--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pulicarová M.
Název: Jak to vidím
Zdroj: NN Ročník........: 0006/014 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Žijeme dnes v období obnoveného barbarství. Ztratil se respekt jak k lidstvu, tak k přírodě. Člověk není uznáván jako individualita, nýbrž jako objekt manipulace a vydírání. Uplatňuje se dravost nevyvinutého člověka. Syntéza vědy a etiky se uskuteční jen na základě globálního utrpení, které ještě nedosáhlo svého vrcholu. Nechci však předvídat, kdy to vyvrcholí. Nečekejme změnu k lepšímu, dokud nezesílí duchovní a etické síly.

(Z rozhovoru s kazatelem J.B. Davidem) Jak to vidím...

Při rození druhého dítěte jsem měla nějaké komplikace. Příroda, nemocnice i já jsme měli co dělat, aby to dopadlo dobře. Najednou jsem před sebou viděla obraz Zeměkoule, veliký asi jako větší míč. Pocítila jsem obrovský tlak, měla jsem pocit, že mi v ten moment propůjčila všechnu svou sílu, abych to zvládla. Vyprávěla jsem to později jako zajímavost manželovi, a pak na to zapomněla. Bohužel jsem ještě po několika měsících musela na operaci. Tehdy jsem prodělala, pravděpodobně už podruhé v životě to, čemu se říká klinická smrt. Zřejmě to byla mírná forma, ale měla jsem ty zážitky, o kterých se mluví a píše. Viděla jsem se jak stojím na mraku s nějakými muži, všichni byli oblečeni do bílých košil a vypadali jako mrtví. Vstupovali do nějaké dřevěné brány. Zařadila jsem se taky, i když jsem nechápala, co tam dělám a co se děje. "Ty ne", řekl mi hlas zpoza brány, "ty musíš ještě zpátky. Musíš toho moc udělat". Cítila jsem, že to je pravda, a myslela, že se to týká mé rodiny. O dalších zážitcích se teď nemíním zmiňovat, ale od té doby se začaly dít podivné věci.

Věděla jsem věci, které nevěděli ani přední světoví politici. Psala jsem na všechny možné strany, ale vše vypadalo jako výmysly, tak jsem na své dopisy ani nedostávala odpovědi. Uvědomila jsem si, že první podmínka, aby mě někdo bral na vědomí, je rovnoprávnost mezi muži a ženami.

Věděla jsem, že přijde konec socialismu (pozor - ne komunismu, ten totiž ještě nikde nebyl), že se spojí obě Německa, bude válka v Perském zálivu, v SSSR, v Jugoslávii, že se SSSR rozpadne atd.... Léčitelé mi zjistili léčitelské schopnosti. Díky manželovi jsem se seznámila s jedním Američanem, který mi předplatil časopis holistických zdravotníků. Tam jsem našla vše, co jsem ještě potřebovala. Nejdůležitější věta, která vše asi vystihuje nejlépe, je: "Léčením sebe sama léčíš celou zemi". Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z nemocnice, a uvědomila jsem si, co všechno jí dlužím! Snažila jsem se žít správně a zjistila, že to funguje. Zjistila jsem, že neplatí, že "za všechno můžou komunisti". Za všechno může hloupost a lež. A tu má "k dispozici" každý. Lidi to ovšem neradi slyší, protože dát to do pořádku představuje moc práce. Lidé pracují rádi "za prachy", ti slušnější za peníze, ale pracovat "jen tak" (i když se to mnohonásobně vrátí) se hned tak někomu nechce. Vypadala jsem jako blázen, a taky se mnou někteří lidé tak jednali. Došla jsem k tomu, že pro Zemi jsou nejhorší politika a ekonomika, a pro lidi špatně praktikované náboženství. Jménem ničeho jiného se nenadělaly takové škody! Vše toto mělo sloužit jako pomůcka k tomu, aby lidé žili správně. A místo toho? Uplatňování moci, obelhávání, války... Na jedné straně se v církvi hovoří o Bohu. Na druhé straně vám politici řeknou, že politika a morálka se neslučují. Nemohli by se už jednou domluvit? Měli bychom to všichni jednodušší. Každý kritizuje současnou situaci, a zároveň říká, že se s tím nedá nic dělat. To je lež. Vidím, že to musím udělat "já". Děkuji za podporu...

M. Pulicarová