Jak se časem věci mění ve svůj opak

Stanislav Musil

Sedím na nějakém školení, které pojednává, dejme tomu, o výcviku mysli. Pak někdo řekne - tato metoda je veskrze pozitivní, tudíž není nebezpečná a není zneužitelná. Tu zpozorním a řeknu si: Tady se asi někdo pokouší někomu něco prodat. Tvrdit, že něco je pouze pozitivní je hloupost. Tvrdit, že něco je nezneužitelné, je hloupost. Snad budou někomu připadat tato slova poněkud hrubá a "neduchovní", ale posuďte sami.

Takový nůž je symbolem spíše negativním. Byl a stává se nástrojem k zabíjení, k řezání masa, ke krájení potravy. Byl stvořen k tomu, aby člověku sloužil. Nůž sám o sobě, když leží v šuplíku, je ničím. Svůj význam dostává až tehdy, když ho někdo uchopí do ruky. Ten, který ho používá, mu dává smysl. Ti, kteří jej vidí, neposuzují jen jeho, ale i nůž který drží. Bude-li jej držet vrah, lidé se časem po slově "nůž" otřesou. Bude-li jej držet chirurg, lidé se otřesou, ale jinak, budou tento nástroj vnímat pozitivněji.

Co televize? Někdo bez ní nemůže žít, někdo ji pokládá za vynález Satanův. Televize (symbolizovaná televizorem) je jen systém. Systém přenosu myšlenek. Na jednom konci sedí divák u "bedny", zcela fascinován sleduje pořady a nadává, hlasitě diskutuje s účinkujícími. Pokud se pořádně naštve, je schopen zničit svůj přístroj. Na druhém konci systému jsou také lidé. Televizními kanály se šíří poznání, informace o dění ve světě, informace nezbytné pro život civilizovaného člověka. To je pozitivní, ovšem nikoli samo o sobě. Televize nám poskytuje i zábavu. Poučnou i tu pro padlé duše, na kterou se však dívají i ti, co o sobě tvrdí, že ještě nepadli, že jim dané typy pořadů (příkladem je Kotel) nevyhovují, ale jsou schopni tento nevyhovující pořad každý týden popsat. Jaká to je asi od nich oběť, vydržet se dívat na tak odporný pořad, že?

Klady a zápory hodnotí divák. Televize je jen prostředník - spojení mezi jedněmi a druhými.

Vezměme si teď na mušku něco pozitivního. Třeba ono pozitivní myšlení. O tom už tu bylo kdysi psáno, ale nešť, ono si o to zrovna říká. Pozitivní myšlení je dobré např. v tom, že zamezuje agresi mysli. Že nevybuzuje zášť. Pozitivně myslící člověk je zdravější, úspěšnější, vydrží nám na tomto světě déle. Pozitivní člověk je hodný, vstřícný, přející. Avšak, položme si otázku: Může být vše na světě takové, aby bylo pozitivní pro všechny? Kdo odpovídá ano, předpokládá, že může existovat svět, který se nedostane do konfliktu s jeho egem, s jeho malým já. To by ovšem to ego muselo být v onom prostředí zcela rozpuštěno. Kdo však má ego dosud ve skupenství pevném, musí předpokládat, že na světě bude stále narážet na nějaké překážky. Pozitivní myšlení mu bude pomáhat v tom, že překážky pro něj nebudou překážkami, ale třeba pomůckami ke zdokonalení sebe. Nebo díky pozitivnímu náhledu nebude tyto překážky a nástrahy vnímat. Pozitivní myšlení může pozvolna přerůst ve víru. Napřed věříme, že nám pomůže pozitivní myšlení, potom už jen tak myslíme a na svém myšlení neshledáváme nic pozitivního, neboť jsme sami pozitivními. Ten, kdo hodnotí a ten, kdo myslí jsou v jednotě.

Kdy se tedy pozitivní myšlení stává negativním? Tehdy, když tuto metodu orientace mysli používáme k naplnění svých cílů. Když jej účelově používáme nikoli k tomu, abychom pochopili, ale k tomu, abychom něčeho dosáhli pro sebe. Pro nás je naše mysl pozitivní, ale je pozitivní i pro druhé?

Pozitivní myšlení, které není spojeno s citem, se stává strojem, který ničí. Mohu si pozitivně myslet, že zrovna moje víra je ta nejlepší a mohu si pozitivně myslet, že své odpůrce ničím, abych jim pomohl na vyšší stupeň vývoje. Mohu se domnívat, že pojídáním masa sloužím méně vyvinutým bytostem povýšit jejich vibrace tím, že jejich těla nechám propasírovat přes své vnitřnosti. Mohu pozitivně myslet při obchodu, čímž posléze dosáhnu podle svého přání velkého jmění. Mohu projíst tento svět, jak se mimochodem již děje, a myslet si, že všichni můžeme být bohatí a že matka v Somálsku, která dřepí u svého dítěte umírajícího hladem, jen málo pozitivně myslela.

Dalo by se o tomto psát ještě dále. Dalo by se psát do nekonečna. Ti, co z předchozího pochopili, že odsuzuji negativní vnímání nože, se mýlí. Ti, kteří z předchozího pochopili, že odsuzuji pozitivní myšlení, se mýlí.

Nemýlí se ti, kdo pochopí následující symbolický recept:

Vezměme monádu. Oddělme od sebe její dvě části. Každou z těchto částí roztlučme na prášek. Do prášku přidáme vodu, vylejeme do formy a hle - z každé poloviny vznikla úplně ta samá monáda jako na začátku. Tento postup můžeme opakovat do omrzení.

Tento příklad by mohl být předepsán do školních osnov jako laboratorní cvičení mysli, neboť zabraňuje zatuhlosti mysli a ochraňuje před dogmatismem a názorovým fundamentalismem. Pravda je jednoduchá jak facka. Svět je plný lidí, kteří již pochopili, ale stále dorůstají nové a nové generace těch, kteří se to ještě musí dozvědět. Naším úkolem je jim to předat, přestože si třeba myslíme, že když už jsme to pochopili my, musel to pochopit už každý.

Tím však celá věc nekončí. Vše se časem může změnit ve svůj opak. Autor tohoto článku si možná myslí: Oj, jaké jsem to napsal objevné myšlenky! Kolik zbloudilých duší prohlédne!

Pak přijde jedna dobrá duše a řekne: "Už se to nedá číst. Kéž by se tvé psaní změnilo ve svůj opak!"

Autor začne své články číst, aby pochopil, co mu to vlastně vylezlo z pera. Možná zjistí, že kdyby nenapsal nic, také by se nic nestalo.