Prohlášení České mezinárodní ligy za lidská práva se sídlem v Kanadě
(Czech International League for Human Rights)

u příležitosti návštěvy prezidenta České republiky Václava Havla v Kanadě ve dnech 28.-30. dubna 1999.
Motto: "Český národ obdivuje na Havlovi to, co na sobě už neobdivuje."

Kdo ví, co udělal prezident České republiky Václav Havel pro svou republiku a pád komunistického režimu, ten zná jeho sílu a hluboký smysl pro lidská práva, humanitu, spravedlnost a lidskost. Je jen málo lidí, které nestrhnou jeho slova o smyslu současného bytí. O to větší cenu má obsah těchto slov, když současný český národ tato slova nemiluje a nechce slyšet.
Český národ se už nedovede povznést nad každodenní strasti života všedního a humanita se pro něj stává pojmem neznámým. Český národ však při Havlových projevech nemá pocit něčeho mimořádného, co dřívě ještě neslyšel, čemu není schopen rozumnět a čeho jedině Václav Havel je schopen a nikdo jiný. Český národ necítí již v tom něco mimořádného. Český národ obdivuje na Havlovi to, co na sobě neobdivuje.
Humanita. Lidská práva. Spravedlnost… Přes všechnu námahu od sametové revoluce jsou to skutečné projevy české občanské společnosti nebo jen dovednosti dovedené papírovou demokracií do dokonalosti, že mnozí netuší ani nevědí, že jsou to zvláštnosti skutečné demokracie.
Za předpokladu, že obyčejný pracující člověk je schopen obdobných filozofických diskusí, Havlova záhadná obdivuhodnost by byla odhalena a popřena. Havlova obdivuhodnost je určena jen Havlem samým. Jak sám určil. Chce být obdivován a milován, na obdivuhodnosti jeho pomíjivých aktivit mu ovšem nezáleží. Jenom když jste daleko, můžete mu oponovat. V jeho blízkosti jste nuceni pochopit dějinnost jeho zásahu.
Patolízalství a posluhovačnost jsou typickými rysy českého národa, které zvyšují účinky Havlova prezidentování. Nadšení a potlesk sametové revoluce je přítomný už jen za předpokladu, že Havel hovoří jakoby ke spícímu národu. A Havel již nemůže přimět národ, aby se probudil.
Život je plný starostí, existenčních problémů, neštěstí a snad i trochu radosti, že jeden člověk není s to vše unést bez opory ostatních. Český národ se však chvěje pod tíhou problémů, které jsou určeny jen jednomu.
A nyní přichází velká chvíle prezidenta Havla. Z Pražského hradu zaznívají slova plná porozumnění, slova plná optimismu a filozofické hloubky skutečného bytí, slova, která pozbývají účinnosti, a jsou adresována jen těm spravedlivým a neposkvrněným. Prezident Havel mluví s oblibou jen v nejtežších chvílích českého národa, kdy projevuje nejlepší vůli stát se smírčím elementem a co nejrychleji shromáždit všechny účastníky ve svém velkolepém postoji. Ani mylné a neobjektivní názory však neohrozí jeho pověst, protože dělá vše, aby všem vyhověl bez jakýchkoliv pravomocí, nehledě na přehnané nároky.

Co vede český národ, aby se ucházel o prezidenta Havla?

Otázka Havlovy osobnosti souvisí s ním samým. Je český národ bezmezně oddán Havlovi nebo Havel bezmezně oddán českému národu? Český národ nezná bezmeznou oddanost. Český národ jako celek miluje nade vše závist, nenávist, šizení, okrádání, prohnanost, sobectví, pomluvy. Takový národ se nedokáže bezmezně oddat. Havel proti tomu bojuje celý svůj život. V dnešní české (rádoby) demokracii však Havel nemůže jít příliš daleko a do hloubky. Národ je Havlovi oddán, ne však bezmezně. Tento národ by nedovedl Havla odsuzovat, i když má k odsuzování blízko, a český národ neměl k odsuzování nikdy daleko, neboť pomluvy a odsuzování jsou stále v Čechách domovem. Ale Havla neodsuzujeme. Často máme pocit, že Havel je národu svěřen a národ o něj musí pečovat. Nikdo však neví proč. A to co je národu svěřeno, to nesmíme odsuzovat. Odsoudit znamená porušit povinnost. Národ jak Havla vidí, neodsoudí ho. Stará se o něj jak maminka o dítě v nemoci. Žádný jedinec nedokáže dát tolik péče jak národ jako celek. Havel však tolik péče a odpovědnosti není schopen snést, neboť se domnívá, že on ochraňuje národ.
V politických a hospodářských situacích národ zachraňuje Havel svojí osobností a jestliže většinou pohromy nezažene, dává národu sílu snášet tyto pohromy a zlo plynoucí z nich. Zlo zakrýt menším zlem. Málokdo má tak zavřená ústa v České republice jako Václav Havel. Přichází-li špatné zprávy, často nepodložené, Havel okamžitě pozvedne hlas a vzápětí rozšíří své mlčení a přehlédne národ jako nezbytnou zbytečnost. Český národ nezachrání a nedodá mu síly. Vždyť je přece nejjednodušší vystoupit jako zachránce národa, když už je zachráněn sám nejen svým proslulým zápasem a okomentovat příkoří na národu.
Ba dokonce novodobá emigrace občanů České republiky do Kanady několik let po listopadové revoluci je Havlem přehlížena s ledovým klidem. Bez jakéhokoli povšimnutí s ohledem, že jeho blažená činnost není s určitostí těmto občanům určena. Havel je tudíž nucen řešit daleko důležitější věci. Stavění zdí mezi sousedy jsou jen důkazy, že se Havel nahoře namáhá nadarmo, neboť jeho vyjádření přichází ke každému jedinci jako nějaké poselství národa.
Havel je tak navždy ušetřen poznání, že vyslechnutí jeho poselství je potvrzení proti němu samotnému. Jedinou útěchou pro český národ je dětský věk demokracie v České republice. Děti potřebují volnost, pohlazení, kritiku, hrát si, děti potřebují někoho, kdo se o ně bude starat a vychovávat je. Děti se ovšem časem musí starat o sebe jako dospělí a zajistit si vlastní nezávislou existenci. Český národ je veskrze dětinský, ne dětský. Český národ je marnotratný, velkorysý, lehkovážný. Radost po sametové revoluci už dětská není, i když z ní stále něco žije. A z toho těží Václav Havel.
Havel tímto stojí mimo dění ve společnosti. Může dělat co chce, včetně toho, co ohrožuje národ a vše se mu odpouští. Na druhé straně národ Havla nechápe a není schopen ho pochopit. Český národ se buď snadno dojme až k slzám, nebo vůbec ne. Havel se národu naoko podřídí a pouští se do boje. Havel neusiluje o to, co požaduje slovy. Celosvětové uznání za jeho boj český národ tvrdošíjně začíná odpírat. Snad měl od počátku vést útok jiným směrem, s jinou razantností právě proti komunistům. Jistěže chápe svoji chybu, ale nepřizná ji, byl by sám proti sobě. Buď s tím zůstane, nebo padne. Havel nemá nepřátele. Když má někdo proti němu výhrady, nedělá to radost nikomu. Nejde přitom o odmítání. Národ se může uzavřít jednomu příslušníkovi i přesto, že se národ o něj stará. A to se stalo právě Havlovi.
Havel tak sahá po jiné formě boje. Cítí, že stárně a ztrácí sílu. Domnívá se, že nastal čas svést bitvu o své uznání. Tím se ukazuje stále zřetelněji neudržitelnost pochybeného směru polistopadového vývoje České republiky a všeho demokratického snažení. Tím se ukazuje Havlova neschopnost čelit stupňujícímu se zmatku a kolísání. Je-li více omezenosti, potom to způsobuje vzrůst domýšlivosti. Snaha dostat se do popředí v současné české společnosti se vystupňovala v křeč. Čím méně mohl Havel dávat, tím více usiluje v mylném pocitu nutného vyrovnání o povrchní lidská vyznamenání. Za každou cenu.
Český národ s úzkostí poznává zhroucení dosavadního systému a nechává vše běžet, jak běží. Havel ani národ nevidí hrozící odpovědnost. Lidé často mluvívali o příchodu silné osobnosti, která pomůže z nouze, avšak většinou chtěli spatřovat toho pomocníka v sobě samých. Havel začal pokulhávat a národ z kulhání dosud vůbec nevyšel. Havel sám zničil moc, kterou si získal nad srdci příslušníků českého národa. Jak mohl jen tu moc získat, když ta srdce tak málo zná. Český národ může dary udělovat, někdy přijímat, nikoli od Havla. Český národ jde svou cestou dál už bez Havla, otázka zní kam a kudy, dále od zamýšlené demokracie.
Havel se stává epizodou ve věčných dějinách českého národa a národ tuto ztrátu překoná. Lehké to určitě nebude. Ale nevyzvedl Havla český národ právě tak vysoko, aby se stal nepomíjivým? Zdá se, že Havla český národ nebude mnoho postrádat a Havel zmizí v zástupu velkých osobností našeho národa a potvrdí podivné konce našich prezidentů. Havel dovedl sám sebe k dokonalejšímu absurdnímu zatracení, než postavy svých divadelních her.
O to větší absurdností se jeví, když prezident Havel přijíždí promluvit o větší důležitosti lidských práv než práv státních k parlamentu a senátu státu, který uznal téměř tisíci občanů České republiky oprávněné nároky na azyl, když nikdo v národě nebyl jim schopen zaručit ochranu a zamezit porušování lidských práv v České republice. Jistě. Byla to naše svobodná vůle emigrovat několik let po listopadové revoluci a za demokracie, byla to naše svobodná vůle žít v cizí zemi, ale ne naše odpovědnost.

Vážený pane prezidente,

co Váš smysl pro otázky svědomí a bytí v nekonečném vesmíru mezilidských vztahů? Co Váš smysl pro blaho a prospěch věcí veřejných, když jsme ztratili domov, rodiny, víru ve spravedlnost a dodržování práv v České republice?
My jsme dokladem bezpráví, násilím a porušování lidských práv. Hovořit k parlamentu a senátu cizí země je vždy snazší, zvláště, když parlament a senát vlastní země zůstává ke všemu slepý. Pane prezidente, naše emigrace není únikem od řešení, je jen prostředkem k dosažení lidské svobody a přirozených lidských práv, kterými je každý z nás již od narození obdařen.

Eduard Valášek
zakládající člen Czech International League for human Rights, Kanada, Calgary, 23. dubna 1999

TOP

Na dnešní zpravodajství se vrátíte přes modrý nápis 'Vítejte v deníku severní a střední Moravy' vpravo nahoře.