Stať vznikla z podnětu skupiny členů Konfederace politických vězňů, kteří se v březnu 1998 obrátili na jejího autora s žádostí o zpracování událostí a dat vztahujících se k některým členům nadace Interpo. Autor úkol přijal a bezprostředně po vánocích 1998 text předal. Práci vykonal bezplatně.
Text byl redakčně redigován a uveden do souladu s rokem vydání. Na doporučení oponentní skupiny byly vyřazeny autorovy osobní poznatky bezprostředně se dotýkající vyšetřování a dalších bezpečnostních souvislostí. Z několika vážných důvodů nemohou být v dané chvíli publikovány. Vybrané události roku 1999 jsou redakčně zpracovány ve zvláštní stati pod názvem Obžaloba.
Tiší a tajní společníci mají silné a slabé stránky. Slabinu spatřuji tam, kde autor neuvedl jména sou-dobých tajných společníků funk-cionářů nadace Interpo. Těch, co působí ve zpravodajských a zvláštních policejních službách, v Národním bezpečnostním úřadě, v justiční soustavě, na různých místech v resortu ministerstva vnitra a policejním sboru, v českém politickém a veřejném životě. Je škoda, že autor zůstal jen u konstatování, že v Bezpečnostní informační službě pracuje pět až deset procent příslušníků pro organizovaný zločin, a že ve speciálních policejních útvarech je organizovaným zločinem úkolováno okolo dvaceti procent policistů.
Ke kladům práce patří důkladná, místy až detailní, znalost členů prezídia nadace Interpo. Autorem zpřístupněná dokumentace do-kládá, že se popisované děje zakládají hlavně na listinných a dalších důkazech. S pozitivní odezvou se jistě setká snaha důsledně rozlišovat mezi fakty a domněnkami. I když na mnoha místech Tiší a tajní společníci působí dojmem, že jejich autor ví mnohem více, než napsal.
Sympatický na práci je záměr ponechat v tak složité kauze co možná nejvíce závěrů na čtenářově úsudku. A to i v případě vyslovených pochybností o vůli vysokých představitelů politického života pronásledovat organizovaný zločin a jeho prorůstání do politických stran, státních a ústavních orgánů. Sledování operace "čisté ruce" sociálně demokratické vlády pochybnosti jen zesilují. Nejen proto, že v zájmu udržení opoziční smlouvy s ODS nešetří machinace ve financování občanských demokratů a švýcarská konta činovníků ODS. Nešetří ani záhadné sponzory ODA z kont na Panenských ostrovech či finanční zdroje bývalých představitelů ODA a podobně. Nešetří dokonce ani téměř úspěšný pokus o zavraždění nepohodlného svědka sponzorování so-ciální demokracie, velko-podnikatele Ivana Lhot-ského, vysokého důstojníka komunistické špionáže. Pod-robnosti přineseme za čtrnáct dní v příštím čísle Necenzurovaných novin 04/2000.
Operace čisté ruce zatím přinesla něco přes dva tisíce nekvalifi-kovaných podnětů k zahájení vyšetřování a vazebné stíhání exministra financí Ivo Svobody a Barbory Snopkové, jejichž jména nalezneme už v povestném fondu CONCUS, založeném před „sameto-vou revolucí. Absurditu tohoto přístupu vystihuje obyčejná zkušenost, která nás přesvědčuje o tom, že čísla sama nic nevyřeší. Policejní sbor ani státní zastupitelství nemají takový počet pracovníků, který by podněty zvládl.
Každý po přečtení Tichých a tajných společníků pravděpodobně dospěje k závěru, že i stíhání Svobody a Snopkové vyvane do ztracena. Tendenci potvrzují ústně kolující zprávy o nátlaku Stanislava Grosse na ředitele Inspekce ministra vnitra Mikuláše Tomina a další vysoké policejní funkcionáře. Podle nich mají volit postup, který by vedl k odložení trestního stíhání obou bývalých představitelů ČSSD, za jejichž raketový politický vzestup se Gross létech 1995 a 1996 osobně zasadil.
Činnost skupiny osob okolo prezídia nadace Interpo je už dvacet let policejně dokumentována. Tedy i po listopadu 1989. K jejímu rozkrytí nedošlo. Možná i proto, že nebyla důkladně objasněna styková báze velkého počtu osob, které v kauze hrály a hrají role různého významu v podsvětí, advokacii, orgánech činných v trestním řízení, politických stranách a ve veřejném životě.
Tiší a tajní společníci byli předloženi k oponentuře odborné skupině. Přes kritické výhrady ji členové shledali za vhodnou k předložení ministrům Zemanovy vlády i parlamentním poslancům a senátorům jako výzvu k činu. Bude jim zaslána hned po vytištění. Jsem přesvědčen, že Tiché a tajné společníky uvítají všichni, kdo touží žít ve slušném státě.
Jaroslav Vlček a kol.:
Bezpečnostní koncepce ČSSD
Dokument z předvolební kuchyně ČSSD byl dokončen v září 1997. Pozornému čtenáři neunikne, že již v době vzniku a mnoho měsíců před tzv. sarajevským atentátem, který vedl k pádu vlády Václava Klause, jeho autoři tuto událost a na ni navazující předčasné parlamentní volby v roce 1998 předvídali. V dokumentu neskrývají přesvědčení o tom, že ČSSD volby vyhraje a po převzetí vládní moci sociální demokracie "zabuduje do bezpečnostních složek osoby oddané zákonu". Mnoho signálů potvrzuje, že se tak neděje, a že naopak dochází k instalaci osob ochotných podřizovat se zájmům skupin ve vedení ČSSD.
Koncepci Vlčkova týmu doprovázejí rozporné fámy. Podle jedněch ji vytvořila skupina dvaatřiceti nebo dvaačtyřiceti odborníků na zpravodajskou a policejní problematiku. Z nich podstatná část stále slouží v bezpečnostních složkách. Jejich jména až na několik výjimek údajně nezná ani předseda vlády a ČSSD Miloš Zeman, ministr bez portfeje Jaroslav Bašta, ministr vnitra Václav Grulich, ministr obrany Vladimír Vetchý (vyučoval po celý život kádry komunistické armády proti demokratickému Západu - pozn. z N.N.), ani místopředseda vlády Jan Kavan (krycí jméno KATO) či jeho předchůdce Egon Lánský (osobní data se shodují s daty agenta III. Správy StB-VKR vedeného pod krycím jménem Vojta). Jiné hlasy tvrdí, že ji vypracoval Vlček sám za přispění pěti až deseti spolupracovníků.
Nic z výše řečeného se nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit. Vlček jména nesdělil. Nevyjadřuje se k tvrzením, podle nichž Bezpečnostní koncepce představuje jen jakýsi úvod, jehož jednotlivé kapitoly jsou rozvinuty ve zvláštních několikaset stránkových svazcích. Mají obsahovat i konkrétní jména osob, které měly být po Vlčkově nástupu do vlády v bezpečnostních složkách rozmístěny do vysokých řídících a velitelských funkcí. Pravděpodobnost verze se zdají potvrzovat skoupé Vlčkovy náznaky, podle nichž každý z koncepčních spolupracovníků měl v záloze osobní pěti až desetičlenný tým, se kterým měl po volbách nastoupit do svěřených úřadů.
Zvláštní osudy Bezpečnostní koncepce naznačují, že fámy byly brány vážně i ve špičkách ČSSD. Některým funkcionářům sociální demokracie dokument nahnal strach. V soukromí ho začali označovat za plán na bezpečnostní puč, který musí být za každou cenu zmařen. Obavy násobil fakt, že projekt začal v roce 1997 získávat podporu v regionálních organizacích sociální demokracie a ohrožovat tak ministerské ambice skupiny, která se cítila být vyvolena k řízení bezpečnostní politiky státu.
Podle parlamentní evidence návštěv Poslanecké sněmovny Vlček 17. září 1997 Bezpečnostní koncepci osobně předal Zemanovi v jeho tehdejším Úřadu předsedy sněmovny. Aktu se účastnil předseda pražské organizace ČSSD Karel Šplíchal a dalších osm osob, které na projektu pracovaly. Dokument neobsahoval speciálně rozpracované kapitoly a obsáhlý svazek tzv. vnitřního zpravodajství, takže jsou známé jen jejich tvůrcům.
Akt předání byl smluvenou formou účasti v tehdejším vnitrostranického konkurzu ČSSD na tzv. resortní projekty. Poslední termín k jejich předání byl stanoven k datu 15. listopadu 1997. Jak se později ukázalo, nikdo z ostatních členů ČSSD podobný dokument k bezpečnostní problematice nepředložil.
Předseda sociální demokracie a sněmovny Miloš Zeman prostřednictvím tehdejšího šéfa ústřední bezpečnostní komise ČSSD Petra Ibla (další důležité informace k osobě Petra Ibla přineseme v N. N. 04/2000 - pozn. N. N.) požádal Vlčka o souhlas k předání koncepce předsedovi poslaneckého klubu ČSSD Stanislavu Grossovi, který po nějaké době spis Vlčkovi vrátil. V prosinci 1997 už kopie kolovaly mezi vyššími funkcionáři sociální demokracie a jejich přáteli v jiných politických stranách. Mnohé pasáže byly doslova opsány do předvolebního programu ČSSD. Souběžně s tím začala sporadická kritika dokumentu. Na stránkách pražského Demokrata Jaroslav Bašta koncepci v části věnované zpravodajským službám nazval plánem na vytvoření "StB s lidskou tváří". Upozornil na možné trestní stíhání těch, kdo by ji chtěli zveřejnit a ocenil pasáže věnované resortu ministerstva vnitra.
Do dalšího vývoje zasáhla tzv. bamberská aféra. Mimořádně se v ní angažoval Karel Machovec jako představitel vnitrostranické skupiny Stanislava Grosse a Petry Buzkové. Aféra, v níž se Zeman neváhal uchylovat k veřejným lžím, Vlčka a jeho tým z politiky vyřadila. Záporně se promítla do volebních výsledků ČSSD.
V létě letošního roku premiér Zeman začal prostřednictvím šéfa sboru poradců předsedy vlády Miroslava Šloufa vyjednávat nástup Vlčka a jeho týmu do bezpečnostních složek. Podle zdrojů v Úřadu předsedy vlády ministr Bašta vyslovil se záměrem souhlas. Jednání smetla ze stolu tzv. aféra benzinových karet. V jejím pozadí se opět objevil Machovec.
Aféra se po obvinění Vlčka výkonným místopředsedou ČSSD Karlem Kobesem (představitel skupiny Grosse a Buzkové) "Vlček karty přinesl do Lidového domu" stala druhou politickou popravou Vlčka a jeho týmu. Konala se pravděpodobně i v zájmu záchrany prestiže premiéra Zemana.
Podle personálu restaurace Na hrádku v Praze 4 - Kunraticích benzinové karty pro ČSSD od tehdejšího šéfa Chemapolu Václava Junka osobně převzal Miloš Zeman v průběhu společné večeře dne 17. října 1995 konané okolo páté hodiny odpoledne.
Aféry z neznámých důvodů vyvanuly do ztracena. Přesto za pozornost stojí fakt, že v žádné z nich, a v žádné z Vlčkem vykonávaných pracovních a politických funkcí, nikdy nedošlo k jeho obvinění z osobního obohacování a špatného hospodaření s mnohasetmilionovými peněžními prostředky, za které ve svěřených funkcích osobně odpovídal.
Prostudování Bezpečnostní koncepce umožňuje vytvořit si základní představu o rozsahu a zvláštnostech otázek týkajících se bezpečnosti státu. Na škodu nebude ani znalost Vlčkova přístupu k problému a dění, které se kolem dokumentu odehrálo. Ukazuje hloubku zasaženosti ČSSD komunistickými manýrami. Vzdalují sociální demokracii vlastní tradici strany slušných lidí práce a vedou čelné funkcionáře k podivné netečnosti a nečinnosti podlamující věrohodnost České republiky v očích spojenců v Severoatlantické alianci.
Výsledkem činnosti neokomunistických struktur v ČSSD je například udělení certifikátu Národního bezpečnostního úřadu bývalému vysokému představiteli komunistické vojenské prokuratutury Jiřímu Kříženeckému. Opravňuje ho vstupovat do "přísně tajných" případů podléhajících nejvyššímu stupni utajení v rámci České republiky i Severoatlantické aliance. Za tento výsledek, stejně jako za činnost NBÚ, ze zákona osobně odpovídá předseda vlády Miloš Zeman. Jiným obrazným případem politické nezodpovědnosti je případ šéfa republikové centrály pro boj s organizovaným zločinem Jana Kubiceho, který ve svém úřadu vědomě a beztrestně odmítá vzít na vědomí vazební stíhání člena svého týmu Zdeňka Macháčka, kterého ve svých výkazech vede jako pracovníka na služební cestě.
Padělání dokumentace a financování výroby lží nebylo potrestáno. Proto se každý může domnívat, že takováto činnost Kubiceho a jemu podobných vysokých důstojníků policie nevadí ministrovi vnitra Václavu Grulichovi, policejnímu prezidentovi Jiřímu Kolářovi, ani řediteli Grulichovy inspekce Mikuláši Tominovi. Možná proto, že jako každý opisovač a zcizitel duševního vlastnictví prostě nestačí na úkoly "dobytého" úřadu, v němž skuteční tvůrci a samostatně myslící podřízení jsou pak z logiky věci hlavními nepřáteli opisovačů.