ALOJZ LORENC

PAVEL ŽÁČEK

S Františkem Kinclem, Karlem Vykypělem a Petrem Uhlem u soudu, který pro něj rozhodně neměl tragické následky

Alojz Lorenc se narodil v česko-slovenské rodině v Trenčíně 21. června 1939, na samém prahu druhé světové války. Po skončení války a absolvování národní a střední školy spojil svoji životní existenci s vojensky organizovanými sbory; maturitu složil již na popradské škole důstojnického dorostu (1954). Dva roky strávil v Dělostřeleckém technickém učilišti v Praze a Košicích, poslední období (1959--1960) před tím, než se stal důstojníkem z povolání, se vojenskému řemeslu učil v Dělostřeleckém učilišti v Martině. Studium zakončil úspěšně -- z pětadvaceti odborných předmětů měl pouze ze střelecké a ženijní přípravy chvalitebnou, jinak samé výborné.

Mladý poručík Lorenc nastoupil do funkce velitele čety 260. protiletadlové dělostřelecké brigády 2. vojenského okruhu, po přeškolení v kursu důstojníků radiolokace se pak stal pátračem -- velitelem velitelské čety 257. protileteckého dělostřeleckého pluku téže brigády. Kariéru v Československé lidové armádě vhodně doplňoval postupem v politické hierarchii -- nejprve byl předsedou základní organizace Československého svazu mládeže a členem plukovního a baterijního výboru, za kandidáta KSČ byl přijat u vojenského útvaru 6001 v červnu 1960, plnohodnotným členem strany se stal v březnu 1962.

Určitým zlomem v Lorencově kariéře bylo jeho působení ve skupině elektrotechniky a radiotechniky katedry základů radiolokace Vyššího dělostřelecko-technického učiliště (od října 1963), které v polovině července 1965 vyústilo v jeho povolání k řádnému studiu Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně -- specializace radiolokace. Po dvou letech působení ve výboru ZO KSČ posluchačů katedry se v listopadu 1967 stal jejím předsedou, ve funkci setrval až do prosince 1968.

Přestože podle vlastního tvrzení Lorenc v letech 1966--1970 strávil nejvíce času ve studovně brněnské univerzitní knihovny a na přednáškách, stačil zaujmout správné stanovisko k dramatickému politickému vývoji. "Můj kladný poměr k SSSR i jiným socialistickým státům nebyl narušený ani v roce 1968. (...) Později jsem však pozoroval, že kritika chyb přestává být kritikou a začíná být otevřeným útokem na vedoucí úlohu strany v naší společnosti, což mně jako straníkovi a příslušníkovi armády nebylo lhostejné. Pozoroval jsem, jak postupně strana ztrácí kontrolu nad situací v zemi, a nesouhlasil jsem s dobrovolným ústupem strany z vedení naší společnosti. (...) Vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy do ČSSR mě zastihl na dovolené v Rumunsku. (...) Naproti tomu, že jsem ihned nepochopil nevyhnutelnost tohoto řešení situace v ČSSR, nehodnotil jsem vstup vojsk uvedených států jako okupaci a věřil jsem, že se mi jako příslušníku armády i straníkovi dostane informací, které tento čin zdůvodní. Z tohoto důvodu jsem se nezapojil do žádných protisovětských akcí." (Květen 1970).

NEPŘETRŽITÁ CESTA VZHŮRU

V červenci 1970 student kpt. Lorenc ukončil devět semestrů trvající studijní maratón, v jehož rámci absolvoval všechny odborné, politické i jazykové zkoušky na výbornou. Státní zkušební komise Lorencovi přiznala titul inženýr.

Ministerstvo národní obrany po čerstvém absolventovi požadovalo nástup k bojovému útvaru, a to i přes doporučení vojenské akademie: "(...) má výborné předpoklady vědecko-výzkumné, respektive vědeckopedagogické činnosti či na VAAZ nebo v některém výzkumném ústavu. Zařazením k útvaru nebo svazku by byly jeho vědecké schopnosti nevyužity." Snad právě z důvodů neústupnosti ministerstva obrany přijal kpt. Lorenc nabídku speciálního pracoviště Státní bezpečnosti, součásti federálního ministerstva vnitra. K 1. září 1970 byl přijat do služebního poměru příslušníka SNB a nastoupil ke zvláštnímu odboru MV ČSSR (od června 1971 již zvláštní správa), který byl ústředním orgánem šifrové služby v ČSSR. Náčelník odboru pplk. Ing. F. Vydra ustanovil Lorence do funkce kryptologa I. stupně, zabezpečujícího výzkum teoretických problémů šifrování informací. Od počátku naplňoval představy svých nadřízených, nepřetržitě zvyšoval svou kvalifikaci (poslední zkoušku pro zastávanou funkci složil v prosinci 1974), a tak není divu, že počátkem září 1972 povýšil na majora.

Již ve druhé polovině roku 1971 Lorenc předložil "ideu" teoretického modelu šifrovacího automatu ŠA 1, jehož vývoj byl průběžně konzultován s partnerským útvarem KGB plk. Bobyleva v Moskvě. Sovětští specialisté podpořili vývoj šifrátoru, který později obdržel název PAŠA.

Počátkem května 1975 -- mj. po absolvování kandidátského minima externí vědecké aspirantury -- byl mjr. Lorenc ustanoven náčelníkem výzkumně-vývojového II. odboru zvláštní správy. Převzal zodpovědnost za přípravu sériové výroby dálnopisného šifrátoru BLANÍK, další vývoj šifrátoru PAŠA, telefonního utajovače ADAM a aplikací třídy šifrátorů řady ŠA. Služební hodnocení z roku 1976 mj. konstatovalo: "Mjr. Ing. Lorenc je všestranně schopným odborníkem. (...) Ve své činnosti je značně adaptabilní. Perspektivně je možno počítat s jeho růstem jak v oblasti řídící, tak v oblasti vědecké." Nadřízení uvedli i další postřehy: "Po krátké době si v kolektivu získává dominující postavení a stává se neformálním vedoucím. Z toho pramení i jeho sebevědomí a zdravá ctižádost. Je však ukázněný, má dobré vystupování a zdvořile jedná jak s nadřízenými, tak i s podřízenými."

Lorencova hvězda dále stoupala. V době, kdy úspěšně obhájil kandidátskou práci (leden 1977), se dočkal uznání i celý kolektiv II. odboru, jemuž bylo propůjčeno státní vyznamenání Za vynikající práci. Na základě ocenění sovětských specialistů i vedení federálního ministerstva vnitra Lorence v únoru 1977 mimořádně povýšili do hodnosti podplukovníka. K 1. říjnu 1977, kdy byl dočasně pověřen výkonem funkce náčelníka zvláštní správy FMV, se dle vlastního vyjádření stal nejmladším náčelníkem centrální správy ministerstva vnitra ČSSR. Na tomto postu již byl bezprostředně kontrolován a řízen oddělením státní administrativy (tzv. XIII. oddělení) ÚV KSČ. V říjnu 1980 schválil ministr vnitra ČSSR doc. PhDr. Jaromír Obzina, CSc., komplexní hodnocení náčelníka zvláštní správy FMV, v němž mj. stálo: "Úspěšně a rychle se zorientoval v úkolech vyplývajících pro něho z funkce náčelníka správy. Prokazuje dobré organizační schopnosti i potřebnou samostatnost a rozhodnost. (...) Pplk. Lorenc je čestné a přímé povahy, zásadový, kritický a sebekritický. Jeho výraznou vlastností je sebekázeň a náročnost k sobě samému. Jeho schopnosti a vztah k práci i k lidem jsou zdrojem přirozené autority, kterou má u svých spolupracovníků a podřízených. Je skromný, žije ve spořádaných poměrech." Za předpokladu, že by se "v širším rozsahu" seznámil "s problematikou a praxí výkonu bezpečnostní služby", byl "v případě potřeby" označen za perspektivně schopného vykonávat vyšší řídící funkci. Kariéra jakéhokoliv funkcionáře SNB byla samozřejmě neodmyslitelně spjata s postupem v hierarchii stranické. Kromě činnosti v základní organizaci KSČ Lorenc působil i jako aktivista hlavního výboru KSČ a lektor Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML) při hlavním výboru KSČ.

PRVNÍ NÁMĚSTEK MINISTRA VNITRA ČSSR

Ambiciozní plk. Lorenc byl ochoten obětovat funkci spjatou spíš s odborně vědeckou problematikou než s bezpečnostní praxí a vstoupit na neznámou půdu náčelníka druhé nejdůležitější krajské součásti SNB v ČSSR -- správě hl. města Bratislavy a Západoslovenského kraje. V polovině ledna 1981 se plk. Ing. Alojz Lorenc, CSc., stal nejprve prvním zástupcem (zároveň náčelníkem správy StB Bratislava) náčelníka bratislavské správy SNB a posléze (od 1. května) jejím náčelníkem.

O dva roky později schválila federální vláda ČSSR jmenování Lorence do hodnosti generálmajora. Ten se o svém jmenování pravděpodobně dozvěděl v Moskvě, kde strávil celý duben 1983 absolvováním měsíčního kursu vysoké školy KGB pro nomenklaturní kádry ÚV KSČ (podle představitelů KGB projevil hluboké znalosti vědeckého komunismu, speciálních i právnických předmětů a vědecké organizace práce).

Dne 1. listopadu 1985 vystoupil genmjr. Lorenc na nejvyšší nomenklaturní stupeň své kariéry -- stal se prvním náměstkem ministra vnitra ČSSR Vratislava Vajnara. Kromě plnoprávného zastupování ministra v době jeho nepřítomnosti (včetně zasedání vlády ČSSR) řídil Lorenc do reorganizace ve druhé polovině roku 1988 správu kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (pověstná X. správa SNB), správu kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (XI. S-SNB) a některé další útvary FMV, například správu vývoje automatizace, technickou správu a Vysokou školu SNB. Stručně řečeno: genmjr. Lorenc byl především zodpovědný za veškerou činnost kontrarozvědných útvarů Státní bezpečnosti "po linii" vnitřního zpravodajství a ekonomiky (včetně krajských 2. a 3. odborů), za sledování a perzekuci všech občanů ČSSR (v některých případech i cizinců) považovaných normalizačním totalitním systémem za opozičníky či osob jakýmkoliv způsobem narušujících komunistický ekonomický model.

V září 1986 prošel genmjr. Lorenc posledním komplexním hodnocením své bezpečnostní kariéry: "V poměrně krátké době se seznámil se základní problematikou jím řízených úseků v měřítku FMV. (...) V této práci se pozitivně projevují dříve získané zkušenosti z práce na technických útvarech FMV." Zajímavé je i navazující hodnocení vedení ÚV KSČ: "Pokud jde o další úseky, především o řízení kontrarozvědných správ, v jejichž práci se dlouhodobě projevují závažné nedostatky, pokud jde o výslednost práce, úroveň řídící práce v rámci správ i v řízení příslušných odborů KS SNB, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, úroveň operativní činnosti a zejména rozpracování nejzávažnějších případů, budování, řízení a využívání agenturní sítě a další úseky jejich činnosti, nelze ještě -- vzhledem k poměrně krátkému působení ve funkci -- jeho práci objektivně posoudit." Zároveň měly podřízené útvary Státní bezpečnosti -- X. správa (a 2. odbory krajských správ StB) a XI. správa (včetně 3. odborů) -- věnovat "při zabezpečování účinné ochrany socialistického zřízení proti nepřátelské činnosti antisocialistických živlů (...) prvořadou pozornost zajišťování optimálních podmínek pro realizaci církevní politiky strany a socialistického státu", "podstatně rozvinout práci na úseku kontrarozvědné ochrany mládeže" (tři roky před listopadem 1989!) a dopracovat jasnou koncepci "kontrarozvědné ochrany ekonomiky tak, aby těžiště práce (...) bylo plně zaměřeno na důslednou ochranu socialistické ekonomiky před nepřátelskou a škůdcovskou činností vnějšího i vnitřního nepřítele".

TISÍCE AGENTŮ POSÍLAJÍ ZPRÁVY NA JEDINÝ STŮL

V poměrně krátkém období po nástupu Lorence na post prvního náměstka MV ČSSR byly zahájeny přípravné práce na změnách některých stereotypních metod a zastaralých postupů zpravodajské (spíše státobezpečnostní) práce. Gestorem celostátního projektu KLÍN, jehož hlavním úkolem bylo organizovat na celém území federace rozkladná opatření (narušení "akceschopnosti" vnitřního nepřítele, vyvolání vzájemné nedůvěry, narušení jeho "vazeb a spojení" a konečně diskreditaci "nositelů nepřátelské činnosti"), byla zpočátku X. správa SNB plk. Zdeňka Wiederlechnera, posléze 10. odbor nově zřízené hlavní správy kontrarozvědky (HSKR, krycím názvem II. S-SNB).

Reorganizací z podzimu 1988 první náměstek MV ČSSR gen. Lorenc značně posílil své postavení, neboť pod jeho pravomoc (kontrolu) přešly veškeré kontrarozvědné útvary Státní bezpečnosti v rámci již zmíněné HSKR (nově tedy i sledování "vnějšího nepřítele"; celkem k 28. 2. 1989 648 příslušníků), hlavní správa vojenské kontrarovědky (III. S-SNB; 969 příslušníků SNB a čtyři občanští pracovníci), správa kontrarozvědky v Bratislavě (XII. S-SNB), správa pasů a víz a letecká správa. Centrální kontrarozvědná součást -- HSKR -- evidovala k 31. 10. 1989 1575 tajných spolupracovníků typu agent, pět rezidentů, 1292 důvěrníků, 112 konspiračních a 82 propůjčených bytů (pro srovnání ke stejnému datu vedly krajské správy StB svazky 7250 agentů, 178 rezidentů, 7384 důvěrníků, 794 konspiračních a 538 propůjčených bytů). V podstatě ze všech těchto informačních pórů politické policie šly výstupy na stůl gen. Lorence. Jejich prostřednictvím získával přehled o všem podstatném, co se v ČSSR dělo. Z důležitějších součástí StB mu nepodléhaly pouze hlavní správa rozvědky (I. S-SNB) správy sledování a zpravodajské techniky (IV., VI. S-SNB), správa vyšetřování StB a zvláštní správa (XIII. S-SNB). Z titulu své funkce však dostával některé informace i z operativních zdrojů těchto centrálních organizačních celků, které navíc do jeho pravomoci přecházely při vyhlášení tzv. mimořádných bezpečnostních opatření, což byla svérázná obdoba omezeného výjimečného stavu. Jako náčelník operačního štábu FMV byl zodpovědný za organizaci "vyčleněných sil a prostředků" (v případě potřeby více než 70 000 příslušníků SNB) a jejich "efektivního" nasazení při potlačování protirežimních demonstrací či obdobných vystoupení v letech 1988--1989.

Mocenská pozice gen. Lorence byla v polovině října 1988 posílena nejen výměnou Husákova muže na postu ministra vnitra ČSSR V. Vajnara za náčelníka KS SNB Ostrava gen. Františka Kincla, ale také snížením počtu dosavadních náměstků z pěti na tři a instalací zbývajících dvou funkcionářů (plk./genmjr. doc. S. Nezvala a plk. O. Sedláka), realizovanou v polovině, respektive na konci předposledního roku před pádem komunismu v Československu.

Při posledním povýšení Lorence na generálporučíka "u příležitosti oslav Dne SNB v roce 1989" nešetřila příslušná kádrová charakteristika chválou: "Aktivně a promyšleně přistupuje k realizaci úkolů vyplývajících z nové organizační struktury jemu podřízených útvarů centrály, kde klade důraz na kvalitu a efektivnost. (...) Má příkladnou pracovní morálku, kterou vyžaduje i od svých podřízených." V průběhu letních měsíců rozhodujícího roku pro osud komunismu v satelitních státech středovýchodní Evropy stál v čele komise přehodnocující postup státobezpečnostních a zpravodajských složek represívního aparátu. Aktuálním úkolem jím řízeného aparátu se stala snaha udržet společnost, respektive její radikalizující se složky pod kontrolou a zajistit tak vedení KSČ prostor, a hlavně čas k vyřešení sporu mezi skupinou konzervativců a osob ochotných k nezbytným reformám podle sovětského vzoru.

PÁD MOŽNÁ JEN ZDÁNLIVÝ

Sedmnáctý listopad 1989 překazil jakékoliv plány vzniklé v lůně komunistické moci. Přes zrychlený společenský kvas se gen. Lorenc udržel na svém postu až do 21. 12. 1989 a posledního března 1990 -- po neúspěšném pokusu o převedení do resortu federálního ministerstva národní obrany -- byl uvolněn z řad SNB. Lorencův pád pokračoval jeho vzetím do vazby a následným vyšetřováním (spolu s plk. PhDr. K. Vykypělem a gen. F. Kinclem) ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 a omezování osobní svobody podle § 231 tr. zákona. Vyšší vojenský soud shledal koncem října 1992 obžalované vinnými. Rozsudek o půl roku později potvrdilo vojenské kolegium vrchního soudu v Praze. Po rozpadu ČSFR ale odmítl slovenský občan Alojz Lorenc, odsouzený ke čtyřem letům nepodmíněně, nastoupit výkon trestu. Slovenské vyšetřovací orgány zahájily v polovině května 1995 nové vyšetřování téhož trestného činu, které bylo usnesením vyšetřovatele krajského úřadu vyšetřování v Bratislavě v lednu 1998 přerušeno s odůvodněním, že bez aktivní pomoci orgánů České republiky (jež však určitou formu pomoci nabídly) není možno rozhodnout jinak. A tak nezbývá než si položit otázku: Opravdu šlo v devadesátých letech o konec Lorencovy bezpečnostní kariéry?

Foto ČTK
Foto PETR JEDINÁK