Stanislav Musil
Vzpomínám někdy s kamarády na velikonoce našeho dětství a jinošství. Je zajímavé, kolik nám, "duchovním bytostem" ulpělo v paměti z kázání v kostele, kam jsme pravidelně s rodiči o velikonocích chodili. Většinou odlesk obřadu a zástupy lidí valící se z chrámu. Nejsilnějším zážitkem bývá zpravidla ten, jak Franta zvracel na schodech u jejich hospody nebo jak nás jistý chalupář nalil kořeněným vínem natolik, že jsme nevydrželi stát na přímém slunečním světle a nutilo nás to potácet se někam do stínu.
Nejsilnější zážitky se vrývají do mozkových závitů tehdy, když člověk žije život naplno. Tak naplno, jako jistý mladík, který o velikonocích cestoval dálkovým autobusem, když předtím pozřel směsici podezřelých chlebíčků a starý uleželý guláš. Cestou dostal tak intenzivní střevní pohyby, že počítal každou vteřinu do doby, než autobus zastavil na regulérní zastávce, načež se vyřítil do prvního vchodu, aby požádal o azyl v nejmenší místnosti v domě. Na tento zážitek jistě nezapomene a bude to předmět mnoha a mnoha regresí do minulých životů, až se několikrát znova narodí. Jen si vzpomeňte, nemáte v dopravním prostředku občas silné nutkání vystoupit? V minulém životě jste nejspíš něco zkaženého snědli.
Možná si někdo klade otázku, co mají tyto neestetické zážitky společného s ušlechtilým duchem velikonoc. No přece to, že jsme si jako lidé tyto velikonoce vytvořili k obrazu svému. Kdybychom byli anděly, pěli bychom někde na kůrech nebeských. Takto, coby lidé, se opíjíme, tlučeme děvčata chráněným jalovcem schválně přes holé části nohou, nevidíce v nich budoucí ušlechtilé bytosti a matky, ale kořist, jíž je radno se pomstít za to, že nás, coby neukojené mužské plémě, ignorují a dráždí.
Děvčata nám tlučení oplácejí v duchu emancipace. Známe dokonce rodiny, kde ženy a dívky vstávají dříve než muži, z úkrytů vytáhnou mistrně zhotovené pomlázkové náčiní a s gustem vyšlehají ospalé méněcenné mužské plémě, které zcela nemužsky ječí a schovává chlupaté okončetiny pod deku. Horrendum!! Kam jsme to dospěli? Kde je čiré, agresivní Jang a pasivní, přijímající Jin? Svět se nám nějak zakalil. Monádu snad kdysi objevil orientální kuchař, který přidal kakaový krém do bábovky a po prvním míchnutí vařečkou spatřil zajímavý tvar, který si člověk dvacátého století důvěřivě dává pod židli, aby odrušil geopatogenní zóny.
Kdo z lidí, kteří se rok co rok válejí zpiti do němoty po chladných příkopech našeho milého venkova, vnímá symbol Beránka? Kdo z mládeže, která místo vajec do pytlíku sbírá Becherovku do žaludku, vnímá tradici? Zrovna tak, jako se Vánoce staly svátkem obžerství a hromadění předmětů pod umělý symbol přírody, Velikonoce se stávají Svátkem kymácející se podlahy či Slavností násilného střetu pohlaví.
Nebědujme, nelomme rukama. I ten opilec, který na nás mává pometlem, je Boží výtvor. Co nám jenom chce říci?
Člověče, proč se pozastavuješ nad mým stavem? Pojď, napij se také a budeme kamarádi. Necpi se tou pšenicí, vykašli se na pití slané vody, dej pokoj se zeleninou. Chceš-li mne pochopit, zachránit, chceš-li, abych ti rozuměl, pojď, budeme mluvit mým jazykem. Nedělej ze sebe něco lepšího jenom tím, že nepiješ. Já piju, abych zapomněl na to, že piju. Ty žiješ, abys zapomněl, že musíš jednou odejít.
Na zdraví.