samostatně. Během školení část frekventantů představovala opozici, část oficiální řečníky a část působila ve své budoucí roli usměrňovačů diskuse. Večer se obvykle konala volná zábava. Přestože Reiner přednášející ujišťoval, že se vyhnul jakékoliv vazbě na Bez pečnost, o opaku svědčí skutečnost, že účastníkem školení byl důstojník StB pp lk. Kilián, navíc asi třetí den dorazil důstojník OZU - tzv. červených baretů, který se v recepci prokázal služebním průkazem. Když zapochyboval o možnosti naučit frekventanty sebeobranu za pět dní, ujistil ho Reiner, že účel směřuje k získání sebejistoty. Důstojník OZU npor. M. Kadavý byl na akci vyslán svým n adřízeným, velitelem odboru zvláštního určení M. Solmošim, který, stejně jako jeho nadřízený genmjr. Josef Šabata, velitel Správy vojsk MV, údajně nevěděli nic jiného, než že jde o příkaz ÚV KSČ. Rétoriku navíc přednášel major z brann ě bezpečnostního vysílání rozhlasu. Přitom vazba několika přednášejících i fre kventantů na StB je naprosto prokazatelná, stejně jako u některých účastníků, mezi kterými bylo několik agentů.
V akci
První nasazení jedné z "akčních skupin" proběhlo při diskusi Čs. mírového v ýboru v domě U Hybernů v Praze koncem června 1989. Sešlo se tam několik frekve ntantů školení. Jan Urban a několik dalších disidentů zde vznesli konkrétní ot ázky, vztahující se k výjezdům do zahraničí apod. Výpovědi frekventantů se nes hodují v hodnocení úspěšnosti svého vystoupení. Někteří tvrdí, že měli reagova t na smluvená gesta, např. mrknutí oka, ruku na tváři apod., což mělo znamenat buď vytvoření šumu v sále, odpověď nebo jinou otázku, jiní mluví o spontánním průběhu. Jisté je jen to, že Reiner své prosocialistické názory nedovedl skrý t ani v rámci smluvené taktiky. Krátce po první absolvované diskusi se účastní ci sešli v budově MPŠ a pomoci videozáznamu pořizeném ideologickým oddělením Ú V KSČ rozebírali metody diskutujících a nedostatky vlastní akce.
Podruhé se skupina v počtu asi šesti lidí sešla na demonstraci při příležit osti výročí invaze 21. srpna v 15. 00 hod. na pěší zóně u Dětského domu. Lekto r MPŠ a slušovického školení Jan Váradi tvrdí, že frekventanty svolal na výslo vné přání Reinera, který v této době ležel v nemocnici. Reiner sám potom ve vý povědi na Vojenské obvodové prokuratuře v prosinci 1989 všechno popírá, dokonc e prý pochybuje o tom,že by byl kdokoliv z MPŠ zainteresován na svolání skupin na jakoukoliv demonstraci. Z jeho výpovědi: "Ze strany aparátu ÚV KSČ, nemohu říct konkrétně od jakých pracovníků, neboť jsem se to dozvídal vždy zprostřed kovaně, se objevovaly úvahy, že by vytvářené agitační skupiny bylo možné využí t také v ulicích k rozkladnému působení při nedovolených manifestacích. Vím, ž e takový postup byl letitou praxí Městského výboru KSČ v Praze. praktikovalo s e to tak, že na městský výbor byli svoláni všichni lektoři, propagandisté a ag itátoři stranických organizací a bylo jím uloženo, aby šli do ulic a působili na účastníky, aby šli domů. já osobně jsem takové metody neschvaloval a odmítl jsem k tomu použít právě vytvářenou agitační skupinu." Ján Varadi se k tomu 3 . ledna 1990 na VOP vyjadřuje: "Doc. Reiner na to patrně zapomněl, byl v té do bě těžce nemocen a čtyři měsíce v nemocnici. Tenkrát mi nedával žádné pokyny k organizaci účasti na manifestacích, spíše projevil přání poskytnout aktivistů m možnost seznámit se s davovou psychózou v terénu a získat zkušenosti." Účastníci se shodují v tom, že je Váradi poučil, že se má konat manifestace mlčením, znamenalo to, že se nemají do ničeho zapojovat, "jenom pozorovat sit uaci a podle vývoje situace a vlastního odhadu, pokud by se vytvořily nějaké h loučky, tak k nim přistupovat a působit osvojenými metodami k uklidnění diskus e". Řekl jim, že si mají dát pozor před případným policejním zásahem, a rozhod ně se při zadržení nesnažit bránit. Dal jim k opsání útržek papíru s telefonní mi čísly, sám o tom říká: "Řekl jsem jim, že že je to důležitý telefon, kde bu de někdo, kdo je z toho vytáhne, kdyby byli zadrženi. tím někým jsem byl já, p ředpokládal jsem, že na tom čísle budu k zastižení a v případě potřeby před or gány VB dosvědčím, že že se manifesttace nezůčastnili za účelem rozvracení rep ubliky. Nebylo to však zapotřebí, nikdo zadržen nebyl."Student Solil později p řed vyšetřovací komisi předložil linkovaný papír formátu A5 a na něm je u dvou ze tří telefonních čísel připsáno jméno "Chmelíček", dále "inf. ÚV sekr. 13. oddělení." a také "HUGO", touto přezdívkou oslovoval Reiner na školení ve Sluš ovicích Kiliána. Antonín Chmelíček byl náčelník Správy SNB Prahy a Středočeské ho kraje.
S odznáčkem ČKD na klopě
Neméně zajímavé jsou odznáčky s emblémem ČKD, které Váradi všem rozdal: "Ak tivistům jsem přitom řekl, že mají sloužit jako propustka u orgánů SNB. To vša k byl jen takový psychologický trik z mé strany, aby neměli obavy, ale ve skut ečnosti samozřejmě nic takového nebylo zajištěno." Pravdivost slov Váradiho vš ak zpochybňuje jeden z účastníků. O tom, že emblém ČKD skutečně sloužil jako s mluvené poznávací znamení, se přesvědčil pracovník agentury Orbis a MON Karel Trsek, který si to osobně vyzkoušel: "Když jsme později procházeli Václavské n áměstí, já jsem se od ostatních oddělil a zajímal jsem se jako novinář o to, c o se tam děje. Cestou z Rytířské ulice na Václavském náměstí jsem narazil na u závěru SNB na Můstku, a když mě příslušníci SNB nechtěli pustit na náměstí, uk ázal jsem jim ten odznak a zeptal se, zda mne na toto nechají projít. Příslušn ík mě bez jakéhokoliv komentáře projít nechal". Šéf odboru propagandy J. Jeník má pro to následující vysvětlení: "Pokud jsem dotazován na odznaky, které úča stníci školení dostávali před některými akcemi, uvádím, že je to policejní met oda, nikoli stranická. ÚV KSČ s tím neměl nic společného. O tom, že takové odz naky existují, jsem se dozvěděl náhodně při sledování videozáznamu z manifesta ce 21. srpna 1989. Sledoval jsem ten záznam v kanceláři spolu s kolegy a vyslo vil jsem nahlas otázku, jak příslušníci VB poznají, kdo z osob v civilu je tak é příslušníkem SNB. Nepamatuji si už, kdo to byl, kdo mi se smíchem odpověděl, že je běžné, že těsně před takovou akcí dostávají neuniformovaní příslušníci např. žlutý špendlík nebo oznáček nějaké firmy. a podle toho jsou odlišitelní. " Během demonstrace se "slušovičtí" scházeli vždy po hodině u filatelistické p rodejny Na Příkopech, kde se jich J. Váradi vyptával, co se kde děje. Sám muse l zasáhnout pouze jednou, když jednoho z jeho chráněnců, J. Solila, málem zadr želi a naložili do autobusu. Aniž by ukázal průkaz či nějakou listinu, domluvi l s důstojníkem v civilu Solilovo propuštění.
Připomeneme-li si roli, jakou sehrál pražský podnik ČKD během tzv. Sametové revoluce a poohlédneme-li se za životopisem jeho kádrového odchovance, polisto padového "odpůrce komunismu" Petra Millera, napadá nás, že emblém ČKD nemusel vůbec být vybrán jako poznávací znamení jen tak náhodně. Nabízí se zde určitá paralela mezi Slušovicemi a ČKD. Oba dva obří prominentní podniky se tak či on ak ve smyslu "perestrojky" angažovaly a oba do politiky dodávaly osobnosti, je jichž minulost i současné působení je více než záhadné. Např. Petr Miller, pol istopadový ministr práce a sociálních věcí Čalfovy vlády, se na politickém "ne bi" objevil stejně tak zčistajasna jako "slušovický" náměstek ministra vnitra Arnošt Kohut. Pouze s tím rozdílem, že jeho životopis obsahuje těch bílých mís t ještě poněkud více. Ve funkci ministra si zřejmě získal takovou důvěru agent ů StB, že jej generální ředitel s Ruskem těsně provázaného naftového gigantu C hemapolu Junek, jinak agent I. správy StB, jmenoval do funkce ředitele personá lního odboru, tedy šéfa kádrováků. Dokonce ani to, co je známo z oficiálního ž ivotopisu tohoto bývalého strojního kováře, nezakládá příliš mnoho důvodů k do měnkám, že by se mohlo jednat o člověka politicky pronásledovaného, jak se obč as v jeho životní legendě objevuje. Právě naopak. Doposud nikdo například nevy světlil, jak mohl být na podzim roku 1969 v době normalizace přijat na elitní, přísně výběrovou vysokou školu zahraničního obchodu, která patřila vždy mezi nejdůležitějí přípravky agentů komunistické rozvědky (I. Správa StB) a ihned p oté údajně "v důsledku normalizace", z této školy vyloučen. O jeho politickém profilu svědčí nejlépe i to, že jako "politicky nespolehlivá osoba" mohl podni kat v letech sovětské okupace daleké a nákladné plavby po Labi do Hamburku a d ále do Holandska svým vlastním desetitunovým hausbótem, který má jinak trvale zakotven na Slapech. Windsurfing si za socialismu jen tak každý dovolit nemohl , natož lidé vedeni na indexu StB. Proto je vzhledem k jeho oficiální legendě velmi zajímavé, jak mohl tento "politicky pronásledovaný disident" z platu kov áře ČKD uživit rodinu a k tomu ještě drahý a výkonný vůz, když musel o půl jed né končit směnu a ve dvě už surfoval na jezeře okolo svého hausbótu, jak se o tom nepokrytě zmiňuje ve svých interwiew. Bohužel se už opomněl pochlubit, kol ik času strávil jako "odpůrce komunismu" v zahraničí a ským... Snad někdy příš tě.
"Slušovice" se neosvědčily
Později byla skupina svolána do Domu politické osvěty v Celetné ulici, kde probíhala 26. října diskuse na téma "vznik republiky". Zde se v plné míře proj evila nepřipravenost, chabé vzdělání a snad i nikoliv nadprůměrná inteligence spolu s neschopností improvizace "slušovických", neboť, snad kromě Solila, pře d studenty historie a lidmi, kteří se s dějinami seznámili z jiných než oficiá lních pramenů, prostě neobstáli. J. Hanzal z podniku AVIA Letňany to vyjádřil zřetelně: "Já tam byl s ostatními úplně zbytečný, protože úroveň té debaty byl a úplně jiná, než odpovídalo tomu, co jsme měli v otázkách připraveno." O dva dny později se skupina sešla na demonstraci 28. října. Na Václavském n áměstí probíhala slavnostní vojenská přísaha, na kterou byl vstup podminěn pro pustkou. Přítomným ji rozdali Jan Váradi a Petr Homola. Úkol měli stejný jako 21. srpna. J. Solil k tomu uvádí: "Když začal zásah SNB, podařilo se nám s R. Kaskou protlačit se kolem obchodního domu Družba do Jindřišské ulice a odešli jsme do Savarinu, kde jsme zůstali asi tři hodiny. Vzpomínám, že tam sedělo je ště několik aktivistů ze slušovického školení. Když jsme se za necelé dvě hodi ny všichni dle dohody zase setkali před Savarinem, tak někteří z přítomných na otázky jaké to bylo, reagovali až hystericky, protože jsme byli svědky dost n epřiměřených zásahů SNB a ošklivých situací."
Na Národní práce pro "moderátory" nebyla
O naprosté vyjímečnosti všech okolností kolem manifestace 17. listopadu svě dčí, vedle přítomnosti sovětského generálporučíka Teslenka ve štábu akce na pr ažské správě VB (seděl tam s přestávkami od 16 do 21 hodin, téměř s nikým neml uvil, jen hleděl na obrazovku monitoru policejních kamer a každou chvíli někam telefonoval), použití třicetičlenného komanda policie OZU ("červených baretů" ) pod přímým velení příslušníků StB, vedení průvodu demonstrantů příslušníky S tB až před kordon na Národní třídu, sevření davu mezi kordony apod, i skutečno st, že slušovická skupina, přestože se skládala z mladých lidí, studentů a čle nů SSM, nebyla na manifestaci na Albertově vůbec vyslána. Pokud se jí někdo zů častnil, tak jen na vlastní pěst anebo jako člen SSM. Když si uvědomíme, že sk upina měla obvykle za úkol mírnit projevy manifestujících a snažit se řídit di skusi a vezmeme-li v úvahu, že 17. listopadu byly na Národní třídě použity pro středky směřující k pokud možno co největšímu masakru, aby mohla být úspěšně v ypuštěna fáma o zabitém studentovi, je neúčast "slušovických" na této akci již naprosto logická
Po "listopadu"...
Reinerova "slušovická" skupina se sešla po 17. listopadě ještě celkem pětkr át, např. v Karlínském divadle, v Semaforu, kde aktivně vystupoval zejména Rei ner. Při akci 22.11.1989 (den předtím navečer se konalo statisícové shromážděn í na Václavském náměstí a v ten den dopoledne přijely do Prahy mimopražské odd íly Lidových milicí), kde bylo vydáno prohlášení Aktivu při městské politické škole k současné politické situaci, každý z jejich členů obdržel od Reinera do konce 1000 Kčs za účast. Text prohlášení přečetl ten večer na Václavském náměs tí František Adámek. Reiner sám se potom podílels polu s agentem KGB Köcherem (dvojník Václava Klause), na vytvoření Demokratického fóra komunistů a aktivně se zapojil nejdříve do obrody komunismu a pak, sledujic vývoj situace, do ref ormy celého systému.
(pokračování)
Marek KOŘÍNEK
Volně zpracováno s použitím textu Rebeky Křižano vé vydaného Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB - Securitas impe rii 2.