New Page

Kapitola 3

Spojené státy, základna globalismu

Pravý Bill Clinton a jeho politika
Přišel čas, s ohledem na krvavá dramata probíhající na naší planetě, dozvědět se s kým máme ve Washingtonu tu čest, už s ohledem na váhu Spojených států, ale i pro jejich vyhýbání se řadě problémů, jež - mimochodem - do značné míry spoluvytvářely.

Život presidenta nemůže být soukromý. Mluvilo se o věku a zdraví Rooseveltově, aby se „omluvily“ jeho omyly a slabiny. Nelze nemluvit o tom, jaký člověk je Bill Clinton, předtím, než budeme posuzovat jeho politiku a politiku jeho okolí. Od doby jeho nominace jsme určili jeho původ: Je produktem establishmentu, od Rhodesova stipendia na Oxfordské universitě, přes CFR až po Trilaterálu. Rovněž jsme se zmínili o „guruovi“ (rádci) jeho manželky, kterým je Michel Lerner z hnutí New Age. Libération po měsíci, Globe a Lectures francaises po dvou měsících zopakovali naše informace.

Teď je třeba jít do hloubky, mít vždycky na mysli, že Bill Clinton je lhář, falešný puritán, a osoba - spolu se svou ženou - zapletená do nekalých záležitostí. Vážíme svá slova. Je závažné, že první světová velmoc je řízena nejen liberálem v americkém smyslu slova /tedy levičákem - pozn. NN/, ale i slabochem a oportunistou.

Následující informace máme z našeho archivu a díky veteránovi celostátního amerického tisku, který z něho odešel zhnusen a zveřejnil důvěrné sdělení, týkající se jeho země, jehož informace zatím nikdy nebyly zpochybněny. Jde o Roberta Goldsborougha a jeho publikaci Washington Dateline:
1968 Clinton dokončil práva - a globalistické vzdělání na základě Rhodesova stipendia - v Oxfordu, pak vyučoval na Arkansaské universitě.
1969 opakovaně intrikoval a obracel se na své známé, aby se vyhnul vojenské službě. Byl jedním z organizátorů protiamerických a protivojenských demonstrací, mezi nimi známého „Pochodu smrti“ před americkými velvyslanectvími v Londýně a v Oslu. Prohlásil: „Jsem proti a nenávidím válku vedenou ve Vietnamu stejně, jako nenávidím americký rasismus.“
1970 byl Clinton pozván do Moskvy. Sám. V té době to nebylo možné bez závažného důvodu, jak prohlásil Angelo Codovilla, odborník Hooverovy nadace na otázky komunismu. I když pozvání bylo diskrétní, vědělo se o něm. V roce 1992 během presidentské kampaně Clinton odpověděl na otázku, že byl v Moskvě „jako obyčejný turista“. Kdo si pamatuje na napětí mezi Východem a Západem v letech sedmdesátých, ať to posoudí... /Je třeba doplnit, že na útěku před nasazením ve Vietnamu proti komunistické agresi, navštívil i komunistické Československo, obsazené právě sovětskou okupační armádou. Zde se pohyboval a bydlel v kruzích agentů StB, svých přátel, na jejichž pozvání Prahu navštívil...pozn. NN/
1975 na jaře, když už rok vyučoval na Arkansaské universitě, udržoval vztah (mimo jiné) i se studentkou Susann Colemanovou. Sdělila mu, že je těhotná. Rozešel se s ní a v říjnu se oženil s jinou přítelkyní, Hillary Rodhamovou, právě když se začal ucházet o funkci generálního prokurátora svého státu. Susann si chtěla dítě ponechat. Byla v osmém měsíci těhotenství, když si ji našla smrt, kulka do hlavy. Podle oficiální verze sebevražda. Ale bylo nemožné, aby kulka nalezeného kalibru ji mohla tak zřídit. Kromě toho, novinář Floyd Brown později zveřejnil dopis Susann, který výrazně zpochybňuje tuto verzi.
1977 se stal generálním prokurátorem Arkansasu./Na dezertéra trochu příliš neobvyklá kariera... Síly, které za ním stály, musely disponovat téměř neomezenými prostředky... pozn. NN/
1978-1979 on a jeho manželka Hillary (z advokátní kanceláře Rose Law Firm) se dali dohromady s jistým McDougalem v investiční společnosti Whitewater. Pak se /dezertér!/ Clinton stal guverérem Arkansasu. McDougala si vzal do svého kabinetu. Ten odešel v roce 1980, aby se věnoval jejich společnému podnikání. Zakoupil v Kingstonu Madison Bank and Trust. Začaly spekulace, půjčky, finanční intriky, o kterých daňový úřad zjistil, že značně překračovaly možnosti Madisonské banky. Jejich charakteristickými rysy bylo, že šlo o půjčky, vklady a převody fondů Clintonovým, bez zřejmých důvodů. /Místo daňového úřadu měl vyšetřování vést FBI !!! - pozn. NN/
1984 daňový úřad zahájil šetření, které se protahovalo až do roku1989. Byla to Hillary osobně, zaštítěna advokátní kanceláří Rose Law Firm, kdo sloužil jako advokát a poradce Madisonské skupiny. Ta pak byla rozpuštěna. Likvidace za cenu 47 milionů dolarů z kapes amerických daňových poplatníků. Společnost Whitewater nicméně pokračovala ve svých operacích.
1992 v průběhu presidentské kampaně George Bush zpochybnil finační počestnost Clintona. Ihned poté společník McDougal vykoupil od Clintonových jejich podíly ve Whitewateru, po jednáních vedených Vincentem W.Fosterem z Rose Law Firm.
1993 po svém zvolení presidentem si Clinton vybral Fostera jako druhého právního poradce Bílého domu. Avšak Foster se příliš, zdá se, zajímal o pozadí výše uvedených záležitostí. Po šesti měsících, 20.července 1993, nalezl smrt v parku na předměstí Washingtonu, se starým revolverem v ruce. Policie chtěla vstoupit do jeho kanceláře. Bernard Nussbaum, první právní poradce Clintonových, byl proti tomu. Šestatřicet hodin po tomto odmítnutí oznámil, že na dně zásuvky ve Fosterově kanceláři byl nalezen lístek, roztrhaný na kousky, který vysvětloval důvody sebevraždy! FBI nemohla zkoumat obsah Fosterových spisů. Teprve měsíc po jeho „sebevraždě“ mohla policie konečně prohlédnout jeho oděv a zbraň, ve které zůstala kulka v hlavni...
1993 v prosinci bývalí osobní strážci Clintona vyprávěli o jeho četných vztazích se ženami, mezi jinými s Jennifer Flowersovou. Clintonovi reagovali útokem na média. Od nynějška se procházejí ruku v ruce a nechávají šířit svůj obraz vzorného páru. President, který prohlásil, že se bude věnovat domácí politice a ponechá zahraniční politiku svým poradcům a ministrům, náhle začíná medializovat své cesty a stanoviska v oblasti zahraniční politiky.
24. ledna 1994 publikace Roberta Goldsborougha Washington Dateline odhaluje většinu všech těchto faktů. Nic o tom v tisku. Ale dne 28. ledna Wall Street Journal požádal, aby byla zveřejněna zpráva Bílého domu o Fosterově „sebevraždě“. 5. února Washington Post, aniž by citoval Goldsborougha, potvrdil většinu jeho informací.

Je třeba dodat několik upřesnění, než se dostaneme k zahraniční politice Clintonovy ekipy, která vychází z jeho představy o člověku a světu. Guru Michel Lerner ve svých katechismech mluví o „lidské potřebě afektivních a přátelských vztahů, vztahujících se ke společenstvím“. Tato osoba „překypující židovským šarmem až do karikatury a nosící jarmulku (židovskou čepičku)“, jak poznamenal Sunday Telegraph, doplňuje diskrétní roli jiné přítelkyně Clintonových, Mayi Angelou.

Už jsem někde vyprávěl o jejím chování během garden-party, organizované novým přesidentem v předvečer jeho inaugurace: Malá slavnost na Pennsylvania Avenue svedla dohromady homosexuály, lesbičky, americké hippies a pacifisty politicko-intelektuálního světa. Všichni prošli pouličními manifestacemi v období 1961 - 1975. Al Gore, vicepresident, byl u vytržení z poém, recitovaných Mayou Angelou, jako ztělesněním Gaji, bohyně země dle New Age! (Al Gore byl po léta příjemcem dolarových darů rozšiřovaných v této fauně Armandem Hammerem, sovětským agentem.)

Čtyři měsíce po jeho uvedení v úřad byly nalezeny další mrtvoly v jeho stopách, po Susann a něco před Fosterem. Zde jsou upřesnění, přinesená Anthony Suttonem a Robertem Goldsboroughem, shromážděná Lindou Thompsonovou, advokátkou v Indianapolisu. Ta mimo jiné shlédla filmové aktuality týkající se dramatu ve Waco v dubnu 1993, kde operace za pomoci obrněných vozidel zlikvidovala nebezpečnou sektu Davidiánů.
Mezi 85 mrtvými byli, jako náhodou, tři bývalí osobní strážci Clintona, kteří ho obklopovali během presidentské kampaně. Tři muži, kteří v roce 1992 chránili, dokonce organizovali večírky pro několik párů, doporučovaných specializovanými agenturami. Během útoku na Waco čtyři muži v černém vyšplhali na stříšku, aby vylomili okno. Tři to činili, kryti podle zásady čtvrtým, který po proražení střechy jim hodil do zad granát, pak vlezl dovnitř a začal střílet... Těla tří mužů byla nalezena. Čtvrtý zmizel. Podivný osud, poté, když tito muži již několik týdnů příliš vyprávěli o proslulých večírcích během Clintonovy kampaně v roce 1992...

Tak „citové a přátelské vztahy“ vedly k několika mrtvým pokaždé, když mohli poskvrnit dobrotivý obraz páru, v němž ve skutečnosti oba vedou osobní mnohostranný sexuální život. Všichni vědí o zvláštních přátelstvích dámy Hillary. Co mají s Billem společného, jsou doby kampaní proti armádě, proti válce ve Vietnamu, jakož i proti „provokacím“ Spojených států vůči SSSR, které přinutily Moskvu „odpovídat“ na tuto studenou válku!

Pacifisté a levicoví liberálové u moci
Je neštěstím pro Ameriku a pro svět, že aktivisté, kteří obklopovali Billa a Hillary, v letech 1967 až 1975 nebo později, byli dosazeni na vlivná nebo rozhodující místa v Bílém domě a ve vládním zákulisí. Protesty menšiny v Senátu a v Kongresu nenalézají sluchu v celostátním americkém a světovém tisku.

Tak Strobe Talbot. Ve své době úvodníkář časopisu Time, ale také jeden ze dvaceti čtyř ředitelů CFR, dohlížejících na jeho šestnáct stálých studijních výborů. Clinton z něho udělal v lednu 1994 státního podtajemníka, tedy náměstka ministra zahraničí, coby „specialisty“ na bývalý SSSR. Nicméně Talbot, padesátník, absolvent Yaleovy university, sdílel v roce 1969 pokoj s Clintonem, když oba na základě Rhodesova stipendia studovali v Anglii na Oxfordu. Stal se údajným znalcem sovětského světa proto, že ve svých dvaceti čtyřech letech z podnětu svých fabiánských učitelů přeložil první verzi Chruščovových Pamětí. Dobrý lingvista však není nutně odborníkem na jemnosti komunistického aparátu...

Talbot se navíc vždycky mýlil. Stačí znovu přečíst jeho analýzy, předpovědi a závěry z nich: Lépe se dohodnout s Moskvou, než čelit její rozpínavosti, než vylepšovat zbraně (jak to chtěl Reagan), než se domnívat, že SSSR jednou bude souhlasit se znovusjednocením Německa - tohle publikoval pár měsíců před pádem berlínské zdi - atd. Vyseděl v „klubu“ myšlenku rozdělení světa ve jménu Nového řádu, postaveném na průběžném slaďování amerických a sovětských postojů .

Michel Schifres, jeden z vedení deníku Figaro, udeřil hřebík na hlavičku, když napsal „že by Spojeným státům nebylo proti mysli, kdyby našly na Východě svého obvyklého partnera. Obě země, i když byly protivníky, si zvykly opírat se jedna o druhou. Je to nejpohodlnější prostředek jak vládnout nad planetou“.

Zatímco Talbot je pouhým nástrojem „klubu“, Anthony Lake a jeho zástupci v Radě národní bezpečnosti (v roce 1994) jsou zároveň z „klubu“ a svázáni s prosovětskými pacifisty let 1965 až 1980. Lake (CFR, Harvard, Princeton, Cambridge) byl v roce 1964 jedním ze strůjců zavraždění (jiho)vietnamského presidenta Ngho Dinh Diema, který, jakkoli byl diskutovatelnou osobou, chtěl na každý pád vyhrát válku proti hanojským komunistům. Zločin urážky zřízení! Poté Lake vstoupil do Kissingerova týmu, o kterém věděl, že chce skoncovat s válkou a nabídnout jižní Vietnam Hanoji na podnosu. Byla to doba, kdy Kissinger (než se stal důvěrným rádcem Pekingu) řekl sovětskému velvyslanci Dobryninovi, že „Bílý dům chápe zvláštní zájmy, které má Moskva ve východní Evropě a neučiní nic, co by jim mohlo překážet“. Archivy v Moskvě, přechodně otevřené v roce 1991, to odhalily, stejně jako odhalily to, že Kissinger řekl, že „není třeba brát vážně Nixonova prohlášení ve prospěch zemí střední Evropy, protože je učinil jen pro americké voličstvo, jehož značná část pochází odtamtud...“

Talbot potvrdil ten strašný podvod nedávno, v knize vydané v USA. Napsal tam o Bushovi, že „jeho kritika Sovětského svazu je určena výhradně k uklidnění republikánů...“ Sdílí názor Laka , který v době invaze do Afghánistánu dával přednost „přizpůsobení“. V roce 1979 byl Lake už tři roky poradcem Mírové nadace jednoho amerického pacifistického ústavu, spjatého se SSSR důvěrnými nitkami. Bylo možno se obávat nejhoršího, když si Lake k sobě vzal v únoru 1994 Mortona Halperina, extrémně levicového aktivistu, jakož i jiné ultrapacifisty, prosazené Clintonovými.

To vše vyúsťuje v globalismus, jehož, jak se Anthony Lake domnívá (v New York Times 7. února 1994), „klíčem a bezpečnostní zárukou musí být OSN, a to díky mezinárodním vojenským silám... jejichž manažerem a správcem financí by byl Pentagon!“ Jinak řečeno, humanitární levice se spojuje s nadnárodními společnostmi bez vlasti k tomu, aby nastolily, ve jménu hesla „bez vývozu je smrt“, Nový řád, garantovaný odborníky Pentagonu, nyní pod politickým dohledem Rady bezpečnosti OSN! To by ještě vyžadovalo, aby velení Pentagonu bylo zcela vyměněno. Ale kdyby takový plán uspěl, pak by to, k čemu by to vedlo, byla diktatura internacionalistické levice bez vlasti, podporovaná anonymní armádou a policií žoldnéřů, byť zamaskovaná. Tihle pánové si představují, že Moskva se bude podílet na této kombinaci, a že chce obnovit své impérium, jen aby to ulehčila! Je to zrada, nebo stupidita, když naše úřady zůstávají diváky, aniž by cokoli řekly nebo udělaly?

Trilaterála, dítko CFR, u moci ve Washingtonu
Titulek na straně 20 magazínu Time ze 20. prosince 1976 hlásal, u příležitosti Carterova příchodu do Bílého domu: „Carterovy mozkové trusty: Trilaterální komise a Brookingsův institut“. Sedmnáct let poté, když nastupuje Bill Clinton a „nová“ americká vláda ve Washingtonu, je to víc než kdy jindy aktuální. Desítka ministrů patří ve skutečnosti k této nadnárodní instanci, k Aspenskému institutu, k Bilderbergské konferenci a dalším dítkám opravdové americké mocnosti v zákulisí - CFR.

Winston Lord je dnes jedním z vedoucích činitelů Clintonovy vlády. Před několika lety, když byl předsedou Rady pro zahraniční vztahy (CFR), odpověděl jednomu z amerických publicistů, který se ho ptal, zda je to opravdu Trilaterála, kdo vede svět: „Vůbec ne, to CFR všechno řídí!“ Bohužel oficiální tisk ignoruje, nebo aspoň nechce nikdy přiznat, že to potvrzuje naše údaje, které nejsou včerejší, protože Evropské informační středisko (CEI) jim otevřelo dveře už v roce 1971, když zveřejnilo, co je a co chce CFR. To znamená, že sleduje dlouhodobě zmocněnce této Rady, jak v jejich činech tak v jejich slovech, protože ty je třeba v celém světě považovat za zasvěcence, oddané (ať z kariérismu, nebo pro finanční přínos) aplikaci jejích dogmat, a pokud vyčkávají, tedy sbírají síly - podporují a rozvíjejí politické, obchodní, finační a strategické intriky.

Naše tvrzení o jejích záměrech vyplývají jednak z interních publikací, jednak z četných základních děl, ověřitelných, protože vydaných veřejně, zejména
Tragedy and Hope (Studie ze soudobých dějin) od Carolla Quigleyho, dlouholetého profesora Georgetownské university, veterána vnitřní správy CFR. MacMillan vydal tuto knihu v roce 1986 v New Yorku a v Londýně
Kissinger on the couch (vydal Arlington House 1975), kniha sepsaná admirálem v záloze Chesterem Wardem, také členem CFR, ale náhle zneklidněným kissingerovskými kombinacemi v jeho oficiálních i tajných vztazích s Moskvou od poloviny let šedesátých do roku 1974.

Také jiní o tom (i ve Francii) vědí, ale bojí se mluvit, aby neohrozili svou kariéru novinářskou nebo politickou. Víc odvahy a svobody slova mají v Anglii, kde časopis Economist ve svém čísle z 25.prosince 1992 vyjmenoval tucet vlivných společností, existujících v západním světě a podotkl, že jejich rodičem byl ve své době Řád Iluminátů. Jmenoval zejména tajné bratrstvo Skull and Bones (Lebka a hnáty), vytvořené na Yaleské universitě v roce 1832, které od těch dob každoročně testuje a vybírá patnáct členů z nových ročníků. Nejviditelnějším současným členem je George Bush. Text uváděl také Rhodeskou skupinu, která už celé století každoročně uděluje pečlivě vybraným anglickým a americkým vysokoškolákům stipendia na Oxfordu, aby je utvářela v duchu internacionalistických ideálů, odpovídajících názorům CFR (Rady pro zahraniční vztahy, jež se zrodila v roce 1919, jako její anglický dvojník RIIA, Královský ústav zahraničních věci). Zdá se, že šest či sedm nových amerických vedoucích činitelů, mezi nimi i Clinton, obdrželi dříve Rhodeské stipendium. Economist ironizuje ty, co myslí, že svobodné zednářstvo vede svět: „Byli by blíže pravdě, kdyby se jejich podezřívavost na toto téma obrátila k Trilaterále.“ Nic si tedy sami nevymýšlíme.

Plán 2000
Příslušnost k uvedeným klubům neznamená, že existuje organizace zcela koherentní a ukázněná, bez odchylek, ale jejich cíl - zánik národních států ve prospěch velkých ekonomických celků a světové vlády - je společný. Přístup není stále týž, ať už z taktických důvodů, nebo pro rivalitu osob a jejich obchodních skupin uvnitř CFR, Trilaterály, Bilderbergu atd. V zákulisí se vede diskuse: Než se OSN (nebo jiný organismus) stane světovou vládou, se svou armádou (již budovanou), tajnou policií (též vytvářenou), svými loutkovými parlamenty (i to se už děje) - mají být Spojené státy jediným hybatelem Nového řádu, nebo budou muset čelit jiným nadnárodním hybatelům, snažícím se zabránit americké hegemonii?

Domníváme se, že CFR zvolila pro tento okamžik (1994, pozn. překl.) třetí cestu: Především urychlit vytváření velkého panamerického celku (Kanada-USA-Mexiko) a zároveň manévrovat (také falešnou hospodářskou válkou), s cílem přinutit Evropu v odpověď stát se politicko-obchodní entitou, dostatečně silnou, aby nahradila své národní státy nadnárodní mocí, pod záminkou, že „nacionalismus znamená válku, nenávist...“. Proto byly svévolně prodlužovány konflikty, jako v bývalé Jugoslávii, aby vyústily v ochotu obyvatelstva podřídit se jakémukoli řešení. Tedy - jinak řečeno - globalistickému.

Záležitost je komplikovanější v Asii. Japonsko je hybatelem, ale zasvěcenci nechtějí, aby dominovalo. Proto postrkují Čínu, Singapur a jiná ekonomicko-obchodní centra, do soupeření s Japonskem, s myšlenkou, že nastane okamžik, kdy také tam anonymní „velký celek“ bude vše ovlivňovat, za využití několika nadnárodních bank, průmyslových a obchodních společností - tzv. „asijských“, tedy nejen japonských, ale třeba z Hongkongu.

Finančníci americké větve Trilaterály (1992-1993)
Následuje úplný seznam firem, bank, průmyslových a obchodních společností, vydavatelství, které v běžném roce poskytly přispěvek pro pokrok globalismu:
Nadace Aetna, Archer Daniels Midland, Cigna, Dow Jones, Eaton Charitable, General Electric, H.J.Heinz, Levi Strauss, Pepsico, Prudential, TRW, Young and Rubicam, finanční domy American Express, American Security, Chase Manhattan, další společnosti Ambase, American Brands, Balfour Maclaine, Booz Allen and Hamilton, Cargill, Chubb, CIC-Union, Coca Cola, Continental, Coopers and Lybrand, Corning, Deere, Donaldson Lufkin and Jenrette, Elf Aquitaine, Exxon, Finmeccanica, Foster Wheeler, General Motors, Heidrick and Struggles, Hill and Knowlton, ITT, Johnson and Johnson, S.C.Johnson, Macmillan, R.H.Macy, Mine Safety Appliances, Mobile, Northrop, Phillips Petroleum, Raytheon, RJR Nabisco, Rydee, Salomon, Sherson Lehman, Smithkline Beecham, Sterling Drugs, TIC Services, Volvo USA, Washingtom Post, McKinsey, Manufactures Hanover.

Nejvýznamnějšími dárci byli bratři Rockefellerové, kteří přes své nadace, přímo (David: 84 069 dolarů) nebo přes své lidi (asi 35 000 dolarů) vložili víc jak 100 000 dolarů. Celkový rozpočet americké větve přesáhl 650 000 dolarů ve své viditelné, deklarované a tedy od daní odpočitatelné části, jako by šlo o čistou filantropii.

Japonští členové asijské větve dávají víc, steně jako členstvo evropské větve.

Elf Aquitaine, dárce americké větve, obnovil své příspěvky v Evropě. Stejně americké společnosti, jako General Electric, ITT, Pepsico, Phillips Petroleum neopomíjejí opakovaně projevovat svou šlechetnost na obou stranách Atlantiku.

Mozek v roce 1992-1993
Nejvyššími představiteli Trilaterály je deset osobností, obklopených ve výkonném výboru a v jejích větvích dalšími osmi Kanaďany či Američany, jedenácti Japonci a osmnácti Evropany.
Pro Spojené státy a Kanadu:
David Rockefeller, čestný předseda
Paul A.Volcker, předseda (též členem CFR a Bilderbergu )
Allan E.Gottlieb, místopředseda, předseda představenstva a generální ředitel kanadské Burston-Marsteller, bývalý velvyslanec ve Spojených státech
Charles B.Heck, stálý ředitel (též CFR)
Pro Evropu:
Otto hrabě Lambsdorf, předseda, bývalý předseda FDP
Garret Fitzgerald, místopředseda, bývalý premiér Irska
Paul Revay, stálý ředitel
Pro Japonsko:
Akio Morita, předseda, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Sony
Jošio Okawara, místopředseda, bývalý velvyslanec v USA, poradce vedení Keidanren (svazu podnikatelů)
Tadaši Jamamoto, stálý ředitel, předseda Japonského centra pro mezinárodní směnu

Sorosův efekt ve východoevropských zemích
Politicko-finančnický tisk již po nějakou dobu připomíná postavu a život dolarového miliardáře George Sorose. Je u vytržení nad jeho čichem pro burzovní spekulace a mezinárodní investiční fondy, který ho nezklamal po celých třicet let. Novináři vyhladovělí po senzacích, týkajících se „jet society“, věnují celé stránky jeho finanční genialitě, nepřipomínají však ideologickou orientaci jeho osmnácti nadací zakládaných v komunistických zemích od let osmdesátých, včetně SSSR a poté Ruska. Rovněž přecházejí mlčením dvě důležité danosti:
a) George Soros je opakovaně vyšetřován. Henry Gonzales, předseda bankovní komise Kongresu Spojených států , požádal o přešetření operací jeho četných investičních společností.
b) Pokud to „klub“ nepustí, je málo pravděpodobné, že vyšetřování k něčemu povede, protože už po dvě desetiletí je Soros jednou z eminencí CFR.

Zde je několik údajů o této fascinující osobě, ostatně vlídné, žijící neokázale a bez arogance, z našeho archivu (a od jednoho z našich předplatitelů, který má přístup k tajným informacím):
Narodil se v roce 1930 v židovské rodině v Budapešti, kde jeho otec byl advokátem. V roce 1947 odjel do Londýna (tehdy ještě bylo snadné koupit si výjezdní doložku), neboť jeho rodiče nedůvěřovali stalinistické a antisemitské partě, která se dělila o moc s klanem židovských komunistů, navrátivších se z Moskvy.
Londýnské židovské prostředí ho přijalo spíš chladně a „uznalo“ ho, až když uspěl sociálně a finančně.
Něco si vydělal v různých zaměstnáních při studiu na fabiánské Londýnské škole ekonomické, kde jedním z jeho učitelů byl Karl Popper, teoretik tzv. „otevřené společnosti“.
Toto období poznamenalo Sorose na celý život. Fabiáni tehdy věřili, že - dříve nebo později - se komunismus „vyvine“ a tak se sblíží s jejich proudem. Proudem elitářským, jehož mysliteli a vůdci na začátku století byli Bernstein a Kautsky, podle nichž socialistická revoluce se musí dělat „shora“, a to pronikáním do akademických, finančních a politických kruhů, nikoli „zdola“, jinak řečeno revoltou mas pod dohledem sovětsko-komunistických revolucionářů.
Ve dvaceti šesti letech, v roce 1956, Soros odjel do Spojených států na stáž, později do zaměstnání jedné wallstreetské investiční společnosti. Jako člověk zasvěcený do pozadí věcí, živého ducha, inteligentní, vychytralý, měl nápady a začal je uskutečňovat od roku 1969, když založil Quantum Fund, svou vlastní investiční společnost. Stala se mateřskou společností pro všechny následující: Quantum růstový fond, Quasar, Realitní fond, atd., se sídlem v Curacau na Antilách a na jiných místech, aby se vyhnul americkým daňovým úřadům.
Během osmi let jejich roční zisky dosáhly 50 % vkladů klientů, a dvakrát později 100 %. Na jeho čtyři společnosti nyní dozírá Soros Fund Management. Účtuje si 1 % komise jako konzultant a 15 % z výsledku (tedy o 5 % méně než jiné americké firmy).
Od roku 1979 ho Wall Street začlenil do své „fauny“. Vlastní apartmá na Páté Avenui, vilu na Long Islandu, dům v Londýně. Založil Open Society Fund, který zplodil své nadace ve Východní Evropě.
Pochopitelně, že přední činitelé CFR ho přitáhli do svého „domu“ a podnítili ho, aby založil stipendium pro černé studenty z Jižní Afriky. Je výborné pomáhat jim postupovat v sociální a politické hierarchii jejich země, ale je to opravdu bez vedlejšího zájmu, nebo je to také prostředek, jak je začlenit do Revoluce „shora“ za všeobecný socialismus?

Síť nadací
Nezapomínejme na fabiánské myšlení: Od konce let padesátých se snaží - oplátkou za omezení rozpínavosti - nabídnout Sovětům spolu s jejich komunistickými kohortami spolupráci s „kapitalistickým světem“. Již v roce 1960 a v pozdějších letech IREX, stálá Dartmouthská konference (sovětsko-americká), ACEWA, USTEC (věnující se zvlášť v letech 1972-1990 do svého rozpuštění obchodu USA-SSSR) pracovaly v tomto směru. Soros také. Proto od roku 1984 založil v Budapešti vlastní nadaci, která nabízí maďarským komunistům stipendia, konference, semináře.

János Kádár nežádal více. Již léta měl v očích Západu tvář laskavou, moderní, s jakou lze spolupracovat. V roce 1976 ho Francois Mitterrrand pozdravil jako „opravdového socialistu“. V roce 1978 ho Valéry Giscard ďEstaing přijal v Paříži s výslovně vyjádřenou ochotou „pomoci jeho režimu svobodně a účinně se rozvíjet“ (!). Lóže Paula Anxionnaze dostaly souhlas k „probuzení“ tří svých bratrstev v Budapešti. Vysoký katolický klérus byl zcela sjednocen v podpoře „kádárismu“, stejně jak Socialistická internacionála.

Naše středisko bez přestání v letech 1971-1987 šířilo upozornění a odhalovalo Kádárovu minulost, který byl v roce 1957 hlavním vrahem a katem (účastnil se mučení) nejen maďarského lidu, ale také komunistů považovaných za nevěrné Moskvě. Nicméně právě na Jánose Kádára se George Soros obrátil v roce 1984. Lidé Jurije Andropova v KGB byli nadšeni. Sorosovi v patách přispěchali Deutsche Bank, francouzský socialistický aparát, Dobrovolníci pro technickou pomoc z USA.

Na podzim 1989 se maďarští komunisté přetransformovali v Maďarskou socialistickou stranu. To byl podle všech těch lidí důkaz, že komunismus se „demokratizuje“: Ve skutečnosti důkaz, že Andropovova majonéza se na Západě uchytila ještě před pádem berlínské zdi.

Soros se pokusil v roce 1986 uchytit i v Číně, ale po třech letech se stáhl. Tajná čínská policie totiž pronikla mezi jeho profesory a žáky. Peking vskutku nevěří na falešnou „evoluci“, která by umožnila kapitalisty doběhnout. Jeho ideologové považují tuto maškarádu za nebezpečnou, schopnou obrátit se proti nim a podmanit si je.

Naopak ve všech východoevropských a pobaltských státech a v SSSR Sorosovy nadace uspěly. Po rozpadu impéria i v Rusku, na Ukrajině a v Moldávii. Pak v Srbsku, Chorvatsku, Makedonii a Bosně. Mezitím v roce 1989 se v Praze zrodila Středoevropská universita. Přemístila se v roce 1993 do Budapešti, protože Václav Klaus, český premiér, se nechtěl podílet na Sorosových operacích. Nikdo nepochybuje, že v nich viděl zpozdilé myšlenky.

Jistěže Soros ročně rozděluje 220 milionů franků svým nadacím, jistěže platí vzdělání 250 studentům na své universitě a každý dostává 150 dolarů kapesného měsíčně - což v Praze nebo v Budapešti představuje značný příjem - ale proč?

Hnětení mozků
Z čisté filantropie? Prostudovali jsme interní publikace Sorosovy skupiny, studijní programy v letech 1992-1993 na uvedené universitě, jejichž 50 % studentů pochází z Ruska a další ze střední Evropy.
Profesoři: Ernest Geller, Jiří Musil, Gabriela Apostol (Rumunsko), Daniel Danov (Bulharsko), Joanna Zaleska (Polsko), Kateřina Pekárková, Alexej Verchnikov (Rusko), Andrea Kadlecová (Slovensko), Natalia Parsunko (Ukrajina), Slawomir Kapraski (specialista na židovské venkovany v Polsku) atd.
Studijní témata: Jak místní nacionalismy překážejí homogenizaci globalismu? Jak se nacionalismy snaží zdůvodnit svou existenci v době globálního kontextu? Jak nacionalismy využívají dějin ve svůj prospěch? Atd.

Studenti tedy nejsou vychováváni tak, aby po ukončení universitního studia mohli sloužit svými prvotřídními vědomostmi své zemi nebo uspět osobně, ale tak, aby se stali aktivisty nového řádu bez hranic a bez kořenů.

Nikdo nemůže tvrdit, že my a naši přátelé chceme svět pevností, uzavírajících se před sebou navzájem, ale domníváme se, že vychovávat mladé lidí s jediným cílem - podnítit je k ničení kulturních, duchovních a národních tradic ve prospěch anonymního supermarketu řízeného několika elitáři - to vede neúprosně k hrůznému totalitarismu, nebo k anarchii. Člověk potřebuje orientaci, kořeny, bez nichž - jak je denně konstatováno - se utápí v drogách, nadměrném konzumu - potřebě čím dál tím víc, nebo upadá do falešného duchovna sekt nebo papouškujícího humanitářství... Nakonec je jen nástrojem neměnného klanu bohaté menšiny, která čas od času vytahuje nahoru ty, které označí za inteligentní, ambiciózní, bez morálních zábran - tedy kontrolovatelné.

Rozumí se, že Soros štědře obdarovává nemocnice, kliniky, umělce, ale jeho zápas je stále a zcela veden proti nacionalismu. Národovci nemohou mlčet, ale Soros využívá - třeba právě v Maďarsku - z kontextu vytržených spíš jazykových vybočení, aby obvinil z „antisemitismu“ každého, kdo ho kritizuje, jako např. poslance a známého spisovatele Istvána Csurku... Stačí však to, že mecenáš je žid, aby byl nekritizovatelný nebo nedotazovatelný? Když vyjdete z oblasti finačních spekulací a dáte se na politiku, musíte očekávat otázky, které má každý právo klást.

Ponecháme odborníkům vyšetřování aktivit Sorose, jeho okolí a jeho pravé ruky Stanleye Druckenmillera, jeho patnácti pomocníků v Londýně (jako Edgar Astaire) a v jiných hlavních městech. Omezíme se na mravní a politické souvislosti Sorosova „vzdělávání“ intelektuálního prostředí v zemích, které netrpěly 73 nebo 45 let jen proto, aby upadly z jedné internacionalistické ideologie pod druhou, když si sotva trochu vydechly.

Nomenklatura Sorosovy skupiny
V SSSR do roku 1990, poté v Rusku od 1991 na adrese Bolšoj Kozlovskij pereulok 13/17 v Moskvě sídlí kancelář: osm osob, šest zaměstnanců sekretariátu vedení, osm technických ředitelů. Dohlížejí dva Američané, z nichž Antonina W. Bouisová je členkou CFR jako Soros. Ostatní jsou Rusové. Jiná kancelář, mající 10 osob, je činná v Sankt Petěrburgu, Čajkovskij pereulok 29.
Pro řízení agendy v postsovětských a bývalých satelitních zemích: Patricia Klecandová sídlí v New Yorku a dohlíží na nadace v Bulharsku, Polsku a Rumunsku. Elisabeth Lorantová se zabývá Maďarskem a Albánií. Wendy Luersová, předsedkyně Charty 77 v New Yorku, pečuje o Českou republiku a Slovensko. Styčnou kancelář v Evropě vede Annette Laboreyová v Paříži, 38 boulevard Beaumarchais. Anthony Richter v New Yorku spolu s Bohdanem Batruchem v Ženevě dohlíží na činnost v Ukrajině, v Moskvě a Sankt Petěrburgu. Beka Vucová se zabývá bývalou Jugoslávií, Suzanna Rankiová v Budapešti je výkonnou ředitelkou East-West Management Institute, působícího v Bulharsku, Estonsku, Litvě, Ukrajině a na Rusi pod bystrým okem Stephena G.Raikina v New Yorku. Rovněž existuje International Management Institute se sídlem v Kijevě, vedený profesorem Olehem Bilarusem, s kanceláří v Ženevě (Bohdan Havrylušyn).

Na význam těchto zařízení, tedy i jejich výdajů, lze soudit podle znásobení počtu jejich regionálních kanceláří: po čtyřech v Rumunsku a Bulharsku, sedm v Maďarsku atd., nemluvě o informačních, kontaktních a poradenských střediscích, vedle nadací, sem tam ekologického či uměleckého centra...

Na doplnění ještě o jiném globalistickém projektu: IEWS, Institut pro studia Východ-Západ (v čele s H.D.Genscherem, Bertholdem Beitzem - bývalým ředitelem od Kruppa, Edwinem Mrozem - americkým členem CFR) má kanceláře v New Yorku, Praze, Budapešti, Varšavě a Haagu. Čítá 45 ředitelů, z nich 15 Američanů (11 CFR, současně 3 Trilaterála, 2 Bilderberg, 3 IREX). Dvěma Francouzy jsou Helena Carrerová ďEncausse a Pascal Lamy. Dva Rusové Oleg T. Bogomolov (IREX) a V. Petrovskij (zástupce generálního tajemníka OSN). „Kmotry“ IEWS v roce 1981 byl E.Mroz a I.Wallach.