--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Popelka Slávek
Název: Tři ženy
Zdroj: NN Ročník........: 0006/012 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Tři ženy

Květnovou Prahou projíždí autobus. Při zběžném pohledu se příliš neliší od ostatních. Je plně obsazen a vpředu za přepážkou z kovových tyčí leží dva velcí psi. Hlavy mužů, kteří jsou uvnitř, se neotáčejí, i když svět, který se míhá za skly, je pro ně nesmírně lákavý. Ti muži spolu nemluví, jen občas rychle prohodí pár slov polohlasem. Jejich pohledy jsou upřeny dopředu, kde stojí žena. Má tvrdé rysy a ostrý hlas a zdá se, jakoby se jí mnozí z těch mužů báli.

Venku v ulicích panuje sváteční nálada, pionýři stojí čestnou stráž u památníků. Nevědí ještě, že tentokrát naposledy. Pražané spěchají méně než v jiných dnech, někteří vedou za ruku děti, které se občas otáčejí za podivným autobusem. Na semaforu je červená a autobus stojí. Blízkou uličkou přichází mladá žena. Na semaforu je červená a autobus stojí. Blízkou uličkou přichází mladá žena. Má na sobě rozevláté jarní šaty a zasněný výraz v obličeji. Jedna z hlav v autobusu se otáčí a chvíli se na ni dívá. Žena zvedne ruku a přátelsky zamává. Neví, že vzpomínka na toto gesto pak pomáhá nést nesnáze těžkých měsíců, které následovaly. Zaslouží si vděčnost za to, že měla dost soucitu a laskavosti, aby zamávala odsouzencům vezeným do pracovního tábora. Soused, 6x trestaný recidivista, se snaží získat cigarety. Má už své zkušenosti a ví, že později to nebude snadné. Nemohl bych mu je dát i kdybych neměl ruce znecitlivělé od příliš těsných želízek a nesledoval mne přísný pohled dozorkyně.

Kolik tváří má žena! Dokáže být tím nejlaskavějším tvorem pod sluncem, ale umí být také zlá. Horší, než ti tři ostatní muži, kteří spolu s ní tvoří doprovod eskortovaných.

Společenství, které sblížil mnohahodinový pobyt ve shromažďovací místnosti brněnské věznice se začíná rozpadat. Někteří, převážně starší a nemocní, jsou vyloženi na Pankráci. Také můj soused, kterému v žaludku cinká sbírka lžic a nejrůznějších kovových předmětů, které spolykal, aby se vyhnul pobytu v lágru. Asi mu to nebude moc platné.

Zbylé osazenstvo autobusu tvoří mladí lidé. Osudy některých z nich jsem si vyslechl na společné cele, kam nás odvedli před eskortou. Tíživou atmosféru mnohých z těchto příběhů dokresloval hustý kouř ze špatného tabáku a zápach z kbelíku v rohu místnosti.

Na další cestě autobus v nepravidelných intervalech zastavuje poblíž vysokých, kovových vrat. Za křiku dozorců a ve spěchu část mužů vystupuje. Stále ztenčující se zbytek pokračuje v nekonečné cestě. Hlídkové věže, obsazené muži se samopaly a všudepřítomný ostnatý drát spolu se štěkotem psů vytváří napjatou atmosféru. Znervózním a při další zastávce se zvedám. Dozorkyně začne křičet a její ruka sjede k opasku, kde má pistoli a obušek. I toto setkání mi dlouhou dobu zůstane v paměti.

V táboře jme svěřeni do péče tří kápů. Mají z nás vychovat řádné občany socialistické vlasti. Jeden z nich sedí za těžká ublížení na zdraví, další za zneužívání děvčátek a ten třetí za rozsáhlé podvody. Věčně opilý důstojník sboru nápravné výchovy, který má na starosti nováčky (v lágrové mluvě přibylce), je s jejich prací zjevně spokojen, nechává jim volnou ruku. Mám štěstí, jsem přidělen do malé skupinky na lehčí práci. Ostatní moji známí jsou po ranní rozcvičce odváděni dvěma z kápů na pracoviště. Padají výrazy jako prasata, hovada... Odpoledne se vrací s rukama rozbitýma od kovových kbelíků, kterými celý den vybírali bahno z říčního kanálu. Někteří jsou promočeni a zalepeni od páchnoucího bahna. Těší se, že si v teple odpočinou, ale čeká je skládání komínků, leštění betonových podlah, pochodování a nezbytné politické školení. Začíná mi být jasné, co znamená termín zostřený režim. Dny naplněné šedí vězeňských uniforem, štiplavým kouřem, který se plazí po vyasfaltovaném nástupišti ubíhají pomalu. A to nás ještě kápové "utěšují", říkají "tady jste jako ve vatičce, počkejte, až přijdete na barák". Tentokrát jim věřím.

Je den, kdy se vydává kapesné. Několik desítek korun v táborových poukázkách. Dají se za ně koupit cigarety, sušenky nebo konzervy. Pokud ovšem má dotyčný povoleno jít do kantýny. Mnozí ze starších obyvatel tábora se v tento den holí, berou si čistou košili. Z jejich tváří jakoby mizel výraz nepřátelství, napjaté ostražitosti. Mnozí z nich vycházejí z kanceláře, kde se vydávají peníze a usmívají se. Za chvíli je mi jasné proč. Za stolem se seznamy odsouzených a obálkami s kapesným sedí žena. Je mladá a vypadá hezky i v uniformě. Tváří se přátelsky a někdy před jménem odsouzeného vysloví slůvko "pane".

Jen nemocný dokáže plně chápat cenu zdraví, jen vězeň cenu svobodu, jen ten, kdo dlouhou dobu slyší pouze nadávky a hrubosti, si umí opravdu vážit laskavého lidského slova a úsměvu.

Ta žena možná dodnes neví, co znamenala pro těch několik stovek vězňů. Za všechny jí děkuji.

Slávek Popelka