Milí spoluobčané

Deset let po listopadových událostech Vás prosíme o laskavé posouzení následujících slov, která nemají být, na rozdíl od řady minulých peticí a prohlášení, aspirací na cestu k politické moci, či ekonomickým výhodám. Pouze by měla nazvat stav věcí veřejných, které v mnohém trápí nejen Vás, ale většinu tolerantních a úctu hledajících lidí v naší krásné, ale smutné, po staletí těžce zkoušené zemi. Tato petiční akce tedy nechce vylákat Vaše podpisy, neboť nemůže nic garantovat, pouze se snaží nazývat a proto nebude akcí podpisovou. Přesto, pokud se budete s ní převážně ztotožňovat, dejte jí prosím prostor a rozšiřujte jí nejen po Internetu, ale tak, jak ze své pozice můžete, neboť je určená pro každého z nás, komu záleží na prostředí, ve kterém žijeme. Mám jistotu, že veřejnoprávní média jsou doposud veřejnosti velmi vzdálena, tedy s Chartou 99 začínáme na svobodné Internetové síti. Tak se možná sedm bodů tohoto prohlášení dostane i k těm, kteří způsobili její vznik.

Prohlašuji, že jsem hluboce znepokojen stavem ve veřejnoprávních institucích, zejména ve sdělovacích prostředcích. Přes velmi jednoduchou možnost lustrace i zde nadále bez ostychu defilují mnozí prokomunističtí herci, či moderátoři, ale též lektoři odborných naučných pořadů, často lidé přímo z agentury Státní Bezpečnosti. Mladí talentovaní lidé s otevřenou a upřímnou tvorbou se potom uzavírají, často přestávají tvořit, či vůbec se pokoušet proniknout mezi pevně sevřený kruh našich “umělců”, kteří jdou opravdu ze zakázky do zakázky, či z role do role a dokud neumřou, budou neochvějně na svém místě, jako ostatně vždy věrni svou tvůrčí kolaborací existující moci. Snad už jen nepíší či nehrají díla, opěvující naše mladé uvědomělé policisty a svazáky, kteří chránili naše "socialistické výdobytky", ale naopak restituenty a hrdiny naší “mladé demokracie” . Došlo k tak kuriosní situaci, že takzvaný trezor zakázaných uměleckých děl, vzniklých po období absurdního pokusu reformovat komunismus v roce 1968, musí dnes blednout závistí, neboť v trezorech dneška je prakticky každé zpravodajství z předlistopadových let, neboť mnohdy titíž, kteří dnes hlásí svobodu a demokraci, nás poučovali o nutnosti a potřebě udržení komunismu za každou cenu. V této souvislosti také stav veřejnoprávních médií nadále cíleně utlačuje svobodu projevu a tvorby, mimo jiné - právě uzavřením se do bludného kruhu, kdy o zveřejnění uměleckého díla, které se chce ucházet o přízeň všech, nerozhoduje výběr podle kvality, ale výběr podle zásluh, často právě z minulého režimu a velmi nezdravé vazby opět na “bývalé” struktury státní moci. Politická propaganda poukazuje na to, že “nejsou lidi”, kteří by oslovili nás všechny a potěšili, pobavili nebo poučili prostřednictvím námi placených médií, ale pravý opak je skutečností. Pro nové tvůrce není místa. Přičemž setrvávání starých bardů na výsluní uměleckých odvětví nepřidá ani jim, ani nám a neodráží nic, než setrvání mnohých z nás u kultu umělých osobnosti, a potřeby umělé ideologie. No a samozřejmě potřeb reklamy pěstovat si “hvězdy” stálice nejen z ekonomických důvodů, kdy dobře prodávají vše od vložek, přes perversní pokusy o zábavné pořady až po akcie často estébéckých společností, které Vás zadarmo okradou. To a mnohé jiné vede k frustraci tvůrců a k naprosté krizi oduševnělé zábavy či poučení. Jistě není povzbudivé, když po čtyřiceti letech komunistického teroru se musíme v televizi velmi často dívat a v rozhlase poslouchat agenty státní bezpečnosti a další vrcholné prokomunistické “umělce”, kteří dodnes se nejen neomluvili za svou kolaboraci, ale naopak získávají na síle. Nemluvě o tom, že stagnace neslouží žádnému oboru, nota bene umění, které má odrážet a reflektovat stav společnosti a bavit ji, či vzdělávat. Tedy nikoliv tvořit politické a ekonomické zakázky na úkor koncesionářů = obyvatel země.

Neobstojí výmluva o složitosti lustrace – neboť, pokud naši volení zástupci jednoznačně a bezprecedentně po mnoho let komunistické zločiny kryjí, co více, často jejich činy překryjí kolonkou státního tajemství, nikdo nevyvrátil pravost registru svazků II. správy StB vydaného Necenzurovanými Novinami. Každý zaměstnavatel, pokud by měl zájem, si může na Internetu během několika minut zjistit, zda nemá “čest” s vojákem fašistické, komunistické StB. A jistě není vhodné, aby tito lidé bez omluvy, tedy v setrvání v připravenosti k třídnímu boji a dalšímu mrzačení všeho živého, působili = diskreditovali režim kdekoliv ve sféře veřejného zájmu, minimálně do doby stabilizace našeho systému, který do jistě ne dokonalé, ale funkční demokracie, má ještě velmi daleko. Nedomnívám se, že komunista bude užitečný pro cokoliv jiného kromě třídního, či jiného rozdělování lidí, nenávisti a fanatického loupení, asi stejně, jako nás "nasi"  odborníci, vystudování v Sovětském svazu, ze svých vysokých velitelských pozic neubrání proti čemukoliv, nemluvě o případném konfliktu, který zcela objektivně dnes hrozí právě od jejich velkých “učitelů”.

Zcela tristní je situace ve vzdělávání, v možnostech společného trávení volného času zejména mladých lidí. Podivujeme se, proč kolem nás vznikají zvrácené náboženské a politické sekty všeho druhu. Divíme se, proč mladí lidé těžko někomu důvěřují, proč jsou prázdné kostely a místa, kde se lidé často scházívali, a místo toho jsou přecpány pasáže drogových dealerů. I toto je přece otázka nabídky. Zkostnatělé církve v naší oddedávna křesťanské zemi jsou tentokrát doslova (jako zájmová oblast) prošpikovány opět agenturou státní bezpečnosti, zcela se vyhnuly jakýmkoliv lustracím a tak dodnes mnohé fary a kostely spravují a často též na vysokých školách a to nejen Bohosloveckých vyučují velmi výkonní agenti Státní Bezpečnosti ( Jejich drzost je taková, že mají krycí jména jako "Kalich", "Profesor"….a jiné, neboť jsou si jisti mocí komunistů dnes i zítra a zatím se nemýlí). Nejedná se o ojedinělé případy ale o systematickou bolševizaci a dnes i rebolševizaci národa. Každá snaha o nikoliv potrestání, to člověku nepřísluší, v tom mají kompetenci jiné orgány, (v důsledku ne světské), ale nazvání těchto zločinců a jejich zločinů je účelově zkreslována a nazývána snahou o mstu. Mocní mají velký strach, kdybychom se dozvěděli skutečné události nejen roku 1989 a skutečné životopisy dnešních lídrů “demokracie”. Tedy mladí lidé často nenachází potřebnou pohodu, klid a povzbuzení k duchovnímu, ale vůbec jakkoliv zájmovému životu podle svých koníčků a zcela pochopitelně se přiklánějí k velmi specifickým protestním formám bytí, po většinou ve snaze vykřičet znechucení nad zvrácenou a pokryteckou českou společností. Velmi výmluvné v této věci je, že snad jediným prosperujícím podnikem je TABÁK a.s., který se živí postupným vyvražďováním kuřáků, což je dost velká část obyvatel a moloch jménem TEMELÍN, který jen dokresluje absurditu sytému v naší zemi = prostavěné miliardy a za další peníze budeme nyní zjišťovat co s Temelínem a je velmi možné, že za další miliardy ho budeme konzervovat a likvidovat. A tak zatímco naši politici sbírají čestné doktoráty z ekonomie, jsme v hluboké ekonomické, ale důležitěji krizi vztahů. Mocní velmi důsledně zneužívají dlouhodobou setrvačnost komunistické diktatury, a toho, že jsme navyklí ze strachu brát je vážně, kdy raději volíme cestu ústupku i tam, kde není na místě, neboť stát je náš a ne nás ignorujících a často i okrádajících a jistě obelhávajících úředníků, tedy raději ustoupíme, než abychom měli problémy, či se vůbec rozčilovali. I to je spoludůsledek velké exhibice postbolševické moci a bezmoci člověka, který by se chtěl dovolat práva či nároku. Zcela protikladně pak, (samozřejmě nechtě v této věci), působí snad veškerá vyšetřovací publicistika, která nazve násilné, či ekonomické zločiny a v televizích podá o nich leckdy nepochybné přesvědčivé důkazy, aby pak celý národ viděl, jak strůjci destrukcí a podvodů nepostižení dále se pohybují na vrcholu ekonomické a politické moci. Místo povzbuzení pak žurnalisté nám dopřejí pocitu bezmoci, neboť jen demonstrují beztrestnost privilegovaných vrstev a korupci práva.

Projevuji nesouhlas s tím, že se prováděla velmi ukvapená a legislativou neošetřená privatizace, která nejenže zdiskreditovala Demokracii v našich podmínkách, ale dává nyní možnost komunistům a komunisticky orientovaným stranám pracovat na novém “znárodnění”, neboť jejich argument o většinovém rozkradení ekonomického potenciálu naší země, často na desetiletí dopředu, je pravdivý a poskytli jim ho tedy právě “odpůrci”, (ve své většině polistopadová mocenská nomenklatura) , komunistického hospodaření, spolu samozřejmě se svou vydiratelností. Stát mnohdy chrání privilegované občany při jejich experimentech s národním, tedy společným majetkem všeho druhu a systémově potlačuje vstup rozumného prostředí do rozhodovacího procesu, tedy do výkonné moci. Na počátku naší “transformace” po roce osmdesátdevět bylo mnoho čestných lidí, často i z řad vlivné emigrace, kteří chtěli pomoci omezit ztráty naší ekonomiky, pomoci k jejímu fungování a tak i spokojenosti obyvatel po stránce materiální, stejně jako přinést i osvědčené pohledy a praktiky svobodných vzdělávacích a informačních systémů. Tito lidé byli tvrdošíjně odmítání nejen megalomanskými mocnáři nových vlád, ale jistě i právě strukturami STB, KGB a jinými privatizačními skupinami, které nepotřebovaly vznik jakýchkoliv pravidel pro své rabování, neboť jinak nelze povinnou privatizaci nazvat. Stejně tak byl držen v ústraní často až kriminalizován poctivý disent. V této souvislosti nemohu nezmínit Rudé Krávo, později Necenzurované Noviny - platformu rozumného, otevřeného dialogu, který způsoboval přímo paniku v řadách polistopadových “proroků” a mocných. Necenzurované Noviny byly proto systémově infiltrovány agenturci nejen z řad STB. Rozhodl jsem se v tomto prohlášení nejmenovat “viníky”, ale systémové chyby, a tedy ani kohokoliv glorifikovat, ale Petr Cibulka je pro mne důkazem, (na rozdíl od mnoha salonních disidentů, kteří urychleně spěchali, pokud tak již nečinili dříve, aby se spojili s tím nejhorším co novodobé dějiny na zem přinesli – komunistou – neboť mnohé výzkumy dnes ukazují, že systém stálého fyzického a psychického teroru - komunismus je nejen v počtu obětí, ale i ve svých životních důsledcích mnohdy horší, než otevřený válečný konflikt), že jde vydržet opravdu mnoho a zachovat si zájem o prospěch bližních, nikoliv jen svůj a co více najít poslání právě v pomoci při vytváření životaschopného prostředí ve prospěch druhých a nemohl bych vypracovat toto prohlášení aniž bych jemu nepoděkoval.

Útoky na svobodné informace byly a samozřejmě jsou domnívám se u nás dvojí. Ze strany reálné moci, tedy komunistů, a samozřejmě geopolitických zájmu , neboť jistě například němečtí vydavatelé u nás nevlastní prodělečné tiskoviny ve všech regionech z důvodu lásky k naší vlasti.

Toto století a zejména jeho konec je skutečně jen hrou manipulace a stát se stává zkušebnou nejvyšší možné zátěže občanů a celá hra se hraje s penězi. Kdo z nás by chodil do práce ?, kdyby nedostal peníze, ale to co si za ně koupí. Tedy těch několik složenek, něco obyčejného jídla a možná trochu moře a exotiky jednou do roka, alespoň u nás plebejců. A přesto nadále se uznává jako jeden z hlavních ukazatelů “ prosperity ” zcela absurdní ukazatel zaměstnanosti, která ale je v kapitalismu stejně umělá jako v jakémkoliv jiném systému, neboť nereflektuje vytváření hodnot ani budoucnost, pouze zisk a odebrání času i invencí spoustě “zaměstnaných”. Znovu se vrátím k “prosperujícímu” Tabáku a.s. – jeho zaměstnanci nepoužívají rozum, protože svou prací zabíjí spoluobčany, tedy ať to zní jakkoliv jako klišé – berou mzdu za spoluúčast na genocidě skupiny svých spoluobčanů, kterou získávají reklamou a klamavou, neúplnou informací o nebezpečnosti tohoto návyku. Stát z toho profituje, přestože se na krabičkách vyznává z toho, že ví o tom, že cigarety zabíjí, aby následně v nákladech na léčení nás kuřáků ztratil mnohem více miliard, než z této nejhorší drogy získá. Znovu a znovu přemýšlím o tom, jak někdo může věřit ministrovi zdravotnictví, který se na svých cigaretových vzkazech vyznává hned z několika trestných činů včetně obecného ohrožení a dokládá zároveň hlavní důkaz eventuelního soudního přelíčení, neboť má vlastní analysy účinků cigarety na organismus člověka, jejichž závěrem je právě ona milionkrát týdně tištěná věta. Přece pokud zjistím, že cigareta způsobuje rakovinu, tak nejen z ekonomického, ale i etického hlediska na první schůzi vlády zakážu její distribuci už kvůli generacím příštím a nereaguji tak, že to nechám psát na cigaretové obaly, to je opravdu holé šílenství. A přesto znovu a znovu jsme svědky takové absurdity, kdy stát, tedy vláda a parlament doplňují schodek státního rozpočtu například právě v sociální oblasti příjmem z cigaretových daní, tedy vyvražďování početné skupiny vlastního obyvatelstva. Na každou potravinu potřebujeme po právu složité atesty, každá potravina může být a je kontrolována potravinářskou, či jinou inspekcí, ale u každé kasy obchodu s potravinami najdete nepřeberný výběr této drogy, kterou nelze jak se nám mnozí snaží podsunout porovnat s alkoholem, neboť cigareta zabíjí v každém množství a je to její jediné poslání. Ano žijeme v tak absurdním světě, že už je těžko i cokoliv parafrázovat, neboť mnoho věcí už prostě nevnímáme, opravdu bílá a černá barva už si dávno vyměnili pozice a pokud nebudeme mít k dispozici porovnání se skutečností, ale jen konzumní – deprimující média , tedy převážně, potom bude stát spokojen a moc veselo nebude. Celé týmy specialistů po celém světě nutno dodat hledají ideálního občana, který bude přes den pracovat pro peníze, nikoliv pro smysl své práce, nebude vědět, co dělají jeho děti, které mezitím stát bude vychovávat ke stejnému obrazu, potom zaplatí daně přímé i nepřímé, a večer si pustí televizi, která ho uspí a zdeprimuje tak, že ho ani nenapadne použít svého rozumu a své invence aby opustil tento model. Model, který už dlouho ví, že je lepší si demagogií, lží, pohrůžkou, či otevřeným násilím a manipulací pěstovat z člověka “ robota “ , který bude čerpat co nejméně “důchodového” věku a nikoliv kreativního jedince. Protože kdybychom nad tím přemýšleli, tak bychom to nepřipustili a nemohli by nám vládnout druzí, pouze by spravovali věci “ společného” zájmu a byli měnitelní. Ale vládli bychom si sami a to je teprve, pane Havel, podhoubí takzvané občanské společnosti a nikoliv jen vystřídání establishementu, či dokonce skloubení antikomunistů a reálných komunistů ve společném zájmu peněz , samolibé slávy a fanatického uctívání.

Naše situace je o to složitější, že krize konzumního způsobu života je i v nejvyspělejších státech, stejně jako ostatní nahromaděné neřešené problémy, a tedy na Čechy není čas. Mnoho našich státníků doufá v samospasitelnost a “samovýchovu” vstupu do NATO a Evropské Unie, a mnoho se jich mýlí, protože zatím neudělali nic proto, aby vznikla společnost ve které se podporuje kreativita člověka a jeho zdravý vývoj. Naopak, zatímco živnostník, či drobný podnikatel půjde žádat o půjčku, či jen podporu formou levného podnájmu od obce, na svůj záměr, málokdy pochodí. Zatímco dopředu připravené podvody, či megalomanské vize mocných jsou dotovány a miliardové podvodné úvěry se vydávají jako na běžícím pásu, hrazeny námi všemi. “Nikdo přitom nic neví”, a všichni správně spoléhají na to, že jsme tak znechuceni, že s tím “nikdo také nic neudělá”.

Prosím nenechte se znechutit, protože ta hra je o nás a měla by být i s námi. Společně to nejde, ale přejeme každému z nás, aby se ozýval, kde jen to jde a hledal cestu ke státu, kde se občan nebude traumatizovat na úřadech, třást před policií pouze v úloze poškozeného, kde zodpovědnost a důsledek bude patřit k dobrým mravům a lidé postižení například megalomanii si tuto svou úchylku budou někde léčit třeba procházkami po přírodě a nebudou sedět v nejvyšších funkcích tohoto zkoušeného státu.

Ty zkoušky ale přinesli to, že pod povrchem šedivého dne a tradičně už nevraživých českých tváří je neskutečně mnoho tvůrčího potenciálu, ač Ti co o našem uplatnění často jen setrvačností rozhodují a tedy potřebují teplá místečka pro svou neschopnost tvrdí, že tomu tak není. Opak je skutečností, pouze je potřeba ho nebrzdit, aby mohl expandovat, a naše země potom bude moci býti živa jen z dálničních nálepek a cestovního ruchu a řekněme jednoduše softwaru. Ale to se nestane samo, pokud se nebudeme ptát po všem co nás zajímá, pokud se nepřestaneme chovat jako vězňové státu, ale jako jeho spolutvůrci a obyvatelé. Pokud na sebe nadále budeme nechat křičet na úřadech a ohlupovat se a ztrácet čas nekonečným ideologizováním a politikařením, nemáme šanci. Pokud nebudeme neustále volat do České televize, že nechceme zprávy k pobavení jen na Silvestra, ale že se chceme pobavit každý den, nepovzbudíme se. Pokud nebudeme křičet, že nechceme aby naše děti vyučovali politici a lidé nekvalifikovaní, ale naopak se budeme bát chodit do školy, co že se to na naše nezvedené děti dozvíme, a stydět se za jejich přirozený nezájem, či revoltu proti rozdělování, pokrytectví a frustraci, kterou škola převážně přináší, nic se nestane. .. (Aniž bych se chtěl dotknout řádného stavu učitelského, a zde znovu upozorňuji, že nazývám jevy znepokojující, tedy jistě chci předejít nařčení z černobílého vidění a vím, jak mnoho slušných lidí u nás je tak , či onak persekvováno, či prostě jen znechuceno, tedy se omlouvám, ale píši o negativních věcech, vždy však u vědomí těch kladných, proto také Charta 99 v tomto případě – tedy projevu nesouhlasu).

Známky na vysvědčení našeho dítěte patří učiteli a jeho schopnosti najít a rozvíjet v dětech talent, pokud se však oceňuje nedostatečnými nemá takový “učitel “ na rozdíl od dětí ve škole co dělat. Naše školství kdysi tvořila Maruška Terezie a za vzor si vzala ruské námořní kadetky a tak po celá desetiletí v naší zemi se školy podobaly koncentračním táborům, kde bylo velké provinění se přihlásit s žádostí o umožnění základních našich potřeb. Byl a časti ještě je velký problém napít se při vyučovací hodině, či si ulevit, abychom vůbec vydrželi to obrovské politické školení mužstva, tu degradaci všeho co se vzděláním a rozvíjením talentu jakkoliv souvisí. Ovšem, pokud budeme vlastní názory hledat v novinách a denně si pouštět několikeré zprávy, snad jediný shodný pořad veškerých státních i konkurenčních televizí, abychom věděli co se děje, nebudeme vědět vůbec nic. Pokud nezvedneme hlasy jen k volbám, ale naopak budeme se s nimi ptát po věcech našeho zájmu změníme mnohé, ale jistě jen každý sám sebe ve společné věci. Nikdo nám v tomto světě nezaručí ideální společnost, ale každý bychom měli ručit sami za sebe, za své činění, protože svět není sociální zaopatřovna a zábavní park, ale velmi tvrdou zkouškou. A to jistě není důvod, proč se ještě nechat zatěžovat politiky a jejich ambicemi, proč se nechat podotýkám zbytečně ponižovat a znevažovat a přistupovat na podivné a stále se měnící dělení světa podle cizích potřeb, jistě známe potřeby vlastní.

V posledním odstavci Charty 99 vyjadřujeme přesvědčení, že je lepší potkávat na ulici rozesmáté tváře, než smutné, často na nic se netěšící. Domníváme se, že to vše jde velmi rychle změnit, protože jistě materiální blahobyt k dobré náladě přispívá, ale nepodmiňuje ji. Jistě ne společně, ale individuálně, tedy prozřením ve věcech kolem nás, kdy opravdu jsme jediní, kdo nesou zodpovědnost za své činy, za výchovu svých dětí, za způsob své obživy, ale i zábavy. Demokratický systém, jehož základní podmínkou účasti ve vládě, ba dokonce vůbec přístupu k volbám, tedy volitelnosti je podmíněn penězi, (což mimochodem popírá veškeré jím hlásané ), jistě není taky úplně v pořádku, ale rozhodně domnívám se poskytuje mnohem víc svobody, než systémy mocensky autoritářské, či přímo komunistické = fašistické. Nechte politiky, dělají co umí, ba co více, uvědomme si, že na jejich místě bychom se v místních podmínkách ať už Městského úřadu, nebo Vlády chovali dosti podobně, mnohdy hůře. Politika jde zcela mimo reálný život. Život netvoří důmyslný ten či onen politický systém, ale většinově spokojení lidé s elementární slušností a převážně citlivým, rozumným pohledem na svět, hlavně pak tolerancí, čímž leckde umožňují vcelku přijatelný chod politiky, tedy jakémusi legálnímu příživnictví. Proč ne ? Ne všichni máme nadání k práci, proč nedopřát příjemné lenošení zmatené skupince lidí ? Jistě ale na ně nemůžeme svádět šedivost života kolem nás, protože ta leží jen na nás a našich schopnostech tolerovat, překonávat vlastní slabost a problémy. Všimněme si podobnosti systému před a po listopadu, není to v názvech ani na náměstích , je to v našich myslích a srdcích, která už by se měla přestat bát, či užívat strachu jen jako rozumného korektiva a nikoliv vedoucí síly v jednání. To Vám ze srdce přeji a všem, kteří třeba i díky Vám si budou moci text přečíst.