To, co v předchozím textu bylo uvedeno o stavebním závodu, tuším číslo tři, se stálým (úředním?) sídlem v Zádveřicích u Slušovic, ve skutečnosti však v Praze, lze považovat hlavně za činnost politickou, kterou JZD AK Slušovice podle předem stanoveného plánu v hlavním městě realizovalo. A jak už bylo řečeno, adresa téhle poněkud záhadné firmy by se v Praze hledala velmi obtížně. Ovšem nejenom její. Protože obdobným způsobem se tady prováděl také "soukromý" zahraniční obchod družstva či jiné "dlouhodobější" transakce. Takže něco "sedělo" ve Spofě, část na různých podnicích zahraničního obchodu, jinde zase coby "blíže neidentifikovatelné" oddělení generálního ředitelství Mlýnů a pekáren... Prostě, lidé dělali pro Slušovice, ty je platily, ale zaměstnavatel byl oficiálně někdo úplně jiný. Snad proto také většinu lidí zaměstnaných v pražských "pobočkách", kteři by měli normálně být vedeni v pracovním poměru ke Slušovicím, v počítačových "sjetinách" členů, resp. zaměstnanců Agrokombinátu, nebylo možné najít.
Takto "speciálně" zaměřená pracoviště DAK Slušovice, roztroušená po celé Praze, potřebovala ve svém čele výrazné osobnosti. Schopné čehokoliv. Už proto, že se tady dost často realizovaly "delikátní" záležitosti, navíc většinou v rozporu se zákonem. A pan předseda docent ing. František Čuba,CSc., musel všem, kteří nesli odpovědnost za "podivné kšefty", plně věřit. Takže například do "hry" zapojil i jistého JOSEFA MAŇĎÁKA, jinak páně předsedova bratrance. Ten určitou dobu dokonce vykonával funkci ředitele zmíněného stavebního závodu, i když trvale bydlel ve Slušovicích.
V době Manďákovy působnosti se činnost Slušovických dále rozšířila ještě o rekonstrukce vládních vil. Až do doby, než došlo k obrovskému maléru. Pan ředitel Maňďák totiž, někdy před koncem poloviny osmdesátých let, náhle změnil "místo pobytu". Zkrátka, "emigroval" do Západního Německa. Údajně prý nikoliv s prázdnou kapsou, a nikoliv pouze se svými penězi. Inu, byl ředitel a k tomu bratranec docenta ing. Františka Čuby, CSc. Možná i z tohoto důvodu pan Maňďák hned po svém usídlení v "Bundesrepublik" založil stavební firmu a brzy poté zahájil čilé obchody se slušovickým družstvem. A údajně nejenom s ním. Znal přece dokonale praktiky a tudíž věděl, co a jak ... Ale o to ani tak nejde. Spíš je v této souvislosti zajímavé cosi jiného. Mnozí čtenáři si pamatují, že za podobné "prohřešky" padaly "politicky" hlavy. Ti, jimž utekli v normalizačních dobách do zahraničí příbuzní, přicházeli o zaměstnání. Často je potkaly i horší tragédie. Ne tak však pana docenta ing. Františka Čubu, CSc. Zůstal předsedou JZD dál, i stranické funkce udržel. Naopak, jeho hvězda zářila víc a víc...
* * *
Josef Maňďák nebyl ovšem sám. V pozadí "pražských" transakcí stáli také jiní. Někdy na dost vysokých postech, často s vlivem na místa vysoká až nejvyšší. Například Jaroslav POLÍVKA, který pracoval na úseku zahraničního obchodu a podléhal přímo docentu ing. Františku Čubovi, CSc. Přes něj, resp. prostřednictvím jeho manželky měly Slušovice přímý vliv na ředitele Pragoexportu. Zapomenout nelze ani na Františka BĚHALA, patřícího ve své době rovněž mezi prominentní "pražské činitele" Slušovic. Cenné služby vykonával také Karel ŠTOLBA, údajně předlistopadový člen vládní komise pro elektrotechniku (tedy "kolega" docenta ing. Františka Čuby, CSc., který v oné komisi zasedal též...) a poté, už po tzv. "listopadové sametové revoluci", prý krátkou dobu i pracovník Úřadu české vlády...
K jedné z velmi výrazných postav slušovického zahraničního obchodu bezesporu patřil také Ing. Miroslav KOVAŘÍK, CSc. Ke konci osmdesátých let měl tenhle mladý ambiciózní pán dokonce z titulu své funkce náměstka předsedy DAK Slušovice zahraniční obchod "pod palcem", tudíž ho přímo ovlivňoval: Spolu s Františkem Čubou se zúčastňoval mnoha důvěrných až tajných jednání, často za stejným účelem vyjížděl do zahraničí, podílel se na obchodování se zbraněmi, udržoval těsné kontakty s vysokými důstojníky StB a s několika agenty německých tajných služeb atd.
(Tady opět malé odbočení: Jméno Jaroslav Polívka je totožné se stejným jménem uvedeným v registru agentů StB coby důvěrník, datum narození 7. 3. 1937, evidenční číslo 19822, krycí jméno KRÁL. Obdobně Karel Štolba se shoduje se stejným jménem uvedeným rovněž jako důvěrník, datum narození 10. 4. 1930, evidenční číslo 34321, krycí jméno KAREL. Pro I. správu StB, rozvědku, pracoval také Miroslav Kovařík a František Běhal...)
* * *
Mezi největší esa, která rozhodujícím způsobem ovlivnila nelegální činnost slušovického agrokombinátu v Praze, ale patřil úplně někdo jiný. Člověk obrovských možností, velkých schopností a zkušeností, avšak také mnoha tváří, a hlavně přepestré minulosti. Člověk, který dodnes hraje, byť skrytě, v legálních i nelegálních strukturách tohoto státu důležitou roli. Mnohem důležitější, než by si kdokoliv, kdo ho zná, myslel. A než by řadového občana věřícího na ideály demokratické společnosti resp. spravedlnosti, mohlo vůbec napadnout.
Jak že se onen muž jménuje? MIKULÁŠ NADAŠI. Pán, jehož životopis by vydal na několik dobrodružných románů s výrazným detektivním a kriminálním až špionážním podtextem. Fakta, která se o něm podařilo zjisit, totiž stojí za to. A to jak z hlediska Slušovic (či v první polovině devadesátých let DAK MOVY Bratislava), tak i jistých státních orgánů, institucí, podniků nebo zemědělských družstev. Nejen tehdy, ale i v současnosti. Protože MIKULÁŠ NADAŠI, to byla, a vlastně pořád ještě je, v mnoha směrech extratřída. Podvodník nejvyššího "kalibru"... A dnes "velkopodnikatel" a často ozdoba společenských akcí, které navštěvují příslušníci vysokých politických kruhů...
Než ale k této tzv. "osobnosti" tehdejšího a současného podsvětí přejdeme, sluší se zmínit o jedné maličkosti. Že totiž existují dosud někdejší svazky tzv. bývalé XI. správy StB, které se touhle problematikou slušovického družstva a jeho působností v Praze zabývaly do roku 1989. S názvem ZEMĚDĚLSTVÍ a PODNIKATEL. I o tom, že po 17. listopadu se jejich obsah částečně ztenčil. Což v dost "intenzívní" míře pokračovalo od podzimu roku 1990 do léta 1991. Tedy v období, kdy causa Slušovice hýbala veřejným míněním bývalého Československa. Takže, dnes už tam není skoro nic, co by stálo za řeč ... Proč tedy o tom tahle zmíňka? O věcech, o kterých píšeme v předešlém textu, se tam nacházely v souvislosti se Slušovicemi dost zajímavé údaje. Čili, vyšetřovací orgány tehdejšího federálního a českého ministerstva vnitra, jakož i Federální bezpečnostní informační služby, mohly být informovány, kdyby chtěly. Zřejmě však o to nestály. Proto "slušovická mafie" působí s neztenčenou silou dodnes. Anebo naopak, stály o to až moc, a proto se jisté věci vyvíjejí v aktuálním čase tak, jak se vyvíjejí. Ale o tom až později.