KOMUNISMUS V NÁS

Pokusím se ukázat, jak se projevilo postižení komunismem na parlamentu v uplynulých sedmi letech.

Úvodem několik vět o příčinách vnitřního postižení české společenské duše a jejím poznamenání padesáti lety před listopadem 1989. Největší podíl za morální onemocnění nese čtyřicet let komunismu mezi roky 1948 až 1989. Stav společnosti a jejich vůdců do velké míry předurčil způsob převratu i průběh společenské a ekonomické transformace. Důsledkem je dnešní stav.

Prošli jsme okupací a válkou. Válka rozkládá lidské charaktery. Okupace s totalitní ideologií a vládou takové postižení násobí. Tříleté mezidobí mezi roky 1945-1948 bylo jen krátkým intermezem demokratického státu. V roce 1948 ovládl naši zemi komunismus sovětské provenience. Komunistická ideologie je velké pokrytectví. Hlásá rovnost a vytváří hierarchii nerovnosti. Potlačuje přirozenou soutěž idejí a schopností. Uzákonění vedoucí úlohy komunistické strany odstranilo ze společenského organismu zpětné vazby. Mechanismy, kterými příroda v biologických a člověk ve společenských systémech zajišťují možnosti opravy chybných kroků. Výsledkem totalitního způsobu vlády je vždy onemocnění společenského organismu. Padesát let žila česká společnost v prostředí, které zpochybnilo odvěké základní lidské hodnoty. Systém byl založen a fungoval na neplatnosti nebo podmíněné platnosti morálních zákonů i práva. Trvat na poznané pravdě bylo nevýhodné a nebezpečné. Komunistický stát i jeho instituce přímo i nepřímo nutily své podřízené k podvodům. Všichni byli zaměstnanci státu. Tři generace vyrostly v duchovním prostředí, které popíralo základní civilizační hodnoty, nepokradeš, dodržíš slovo, nebudeš donášet a lhát. V různé míře poškodila tato doba morální zdraví všech. Na konci osmdesátých let zašel komunistický systém na vnitřní demoralizaci.

Byl jsem účastníkem převratu na místní úrovni a viděl průběh předání moci v místních poměrech. Od prvých svobodných voleb v červnu 1990 pak jako poslanec České národní rady. Ve volbách v roce 1992 jsem byl zvolen podruhé. Po rozdělení státu na konci téhož roku jsem se stal poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Po volbách v roce 1996 jsem pak pokračoval v třetím funkčním období. Od počátku tj. od prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance.

V obou místech, kde jsem v listopadových dnech spoluzakládal Občanské forum, mezi lidmi, kteří se při založení OF angažovali, byly osoby, které jsem později nalezl v registru tajných spolupracovníků StB. Bylo tomu tak v Telči a bylo tomu tak i v Jihlavě. V Jihlavě na zakládající schůzi byli přítomni spolupracovníci Státní bezpečnosti. Předsedou bezpečnostní komise v Jihlavě byl po několik měsíců registrovaný spolupracovník Státní bezpečnosti.

Činnosti výboru OF se účastnil kdo přišel a kdo byl ochoten, něco dělat. I u lidí, kteří se angažovali s poctivými úmysly, byl problém s pravidelnou činností a zodpovědným držením slova.

Na kandidátku OF na jaře roku 1990 se dostal, kdo měl odvahu a uměl promluvit (na volitelná místa pak už pouze ten, kdo byl zárukou, že včas nepochopí nebo neohrozí hlavní smysl hry, což se režisérům téměr vždy podařilo zajistit. Základní problém jim však hry následně přineslo obrovské a v tomto rozsahu nečekáné vítězství OF, což zajistilo zvolení do pralamentu i celé řadě lidí, kteří byly úmyslně zařazeni na kadidátkách na jinak nevolitelná místa. Ti pak v OF představovali časovanou politickou bombu - pozn. N.N.). Ustavení orgánů ČNR po volbách na prvé schůzi České národní rady bylo předem připraveno a až na výjimky byly volby předsednictva i vedení parlamentních výborů fakticky aklamací. Do České národní rady se prosadily a překročily pěti procentní hranici čtyři strany nebo hnutí. Bylo to Občanské fórum, které mělo jasnou převahu - 127 poslanců, KSČ, KDU, která byla koalici ČSL a KDS, a moravistická strana HSD-SMS.

Při jednáních poslaneckého klubu Občanského fóra se nebylo možno dohodnout prakticky na ničem. Kdo byl agresivnější, mluvil a prosazoval své názory. K Dohodě nebylo možno dojít. Při jednáních a hlasováních na plénu se nakonec hlasovalo tak, jak dohodlo vedení klubu. Všechny výbory projednávaly každou předlohu zákona. Bylo to hektické období, kdy výbory jednaly dennodenně do hluboké moci většinou o věcech, kterým nerozuměly. Ve prospěch sněmovny mohu říci, že mnoho lidí mělo dobrou vůli a vždy se našlo několik poslanců, kteří vzali za své jednotlivé návrhy zákonů. Našli si znalce nebo legislativce a snažili se pozitivně ve směru reformy zákon upravit. Charakteristické proto toto období je, že ministerstvy předkládané předlohy zákonů nebyly datované, zákony neměly sankce. Občas výbor dostal k projednání předlohu o které nebylo známo, kdo a jak ji podal. Ve výborech i ve sněmovně bylo vidět, že jediným, kdo má zkušenost s politikou a dodržují stranickou kázeň, jsou komunisté. Měli téměř stoprocentní účast na schůzích. Zvláště u zákonů s politickými, mocenskými nebo kontrolními aspekty. Věděli, o co jde a o čem je politika. Nejmenší zodpovědnost a vůbec ochotu pochopit o to jde a o co se jedná, bylo možno pozorovat u velké části poslanců Občanského fóra. Moravisté jednali a hlasovali jako odnož KSČ.

Na podzim roku 1990 došlo v klubu Občanského fóra k programovému tříbení. V říjnu se ustavil Klub demokratické pravice. Nejdříve v ČNR, o týden později pak meziparlamentní klub Demokratické pravice ve Federálním shromáždění.

Významným krokem k zakonzervování a nevyrovnání se se zločiny komunistické éry bylo urychlené prosazení a schválení Listiny lidských práv a svobod. Listina byla projednána pod velkým tlakem vedení sněmovny ve výborech a posléze plénem ČNR v listopadu a prosinci 1990. Byl to, dle mého názoru, promyšlený tah, jak získat záminku k zabrzdění a zpochybnění potrestání zločinů komunistického režimu.

V prosinci 1990 propukla v klubu Občanského fóra krize vyvolaná aférou s odměnami předsednictva ČNR. V atmosféře trvajícího entusiasmu si předsednictvo rozdělilo odměny, které podle zvyklostí ze staré komunistické ČNR, dostávali na konci roku členové předsednictva. Členové klubu Demokratické pravice z jednání odešli a požádali o reorganizaci předsednictva a vedení parlamentních výborů. Na lednovém plénu tak došlo k převolení vedení ČNR. Předsedkyní sice zůstala paní Dagmar Burešová, ale z míst místopředsedů odešli Václav Žák - zkušený manipulátor a Michal Kraus - zástupce KSČ ve vedení sněmovny. Touto volbou se v ČNR zvrátila dřívější převaha levice v OF, která bránila razantnějším reformním krokům. Důležitá hlasování jsme do té doby prohrávali. Místopředsedy ČNR se stali Jan Kalvoda a Jiří Vlach.

V roce 1991 se organizačně utváří a upevňuje své postavení Občanská demokratická strana. Stává se stranou nových lidí, kteří nastoupili svou cestu k moci a nejsou zatíženi žádnými ideologickými zábranami ani zkušeností s mocí. Z Občanského fóra se odděluje několik poslanců Občanské demokratické aliance, do níž vstupuje i Jan Kalvoda. Vytváří se klub Občanského hnutí a klub nezařazených. Opozice hraje ve sněmovně taktiku zdržování nebo blokování reformních kroků a zákonů. Postupovala jednotně a zajímavé bylo její hlasování podle klubu KSČ. Při projednávání lustrací se v té době nejlépe na povrch dostává morální marasmus v parlamentních debatách. Nejen z projevů komunistů bylo cítit, že jde především o to, zpochybnit jakoukoli zodpovědnost za dřívější činy. Z celkové atmosféry byl vždy patrný panický strach z otevření Pandořiny skříňky, že vše se doopravdy projeví. Posuzuji-li jednání a chování těch, kteří neprošli lustracemi a byli registrováni u StB (ať už jako kandidáti nebo spolupracovníci), neznám jediného, který by svým jednáním ve sněmovně nezpochybnil sám sebe.

Při projednávání privatizačních zákonů byla patrná snaha zabránit tomu, aby proces privatizace byl jasně právně regulován. Zajímavá byla podpora ze strany komunistického klubu. Mohu obecně říci, že tehdejší komunističtí poslanci, když šlo o majetek, kontrolu a sankce za nedodržování zákonných postupů, vždy věděli o co jde a podporovali neprůhlednost. V té době ještě ODS a její poslanci podporují ve své většině privatizaci a restituce. Do konce roku 1991 se ještě neprosadil vliv vedení ODS a Václava Klause na poslanecký klub a jednotlivé poslance. Hlásají podivnou ideologii. Když dostanou komunisté majetek, budou podnikatelé, ne komunisté.“ Pamatuji se dobře, jak vždy po vystoupeních, ve kterých jsem argumentoval, „že následkem nejasně definovaného a dodržovaného zákonného postupu bude, že majetek dostanou ti, kteří udělali kariéry za minulého režimu. Vzájemně se propojí a přes peníze získají znovu politickou moc. Majetek i moc budou užívat podle zvyků, které v nich vytvořil celý minulý život“. Po takových vystoupeních se mnou ve sněmovně i několik dní nikdo nemluvil.

V roce 1992 v předvolebním období, jak upadal s koncem volebního období zájem poslanců o dění ve sněmovně, prošly na posledních plénech zákonné předlohy, ve kterých byla záměrná zneužití. Stejně to platí i o privatizačních projektech, které prošly posledními jednáními vlády. Zainteresované kruhy a osoby ve výkonné sféře využili přechodného období.

Ve volbách v roce 1992 získala největší počet mandátů v České národní radě koalice ODS -KDS: 76 poslanců. Druhou nejsilnější stranou se stal Levý blok, na který se přejmenovali komunisté - 35 poslanců. Sociální demokracie získala 16 mandátů, KDU-ČSL 15, ODA 14, podivná koalice LSU složená ze strany zemědělské, zelených, bývalých socialistů 16, moravisté 14 a SPR-RSČ 14 mandátů. Vládní koalice vytvořená z ODS, KDS, ODA a lidovců tak získala ve sněmovně nadpoloviční většina 105 hlasů. Hned na začátku si dovolím konstatovat, že jasná převaha počtu mandátů ODS měla neblahé důsledky na způsob jednání a prosazování politiky i zákonů uvnitř vládní koalice i ve sněmovně. Stejně platí, že nelze uplatňovat na politické projekty v postkomunistických společnostech a parlamentech zjednodušující schémata pravice-levice. Již na podzim roku 1992 se začíná projevovat nový politický styl konsolidujícího se vedení ODS. K prosazení svých představ se občas účelově spojují s částí bývalých komunistů a nezajímá je názor koaličních partnerů - v té době především ODA a KDS. Spolupráce mezi poslanci koaličních stran ve sněmovně je zatím dobrá. Opozice jako celek stále hlasuje podle klubu Levého bloku.

Hlavním problémem podzimu 1992 je rozdělení státu a pokus o vytvoření druhé komory parlamentu - Senátu přetransformováním části českých poslanců Federálního shromáždění. Politický boj, který se rozbíhá v jednotlivých politických stranách se stává vnitřním bojem stranických elit. Jde o to, zda vedení stran se chopí poslanci zvolení do Federálního shromáždění či do České národní rady, která se má stát v lednu následujícího roku první komorou nového českého parlamentu. Připomínám na tomto místě, jak některé, z hlediska obecného zájmu nevýznamné okolnosti, mohou dalekosáhle ovlivnit budoucnost a další vývoj. Nepřetransformování federálních poslanců fakticky odstranilo Václavu Klausovi z cesty mnoho osobností, které mohly být vnitřní opozici jeho absolutní nadvládě v ODS. Je otázkou, jak by se v opačném případě tato strana vyvíjela. Rozdělení státu a vnitřní boj stranických elit o vedení svých stran se paradoxně stalo hlavním důvodem hladkého schválení naší české ústavy. Při znalosti poměrů a stavu zákonodárného sboru jsem v té době nevěřil v možnost schválení ústavy. Hlasování se nakonec stalo referendem poslanců České národní rady, kteří se chtěli stát elitou svých stran a zajistit si svou politickou budoucnost. Česká ústava byla schválena velkou většinou asi 173 hlasů. Za sebe mohu říci, že jsem pro ni v takovém ovzduší nehlasoval s lehkým srdcem. Hlasování o ústavě a jeho motivy byly jedinečnou ukázko politických mravů naší země.

Vyhlášení České republiky 1. ledna 1993 mohlo být poslední příležitostí napravit pochybení a nedůslednosti, které se staly na počátku a částečně byly sváděny na brzdící vliv slovenské části federálního státu i parlamentu. Nestalo se, propojení nové české elity s minulostí bylo příliš silné a další vývoj to potvrdil. Důkazem neochoty se jakkoli vyrovnat s minulostí byl i zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Byl jsem členem skupiny, která na zákoně pracovala mohu říci, že byla jasná snaha předložit a schválit zákon bezzubý. Když jsem to zjistil, nezúčastňoval jsem se už jejího jednání. Při projednávání ve sněmovně jsem předložil pozměňovací návrh na zákaz komunistické strany. Návrh jsem odůvodnil tím, že „demokratický stát a společnost mohou fungovat jen na jasném principu zodpovědnosti za své činy. Platí to jak pro činy jednotlivců, tak organizací“. Zdůraznil jsem, že „nejde o pomstu, ale o jasný signál pro budoucnost, že zneužití a překročení určité hranice se trestá“. Jedinečná byla reakce sněmovny, která se musí zažít, aby člověk pochopil. Během řeči bylo ve sněmovně mrazivé ticho, zatleskal jediný poslanec (Karas). Po celou dobu projednávání se mi ostatní vyhýbali. Všichni věděli, že návrh je položen vážně. Před hlasováním o návrhu bylo ve sněmovně cítit napětí. Když návrh neprošel (dostal 57 hlasů asi ze 170), bylo cítit i vidět zřetelnou úlevu. Proti návrhu hlasovala většina opozice i skalní poslanci ODS. Typické pro české poměry bylo, že po hlasování mě obklopili poslanci a poplácali mě, že jsem takový návrh podal.

I v prvé polovině roku 1993 ještě poměrně slušně fungovala spolupráce mezi koaličními poslanci. Již v té době ale začíná být zřetelně vidět, že nejlepší a nejsnazší dohodu dosahují vyjednávači ODS ve svých zájmových kauzách s částí poslanců Levého bloku vedenou Jaroslavem Ortmanem. Ukazuje se to při hlasováních. Jinak se opozice stále ještě navenek jeví jako poměrně monolitní.

K významné změně atmosféry dochází po parlamentních prázdninách 1993. Poslanci ODS ztrácejí svou individualitu, je vidět, jak o postojích poslaneckého klubu začíná rozhodovat vedení strany. Ukazuje se to při hlasováních u zákonů, debatách kolem restitucí, zpětných vazbách a kontrolních opatřeních v zákonech. V opozičních klubech v té době dochází ke sporům a začíná ve větším rozsahu rozpad opozičních klubů. Postihuje to všechny, vyjma klubu sociální demokracie. Levý blok se rozpadá a vyčleňuje se z něj nejsilnější část, která si ponechává název Levý blok. Jeho nejvýznamnějším představitelem je Jaroslav Ortmana. Označil bych tuto skupinu jako komunistické intelektuály, kteří věděli, že komunismus je mrtev, ale nedokázali překročit stín své aparátnické minulosti. Vykonali mouřenínskou službu. Umožnili v parlamentu svou činností přetransformování bývalé hospodářské a politické nomenklatury komunistické strany do ekonomické i státní sféry nového státu. Jaroslav Ortman a jeho klub byl v letech 1993 až 1995 nejspolehlivějším partnerem ODS. Pomohl prosadit některé zákony proti odporu koaličních partnerů. V druhé půli roku 1995 a v roce 1996 je nahrazuje v této spolupráci uskupení vzniklé z moravistů, zemědělské strany a některých republikánů.

Koncem roku 1993 se také odděluje jádro poslanců, kteří dávají základ klubu KSČM. Ti se orientují jasně na voličskou základnu tvrdých komunistů. Většinou je to účelová orientace. Rozpadá se spojenectví LSU i moravisté, kteří cítí, že ztratila zázemí. O všech těchto stranách se odvážím říci, že ve své podstatě byly postkomunistické.

Zajímavou kapitolou jsou republikáni či SPR-RSČ. Dovolím si je označit jako stranu účelově založenou a ovládanou jediným člověkem - Miroslavem Sládkem. SPR-RSČ především sloužila k zatemňování a zpochybňování skutečností. Výběr lidí, kteří se dostali do sněmovny v roce 1992, nebyl ještě dokonalý. Mimo poslance Vika to byli všechno lidé bez politického rozhledu. Ještě mezi nimi byli lidé ne zcela zkažení, a to vedlo při nepřítomnosti jejich nemilosrdného šéfa k pozdějšímu rozpadu klubu. Ve sněmovně hlasovali téměř vždy s komunisty a podle komunistického klubu. Protikomunistická rétorika byla účelová. Je to strana postkomunistická, která posloužila k přetransformování minulých struktur i lidí. Jedinou opoziční stranou, kterou nepostihl rozpad, ač v ní byli lidé různí, a do které naopak přestoupili během volebního období někteří poslanci z jiných opozičních klubů, byla sociální demokracie. Udržela je historická značka.

Změnu identifikace i reálného politického chování téměř všech subjektů parlamentní politické scény si vysvětluji těmito skutečnostmi. V polovině roku 1993 bylo zasvěceným jasné, že převrat skončil. Transfer majetku půjde i s pomocí lidí, kteří byli ve vládních koaličních stranách a státním aparátu, především do rukou těch, kteří měli nejlepší startovní pozici. Do rukou bývalé komunistické hospodářské i politické nomenklatury. Tito lidé do jara 1993 podporovali finančně opozici. Ta plnila svou úlohu tak, že v parlamentu blokovala jasné vyrovnání se s minulostí. Brzdila fungování právního pořádku a budování kontrolních mechanismů. Ekonomicky mocná vrstva „starých“ lidí, doplněná novými - v pozadí se v roce 1993 přeorientovává na vládní reformní strany, aby tak zajistila svůj nově nabytý majetek. Spojuje se s novu mocí a začíná ovlivňovat a později i diktovat jejich politiku. Létem roku 1994 fakticky končí období cíleného úsilí o reformu. Za poslední takový pokus pokládám snahu několika poslanců zemědělského výboru o novelizaci zákona o půdě. Byl smeten spojenými silami opozice, ministra Luxe i části koaličních poslanců. Od té doby neprošly snahy o dokončení restitucí, restituce církví, židovského majetku, neziskové právnické osoby většinou přes veto vedení ODS. Koaliční jednání kolem těchto témat byla účelová a nejsilnější strana neměla žádného úmyslu jakkoli postoupit kupředu. Zajímavé v tomto ohledu bylo chování a jednání lidovců v kause církevního majetku. Tak jak jsem mohl pozorovat v kauze navrácení lesů církví, domnívám se, že ministr Lux nikdy neměl v úmyslu vrátit církevní majetek. Majetek mohl učinit katolickou církev do jisté míry nezávislou.

ODS se stává fakticky reprezentantem a ochráncem zájmů nového velkokapitálu. Lidová strana a její vůdce přejímá tuto roli v zemědělství a lesnictví. V tichosti se nechávají zakonzervovat bývalá družstva a tolerují se jejich nelegální transformace na různé společnosti. Mluví se, ale nic nečiní, pro dokončení restitucí zemědělského majetku. Jedinečná je v tomto ohledu spolupráce ministerstva zemědělství s lidmi, kteří prosadili zhoubný model transformace lesního hospodářství. V ODA probíhá od samého počátku vnitřní konflikt mezi zakladateli, kteří trvají na programových cílech, jimiž je svobodná společnost založená na respektování zákona a pragmatickým křídlem, reprezentovaným Vladimírem Dlouhým, které chce využít možnosti, které nabízí přechodná doba. I ODA se svým dílem podílí na neblahém vývoji, který byl nastoupen. Zejména svou účastí a způsobem průběhu privatizace i řízením resortu průmyslu a obchodu. Stejně i malým tlakem na legislativu.

Období do počátku roku 1996 mohu shrnout. Komunisté a fakticky celá opozice fungují v parlamentu do konce roku 1993 jako ochránci a garanti bývalých prominentů a mocných. Brání vyrovnání se s minulostí, brzdí změny ve směru reformy vlastnických vztahů, jasné zodpovědnosti a fungování právního i kontrolních systémů. Poté někteří hledají své nové místo na osluněné straně a pracují pro to. Jiní se pomalu začínají chovat jako opozice, poukazují na chyby a zneužití. Je to dvojaká a obtížná úloha. Člověk obtížně mění svou podstatu ve svůj opak.

V reformních stranách odeznívá převratové nadšení. Do těchto stran vstoupili a do vysoké politiky se dostali jak lidé poctivých úmyslů pracující pro změnu, tak lidé, které vynesl nahoru převrat a kteří se chopili příležitosti. Všichni prožili své životy v totalitním nesvobodném systému. Ten zpochybnil jejich hodnotová měřítka a morálku. Jen velmi málo bylo těch, kteří měli rozhled a byli si vědomí základních systémových kroků, které musí být učiněny k prosazení úspěšné reformy. Nedošlo k vyrovnání se s minulostí, potrestání největších viníků a zákazu totalitní strany, která čtyřicet let sloužila cizím zájmům. Proto se neuskutečnila prvotní společenská a právní reforma, ale ideologicky se hlásila privatizace a ekonomická reforma bez jasné kontroly zákonem a hledání věrohodných nových vlastníků. V samém základu takto pojaté reformy byly vestavěny principy zneužití a zablokování reformy.

Postupně byli vyřazováni z vlivu lidé, kteří trvali na průhlednosti a kontrole procesu privatizace i reformy. Kuponová privatizace od samého počátku směřovala k zneužití a tunelování. V případě lesních akciových společností jsem od počátku roku 1993 všechny zodpovědné činitele upozorňoval na to, co se stane a nikdo nic nechtěl slyšet. Záměrně byly blokovány korekční kroky. Nejdříve jim bránila opozice s argumenty, že pravidla se nemění v průběhu hry. Její úlohu plynule převzaly vládní strany a aparáty ministerstev. Účelová slepota k důsledkům takto rozběhnutého procesu byla podivuhodná. Viděl jsem postupně se rozbíhající proces demoralizace, kde stále další a další nechtěli v tom ohromném procesu dělení majetku přijít zkrátka. Tento proces proběhl nahoře a postupně sestoupil i do malých městeček. Viděl jsem v průběhu let, jak se mění politická scéna, jak dochází k přesmyku působení politických elit. Pozoroval jsem vnitřní rozklad jednotlivců a pochopil, jak zneužití moci vnitřně zničí své nositele.

V předvolebním období roku 1996 opozice a především sociální demokraté začínají hrát ve sněmovně již úlohu skutečné opozice. Po volbách se situace dále mění. Ukázkou politické degenerace vládnoucí koalice a odtržení staronového premiéra od reality je, že po volbách, ve kterých dosud vládnoucí pravice ztratila většinu ve sněmovně - premiér jmenuje vládu, ve které, až na malé výjimky, jsou všechny staré tváře. Je to důkaz arogance a nerespektování pravidel demokratické politiky. Po volbách a fakticky prohraných volbách, se v demokratických zemích přepřahá. Nejen aby přišli noví neopotřebovaní tahouni, ale volič má dostat signál změny a zodpovědnosti. Václav Klaus a koalice dali na vědomí, že nehodlají nic na svých způsobech a prioritách měnit. Ve sněmovně prokazuje menšinová koalice svou nemohoucnost, většinu důležitých hlasování prohráváme. Jen některé činy Miloše Zemana, hodné chování slona v porcelánu, umožňují vládním stranám udržet a získat některé hlasy. Fakticky se vládní garnitura i koalice zmítá v agónii, neschopná řešit důsledně žádný problém.

Do tohoto stavu ji přivedl celý proces nedůsledné a nekoncepční politiky společenské i ekonomické transformace státu. Podivná reforma nevložila do svých základů princip zodpovědnosti. Nezačala jasným pokusem o označení a potrestání zneužití a zločinů minulé hospodářské i politické nomenklatury. Privatizace bez jasné kontroly zákonem, bez důsledného trvání na dodržování zákonností napomohla k vytvoření prostředí, ve kterém se prosadili všehoschopní. Celý proces se odehrál v prostředí, které bylo padesát let navyklé, že zákon platí jen někdy a jen pro někoho, rozhodují styky, síla a přidaly se peníze. Kupónová privatizace se svými fondy umožnila vytvořit mafiosní společenství. Tato společenství si již přímo kupují tisk a média nebo platí novináře. Došlo k jejich propojení na politiku a státní úřady. Česká revoluce a reforma ve svém dosavadním průběhu vedla k tomu, že z jednoho poměrně dobře adaptovaného parazita, kterým byla komunistická věrchuška, vytvořila systém tisíců neadaptovaných parazitů, kteří své živné médium urychleně spotřebovávají a ničí. Spojením hospodářských mafií s politikou se systém zablokoval tak, že brání vytváření zpětných vazeb. Brání novelizaci zákonů. Státní správa a úředníci často slouží někomu jinému a ne státu. I proto nefunguje policie, soudnictví či finanční úřady. Již nevěřím, že současná vládnoucí garnitura je schopna a vůbec ještě může zreformovat sama sebe a pak vykonat kroky, které by rozrušily systém vzájemných provázaností. Takové kroky a opatření by hrozily, že strhnou lavinu. Bojím se, že bude snaha řešit současnou krizi další monopolizací, která problém jen oddálí a prohloubí. České pravici hrozí dlouhodobá diskreditace.

Nadějí je, že se Česká republika dostala do Evropy a není kolem nás žádný totalitní stát. Žádná politická strana nemá možnost uchopit absolutní politickou i hospodářskou moc. Musí dojít k výměně vládnoucích garnitur, aby se zrušilo propojení mezi politikou a hospodářskou mocí. Český stát a společnost mají před sebou dlouhou a nelehkou cestu obnovy právního i hospodářského řádu. Komunismus v nás má velmi hluboké kořeny.

Čestmír Hofhanzel