Kořeny rasismu

Stanislav Musil

Pro takzvaně normálního člověka znamená rasismus obrázek, kdy parta vyholených honí snědé a parta snědých jednoho vyholeného. Z člověčí přirozenosti pramení, že se málokdo nad tímto faktem zamyslí a snad kromě brblání na nepořádek případně na dnešní mládež s tím nic nedělá. Pokud se ovšem neocitne na straně honěného nebo s honěným úzce necítí.

Taktéž současný ateista nebo nábožensky vlažný člověk laxně sleduje hašteření na duchovní scéně, pokud jej nezasáhne životní událost, která mu uvede mozek a duši do pohybu.

Co mají společného oběť rasistického útoku a probuzený ateista? Utrpení, které se jich osobně dotýká a nutí je změnit životní hodnoty, protože jejich prožitek se jim do těch dosavadních nevejde.

Všimněme si ale druhé strany - té která útočí. V oblasti rasismu si uveďme příklad - jakousi zpověď:

"Jsem sám, nic jsem v životě nedokázal, trochu se nudím a nevím, kde je moje místo. Potkávám skupinu, která mi zprvu trochu nahání strach, ale vezme mne mezi sebe. Já, slaboch, jsem najednou silný. Jdeme-li po ulici, každý se nás bojí. Já, který bych se neodvážil oslovit cizí děvče, teď srdnatě pokřikuji na ulici a nepřemýšlím. Jdu a nechám se nést, je nás víc a skupina drží při sobě. Pak se vrátím domů a jsem zase trochu víc tichý. Ale vím, že půjdu mezi ně zase. Můj život má smysl, můj život má naplnění, ale to bych ze sebe dokázal vypravit až kdyby se mne někdo z televize zeptal a nebyl bych se skupinou. Občas někoho proženeme. Možná mi ho je trochu líto, nevím, myšlení nás všech je silnější a naplňuje mne blahem, proto hrrrr na něj!"

Už jste někdy vařili pokrm, u kterého víte, že pokud přestanete míchat, tak se srazí? Zrovna tak společnost, není li v plynulém, účelném pohybu, podléhá snaze některých jejích částí srážet se. Ve zředěné omáčce plavou hutné kusy a na ně se nabalují další vrstvy. Velké kusy se však už k sobě nespojí. Musíme je propasírovat přes síto nebo vyhodit. Ve společnosti velké kusy vyhodit nejdou, prpasírování přes síto je těžké. Nezbude než je nahlodat, rozleptat či rozpustit. Stačilo by však pouze od začátku hlídat teplotu a dobře míchat.

Dobře fungující společnost udržuje energii v řádu, který je pro danou společnost optimální. Jakmile je tento řád porušen, začnou vznikat egocentrická ložiska (a samozřejmě i ložiska altruistická, která však nejsou tak bodová, jsou pomalejší a řidší). Společnost se dělí, slabí se přidružují k davu či skupině, silní ztrácejí kontakty s okolím a jednotlivé sraženiny se vydělují vůči ostatním. Narůstají konflikty, celospolečenský pohyb nahrazuje celospolečenská stagnace a pohyb přechází do jedinců, do jejich mysli. Situace se může kdykoli zhoršit, kdykoli zvrátit. Buď přijde síla zvenčí a zamíchá vařečkou, nastaví síto a propasíruje společnost a ta se uklidní nebo si společnost pomůže sama. Řada lidí se dostane na hranici sociální a mravní únosnosti postavení své osobnosti a začne se ptát, chápat, jednat, vyvíjet činnost a rozhýbávat společné soukolí. Nashromáždí-li se jisté štěpné kritické množství lidí (známe z jaderných reakcí), může se stav řešit jakousi revolucí, myšlenka přechází v čin.

Jak tedy vyřešit konkrétní problémy, mezi něž patří i rasismus? U vařečky musí stát dobrý kuchař. Tím kuchařem není vláda - to bychom Dotek degradovali a politickou tribunu. Ten kuchař je složen z buněk a každý z nás je jednou z nich. Také na nás záleží, budeme-li jednou z nervových buněk nebo bradavicí, na kterou opatrný kuchař plivne o úplňku a ona do týdne zmizí.

Kdo pro Boha zapomíná na lidi, kdo pro svou nauku nevidí národ, ten se nevědomky tou bradavicí může stát, ač je duchovnější než jeho padlý soused, co jí maso a chodí do hospody.