--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Musil Stanislav
Název: Seberealizace v současných podmínkách
Zdroj: NN Ročník........: 0006/015 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Seberealizace v současných podmínkách
Každý se nacházíme ve stádiu, kdy jsme si vytvořili určité měřítko hodnot dané nám vším, co přinesl celý dosavadní život. Chápeme svůj život a jeho poslání na základě všech vlivů, které nás formovaly od narození. Těch vnějších i těch, které jsme si přinesli sami v sobě, které nám byly předány našimi rodiči v genech. Jsme nositeli dědictví našich předků, národa, celého lidského pokolení.
Hloubka pochopení našeho bytí není jednotná. Kolísá od pouhého rozlišování věcí libých a nelibých a směřování k těm libým, až po poznání souvislosti všech věcí a vedení existence na tomto základě. Nelze chtít po všech, aby dosáhli tohoto vysokého stupně. Každý jsme postavení na určitý stupínek a ten nám dává svá práva i odpovědnost.
Člověku byl dán rozum, aby ho činil nejistým. Od prvního nadechnutí je postaven před neznámou skutečnost, se kterou se dle svého naturelu snaží po celý život vyrovnávat. Nakolik se to daří, to nám dá poznat okolí, ale v konečném důsledku to řešíme vždy a jedině sami v sobě. Snažíme se proto onu nejistotu nahradit jistotou, která s poznáním roste a zároveň klesá. Člověk si je stále víc jist, že nic neví. Roste jen úroveň vědomí o našem bytí. Nikoli pouhá míra poznání okolního světa, která uvádí spíše do větší nejistoty, ale skutečné vědomí. Toto vědomí nezaměňujme s intelektem. Projevuje se vnitřní stálostí, na jejímž základě jsme schopni řídit svůj život, resp. nechat se řídit svým životem.
Nemáme-li dostatečné poznání, žijeme především sami pro sebe. Ztotožňujeme svoje Já s masou, ohraničenou povrchem naší pokožky. Dokážeme-li však do svého života přijmout i svoje okolí, tím více chápeme život a tím více může život počítat s námi. Domnívám se, že absolutní přijetí určitého objektu do sebe, schopnost zaměnit potřeby, pocity, svou existenci, za potřeby, pocity, existenci společnou, lze nazvat opravdovou láskou.
Je-li objektem naší lásky jediná věc, jediný princip a ostatní odsuneme mimo, můžeme tomu ostatním ublížit, ale již tehdy opouštíme barikádu svého malého já.
Často se lidé zamýšlejí nad spravedlností na tomto světě. Kde je však hranice mezi spravedlivým a nespravedlivým, mezi dobrým a špatným? Co se ve vesmíru pohybuje a co stojí? Na reálnou odpověď potřebujeme pevný bod ve vesmíru. Zrovna tak potřebujeme pevný bod v oblasti dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví i jakýchkoli jiných protikladných pojmů. Tímto pevným bodem můžeme být pouze a jenom každý sám sobě.
Je zajímavé, že čím více se choulíme se svým egem ve svém těle, tím méně na světě vidíme spravedlnosti, dobra lásky. Je to asi tím, že jsme v té chvíli tak malí, že nás tyto hodnoty jaksi míjejí. Čím více světa do sebe dokážeme přijmout, tím více spravedlnosti, lásky, dobra objevujeme a pomalu posunujeme onou úzkostlivě vnímanou hranicí dobra, zla a ostatních protikladů. Někteří z nás životní nejistotu buď nepociťují nebo si ji nepřipouštějí. Prostě žijí a snaží průběžně řešit vše, co jim život postaví do cesty. Některé život utvrzuje v pocitu, že jdou správně, jiným jejich jistotu rozbíjí. Je pak třeba sebrat střepy a slepit z nich novou jistotu rozšířenou o zlomky poznání daného utrpením. Ti, co tuto zkušenost mají za sebou, svou novou jistotu hájí, často jménem vysokých principů, které přijali za své. Nejen hájí, ale i hlásají.
Všechno je na tomto světě relativní. Nikdo nemá pevný bod, aby na jeho základě přesvědčil o své pravdě všechny ostatní. Každý máme svou osobní míru jistoty. Tu můžeme posílit, spojíme-li se s určitou skupinou lidí, kteří mají stanoviska blízká našim. Zaměňujeme tak kvalitu své vnitřní jistoty za dotaci jistoty zvnějšku. Svěříme-li pak vedení naší názorové příbuzné skupiny osobě či principu, jejíž autorita nám svým způsobem nahrazuje onen pevný bod a necháme z pohodlnosti manipulovat myšlenkou, která tvoří základ naší vnitřní jistoty, myslíme si, že jsme se částečně zbavili odpovědnosti za své konání. Pro někoho je tento krok zdánlivou, ale lákavou nutností, neboť není dostatečně silný, aby snesl sám tíhu své nevyrovnané existence. Tímto člověkem se pak dá manipulovat, protože nejít s proudem ho staví před nebezpečí, že zůstane opět sám. A tak místo toho, aby své poznání zkvalitňoval sám v sobě, jde člověk s vůdcem nebo přestoupí k jinému, který mu více vyhovuje. To je úděl slabých, jít s masou.
Každá masa však v sobě nese vnitřní proces zotročování jedince o to nebezpečnější, že zotročení vědomé může vést k zotročení nedobrovolnému. Odtrhnout se v té chvíli znamená pro slabého obrovskou tragédii. Naše společnost obsahuje procento lidí, kteří mají takovou míru vnitřní jistoty, že jsou schopni stát sami, avšak i oni, stojící na vlastních nohou na úrovni jedné, jsou závislí na ostatních lidech na úrovních jiných. To plyne z potřeby společnosti zabezpečit existenci jednotlivce. Je tu zapotřebí výměny věcí materiálních i věcí duchovních, neboť nejen chlebem živ jest člověk. Stálý člověk nemá velkou potřebu sdružovat se názorově s masou a nechat na druhých odpovědnost za sebe. Je v životě vystaven různým zkouškám, které otestují míru jeho vnitřní samostatnosti. Je uvržen do prostředí, kde mu je vnucen určitý řád - vězení, vojsko, politické i náboženské organizace aj. Každá z nich usiluje obrazně řečeno o jeho duši. Normální člověk nezná ani sám sebe, natož aby odhadl, co se skrývá v nitru jiných. Jedni z mála, kdo měli to štěstí téměř dokonale se poznat navzájem, byli političtí vězni z 50. let. Museli však zaplatit vysokou cenu. Člověk, kterému bychom měli věřit, musí být vystaven velkému strádání a velkému pokušení a odolat, projevit schopnost zachovat si svou tvář a ještě pomoci druhým. Tam člověk pozná, co znamená: "Miluj bližního svého jako sebe samého". Někdy je jako životní zkouška nabízena pseudospokojenost a bezstarostnost za cenu odkrojení kusu osobnosti člověka. Někteří podlehnou natrvalo, někdo na čas, avšak ti, kteří byli vystaveni opravdu tvrdým zkouškám a obstáli, ti mají právo vést ostatní. Takoví lidé by měli sedět v senátu, který by bohužel musel mít pouze desetinu křesel. Takoví lidé by neměli sami kandidovat, ale být navrženi jinými, protože se neprosazují. Kdo však navrhne takový senát, když ho navrhují ti, kteří v něm chtějí jednou sedět?
Jsou-li vyzdviženi na čelná místa, přichází další zkouška - zkouška služby. Ten, který ovládl sám sebe, má právo sloužit ostatním v jejich čele. Může však toto právo ztratit, začnou-li u něho převažovat zájmy vlastní nad zájmy celku, kterému slouží. Potom musí sejít zpět mezi lid, aby se od něho naučil tomu, co zapomněl.
Tak by tomu mělo být, ale jaká je skutečnost? Chybí nám vůdci, kterých bychom si mohli vážit. Tak si vážíme z nutnosti malých vůdců, protože si nevážíme ani sami sebe. Klause pro jeho pracovitost a snad i pro aroganci pevné ruky, Zemana pro jeho klidný statistický projev, sládka pro umění vládnout slovy a umění směrovat naši závist. Ti, kdo neznají svou cenu, si nikoho ani vážit neumějí. Buď nenávidí nebo zbožňují. Čím bude v našich národech více takovýchto nevyrovnaných chudáků, kteří měří svoji cenu pouze podle hrdinů akčních seriálů z obrazovek, tím budou vyšší preference pouličních hlasatelů spravedlnosti tvrdé ruky. Jak uboze působí reálný svět se svými ješitně se hašteřícími vůdci, kteří jsou bráni jako nejmenší zlo, kteří případně slouží ziskuchtivcům jako podporovaná pojistka k ještě větším ziskům. Díky revolučním změnám ve společnosti se z každého úředníka mohl stát vládce, neprověřený službou. Jděme se však zeptat do jejich rodiště, do jejich bydliště, jejich spolužáků. Opilec, ješitný slaboch, hospodský kumpán, vychytralý dravec, zneuznaný génius, sluha organizace sledující vlastní zisk, všichni dnes klidně můžou řídit vysoký úřad či ministerstvo. Vždyť každý průměrný hlupák, bude-li si vést svou, může před televizní kamerou vypadat jako génius. Má-li ve zvyku šťourat se v nose, to se zpočátku vystřihne a pak je tomu profesionálně odnaučen. Tak může vyrůst ve známého politika. Ti, kteří dříve trpěli, jsou opět odsunuti, snad proto, že ukazují příliš nahou pravdu, snad proto, že se neprosazují. Co to znamená, když vnitřně silný člověk, který zůstal celý život čestný, nevykřikuje na náměstích a necpe se před kamery, zůstává nepovšimnut a předstižen těmi, kteří nešetří reklamou na sebe samých? Znamená to, že společnost si ještě dostatečně neuvědomila pravé hodnoty člověka a důrazně po nich nevolá. Odkud je ale má vzít? Ze seriálu Dallas? Vždyť počet dopisů, které volaly "Vraťte nám Bobbyho a Pamelu" silně převyšuje součet všech dopisů, které nějak reagovaly na bezpráví kolem nás či v Jugoslávii, Tibetu nebo Čečensku. Jediné pořady, kde jsem objevil lidi, po kterých volám, byly hovory s panem Antonínem Přidalem, vysílané z Brna, na druhém programu! Osobnosti, které něco prožily, něco dokázaly, něco vytvořily, udělaly ze svého života umělecké dílo, se musí prezentovat ve stínu Džejára, divoce se zmítajících, pánví po hlavách se mlátících a řvoucích kreslených postaviček pro děti nebo tragických postav seriálu Tabu. Lidé, než by pořádně sami žili svůj život, dívají se na utrpení jiných v televizi a jsou ho schopni prožívat téměř stejně, jako události v opravdovém světě. Trocha děsu, násilí a sexu, k tomu popíjet dobré víno a naše partnerka je s to s námi prožít divokou, vzrušenou noc, úměrnou naší potenci. Pak zase to otravné ráno. To je život s dálkovým ovladačem a s pocitem, že si můžeme svobodně vybrat program. Ale ne. Pocit svobody nám byl jenom naprogramován.
Chybí nám ušlechtilé vzory, odsunuté jako nepotřebná veteš rukou pobledlého suchého pragmatismu, který umí spoustu věcí reálně vysvětlit a posoudit, ale nicméně jen reaguje, jehož případná zmínka o lásce zní jako zmačkání suchého novinového papíru. Jsme vezeni strojvedoucím lokomotivy, která jede svou setrvačností kamsi do společné Evropy, mezi hravé národy, které na cizince jsou schopny vytáhnout nůž jen proto, že jejich fotbalové národní mužstvo bylo poraženo výběrem národa cizincova. (Mimochodem, nejsme o nic lepší.) Evropa společného blahobytu je stejnou uměle zkonstruovanou fikcí jako příchod ráje, kde lev ulehne pokojně vedle beránka, když se s ním předtím popásal. Až se sjednotí Severní a Jižní Irsko, bude se zdát, že nastolený směr je správný. Objeví se však nečekané a nové velké problémy.
Chybí nám vize, která se naposledy vzedmula v roce 89, aby pohasla v podmínkách reálného českého kapitalismu. Měli jste tehdy také ten povznášející pocit v srdci? Z čeho pramenil a kam se poděl? To nebyla radost, že se hroutí hliněný systém. To byla naděje. Naději klackem neumlátíš, nohama neušlapeš. Můžeš ji pouze transformovat. Z naděje na uskutečnění krásných představ o spravedlivé společnosti se stala naděje na rychlé zbohatnutí v nejrůznějších systémech MLM, naděje, že zaplatíme činži a vyjdeme tento měsíc s penězi. Až budeme bohatí, koupíme si klid a budeme filosofovat. Dejte pokoj s ideály! Další, prosím!
Je třeba sáhnout si do svědomí a říci si: "Nenechali jsme se tímto světem příliš zblbnout?"
Lidi, kteří čtete tento článek, souhlasíte s ním? Nebo chcete oponovat? Pohnulo se ve vás něco, nebo usínáte při četbě, poslouchaje zároveň rádio a hukot ventilátoru? Kolik autorů musí vypotit nějaký článek, aby číše čtenářova uvědomění začala přetékat? Napište aspoň redakci, ať si takové články nechá nebo projevte souhlas, zkrátka něco udělejte. Ti, kteří píší, kteří dosud spí, váš soused i ti, kteří si myslí, že dobře řídí společnost, na to čekají. Čeká na to třeba vaše v noci potící se dítě, reagující tak na hádku v rodině nebo horror, který mohlo díky vaší nevšímavosti shlédnout v televizi. Není třeba hned měnit svět. Stačí si udělat pořádek v sobě a ostatní nám bude přidáno. Sami hledejme vzory. Nebo nám budou nadiktovány. V tom je jádro takzvané pravé pravicové politiky. Za náš život budeme skládat účty individuálně. Světlo pravdy je laskavé, ale nekompromisní. Vždy, když se budeme snažit svést odpovědnost za kus života na stranu, manželku, partu, režim, zlobivé děti, přísného šéfa, světlo nám něžně odvětí: "Nekecej".
Stanislav Musil