Všechno to začalo v roce 1978 mým vyhozením z vojenské katedry na matematicko-fyzikální fakultě v Praze pro údajný morálně politický rozklad čety. Byl to prý zázrak, že mě nevyhodili i z vysoké školy, jak se to v takových případech na jiných školách praktikovalo. Stejně mi ale každý říkal, abych si po skončení školy koupil zájezd do Jugoslávie, protože mě zelené mozky během dvouleté služby jako politicky nespolehlivého vysokoškoláka úplně zničí. V tu dobu přicestoval do Československa otcův bratr, který pracoval ve slovenském katolickém exilu a toho času plnil misijní poslání v Malajsii. Ihned vycítil vážnost situace a chtěl mě dostat do zahraničí. Rodiče ale trvali na tom, abych před odjezdem měl nějakou odbornost a šel jsem tak ven do jistého. Strýc řekl, že to tedy zařídí. Seznámil mě s prof. Zýkou z pražské přírodovědecké fakulty, který ho před lety vyhledal v Malajsii, navázal tam s ním kontakt, a vždy, když strýc přicestoval do Československa, vítal ho na ruzyňském letišti, doprovázel jej po tuzemských cestách a loučil se s ním při odletu zpět. Prof. Zýka za nás platil drahé útraty v nejlepších restauracích, ke mně byl velmi vstřícný, zjistil si všechny mé osobní údaje a řekl, že všechno potřebné zařídí. Při další schůzce mi oznámil, že je vše vybaveno, a že půjdu dělat diplomovou práci k doc. Zahradníkovi, prý nejlepšímu odborníkovi na kvantovou chemii u nás.

Doc. Zahradník mě uvítal s pompézním proslovem o možnostech publikování v luxusních časopisech, když u něj přijmu diplomovou práci. Zmínil jsem se mu otevřeně o svých problémech, ale on se zdráhal o emigraci mluvit, pouze sliboval umístění na jeho oddělení, když diplomová práce dopadne dobře, a ostatní se už prý nějak zařídí. V okamžiku ale, jakmile jsem se mu upsal, přestal se mnou komunikovat. Hodil mě na krk svým asistentům, pokaždé jinému, a dvakrát mi úplně změnil téma diplomové práce, takže jsem měl co dělat, abych vůbec v termínu stihl obhajobu. Myslel jsem si, že se snad jedná o nějaké hrozné nedopatření v důsledku časové zaneprázdněnosti jeho asistentů. Když jsem se jednou pokoušel o odbornou diskusi s doc. Zahradníkem a ukázal jsem mu první výsledky, byl jsem jen odbyt strojenou lichotkou: “To jste mě mile překvapil, pane kolego. To je krásné, opravdu krásné číslo!” Pomyslel jsem si, že buďto je ten člověk idiot, anebo se již nachází tak vysoko v oblacích vědy, že si již nezadá v nějaké přízemní diskusi s obyčejným diplomantem, a může si tudíž dovolit vyjadřovat se jen v metaforách a estetických epitetonech. Zlé myšlenky jsem ale okamžitě z hlavy vypustil, neboť přece nebylo možné, aby ten pan prof. Zýka, který vždy vítal mého strýce na Ruzyni, všude jej doprovázel a objednával nám nejdražší jídla v restauracích, mne nasměroval na nějaké nesprávné místo.

Když jsem doc. Zahradníkovi odevzdal rukopis diplomové práce, čekal jsem, že se teď konečně odborně vyjádří. Místo toho mi v úvodních stránkách provedl pár jazykových korektur ve stylu českého nacionalismu 19. století, kdy se s oblibou odstraňovaly všechny germanismy a nahrazovaly se českými novotvary. Naposledy jsem čekal na Zahradníkův odborný projev na obhajobách. Zase marně. Zahradník se vůbec nedostavil a poslal za sebe mého posledního konsultanta dr. Čárského. Přestože zásluhou dr. Čárského byla moje diplomová práce publikována v zahraničí, doc. Zahradník mě při svých rozvětvených kontaktech neposlal ani ven, ani mi nedal slíbené místo. Prostě mě odkopl a poslal jako třídního nepřítele k zeleným mozkům, i když moc dobře věděl, co mě tam čeká.

V roce 1980 jsem narukoval na vojnu, kde jsem strávil přes dva roky, z toho celý rok v trestním internačním táboře mezi narkomany, alkoholiky a sebevrahy, ke kterým byli za trest posíláni politicky nespolehliví. Stále jsem si myslel, že jde jen o nějaké nedopatření. Přece není možné, aby ten hodný pan prof. Zýka, který vítal mého strýce na Ruzyni... Bohužel, až po letech, když padla totalita, vyšlo na povrch, že prof. Zýka byl šestinásobným agentem StB s krycím jménem Majer. Byl totiž uveden v Cibulkových seznamech dokonce pod šesti různými tajnými čísly. Dále z řad asistentů prof. Zahradníka vyšlo najevo, že jsem byl již několikátým případem, který byl odsouzen na matematicko-fyzikální fakultě na politickou likvidaci. Tyto lidi pak prof. Valenta posílal za trest na diplomovou práci k doc. Zahradníkovi, kde měli být zavedeni na vedlejší kolej, aby se už nikde odborně neuchytili. Agent StB Zýka, který si určitě zjistil všechny mé osobní údaje na fakultě, pod záminkou nezištné pomoci verdikt prof. Valenty vlastně potvrdil.

Po návratu z vojny v roce 1982 jsem se s posudkem, jaký na mě vyplodily zelené mozky, mohl v Čechách uchytit tak jenom zase u krumpáče a lopaty. Toho už jsem si užil díky doc. Zahradníkovi v trestním pracovním táboře dost. Dr. Čársky se mi snažil nějak pomoci a poslal moji diplomovou práci na Slovensko k doc. Hubačovi, který o mě projevil zájem. Zahradník toho ihned využil a učinil ke mně patetický proslov, v němž vyzdvihl své dobrodiní, když mne on sám(!) posílá do Bratislavy k váženému chemickému teoretikovi doc. Hubačovi. Na Slovensko se mi sice moc nechtělo, ale mělo to přece jenom malou výhodu, že se v rámci federace na moje kádrové posudky na nějaký čas zapomnělo.

Zpočátku jsem měl v Bratislavě podmínky dobré, i když místní matematicko-fyzikální fakulta bylo doupě plné bolševiků. Vážil jsem si toho, že doc. Hubač je nekomunista. On mi vysloveně zakázal se na fakultě s kýmkoli stýkat. Bavit jsem se kromě něho mohl pouze s doc. Urbanem a jeho partou z přírodovědecké fakulty. Jen jedna věc mi byla nápadná: doc. Hubač celých pět let, co jsem u něj byl, vůbec na ničem nepracoval. Naříkal, že komunismus je zlo v krystalické formě, a že se tu nedá nic dělat. Cítil se ze všeho zničený, a navíc přetížený z výuky. Přitom jsem polovinu jeho úvazku za něj přebíral úplně zdarma, a tím jsem se vykupoval z veřejně politické činnosti, do které byl povinně vtažen každý zaměstnanec fakulty. Věci, na kterých jsem pracoval, byly vykazovány jako součást úlohy státního výzkumu č. IV-2-1/02-4, jejímž zodpovědným řešitelem byl doc. Zahradník. Odborně k tomu samozřejmě neměl co říci, pouze držel vše pod kontrolou a vytvořil si československý monopol na kvantově chemický výzkum. Hubač byl se Zahradníkem v úzkém kontaktu, často za ním jezdil do Prahy, a Zahradník zase do Bratislavy.

Hubač se pod vlivem Zahradníka začal postupně měnit. Jednoho dne přišel z děkanátu, a řekl mi, že mu děkan prý nařídil, že pokud nemám ještě trvalé místo, musí se na mé práce napsat on. Nemám si z toho nic dělat, bude to jen k mému dobru. On už prý ve světě jméno má, já ještě ne, takže tímto vlastně moje práce ve světě prosadí. Věčně naříkal, že má už několik let stará pozvání na Západ, ale naše úřady mu nedovolí vycestovat. Potom z ničeho nic vždy někam vycestoval s tím, že se jen tak mimochodem zmíní o mých pracech. Ale nic jiného v ruce neměl, protože na seznamu publikací žádnou jinou činnost nevykazoval.

V roce 1985, když Rusi rozmisťovali v okolí Bratislavy atomové hlavice SS-20, jsem byl v noci zatčen na jedné faře spolu se čtyřmi faráři. Byli jsme pak přes dva roky souzeni za protisovětskou a protisocialistickou činnost ve vykonstruovaném procesu, iniciovaném a dirigovaném přímo z Moskvy. Zahradník se ihned z Prahy telefonicky dožadoval mého okamžitého vyhození ze zaměstnání. Za pár dní osobně docestoval do Bratislavy a naléhal na Hubače, se kterým seděl v sousední místnosti, abych byl na hodinu propuštěn. Nechtěl jsem věřit svým uším, že je vůbec něco takového možné, aby někdo přijel z Prahy a v Bratislavě takto rozkazoval. Vždyť to nebyl ani žádný můj nadřízený, byl pouze hlavním koordinátorem státní úlohy IV-2-1/02-4, do rámce které řadil Hubač mé práce. A pak se v Bratislavě narodil. Ale to mu rovněž, jak doufám, neudělovalo právo o mně takto rozhodovat. A navíc, pokud trestní stíhání probíhalo a já jsem ještě nebyl odsouzen, platila i za bolševismu presumpce neviny, a ani ti nejskalnější komunističtí, marxističtí a kádroví hrdlořezi na celé universitě si netroufli ani jediným slovem se zmínit o mém vyhození. Ihned, jakmile Zahradník s Hubačem skončil rozhovor a vyšli spolu na chodbu, jsem vyběhl za nimi. Nechápavě jsem se na Zahradníka podíval, zda to myslí vůbec vážně, jestli to není jen zlý sen. Asi si všiml, že jsem poněkud zaskočen, tak přeladil na svoji oblíbenou mataforickou tóninu: “Pane kolego, jestli tu chcete jen tak nahý v trenýrkách běhat před tanky, tak odejděte okamžitě z fakulty a běžte dělat zahradníka. Tam vám takové věci projdou. Ale zůstat na universitě a tím pádem ohrožovat tak vzácné lidi, jako je doc. Hubač, to vám v žádném případě nedoporučuji.” Z této Zahradníkovy prasácké demagogie mi začalo být pořádně na blití. Vždyť mu muselo být po rozhovoru s Hubačem úplně jasné, že předmět mého trestního stíhání nikterak nesouvisel s Komenského universitou ani lokálně, ani personálně, takže i v případě odsouzení jsem nemohl na celé universitě vůbec nikoho ohrožovat. Byl jsem plnoletý občan a nikdo přece nezodpovídal za to, co jsem dělal v mimopracovní době mimo universitní půdu. Říkal jsem Hubačovi, že nemá cenu v téhle zemi zůstávat, neboť se vrací teror padesátých let. Pak mě skoro každý den navštěvoval další Hubačův přítel, se kterým jsem dostal povolení mluvit - prof. Noga z katedry teoretické fyziky. Přesvědčoval mě, že jsem pro Slovensko potřebný, a abych zůstal. Vážil jsem si toho, že je taky nekomunista, a tak jsem dál setrvával ve slepé víře, že zásluhou profesora Zýky, který vždy vítal mého strýce na Ruzyni, mě osud i přes všechny nesnáze dostal přece jen do dobrých rukou.

Sovětští kontrarozvědčíci na území Československa museli mít v sobě hodně litrů vodky, když režírovali činnost orgánů v trestním řízení a výpovědi najatých svědků podle předem připraveného scénáře, sepsaného v Moskvě. Během výslechů, rekonstrukcí a soudních pojednávání se nahromadilo nakonec celkem dvacet nevysvětlitelných švejkovsky komediálních paradoxů, na jejichž základě nás byl nucen soud osvobodit. Rusáci zuřili a postarali se, aby generální prokurátor znovu otevřel proces. Nejvyšší soud pak na základě návrhu generálního prokurátora napadl osvobozující rozsudek a nařídil nový proces, ve kterém se mělo oněch nežádoucích dvacet paradoxů odstranit. To se ovšem při utajování sovětské režie nemohlo nikdy podařit. Při pokusu o vysvětlení náhlých změn ve svých výpovědech se jeden najatý svědek nevědomky prořekl a sovětskou kontrarozvědku nahlas vzpomenul. Tohle ale Rusi nejmíň potřebovali. Psal se již rok 1987, perestrojka byla v plném proudu a svět žil ve znamení politického uvolňování. Celá záležitost o kremelském pozadí se nesměla provalit, a proces bylo třeba zastavit. Nejprve tlačil na prokuraturu Lenárt, a když to nepomohlo, tak sám Husák. Z ničeho nic mi došlo od prokuratury usnesení, že se trestní stíhání zastavuje pro nedostatek důkazů.

Já jsem si potom naivně myslel, že vše je již v pořádku. Měl jsem jenom neblahé tušení, že se mi za tohle budou chtít Rusáci pomstít. Krátce poté, co byl proces zastaven, přišel za mnou v Moskvě vyškolený šéf katedry a předseda celofakultní stranické organizace prof. Chorvát, který byl proti mé vůli oficiálně veden jako můj školitel. Tuto záhadu mi Hubač nikdy nebyl schopen vysvětlit. Chorvát se posadil na můj pracovní stůl, začal houpat nožkami, a s cynickým úsměvem mi uštědřil politickou lekci: “Na co myslíte, že je tu komunismus?... Je tu na to, aby zlikvidoval inteligenci. A co si myslíte, že provedeme s vámi?... Přivedeme vás do takových nervových depresí, že tu budete kopat do dveří a vytloukat okna.” Zkrátka nadešel čas mé likvidace. Hubač si mezitím vybavil profesuru, odjel s mojí hotovou kandidátskou disertací na půl roku do Ameriky a já jsem byl vyhozen z fakulty. Krátce po Hubačovi vycestovala natrvalo s mojí minimovou prací jeho milenka a bývalá studentka ing. Balková, kterou sexuálně zneužíval, a ona ho vydírala v zaměstnání i v rodině tak dlouho, dokud ji nezařídil trvalý pobyt v USA.

Kdekoli jsem se potom ucházel o práci v oboru, stačila Zahradníkova mafie na mě podat telefonické udání, že jsem antikomunistický živel. Podařilo se mi nakonec dostat na jedno oddělení přírodovědecké fakulty, kde nebyl naštěstí ani jeden komunista, ani žádný estébák, což byl na československé poměry před koncem totality hotový zázrak. Tam měli odvahu mě přijmout i navzdory udavačským telefonátům Zahradníkovy mafie. Podle svědectví tehdejšího ředitele ústavu prof. Sutorise poslední udání na mě podal Zahradníkův a Hubačův kumpán prof. Urban (vedle prof. Nogy jediný člověk, se kterým jsem se mohl na Hubačův rozkaz bavit). Hubač poškodil nejen mne, ale udělal ostudu i sám sobě. V Americe rozjížděl věci, kterým sám nerozuměl, takže to vyvolalo značné rozpaky, a já jsem byl na dlouhá léta úplně zablokován v interakci s renomovanými kruhy v zahraničí.

Cibulkovy seznamy odhalily po pádu totality další výtečníky: Prof. Chorvát, o kterém se zjistilo, že je Hubačův bratranec, byl důvěrníkem StB s krycím jménem Bionik a prof. Noga agentem StB s krycím jménem Fyzik. Hubač se v Cibulkových seznamech neobjevil, byl pouze kádrovou reservou pro práci v zahraničí. Z toho titulu při svých návštěvách Zahradníka vykládal zaměstnancům Heyrovského ústavu, kteří se na mě ptali, jak se mi na Slovensku daří, že musí všechno, co dělám, brát na sebe a jezdit s tím ven, protože prý to dostal nařízeno z důvodu, že chodím do kostela. Od koho asi? Že by přímo od Zahradníka?

Pro mne to znamenalo začínat úplně od začátku, i když tentokrát s morálně čistými lidmi. Několik let uteklo, než se také oni do problematiky dostali, a další léta utekla, než se vytvořil funkční produkující tým a než se na Slovensko dostala patřičná technika, potřebná aspoň pro částečnou realizaci projektu. V důsledku Zahradníkových mafiánských udavačských praktik jsem ztratil celých deset let. Byla vytvořena spousta věcí, ale pokud Hubač tehdy zablokoval možnost světového etablování teorie ve svých elementárních aplikacích, finální aplikace nám zatím nejsou moc platné.

Ani po pádu totality jsem se nedočkal žádného odškodnění ani nápravy věcí. Nikomu jsem nic nevyčítal. Konec konců Zahradníka ani Hubače jsem v Cibulkových seznamech nenašel, i když - jak řekl Jirka Payne (stálo ho to onehdy skoro místo předsedy zahraničního výboru poslanecké sněmovny) - v těchto seznamech není nikdo navíc, spíše tam mnozí scházejí. Vycházel jsem prostě z krajního ideálního předpokladu, že Zahradník i Hubač to, co provedli, nevykonali úmyslně, ale byli do toho v podstatě svým nejbližším okolím vtlačeni.

Myslím si, že právě zde leží jádro celé krize současné postkomunistické společnosti. V podmínkách uvolněného prostoru pro svobodné jednání většina národa vůbec neučinila pokání za své hříchy z doby totality, ani neodčinila napáchané škody, ale s využitím všech nadobytých výhod z doby bolševismu (ať už mocenských, finančních či majetkových) postupovala bezohledně individualisticky vpřed za svými sobeckými cíly.

Prof. Hubač nic nenapravil, jenom dále škodil. Kdyby byl opravdu čistý, tak od estébáků uteče. Dodnes je však na katedře, jíž šéfuje jeho bratranec důvěrník StB Chorvát, jemuž celé roky dělal zástupce. Chorvát dokonce neuvěřitelně povýšil, stal se nejoblíbenějším Mečiarovým fyzikem, neboť přistoupil na Mečiarův návrh propagace sovětské vědy na Slovensku (jasná orientace Slovenska na východ!!!). Ani s agentem StB Nogou se nerozešel, ale spolu se vetřeli do zednářské lóže “Římský klub”, jehož mluvčím byla tehdy herečka a diplomatka Magda Vašáryová. To byl pro něj odrazový můstek ještě za společného státu pro kandidaturu na post československého velvyslance v Kanadě. Mně ještě vynadal, že jsem neměl právo projekt přenášet na jiné pracoviště, protože všechno vzniklo v jeho(!) laboratoři, a jestli z těch prací jednou něco bude, tak se prý budu ještě divit. Odpověděl jsem mu, že jsou ještě i poctiví lidé na universitě. Ale on se křečovitě rozesmál: “Co si myslíš? Všichni, co máme profesuru, jsme ji získali podvodem. Čistého nenajdeš dneska už nikoho!” Takovýto postoj budí samozřejmě nárůst entropie zla.

Všem mladým, kteří zůstali na katedře pod Chorvátovým vedením, byly postupně vymyty mozky. Hubač pochopil, že ani on sám, ani nikdo z jeho podřízených za takových okolností už nikdy nic sami beze mne nezplodí. Ďábel byl odjakživa Boží opice, a když nebyl schopen konstruktivně tvořit, tak aspoň Boží dílo mistrně napodoboval a pak jej ničil. Hubač zvolil taktiku těsného závěsu. Pečlivě sledoval, co jsem s jinou skupinou publikoval, pak to opsal a s neúplnými citacemi vydal jako svůj vlastní článek, a nakonec jeho Chorvátem vygumovaní všeumělci k tomu připojili snůšku horibilních nesmyslů. Na to si kromě slovenského grantu 1/4197/97 vybavil letos i český grant 202/98/1028, kde jako protislužbu připisuje na zmíněné nesmysly i zaměstnance Slezské university v Opavě.

Poslední šok jsem zažil letos v červnu, kdy se na internetu objevila zprzněná verze mé kandidátské disertace, znetvořená zmíněnými nesmysly. Jako kdyby nestačilo, že se Hubač před deseti lety v renomovaných kruzích ztrapnil, a mně tak na léta uzavřel možnost etablování, škodí mi dál v ještě větším měřítku, s daleko širším propagačním dosahem přes internet. Cíl je jednoznačný: buď mne úplně ve světě zesměšnit a od něj natrvalo odizolovat, nebo v případě, že bych měl štěstí v etablování, tak jen vyrukovat s počtem publikací (bez ohledu na jejich obsah) a s tvrzením, že vše začalo v “jeho” laboratoři, čili jak mi kdysi řekl, že se budu ještě divit. Tento trestuhodný čin provedl na půdě Jackson State University v USA spolu s Babincem, jehož předkládaná disertace nedávno kolovala po celé Bratislavě jako odstrašující příklad vypatlaného mozku z Chorvátovy katedry. Nicméně, tentokrát byl Babinec dobře zaplacen za mlčení. Jelikož renomované kruhy v USA už nebraly Hubače vážně, spojil se s polským podvodníkem Leszcyńským, jenž jim hradí pobyt v USA za protislužbu připisování na podvodné dílo. Leszcyński se nemohl v USA nikde uchytit, ale do Polska se vrátit nechtěl. Tak přijal finančně výhodnou nabídku americké vlády na místo na černošské universitě ve městě Jackson, kam se američanům kvůli nízké úrovni vzdělání nechce vůbec jít. Peníze určené na vzdělávání černochů jsou takto promrhávány na zkompromitování mé osoby a na osobní obohacování podvodníků. Myslím si, že takovéto fenomeny nevrhají dobré světlo na vládu USA a že americké inspekční orgány strácejí tak právo kibicovat druhým státům do jejich vnitřních rasových problémů. Američané by si měli nejprve zamést před vlastním prahem, neboť jejich přístup k rasové otázce se spíše podobá bolševickému způsobu osidlování pohraničí po vyhnání sudetských Němců. Kam nikdo nechtěl jít, tam se zkrátka nahnali gauneři a zlatokopi z celé střední a východní Evropy.

Rovněž prof. Zahradník své zločiny nenapravil. Po pádu totality povýšil z vedoucího oddělení na ředitele Heyrovského ústavu. Po rozpadu státu v roce 1993 se měl stát presidentem České akademie věd. Volal jsem mu do Prahy a oznámil mu, že práce, které jsem začínal v rámci jím celostátně koordinové úlohy IV-2-1/02-4, byly právě navrženy na jedno prestižní ocenění, o jehož podrobnostech se nelze veřejně zmiňovat. Řekl jsem si, nechť se ukáže, jak se protentokrát ke mně zachová! Zahradník se vyděsil a ověřoval si zpětně v Bratislavě, zda je to pravda, a zda ono ocenění bude či nebude. Bylo mu řečeno, že návrh poslán byl, ale ostatní už nikdo nedokáže předvídat, záleží pouze na tom, jak se věci postupně ve světě prosadí. Zahradník pak začal být hrozně milý: “Pane kolego, jak tam na tom Slovensku můžete vydržet? Vždyť ten Mečiar, to je ale zrůda, viďte? Pojďte okamžitě ke mně do Prahy! Já vám dám výborně placené místo na akademii.” Tak jsem začal na Heyrovského ústavu přednášet svou tematiku. Starší pánové mi říkali, co oni by za takové práce dali, a podle Zahradníkova poklonkování usoudili, jaké to velké plány Zahradník se mnou asi má.

Bohužel, Zahradníkova teatrální přívětivost nebyla ani přinejmenším snahou o odčinění křivd minulosti. Myslel si zřejmě chudák, že jsem jej přijel vydírat. V té době totiž probíhal několikaletý soudní proces mezi ním a doc. Pancířem ohledně Zahradníkova politického udavačství z doby totality. Já jsem ale za svého pobytu na Heyrovského ústavu o ničem nevěděl. Panovala tam tehdy atmosféra hrůzy a strachu, a nikdo ze zaměstnanců si nedovolil ani slůvkem se mi o tomto procesu zmínit. Nemohl jsem jen pochopit ty stále opakované nelogické narážky a otázky, kterými mě Zahradník neustále obtěžoval. Například jsem od něho soustavně slyšel: “Víte, pane kolego, vy jste věřící, já ale zastávám jiný světonázor a věřící nejsem.” Vše mi začalo dávat smysl asi až po roce, když jsem se o procesu dočetl v novinách. Pochopil jsem, že si Zahradník zjišťoval, co všechno o jeho soudním sporu vím, abych nedejbože nešel o jeho politickém udavačství k soudu svědčit.

Práce byly ve stadiu, kdy jejich další pokračování už nezáleželo na mně, ale bylo potřebné vytvořit větší tým vědců, ať už v zahraničí, či na domácí půdě, aby se především překonala etablovací bariéra, kterou kdysi pod Zahradníkovým tlakem zavinil Hubač nekompetentní manipulací s mými pracemi v USA. Zahradník měl bohaté kontakty do zahraničí, které mi scházely, neboť jsem byl kdysi jeho zlovůlí o ně záměrně okraden. Z pozice novopečeného presidenta ČAV dosáhl navíc maximálního vlivu i v tuzemsku. Zahradník si ale myslel, že mi musí stačit dobře placené místo, kterým mě chtěl umlčet, ale dále v celé záležitosti sám nechtěl hnout ani prstem, pouze se snažil shodit zodpovědnost za moji další existenci na doc. Čárského. Ten se ale bránil a řekl v mé přítomnosti před Zahradníkem, že on už s tím nechce nic mít, že za celý průšvih s etablováním je zodpovědný Hubač. Tím asi vlezl Zharadníkovi do svědomí. Když navíc Zahradník po čase zjistil, že o jeho soudním sporu s doc. Pancířem nic nevím, řekl si, že jsem ho zřejmě vydírat nepřijel, ale přesto že by asi nebylo dobré, abych v Praze zůstal, o věci se něco nedověděl nebo se náhodou nepotkal s doc. Pancířem. Za celé tři měsíce pobytu v Heyrovského ústavu jsem nedostal ani korunu, ba dokonce Zahradník odmítal za mne platit zdravotní pojištění s tím, že akademie nemá peníze. Úžasné! Nejdříve mě vyláká do Prahy na výborně placené místo, a pak mi odpírá i ta nejzákladnější lidská práva. Přitom byl vyrozuměn, že slovenské pojištění už po rozpadu státu v Čechách neplatí. Když jsem pak onemocněl, byl z toho v nemocnici průšvih, protože nikdo nevěděl, jakým způsobem bude za mě pojištění hrazeno.

Aby mě nasměroval ven z Prahy, vypustil na mě Zahradník cynický bonmot, jímž nezapřel svůj původ z lampasácké rodiny: “Pane kolego, když zůstanete v Praze, budete tady jenom desátníkem, ale když odejdete do jiného města v Čechách, budete tam určitě plukovníkem!” Když jsem náplň své práce přednesl například v Plzni, tak se tam zděsili, proč se o mne a celou záležitost nestará Zahradník, který si přece celá léta usurpoval v daném vědním oboru monopol i za cenu politického udavačství. Když jsem zpětně Zahradníkovi chtěl oznámit, že nikde jinde v republice zázemí pro další činnost nenajdu, a o výuku na vysokých školách při redukci pedagogického personálu už není zájem, odmítal mě přijmout, údajně z časových důvodů. Dal mi jen minutu čas při chůzi po chodbách akademie. Vše, co jsem mu řekl, zase zatloukl skvělým bonmotem: “Pane kolego, budete jako Einstein! Já jsem měl taky v životě problémy, a dneska? Vidíte? Dneska jsem presidentem akademie!” Opět se lampasácká nátura nezapřela. Když mě na matematicko-fyzikální fakultě vyhazoval náčelník pplk. Lukeš z vojenské katedry, pronesl rovněž ke všem studentům výstražný projev, poukazující na jeho neomezenou moc: “Soudruzi, za první republiky jsme doma svítili petrolejkou. A dneska jsem podplukovníkem naší lidově demokratické armády!” Major Terazky z Černým baronů, jak je všem známo, se nechal také slyšel: “Čo bolo, to bolo. Terazky som majorom!” Inu, zkrátka, čo bolo, to bolo, terazky som presidentom! A aby mě dorazil, před vstupem do své místnosti se na chodbě zastavil u hloučku mladých stážistů, chlapce pohladil, a přede mnou k nim naschvál provokativně nadhodil: “Hoši, když budete dobře dělat, půjdete se mnou k Havlovi na hrad.” Tak tohle už bylo moc! Takovýto přístup k podřízeným se jen tak nevidí. Zahradníkovi se zřejmě nostalgicky zastesklo po mladických letech, která strávil v nadšených počátcích budování socialismu po únorovém puči. Asi tehdy záviděl soudružkám dojičkám, jež vypochodovávaly pravidelně na prvního máje za odměnu za své stachanovské výkony z kravínů rovnou k presidentu Gottwaldovi na hrad. Anebo snad už v době rozpadu státu a Havlovy tehdejší abdikace byl Zahradník předurčen jako Havlův nástupce? Nechtěl svým výrokem vlastně vyjádřit: “Jestli mi budete dobře sloužit, půjdete ke mně(!) na hrad,” ale nemohl to říct na plnou hubu, protože Havel byl ještě naživu?

S odstupem let vidím, jaké bylo politické udavačství hrozné svinstvo, a jaké letité, takřka nenapravitelné lidské tragédie to způsobovalo. A navíc má člověk stále ten stresující a skličující pocit, že už nikdy nebude v pravý čas na pravém místě. Velmi mě mrzí, že vše uvízlo na Slovensku. Mnohé věci už mohly být dávno hotové, neboť všichni lidé, kteří na problematice dnes pracují, byli k dispozici už dávno v roce 1982, když jsem na Slovensko přišel. Bohužel jsem měl přikázáno s nikým se nebavit kromě agentů StB a členů Zahradníkovy mafie, a já tehdy bláhově věřil, že přece ten pan prof. Zýka... Než se odstraní všechny škody a zvěrstva, které napáchala Zahradníkova mafie, budeme muset žít stále v pozici “prognostické” namísto “etablované”. A to je obrovský společenský i finanční handicap. Samozřejmě, že na světě existují lidé s vyvinutým jemnocitem, kteří tuší, kam by se měl vývoj ve vědě ubírat. Avšak jejich pomoc nám není v dané situaci moc platná. Když v roce 1992 na naši problematiku nabídl grant nejznámější současný francouzský fyzik a nositel Nobelovy ceny de Gennes (stál po boku francouzského a polského presidenta při přemísťování rakví manželů Curieových), dočkali jsme se na poslední chvíli zamítnutí ze strany francouzské vlády, jež nehodlala riskovat kvůli rozpadajícímu se Československu a hrozbě jugoslávského scénáře. Po nástupu Mečiarovy fašistické diktatury k moci, umocněné ještě rozpadem státu, se každý občan s českým pasem ocitl na Slovensku ve stejném postavení občana druhého řádu, jako nekomunista za Husáka po sovětské okupaci. Doufal jsem ještě naposledy, že se Zahradník vzpamatuje ze svých bludných činů, a přijal jsem jeho nabídku na Heyrovského ústav. Dopadl jsem ale, jak jsem dopadl.

Pak se po letitých pronásledováních ozvaly trvalé zdravotní problémy. V průběhu mé dlouhodobé pracovní neschopnosti došlo na Komenského universitě k politickým čistkám, při kterých byla vyměněna většina úřednictva za “kádrově uvědomělé”. Všechny mé dokumenty ze zaměstnání na přírodovědecké fakultě se ztratily jako při skartacích v listopadu 89, aby to vypadalo, že jsem tam nikdy nepracoval. Přitom nikdy jsem nedostal písemnou výpověď ze zaměstnání, ani jsem v době nemoci výpověď sám nepodal! Až do roku 1997 se spolu hádaly česká a slovenská pojišťovna, kdo bude hradit mé důchodové zabezpečení při dlouhodobé nemoci. Česká pojišťovna tvrdila, že jsem v Čechách nepracoval, slovenská zase, že jsem na Slovensku trvale nebydlel. Zkrátka dva kreteni rozdělili stát bez náležité právní kontinuity, a navíc ještě rozhodli “o nás bez nás”, bez jakéhokoli referenda. Za způsob, jakým stát rozdělili, by se měli jednou zodpovídat. To byla velezrada. Nejhorší na tom bylo, že proti těmto zvěrstvům nebylo možné se nikde dovolat, a to ani na české půdě. Vrchní soud v Praze není schopen se s celou záležitostí vypořádat, Český helsinský výbor a Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu byly degradovány na impotentní kosmetické instituce a na ministerstvu vnitra mi jedni tvrdí, že můj svazek vedený StB byl již určitě v listopadu 89 skartován, druzí zase, abych si počkal na přeházení “druhé hromady”, neboť prý v té první, co poslali do Pardubic, nejsem. Vypadá to, jako by v tomto státě měli zelenou pouze gauneři, v poctivé věci se nelze nikde dovolat.

I poslední pokus o zahraniční pomoc byl zmařen. V roce 1995 přijeli do Bratislavy zástupci jedné velké banky v New Yorku s tím, že jejich statistici zaznamenali u investic do světového výzkumu supravodivosti největší ztrátovost, a jejich agenti se dopátrali až k našim pracem, na které vsadili. Nabídnuté finanční investice na Slovensko byly neomezené. Vše opět ztroskotalo na tom, že po jednání s Mečiarem začali být vydíráni. Tou dobou se Mečiar začal v Bratislavě bát, jelikož musel zaregistrovat, že tam ztrácí podporu a že většinu babek mečiarovek na pasienkové orgie přivážejí autobusy už jen z Pováží a Horehroní. Mečiar si usmyslel, že hlavní město Slovenska učiní z Banské Bystrice, a nabídl zástupcům zmíněné banky, aby v Bystrici otevřeli pobočku, ve které on sám by měl majoritní podíl. Při pohledu na Mečiara asi okamžitě pochopili, že zabloudili na karpatské teritorium, a už je nikdo víc na Slovensku neviděl. V povědomí obyvatel západní Evropy a zámoří jsou totiž Karpaty a hrabě Drákula stejná synonyma, jako pro obyvatele východní Evropy komunistická strana a Lenin. Takže jsem se musel uskromnit, když nás nakonec zachránily místní slovenské mecenášské zdroje, získávané z prodeje nemovitostí. Tyto zdroje byly však znenadání ihned po českých(!) červnových volbách okamžitě odstřihnuty, a to bez jakéhokoli předchozího oznámení či varování. Znamená to tedy, že změna českého politického paradigmatu byla ve skutečnosti nadstátní záležitostí, stejně jako změna v roce 1989? Je tudíž možné, aby fundamentální změny byly nadiktovány ze zákulisí na mezinárodní úrovni, čímž se vlastně veškerá domácí oficiální politika i s celými volbami stává pouhou maškarádou pro tupý plebs?

Jak vidno, na Zahradníkovo politické udavačství doplácím dodnes. A vůbec, v českých dějinách má politické udavačství hluboké tradice. Kolik lidí v průběhu staletí na něj doplatilo životem, nebo aspoň zničeným životem, a jak to jen poznačilo celé naše dějiny! Fundovaní historici docházejí k závěru, že kvůli politickému udavačství náš národ už od doby husitské vlastně žádné dějiny nemá. Stačí se jen podívat do přítomnosti, na naši současnou politickou, společenskou, kulturní, hospodářskou a ekologickou situaci. Všude jsou patrná nesmazatelná znamení staletého politického udavačství. Chápal bych ještě, kdyby každý politický udavač měl své pevné přesvědčení, že udává ve jménu komunismu, fašismu nebo jiných “ismů”, a za tím přesvědčením si stál. Ale prof. Zahradník takové přesvědčení nemá. Je schopen udat kohokoli za cokoli ve jménu čehokoli. Naivně jsem si kdysi myslel, že sametová revoluce napsala definitivní tečku za politickými vtipy “o zlatou mříž”. Prof. Zahradník mě ale z mé naivity probudil. Za politický vtip na Havla udal antikomunistu doc. Pancíře na § 103, hanobení republiky a hlavy státu, a vyhodil jej z Heyrovského ústavu. Myslel si zřejmě, že tak Havlovi zalichotí, a snad i doufal, že tak jako kdysi si Masaryk vybral za svého nástupce Beneše, vybere si teď Havel jeho. Policejní vyšetřovatelé na Praze 8, pověření výslechem doc. Pancíře, byli případem nadmíru šokováni, neboť ve své praxi něco podobného nezažili ani za bolševické totality, a odmítli udání kvalifikovat jako trestný čin. Zahradník se ze msty nejprve postaral na základě telefonického udání o Pancířovo vyhození i z dalšího zaměstnání, tentokrát chemicko-technologické fakulty ČVUT, a pak jej ještě zažaloval za hanobení své osoby kvůli jednomu článku v novinách, kde byl Zahradník označen za politického udavače v letech sedmdesátých, kdy měl údajně poslat anonymní udání na komunistu doc. Papouška, že napsal svému kolegovi do zahraničí dopis, ve kterém se “hanebně znevažujícím způsobem vyjádřil o vstupu spřátelených vojsk”. Tehdy se uvažovalo o vybudování nového ústavu chemické fyziky ČSAV v Brně, který by doc. Papoušek řediteloval. Ono udání však způsobilo, že se konkurenční projekt v Brně neuskutečnil. A Zahradník se dvaapůl roku soudil s Pancířem za autorství tohoto článku, než se ukázalo, že Pancíř tento článek nepsal. To byl tedy ten proces, o kterém jsem nesměl vědět. Nikdo ze Zahradníkových podřízených se nesměl ani o Pancířovi, ani o procesu přede mnou ani slovem zmínit.

Summa summarum: Jednalo se o mafiánské metody moci, do nichž Zahradník zasvěcoval Hubače, a které jsem tvrdě pocítil na vlastní kůži: být s komunisty zadobře, byť i zprostředkovaně přes agenty StB, ale přitom ze sebe dělat jejich oběti a při účelových příležitostech na ně nadávat, a tak ze sebe dělat hrdiny před naivními nezasvěcenými podřízenými za účelem maximalizace jejich pracovní výkonnosti, bezmezné oddanosti a naprosté otevřenosti, která se pak v pravý čas, když podřízení splnili své poslání a bylo potřebné je natrvalo odstranit, proti nim zneužila; dále pak jezdit za státní útraty na Západ, tam vysedávat po kavárničkách, vetřít se do společnosti renomovaných vědců, sbírat od nich rozumy, po návratu do vlasti s nimi machrovat, a vytvořit si armádu otroků, kteří na ně budou skoro zadarmo dělat, aby se s jejich pracemi mohli zase na Západě blýsknout, že i v tom prokletém komunismu se přece něco tvoří; a nakonec po splnění jejich funkce otroky nemilosrdně likvidovat a udavačskými telefonáty po celé republice jim zabránit v nástupu na každé jiné místo, kde by potenciálně mohli v oboru pokračovat a ohrožovali by tak vyvolenou mafii. Zkrátka nemohlo existovat nic, co by tuto mafii vědecky převyšovalo a mohlo se tak vymknout z její kontroly.

Vypouštím teď na světlo světa věci, o kterých jsem léta mlčel, a které jsem neměl vůbec v úmyslu zveřejňovat, ani nikomu o nich vyprávět. Když byl Zahradník zvolen presidentem akademie, řekl jsem si, ať se třeba po..., já členem akademie nejsem, takže mi do toho nic není. Teď ale nastala úplně jiná situace. Ke zveřejnění mě přiměly dva důvody. Ten druhý důvod se týká vážného ohrožení našeho vědeckého projektu poté, co se mne v červnu 98 Hubač pokoušel z Ameriky odborně zlikvidovat v celosvětovém měřítku tím, že na internet vypustil znetvořenou verzi mé kandidátské disertace. Konečně ten první důvod vyvstal na základě loňských a letošních informací z několika nejmenovaných zdrojů, kterých se mi dostalo, a které indikují, že po Havlově vážném onemocnění se Zahradník stal prvním kandidátem na post budoucího presidenta České republiky. V takovém případě si myslím, že už nejen nemohu, ale z hlediska mravního imperativu ani nesmím mlčet, ať to stojí cokoliv a byť by škála reakcí, s nimiž musím počítat, byla sebeširší: od trapného mlčení přes mnohaleté soudní procesy, na které se jako v Pancířově případu možná připlazí ze zatuchlých děr akademie jako zombie z hrobů páchnoucí století dědci, které jsem v životě neviděl, ale kteří nicméně budou jeden přes druhého hulákat, jaký jsem to ale nemožný, blbý a sprostý výtržník, až po možný výbuch bomby v našem domě.

Nevím, zda v dnešní době má ještě smysl apelovat na národní cítění či zodpovědnost, ale každému musí být dnes již jasné, že vývoj české společnosti po všech stránkách nezadržitelně konverguje k vývoji společnosti slovenské. Mečiarovi se podařil husarský kousek: vyléčil slovenský komplex a Slovensko ve světě zviditelnil. Bohužel jej zviditelnil jako stát, kde vládne on sám pod heslem “jeden Bůh na nebi, jeden pán na zemi”. Chceme i v tomto následovat Slovensko? Zahradník sice několikrát přede mnou prohlásil, že Mečiar je zrůda. K tomu se zdržím dalšího komentáře. Podle mého názoru jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zatímco se Zahradník nechává oslavovat shora jako gen národa v masmédiích, Mečiar se oproti tomu nechává oslavovat zdola, už jen například tím, že babky mečiarovky plzní katolickou věrouku a svatokrádežně vzývají Mečiara a všechny svaté: “Svatá Maria, sv. Josefe, sv. Petře a Pavle, sv. Cyrile a Metode, sv. Vojtěchu, sv. Jozefe Tiso, sv. Vladimíre Mečiare, orodujte za nás!” Jinak při troše obrazotvornosti bych si dovedl i představit, jak se ti dva spolu čvachtají v piešťanských bahnech a s jekotem po sobě šplouchají. Fantasie nebo realita?

Napadlo mě, že se možná i mýlím. Samozřejmě ne v tom, co jsem napsal. Za tím vším plně stojím. Ale v tom, zda má smysl takové věci vůbec zveřejňovat a do běhu dějin takovýmto způsobem zasahovat. Konec konců, žijeme v době poslední, a jestliže se mají všechny knihy patriarchů, proroků, evangelistů a apoštolů v dnešních časech naplnit do posledního písmene, tak potom děj se vůle Boží. Jedno staré pořekadlo říká, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Český národ se vůbec nekál za hrozné zločiny z doby bolševismu, stejně tak jako národ slovenský. Křivdy minulosti nejenže nebyly napraveny, ale navyráběly se ještě mnohem větší. Proto se nelze divit, že se zákonitě Češi musejí zřítit do stejné katastrofy jako Slováci. V tom je jediná spravedlnost. Potom je úplně jedno, jestli k volbám půjdeme nebo nepůjdeme, jestli budeme volit doprava nebo doleva, jestli budeme vést spory o horní nebo dolní komoru parlamentu, anebo kdo bude zastávat ve vedení různých organizací přední nebo zadní místa. A potom je rovněž také jedno, zda se budeme orientovat na východ nebo na západ, na sever nebo na jih, anebo zda obrátíme tvář optimisticky směrem vzhůru nebo pesimisticky do země. Pokud se od samého počátku neučinily pokání, obrácení a náprava křivd minulosti, vše ostatní je úplně zbytečné. Za dané situace je bezesporu hrubým omylem se domnívat, že nějaký “samet” nebo cinkání klíčů zapudily zlého ducha bolševismu. Ten se vrátil, přivedl s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a naše konce budou horší než začátky. Národní tragédii nelze rovněž ukolébat barbarskými narkotickými uspávadly, jimž se ve starém Římě říkalo “chléb a hry”. Když někdo při audiencích dává například přednost hokejistům před politickými vězni, napadá mě druhé staré pořekadlo, jehož obsah představuje inversní implikaci ke zmíněnému pořekadlu prvnímu: Ryba smrdí od hlavy.

A nakonec, když to tak člověk všechno kolem sebe vidí, ty aférami ověnčené ministry, zkorumpované poslance, zbytečné senátory, nefungující soudy, vykutálené advokáty, zničené hospodářství, zdevastované životní prostředí, zdeformované mezilidské vztahy, samé zločiny a násilí, tak si říká, že by slušného presidenta do tohoto morbidního prostředí byla vlastně škoda. V takovém případě ovšem beru všechno zpět, a zdvořile se omlouvám všem, kterých jsem se v tomto životopisném doznání nějakým způsobem dotkl. Nechť mi prominou!