--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Tomsa Josef
Název: Quo vadis DEU ?
Zdroj: NN Ročník........: 0006/015 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
předseda OVK ve výslužbě Mgr. Josef Tomsa:
Quo vadis, DEU? Kam kráčíš, Demokratická Unie?
Strany dosavadní vládní koalice zklamaly. Národní fronta pravice se neosvědčila, neboť nebyla schopna splnit vlastní vládní program. Vznikly nové strany levé i pravé. Avšak úroveň těchto stran neodpovídá potřebám státu a nejsou zárukou tvorby právního státu. Jednou z těchto nově vzniklých stran je Demokratická unie paní Ing. Aleny Hromádkové. Paní Hromádková nashromáždila několik set frustrovaných rádobypolitiků nevalné politické úrovně, kteří hledají příležitost k uplatnění vlastních ekonomických aktivit. IQ mnoha z těch, kteří se dostali na kandidátky této strany, neodpovídá požadované úrovni politika. Navrhoval jsem, aby kandidáti na posty poslanců byli podrobeni testům, v nichž by se ukázala úroveň jejich politického myšlení. Můj návrh nebyl přijat. Když jsem hovořil s mnohými kandidáty na posty poslanců PČR za tuto stranu, pochopil jsem, proč nebyl přijat. Je pro mne nepochopitelné, proč do politiky vstupují lidé, kteří by měli spíše nežli do parlamentu usednout znovu do školních lavic a doplnit si nejzákladnější vědomosti průměrného inteligenta a především znalost českých dějin. Ale pochopil jsem také, proč paní Hromádková dává těmto rádobypolitikům přednost a proč právě je preferuje. Oni jí totiž nebudou koukat do karet a kritizovat její politické přehmaty. A především její neúnosné chování.
Paní Hromádková kritizuje vnitropolitickou situaci v tomto státě, avšak v mezinárodních otázkách se nevyzná. Na besedě s voliči v Hradci Králové jsem mínil jednomu z kandidátů na post poslance PČR za DEU položit otázku týkající se možných negativních vlivů, které budou provázet náš vstup do EU. Paní předsedkyně nedovolila, aby na moji otázku odpověděl tázaný, neboť si byla vědoma toho, že by na danou otázku neodpověděl. Odpověděla proto sama. Možná také proto, že právě jen ona sama se považuje za mluvčího "své" strany. Navíc její odpověď prozradila neznalost mezinárodní situace a mezinárodních vztahů. Řekla, že "do EU přijati do roku 2000 nebudeme", a to že "nám oni řekli naprosto jasně". Zapomněla veřejnost informovat, kdo byli ti "oni", kteří "jí" to řekli "naprosto jasně". Navíc pochybuji o tom, že by pan Dr. Solona nebo kdokoliv jiný z EU byl vůbec ochoten bavit se o této otázce s bezvýznamnou předsedkyní malé straničky DEU. Ostatně soudím, že se proroctví paní Hromádkové nevyplní. Jinak vidím budoucnost tohoto státu po roce 2000 ne příliš růžově!
Paní Hromádková je ženou autoritativní se silnými sklony k diktátorství. Dostane-li otázku tzv. "na tělo, považuje každého takového tazatele za rozbíječe schůze a velice hrubým a netaktním způsobem ho odpalíruje. Od svých členů požaduje, aby platili příspěvky a vykonávali příkazy, které uděluje, zcela zdarma, zatímco ona sama si každou práci, kterou pro "svoji" stranu vykonává, z příspěvků svých členů nechává zaplatit. Ona sama pro svou stranu zadarmo nehnula prstem. Další pozoruhodnou věcí je, že každý člen musí předložit čisté lustrační osvědčení. To je nutná podmínka pro vstup do DEU. Lustrační osvědčení museli předložit všichni, až na jednoho, totiž až na jednu, a tou je paní Hromádková sama. Ona nikdy čisté lustrační osvědčení nepředložila. Proč jako předsedkyně nejde příkladem? Či snad zásady strany platí pro všechny její členy, kromě jí samé?
Navíc by paní předsedkyně nepřenesla přes srdce, kdyby měla vedle sebe někoho, kdo by ji jen trochu zastínil a ohrozil tím její vůdcovské pozice. V roce padesátého výročí ukončení druhé světové války jsem této samolibé dámě nabídl, že bych byl ochoten jménem DEU vykonat v pohraničních oblastech Broumovska a Teplicka, kde žije české i německé obyvatelstvo, přednášku o česko-německých vztazích. Paní předsedkyně, aniž si text přednášky vyžádala a aniž ji mohla posoudit, prohlásila, že "tyto vztahy jsou natolik složité, že si s nimi neví rady ani Klaus" a moji nabídku striktně odmítla. Nabídl jsem paní předsedkyni přednášku O vývoji evropské demokracie. Paní Hromádková prohlásila, aniž text četla (cituji doslovně): "Pan T. ať si přednáší kde chce a co chce, ale pouze svým jménem, ne jménem strany!" Z jejího prohlášení vyplývá, že jménem "její" strany má právo hovořit pouze ona sama. Ti ostatní mají povinnost pouze poslouchat a platit příspěvky. Jinak se vystavují nebezpečí, že jí budou ze strany vyloučeni. Rozumný člověk má jistě právo přijmout i odmítnout cokoliv, avšak musí vědět, co přijímá či odmítá. Odmítat apriori něco, co neznám, považuji za projev nevyzrálé inteligence. Tím méně za projev demokratického myšlení. Neboť demokracie je diskuse! Odmítání diskuse je odmítáním demokracie. Odmítá-li diskusi a tím i demokracii člověk, který navíc o sobě říká, že je demokrat a navíc je představitelem "Demokratické unie", je to pro mne nepochopitelné.
Zajistil jsem svého času, někdy na podzim minulého roku, sál pro paní Hromádkovou v Jaroměři. Napsal jsem jí dva doporučené dopisy, v nichž jsem ji žádal, aby mi sdělila, kdy by mohla přijet, abych mohl datum jejího vystoupení upřesnit. Paní Hromádková neuznala za vhodné ani na dva mé doporučené dopisy odpovědět. Když jsem jí tuto nehoráznost vytkl, paní Hromádková s rukama nad hlavou a zvýšeným hlasem prohlásila: "Já nemám jenom vás!" Ani na pozvání OR DEU do Jaroměře nepřijela a vymluvila se na svou nutnou účast při stávce lékařů v Praze. Občané zde čekali marně.
Diktátorský a autoritativní styl vystupování paní Hromádkové je dostatečně znám i divákům televize, když při diskusích nenechává protivníka domluvit, skáče do řeči, neumí se ovládat a nemá nejzákladnější znalosti slušného chování. A přitom káže o morálce!
Důkazem autoritativního chování paní Hromádkové je následující událost: kandidáti, umístění na prvých místech kandidátky DEU (mimochodem podnikatelé, kteří svůj vstup do politiky považují za soukromý podnikatelský záměr) obdrželi od paní Hromádkové napsané prohlášení, které se měli naučit nazpaměť a druhého dne tento předložený text memorovat před kamerou. Oni sami se tomu smáli a dělali vtipy na paní předsedkyni. Ono je to skutečně pro zasmání. Ale současně i k pláči. Já si kladu otázku: Jsou oni rádobypolitikové opravdu natolik neschopní, že jim musí být napsán text pouhého dvouminutového projevu? Nebo paní Hromádková považuje kandidáty vlastní strany za pitomce, kteří nejsou schopni pouhé dvě minuty hovořit před kamerou zpatra? Bude svým poslancům psát i parlamentní projevy v případě, že se do parlamentu dostanou? To potom postačí, bude-li sedět v parlamentu pouze ona sama! Doufejme, že nebude!
Paní Hromádková obhajuje demokracii, ale sama se chová jako totalitář. Na mítinku ve Dvoře Králové nad Labem na sebe prozradila něco, co patrně prozradit nechtěla. Řekla, že v listopadu roku 1989 v Semaforu byla zprvu uvnitř, zatímco Klaus a Pithart stáli na chodbě. "Ale za pár dní jsem stála na chodbě já a oni byli uvnitř!" To patrně vzbudilo uraženou ješitnost této samolibé dámy a protože ji všude odmítali, patrně pro její nepřijatelné chování, nezbylo jí nic jiného, nežli založit si vlastní stranu. Shromáždila tedy kolem sebe několik set nespokojených, frustrovaných a totalitním režimem postižených, kteří se domnívali, že právě tato strana bude schopna provést nápravu věcí nenapravených. Ovšem jakmile tihle lidé poznali kariéristické choutky paní předsedkyně, jakmile poznali, že není schopna se obklopit schopnými lidmi a vytvořit štáb lidí znalých problémů (jak to navrhovali někteří na sjezdu strany v Praze), potom, jak rychle do této strany vstupovali, tak stejně rychle z ní odcházeli. Sami členové strany pochopili, že paní Hromádkové jde pouze o její vlastní zvýraznění. Po dvouletém předsednictví paní Hromádkové nastal citelný úbytek členské základny. Paní Hromádková si hraje na spasitele státu, obklopuje se lidmi servilními, avšak jakmile se v její blízkosti objeví někdo, kdo by ji zastínil a kdo jí vytýká její politické přehmaty, jichž není málo, okamžitě každého takového zcela nedemokraticky a bez skrupulí odpalíruje. Tak by se ovšem neměl chovat ten, kdo káže morálku. Nebo, že by snad ona jí proklamovaná morálka byla určena pouze ostatním a nikoliv jí samé? Paní předsedkyně by nepřežila, kdyby to nebyla právě ona sama, kdo stojí u kormidla. Ve straně vystupuje z pozice člověka, řídícího se zásadou: Strana jsem já! Ale ani v tom není originální. Už před ní se takto choval jistý francouzský král a už dávno před ní takto vystupovali různí diktátoři, kteří se sice zviditelnili, ale nikam to nedovedli. Občan si musí, ať chce či nechce, položit otázku. Jak se srovnává ona proklamovaná morálka s vlastními nemorálními praktikami její hlasatelky? Paní Hromádková se chová egocentricky, trpí slavomamem samospasitelnosti a vyvolenosti. Na schůzi v Hradci Králové, kde kritizovala vnitropolitické poměry ve státě a velmi adresně se vyjadřovala o politicích, v souvislosti se změnou poměrů, které nastanou po volbách, prohlásila: "Nebojte se, budu tam (tj. v parlamentě!) já a já si to pohlídám!"
Namísto, aby se paní Hromádková obklopila vzdělanými a schopnými lidmi, s nimiž by své názory mohla odpovědně konzultovat, obklopuje se lidmi servilními, kteří uspokojují její ješitnost a dovolují jí, aby ve straně uplatňovala nedemokratické a totalitářské praktiky. Ti potom po jejím vzoru uplatňují ve straně totalitářské praktiky vlastní.
Tak příkladně předseda krajské rady DEU pan Josef Sochor, mimochodem člověk cholerické povahy, který usiluje dostat se do senátu, představil jako kandidáta do parlamentu ČR jakéhosi pana Karla, kterého nikdo nikdy neviděl a kterého nikdo kromě pana Sochora neznal, a prohlásil: "To je pan Karel. Vy ho neznáte, ale já ho znám a já za něj ručím!" Pan Karel byl potom bez souhlasu ostatních členů krajské rady DEU dosazen na druhé místo kandidátky DEU. Tím byl porušen statut strany, neboť kandidát se podle stanov musí stát nejprve členem strany, místní organizace, členem okresní rady, krajské rady, členem některého výboru v celostátní radě a teprve z těchto lidí jsou vybíráni kandidáti na posty poslanců. To je ona zásada "budování strany zdola", kterou paní Hromádková tolik prosazuje. Za porušení stanov nebyl však z DEU vyloučen ani pan Sochor, ani paní Hromádková, která tento postup akceptovala. Zlí jazykové tvrdí, že pan Karel patrně na pana Sochora něco ví a že mu pan Sochor za slib mlčení dopomohl k umístění na kandidátce DEU pro parlamentní volby. Jestliže pan Sochor za tohoto pána ručí, nikdo mu nebrání v tom, aby ho zaměstnal ve svém podniku, ale nemá právo obcházet stanovy strany. Navíc pan Karel nebudí dojem seriózního politika.
Ale pan Karel není jediný. Stejně tak pan Dražan, či pan Matyáš a paní Poulová jsou v politice naprostými diletanty. Pan Matyáš si plete titul magistra s titulem monsignora a úroveň pana Dražana se nalézá na úrovni žáka Všeobecně vzdělávací školy. Avšak jsou v této straně i jiní, mnohem významnější, kteří na tom s intelektem nejsou o nic lépe.
Zmiňme se ještě o jedné schůzi, na níž byli představeni kandidáti za DEU do senátu ČR, pan herec Vyskočil a pan spisovatel Beneš, oba vybraní paní Hromádkovou. Paní Hromádková si vybírá lidi známých jmen, jimiž chce ohromit veřejnost a spoléhá na to, že dobrý herec bude též dobrým politikem. Setkání občanské veřejnosti s oběma vybranými "senátory" ukázalo pouze slabiny oněch "vyvolených". Pan Vyskočil, který přišel na mítink v ustrojení, v jakém kdysi chodívali trampové na čundr, předvedl, že je dobrým hercem. Avšak v politice není dovoleno cokoliv hrát. Vedle tohoto herce, jak na jevišti, tak v politice, představil se náchodské veřejnosti pan spisovatel Beneš. Od něho jsme se dozvěděli, že to "Češi na Bílé hoře roku 1619 prohráli". Když mu jeden ze starších účastníků onu chybičku vytkl, pan spisovatel se ohradil, že tu přece nejsme proto, abychom se "bavili o defenestraci". Ta ovšem nebyla roku 1619, ale roku 1618 a pan spisovatel se opět mýlil. Soudím, že člověk, který nezná dějiny vlastního národa, nejen do parlamentu, ale vůbec do politiky, nepatří. Namísto do senátu měl by pan spisovatel usednout znovu do školních lavic a doplnit si své kusé vzdělání, které kdysi patrně v důsledku vlastní nepozornosti, poněkud zanedbal. Myslím, že pan spisovatel by neměl dávat najevo nedostatky svého vzdělání. A když už se to stalo, měl by sebekriticky nedostatky svého vzdělání uznat, a z politiky odejít. Ovšem z úst pana spisovatele jsme se dověděli, že "prezident Beneš byl darebák, který zavinil Mnichov!" (Doslovný výrok!) Nevím, odkud pan Beneš, či ve srovnání s prezidentem Benešem pouhý Benýšek, čerpal své vědomosti, možná na nějakém politickém školení?, avšak dělat z prezidenta Beneše Mnichovana, je troufalost přímo trestuhodná. Ovšem od člověka, který si plete Bílou horu s defenestrací a který neví, kdy se stalo jedno ani druhé, nelze očekávat solidní politický rozhled. Avšak právě takovéto ignoranty si paní Hromádková vybírá na posty senátorů a věří, že jimi ohromí veřejnost.
Budou-li v parlamentě a v senátě sedět herci, jak na jevišti, tak v politice, různí podnikatelé, kteří vstup do politiky považují za soukromý podnikatelský záměr, nebo "inteligenti", kteří si pletou Bílou horu s defenestrací a kteří považují prezidenta Beneše za Mnichovana, a lidé, jejich IQ se nalézá na stupni slabšího středoškoláka, potom, ó strano DEU, kam chceš tentokrát stát s takovýmito experty dovést?
Paní Hromádková dělá ze svých odpůrců buď pitomce, nebo darebáky. S vědomím vlastní výbornosti, neomylnosti a dokonalosti přistupuje k problémům, jimž nerozumí. Do politické kultury jí schází velmi mnoho. Někdy až cholerické výlevy nelze přehlédnout. Politika, alespoň dobrá politika, se dělá zcela jinak. Jestliže DEU prohrála volby, má na této prohře největší podíl právě paní předsedkyně sama. Nevím, zda si paní Hromádková laskavě uvědomí, že není dobrým politikem a že nebude svádět vinu za neúspěch vlastní strany na hloupé voliče. Hloupost je tentokrát prokazatelně na její straně. Paní Hromádková po prohraných volbách odešla z předsednictví strany. Avšak měla by z politiky odejít vůbec. Už v zájmu demokracie, morálky a práva. Choleričtí lidé do politiky nepatří.