P E N Í Z E

Stanislav Musil

Trochu přízemní námět, řekl by někdo, ale jedná se tu přece o symbol, se kterým všichni žijeme. Pro někoho z nás se peníze staly součástí zla, které je na světě. Přečetli jsme si, že svatým mužům při jejich uchopení na chvíli zchromly prsty. V knize o pozitivním myšlení si však naopak přečteme, že ten, kdo tvrdí, že peníze jsou zdrojem všeho zla, je pomatený neurotik. Peníze si spojujeme s pojmy mít, chtít, manipulovat, vlastnit. Občas se v sousedství těchto slov vyskytne pojem hospodařit, udržovat nebo dokonce zachránit, darovat. Základním pojmem však zůstává MÍT. Peníze se staly nástrojem směny z nutnosti, neboť usnadňovaly výměnný obchod. Je těžké vyměnit pět svazků zaječích kůží za tři čtvrtě krávy. S penězi to bylo snazší. Jako perličku lze uvést, že v končinách, kde se dosud udržují kmenové tradice a kde platí, že kmenový zákon nemusí být psán, existují kamenné peníze, se kterými nepohne několik mužů. Ví se, kdo je vlastní, a to stačí. Zkuste je ukrást. Nic vám to nepomůže, protože všichni vědí, komu majetek patří.

V záplavě ekonomických informací a nářku lidí nad tím, že žádné peníze nemají ("žádné" se až na výjimky u nás rozumí "málo") jsem si začal klást otázku, odkud se peníze berou. Kde je jejich podstata? Kde se rodí? Odkud přicházejí?

Všechny hodnoty, které jsou vyjádřitelné penězi, vznikly činností dvou faktorů. Slunce, jako zdroje energie a Země, jako zdroje hmoty. Neživá příroda, zvířata i rostliny nepotřebují peníze, neboť výměna hodnot v této oblasti probíhá samovolně. Pak přišel člověk, s vědomím hodnoty, který si začal přivlastňovat okolní statky a potřeboval vyjádřit hodnotu přebytku, který vydobyl, se kterým chtěl obchodovat, který si chtěl přivlastňovat. Filosofický pojem BÝT začal být vyvažován pojmem MÍT a dospělo to tak daleko, že BYTÍ začalo být zaměňováno nebo přímo podmiňováno JMĚNÍM. Ego člověka rozšířilo svou působnost na okolí, na majetek, člověk se s tímto majetkem začal ztotožňovat. Újma na majetku znamená újmu na pocitu vlastního já.

Člověk si musel vytvořit měřítko, kterým by zhodnotil vše, co vlastní on a co vlastní jiní, aby se mohl s jinými porovnat, aby mohl ocenit přebytek, který si z přírody přivlastnil. Tak vznikly peníze, které se v některých případech staly důležitějšími, než hodnoty, které představují.

Kolik lidí se dnes docela vážně živí spekulacemi s něčím, co není? Vždyť zdrojem zisku není pouhá hodnota, ale její pohyb, dokonce předvídání tohoto pohybu. Nejsou náhodou symbolem doby dvě budovy, chrám a banka? Do banky chodíme, abychom se přesvědčili, že správně nakládáme s něčím, co jsme si vymysleli. Do chrámu se chodíme ujistit, že nehřešíme a také, že jsme se nezbláznili, když stále navštěvujeme banku. Situace se však obrací - někteří lidé se chodí přesvědčit do banky, zda nejsou poněkud mimo realitu, když navštěvují chrámy.

Nyní jsme svědky toho, že v zájmu teorií, které předpokládají, že člověk bude žít ve větším a větším blahobytu. Předpokládá se zároveň, že se vzrůstajícím blahobytem a přebytkem bude člověk šťastnější a šťastnější. Na základě tohoto obecně rozšířeného omylu jsme pobízeni k většímu a většímu ekonomickému růstu, bez omezení, bez limitů. V zájmu růstu používáme nejrůznějších duchovních technik, které nám umožňují, abychom byli dokonalejšími, abychom uměli ovládat vědomí nikoli své, ale druhých, abychom uměli lépe vyrobit a hlavně lépe prodat. Uvádíme se do stavu alfa, programujeme se směrem k přebytku, k blahobytu a myslíme si, že se tím dopídíme štěstí a spokojenosti. Když se zeptáme průměrného člověka, který má obvykle na prvním místě v žebříčku hodnot zdraví, na jeho druhou prioritu, obvykle podmiňuje spokojený život dostatkem peněz, které mu dávají pocit jistoty. Mnohým už nestačí trvalý přísun peněz, které by měly zabezpečit bezproblémový život. Strach a pocit nejistoty podmiňovaný závody v hromadění nás nutí také hromadit. Zastavit se znamená ztratit, neboť sprintující okolí nás předběhne a nahromadí více. Málokoho napadne být šťastným jen tak, bez prostřednictví peněz.

Za čím se vlastně tak honíme? Říkáme tomu jistota, ale myslíme peníze, raději to však nepřiznáváme a obelháváme se. Kdo tvrdí, že chce jistotu ve stáří, myslí tím, že chce dostatek peněz, aby netrpěl nouzí. Kdo tvrdí, že chce zabezpečit rodinu, myslí tím, že chce nahromadit majetek, ze kterého bude možno postupně odebírat, který zabezpečí bydlení (dům nebo byt), stravu, možnost dopravy (auto), komunikace (telefon) a přísunu informací (televizor).

Opakuji, za čím se vlastně tak honíme? Za pouhou energií. Známe přece Einsteinovu rovnici E=mc2. Byla v nás vytvořena představa, že nemít energii znamená ztrátu. Dolujeme tedy energii, odkud se dá. Ze země, ze Slunce, okrádáme přírodu, okrádáme sami sebe. Hledat království nebeské je velmi odvážný kousek, neboť kde máme jistotu, že nám pak ostatní bude přidáno? Bude nám poté automaticky přiznán nějaký důchod, renta?

Makroekonomové dnes řeší otázky, kde vzniká inflace a kde jsou její příčiny, jak vysvětlit období vysoké nezaměstnanosti, co určuje ekonomický růst.

Připomíná to obrázek, kdy houf lidí běží o překot za fatou morgánou, někteří přitom zakopávají, někdo nestačí s dechem a přitom se, udýchaní a nervózní, domlouvají na pravidlech běhu. Kdo se zastaví, bude ušlapán. Ten, kdo závod odstartoval je zapomenut, zřejmě tu došlo k předčasnému startu, kdy ještě pravidla nebyla určena a ti, co vyběhli jako první, strhli dav. Cíl je však stále stejně daleko, tedy v nedohlednu. Nemáme dosud ani zmapováno, po čem běžíme, cestou vyjídáme kraj, který míjíme, a stále předpokládáme, že po celé budoucí trase budou k dispozici zdroje. To je však další zásadní omyl.

Kdo nám vnutil představu, že potřebujeme víc a víc energie, že až jí nahromadíme dostatek, budeme spokojeni? Vždyť bylo již "objeveno" že se vzrůstající životní úrovní se nezvyšuje index životní spokojenosti, spíše naopak.

Možná by pomohlo vyhlásit celosvětové pátrání po oné rybářově ženě, jejíž muž ulovil zlatou rybku a musí se stále vracet na mořský břeh, aby dostál stále se zvyšujícím požadavkům své nenasytné choti. Tato pohádka má moudrý a poučný závěr. V současnosti však ubohý rybář-lidstvo stále běhá na břeh moře a žadoní.

Už víme, proč Rámakrišna, když uchopil několik zlatých mincí, nemohl ani pohnout prsty?

Je však řešením, když odmítneme peníze? Druzí začnou křičet, že nabádáme ostatní k tomu, abychom vylezli zpátky na stromy. Je řešením běžet s davem a přesvědčovat ostatní, aby se zastavili? "Tak proč nestojíš sám?" ušklíbnou se ostatní a běží dál. Kde je východisko? Země je kulatá a my ji teoreticky můžeme obíhat donekonečna. Třeba se pod našima nohama začne otřásat. Třeba se pořádně začneme dívat, po čem šlapeme. Třeba zjistíme, že si šlapeme po štěstí, které tolik hledáme.