Lidská práva contra zákaz násilí.

Intervence bez mandátu OSN?

(Překlad článku drážďanského profesora dr. Ulricha Fastenratha týkajícího se mezinárodně právních hledisek k útoku leteckých sil NATO (Severoatlantického obranného paktu) na suverenní stát Jugoslávii v noci ze 24./ 25. března 1999. Dne 22.dubna 1999 byl uveřejněn v německém deníku “Frankfurter Allgemeine Zeitung”, dále v “Zeit-Fragen” č. 5/99 a anglicky ve švýcarském měsíčníku “Current Concerns” č. 5/1999).

Mezinárodní právo zakazuje nasazení vojenských sil v mezistátních vztazích. Tak to stojí v článku 2 Charty Spojených národů, a tak to vyplývá z mezinárodního zvykového práva. Výslovně jsou připuštěny jen dvě výjimky: individuelní nebo kolektivní právo na sebeobranu podle článku 51 Charty OSN a dále vojenská donucovací opatření podložená mandátem OSN. Sebeobrana předpokládá ozbrojený útok cizího státu na stát vlastní; jen potom se tento smí vojenskou mocí bránit a je zajištěn také pomocí dalších států. V občanských válkách, při vyhánění a dalším těžkém porušování lidských práv - jako nyní v Kosovu - je ale vojenská moc uplatňována jen na vlastním území. Tak dlouho pokud nebude vynesena za hranice neexistuje žádný stát, který by se směl bránit.

V takové situaci ovšem může pomoci Rada bezpečnosti OSN. Nejtěžší a systematicky vykonávaná porušování lidských práv jsou pokládána za ohrožení míru a z tohoto důvodu smí Rada bezpečnosti vyhlásit sankce. Vždy ovšem hrají v tomto orgánu svou roli také politická hlediska, jak při hodnocení situace tak také z toho vyvozovaných následcích. V případě Kosova sice Rada bezpečnosti zjistila na podzim minulého roku porušování lidských práv a už tentkrát vyzvala všechny zúčastněné, aby zabránili humanitární katastrofě ale o donucovacích opatřeních nebylo rozhodnuto, bylo jen zachováno stávající embargo zbraní. Bez usnesení Rady bezpečnosti neexistuje mándát OSN a tím také žádné ospravedlnění pro použití vojenské moci. Nepomůže vytýkat jednotlivým členům Rady bezpečnosti zneužití práva. Ani nemůže být z usnesení, kterým bylo zjištěno ohrožení míru, bez následků odvozeno jednostranné “prodloužení”, podle údajné vnitřní logiky, právě ve směru těchto následků.

Generální shromáždění OSN rovněž nemůže tuto mezeru vyplnit.. Na základě rezoluce “Uniting for Peace” pocházející z doby korejské války se sice generální shromáždění smí zabývat situacemi, ve kterých je mír ohrožen nebo už byl dokonce porušen, avšak Rada bezpečnosti neplní svou odpovědnost vůči zachovávání míru. To ale už potom není ten případ, když se Rada bezpečnosti nemůže probojovat k sankcím, nýbrž jen když záležitost vůbec nepřevezme do své agendy nebo ji z ní opět vyškrtne. To se stává jen zřídka, a proto existuje jen málo dřívějších případů, kterými se generální shromáždění mohlo zabývat. Přitom nemůže zmocnit k použití násilí, nýbrž jen vyslovit doporučení. Výzvu k vojenskému zásahu smí proto doporučení obsahovat jen tehdy, když k němu mají státy stejně právo.

Takové právo je uznáno od sedmdesátých let pro koloniální a jiné utlačované národy, které mají nejen právo na uddělení, nýbrž také mohou u jiných států požádat o podporu v jejich boji za svobodu. Ačkoliv se NATO-státy po dlouhou dobu jednoznačně vyslovovaly proti oddělení Kosova, uznaly nárok obyvatelů Kosova na sebeurčení formou autonomie v srbském státu. Jejich hrozbou bombardování Srbska a konečně jeho bombardováním podpořily přitom nepřímo UCK v jejím boji, který měl být ovšem podle požadavku Rady bezpečnosti zastaven.

Sporný důvod pro ospravedlnění vojenského zásahu je humanitární intervence, která je oddůvodňována různými způsoby. Má umožnit, záchranu lidi z nebezpečí života a ochránit je před nejtěžším poškozováním jejich práv. Ačkoliv letecké útoky proti Srbsku slouží rovněž tomuto cíli, neodpovídají však obvyklému obrazu humanitární intervence, totiž osvobození ohrožených lidí z jejich nouzové situace tím, že jsou vojensky ochraňováni nebo odstraněni z nebezpečné zóny..A je třeba dodat, že se dosud humanitní účel bombardováním minul svého cíle.

Připravenost Rady bezpečnosti OSN postupovat proti těžkým a systematickým porušováním lidských práv sankcemi podle kapitoly VII, stejně jako připravenost jednotlivých států za pomoci nebo i bez mandátu OSN intervenovat z humanitních důvodů v jiných státech ukazuje na obrat v mezinárodním právu. Postupuje s vývojem mezinárodní ochrany lidských práv. Je-li v Chartě OSN z roku 1945 ještě zcela bez rozdílů řeč jen o lidských právech, bylo v průběhu doby připojeno mnoho dohod a ochranných opatření. Naposledy bylo v létě minulého roku rozhodnuto o zřízení Mezinárodního trestního soudního dvora. Jeho úlohou bude potrestat provinilce, kteří jsou vinni genocidou, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti bez ohledu na jejich úřední funkce. Ochrana lidského práva ale není jen stále silněji diferencována, byla také silněji zhodnocena a postavena na roveň zákazu násilí. Poškozování práva na sebeurčení národů stejně jako těžká poškození lidských práv vytlačují zákaz násilí zpátky, což znamená krok nazpět k učení o spravedlivé válce.

Proto je nutné tuto výjimku ze zákazu násilí úzce omezit. Nejprve nesmí stát humanitární intervence v nepoměru k poškozování lidských práv. To ovšem nutně vede k jednostrannostem. Ochrana Čečenů před ruskou státní mocí nebo Tibeťanů proti Číně mohla vést ke třetí světové válce a byla by tím jistě dosažitelná jen s nepoměrně vysokými prostředky a obětmi. Několik států je tím předem vyloučeno jako adresáti humanitárních intervencí, ať jsou mandátovány od Rady bezpečnosti OSN nebo ne (přičemž proti pěti stálým členům Rady bezpečnosti už z důvodů jejich práva veta nemůže dojít k žádnému usnesení o sankcích). Právě toto je ze strany států třetího světa pociťováno jako nespravedlivé.

K tomu je ale třeba dodat, že ve společnosti států chybí objektivní instance, která by mohla posoudit velikost poškozování lidských práv a vydat oprávnění k vojenské intervenci. Už v Radě bezpečnosti OSN hrají politická hlediska závažnou roli - a neexistuje nikdo, kdo by tomu mohl zamezit. Rovněž v generálním shromáždění OSN je rozhodováno politicky. Také na regionální organizace je malé spolehnutí. Organizace pro africkou jednotu (OAU) chránila i ty nejhorší diktátory.

Internacionální soudní dvůr (ISD), jako nejobjektivnější mezinárodní instance, nemůže situaci preventivně (tedy před intervencí) a podle všech pravidel ani dokonce dodatečně posoudit. Je to proto, že suverenní státy nepodléhají automaticky jeho soudní pravomoci, nýbrž ji musí výslovně uznat. Jenom slabá třetina všech států to ale generelně udělala, přičemž často ještě s omezeními; s výjimkou Velké Británie se cvičí velmoci ve zdrženlivosti. Nedá se očekávat, že by se v příští době mohla podstatně zvýšit připravenost podřídit se této právně-kontrolní instanci - právě naopak, Francie a Spojené státy odvolaly prohlášení o svém podrobení, když jednou ISD nerozhodl v jejich smyslu.

Tak zůstává, že každý stát rozhoduje pro sebe podle principu vlastního uvážení zda existují předpoklady pro vojenský zásah. Je samozřejmě žádoucí, aby se intervenující státy opíraly o votum ostatních - jako v případě Kosova.

Rada bezpečnosti odsoudila tamější těžká poškozování lidských práv i hlasem Ruska už během posledního podzimu. Ale je téměř nemožné vázat humanitární intervenci jednotlivých států na jejich votum. Když totiž Rada bezpečnosti ví, že následek jejího hlasování může znamenat vojenský zásah jednotlivých států, přestože se sama k tomuto rozhodnutí nemůže probojovat, nebude už k tomu existovat žádné odpovídající hlasování.

Vlastní posouzení intervenujících států však nemůže dopadnout libovolně. Stojí totiž pod tlakem, že se musí obhájit před mezinárodním veřejným míněním a vůči dalším státům. Tyto přitom posuzují situaci podle vlastního hlediska, ze kterého se neoprávněná intervence nechá vylíčit jako agrese s možným následkem podpory státu proti kterému je intervenováno. Rovnováha sil v mezinárodním společenství zde udržuje svou krotící funkci.

Tento stav nemůže uspokojovat, zrcadlí ale realitu ve světě suverenních států; mezinárodní právo omezuje výkon vojenského násilí, ale nemonopolizuje ho pro nějaké centrální orgány. Když bude existovat zájem lidstva, ale ne individuální zájmy jednotlivých států, potom bude rovněž podle stavu procesu přenášeno prosazení samotného práva nějakým způsobem na státy. Tak předpokládá návrh dohody o odpovědnosti států, že u obzvláště závažných poškozování práv (které jsou označeny poněkud nešťastným, trestní právo připomínajícím slovem jako mezinárodně právní zločin) jsou všechny státy v jejich právech poškozeny. K těmto zločinům jsou přičítány: porušení světového míru, závažné poškození práva na sebeurčení národů, vážné a silně rozšířené poškozování lidských práv (přičemž otroctví, genocida a apartheid jsou jmenovány jako příklady) stejně jako masivní poškozování životního prostředí. Která protiopatření smějí státy v těchto případech použít je ovšem ještě sporné. To platí také ve vztahu ke genocidě pro kterou ISD předpokládal v jednom rozsudku z roku 1996 nejen právo na protiopatření, nýbrž povinnost jejího zabránění. Kterých prostředků má k tomu být použito nebylo řečeno.

Dne 29. dubna 1999 oznámil německý televizní vysílač ZDF ve svých zprávách, že Rusko dostalo příslib finanční půjčky ve výši 8 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu v případě, že se ruskému diplomatu Černomyrdinovi podaří přemluvit jugoslávského prezidenta Miloševiče k přijetí nařízených podmínek NATO pro ukončení náletů.