Jak se nemá prezentovat historik
Milan Churaň
Do nového asi pětiminutového publicistického pořadu Tady a teď, vysílaného v ČT1 po hlavním večerním zpravodajství, si jeho redaktor v listopadu loňského roku k tématu česko-německé vztahy pozval E. Mandlera a B. Doležala jako představitele menšinových názorů. Sám mimo jiné řekl: "Podle českých pramenů při odsunu zahynulo kolem 20 000 lidí, německé zdroje uvádějí až čtvrt milionu. Přesný počet obětí už se asi nikdy nepodaří zjistit." To vše zřejmě silně popudilo historika Jana Křena, protože během šesti týdnů se kratičký pořad stal dvakrát předmětem jeho veřejné kritiky. Poprvé v stati Česko-německá bilance (Literární noviny, 6. 1. 1999; na ni již E. Mandler odpověděl v Lidových novinách 13. 2.) a pak v článku Jak se nemají prezentovat dějiny (Právo, 24. 2. 1999). Na Mandlera a Doležala si Křen příliš netroufl, zato redaktor dostal co proto - "sám neměl o věci přehled a mluvil nesmysly" a "V doprovodném redakčním textu byly trapné věcné chyby". V obou textech Křen jako jediný příklad této trestuhodné neschopnosti uvádí výše citovaný výrok o počtu německých obětí (Křen jim říká ztráty). Vždyť přece už "před dvěma roky k tomu určená Společná česko-německá komise historiků" předložila svů "reálný odhad".
Když před dvěma lety J. Křen a V. Kural představovali v Emauzích výsledky práce česko-německé historické komise, V. Kural sdělil na téma poválečných německých obětí vyhnání zhruba toto: Statistická metoda používaná v Německu je nesprávná, je třeba vycházet ze skutečnosti; z ní bylo zjištěno, že při "odsunu" a v jeho důsledcích zahynulo asi 19 tisíc Němců, a když se pro "jistotu" toto číslo zdvojnásobí, lze říci, že zahynulo maximálně na 40 000 československých Němců. Taková to byla věda: 2 x 19 = 40. Dnes platí, že 2 x 19 = 25, neboť k číslu 25 000 "ztrát" dospěla nejnověji historická komise. Vlastně poznatky jsou ještě příznivější, neboť "ztracených" životů bylo jen "asi 6 000 v důsledku přímého násilí". Těch "asi" šest tisíc povražděných bychom sice měli mravně reflektovat, "avšak přiměřeně tehdejší kruté realitě," píše humanista Křen a libuje si, "jak velký balvan tím ze společné minulosti odpadl".
V právu je samozřejmě redaktor ČT - přesná čísla se již nikdy nepodaří zjistit a všechny "reálné odhady" budou více či méně poplatné ideologii a politice. Křenovo lpění na "odhadech" komise by bylo směšné, kdyby v článku v Právu neprozradil, že si na redaktora pořadu stěžoval u ředitele ČT a pak u Rady ČT, když nedostal včas odpověď. Seriózní historik by se určitě neměl prezentovat jako žalobník, ale je to jeho věc. Nelze však v žádném případě připustit, aby se po 40 letech komunistické totality opět někdo pokoušel zavádět povinné historické pravdy. Česko-německou historickou komisi tvoří na dvacet českých a německých historiků. I když je jmenovaly vlády ČR a SRN, výsledky jejich činnosti nepředstavují nic méně, ale také nic více než jen mínění právě těchto historiků.
Odkud se vůbec bere Křenova představa, že je tomu jinak, že výsledky činnosti komise jsou povinnou četbou pro každého novináře? Snad z předsrpnového období, kdy jako učitel dějin na vysoké škole komunistické v Praze (1953-1968) vycházel podle vlastních slov z "osvědčených metod marxistické historiografie" a oficiální historické pravdy spoluvytvářel? Tyto doby jsou, doufejme, nenávratně pryč. Žádný historik se už nemůže prezentovat jako vlastník dějinných pravd. Česko-německá historická komise je jistě docela dobrý job, ale Křen by snad mohl nahlédnout, že dějinné pravdy z komisí neprýští.
Historik by se také neměl prezentovat jako namyšlenec, jehož legitimuje k pravdě "fundované dílo", takže se může distancovat od "pseudodemokratické představy, že každé tvrzení má stejné právo, aniž by se přihlédlo k jeho hodnotě". Tento nárok J. Křena je sice troufalý, ale totálně směšný - nikdo se nepodrobí jeho rozhodování o tom, kdo má názory hodnotné a kdo nikoli. Křen vyjmenovává různé pohledy na česko-německé problémy, historický, sociologický, právní, mravní, ba i sémantický, jen na pohled občanský, politický zapomíná. V Právu může znetvořovat stanoviska signatářů Smíření 95 (soustřeďují se prý na excesy při vyhnání, to považují za porušení lidských práv a český zločin, který má být spolu s Benešovými dekrety odsouzen), ale nemůže zabránit tomu, aby i mladá generace postupně chápala, že poválečná etnická čistka v Československu významně přispěla k vítězství komunistického režimu. Jasně se to projevilo v jiném pořadu ČT, Na hraně (8. 2. t. r.), takže i ten Křen zpochybnil.
J. Křen příliš nevěří tomu, že česká společnost se v česko-německých záležitostech dělí na "většinu" a "menšinu" (kde to vůbec žije?) a zdůvodňuje to kuriózně - česká historická obec má jinou názorovou škálu (jakou?). Veřejné diskuse na dané téma považuje za nekonečné opakování ideologických soubojů a požaduje strukturovanou diskusi za účasti odborníků. Kdo jim v tom brání? Hledá-li ovšem Křen skutečně "kultivovaný dialog", pak se nesmí prezentovat jako cenzor, žalobník, autorizovaný vlastník "hodnotných" pravd a načálnik ignorující argumenty jiných.
(Zveřejněno v časopisu Střední Evropa č. 87/1999)