Je na Marxu život?

Nic než fikce

            „Středoevropská revoluce 1989 bylo pokojné předáni moci z rukou padouchů viditelných do rukou padouchů neviditelných, kteří se obestřeli fasádkou národních hrdinů, jež postupně přeměnili v padouchy viditelné, přičemž sami zůstali padouchy neviditelnými. Čistým výsledkem jsou nekonečně čistší veřejné záchody, které dávají návštěvníkům pocit, že jsou na Západě. To samo o sobě je úspěch, nad nimž by se neměl ohrnovat nos.“

            Toto je ve velmi drobné kostičce shrnutá základní středoevropská fikce posledního desetiletí 20. století. Uvádím ji jako citát a budou-li ji lidé citovat dost často, tak se z ní citát stane, a je jedno, komu bude nakonec přiřčen.

            Kdyby tato fikce byla pravdivá, trochu by pomohla vysvětlit některé z těchto hádanek:

            Jak tytéž osoby a skupiny, které řídily komunistické tajné služby, skončily ve vedení hlavních postkomunistických finančních a podnikatelských sítí.

            Jak tyto sítě, podporované postkomunistickými zákony, tak úspěšně dokázaly oloupit své země o jejich majetek s pomocí důmyslných, vládou subvencovaných podnikatelských strategií, které vešly v lidovou známost pod jménem „tunelování“ - neboli odsávání „zhotovostněných“ majetků neviditelnými kanály do neviditelných kont v nezjistitelných bankách a fondech v neidentifikovatelných zemích.

            Jak se jim podařilo, zákonně a beztrestně, okrást své spoluobčany o úspory prostřednictvím dobře koordinovaných kolapsů bank, investičních fondů a spořitelen.

            Jak většinu veřejných ztrát z těchto loupeží uhradily vlády z daní občanů.

            Jak triliony dolarů půjček od západních zemí a soukromých západních investic zmizely z ekonomik všech postkomunistických zemí a z oběhu do nezjistitelných kont v daňových útulcích.

            Proč titíž postkomunističtí zákonodárci, politici a finanční šéfové, odpovědní za zákony, které tyto loupeže umožňovaly po celé desetiletí, létají od prezentace k prezentaci vyprávět západním podnikatelům a investorům, že doba nebyla nikdy vhodnější pro investice v postkomunistické střední Evropě než právě teď, na úsvitu nového milénia. Že střední Evropa se poučila ze svých chyb a konečně se jí daří dát vše do pořádku pro vstup do Evropy a bezpečné investice. Zplundrované podniky, které jsou dnes tak levné, představují bezpečnou záruku budoucího úspěchu, jakmile je západní podnikatelé opět postaví na nohy. Potřebují k tomu ale od západních podnikatelů nejen jejich peníze a manažerský know-how, ale především - jejich „podnikatelskou etiku“. Aby střední Evropě prý teď pomohla vytvořit „podnikatelské prostředí vlídné k investorům“.

            Povídání skvělé, šmajchlující, lákavé. A tolik upřímné, poctivé a věrohodné.

            Samozřejmě. Co tyto země teď potřebují, je další vlna poctivých a důvěřivých podnikatelů a investorů připravených nechat se okartáčovat, vysát a vytunelovat. Prostě proto, že už toho k vysávání a tunelování moc nezbývá z místních zdrojů - jak se desetiletí ráje zlodějů v sametových maskách na exkomunistických neokapitalistických tvářích chýlí ke konci. Jako vyvrcholení století všudypřítomných celosvětových a státy podporovaných loupeží, které si říkaly znárodňování, privatizace, znovuznárodňování, reprivatizace, restrukturalizace a přerozdělování.

            Západní finanční analytici spolupracující se západními rozvědkami si už dali hezkou práci pokusit se odhadnout peněžní částky, které postkomunistické bývalé špionážní mafie vytunelovaly ze svých ekonomik, západních grantů a investic do svých tajných kont na vysluněných ostrovech. I podle toho nejstřízlivějšího odhadu, založeného na zjistitelných a propočítatelných částkách, by sítě bývalých komunistických rozvědek - jestliže stále působí soudružsky - patřily mezi pět největších držitelů hotovosti na světě. To by jim dávalo schopnost skoupit nejen rozhodující podíly západních ekonomik, ale - a to je důležitější - každého demokratického politika, který si potřebuje trochu přilepšit, a každou demokratickou stranu, která potřebuje nějaké ty volební finance. Což znamená každého demokratického politika a každou demokratickou stranu v každé demokratické zemi.

            A otázka, kterou si - zdá se - všichni zapomínají klást, je tato:

            Jestliže střední Evropa je skutečně takovou skvělou investiční příležitostí, jak to, že tito špičkoví držitelé hotovostních fondů - kteří jsou navíc obeznámeni s těmito územími, ekonomikami a kulturami - tam nevracejí ani zlomeček svých peněz do reinvestic, které by jim zaručeně přinesly ty slavné obrovské zisky, na něž lákají ty poctivé trouby ze Západu?

* * *

            To všechno je samozřejmě akademická debata, prostě proto, že výše uvedené je všechno fikce. Možná, že to začalo jako jedna z mnoha možných pravd, ale, jak praví pár slavných středoevropských přísloví: „Pravda často zpochybňovaná se stane fikcí.“ A taky: „Je mnoho pravd, ale jedna fikce.“

Světem koluje několik populárních pravd, které se pokoušejí vysvětlit konec studené války a rozložení toho, čemu,president Reagan s takovým gustem říkával Říše zla. Zde jen několik příkladů:

l. Lid Říše zla řekl „máme toho dost“ a hlasoval, porůznu:

-      nohama, zanechávaje za sebou trabanty,

-      nůžkami, rozstříhávaje hraniční ostnatý drát na snadno prodávatelné suvenýry,

-      klíči, vyzvánějícími sametovou něhou, láskou a pravdou,

-     kulkami, do hrudi Ceaušescovy

2. Zkorumpovaní vůdci Říše zla uznali, že komunismu se nepodařilo uskutečnit Marxův sen spravedlivé, rovnoprávné a prosperující společnosti a prohrál závod s demokratickým kapitalismem, jehož prokázaně nadřazené prvky a hodnoty teď musí přejímat, aby vůbec přežil.

3. Dva razantní američtí presidenti s přezdívkami Cowboy a Masterspy vyšachovali ty ruské komunistické padouchy tím, že, porůznu:

-    vyhráli pokerovou partii fiktivním trumfem zvaným Hvězdné války, jimž se nemohlo nic vyrovnat

-    odzbrojili Říši tím, že jí nabídli neomezené množství hotových peněz na restrukturalizaci mečů v pluhy.

Všechny tyto snadno uvěřitelné pravdy mají za úkol inspirovat k optimismu lid „osvobozené“ Říše a uchlácholit do dřímoty dobromyslníky na Západě. Aby se ale svět neupil k pádu pod stůl ve šťastné extázi, či nerozplynul v obláčku nesnesitelného věčného míru, někteří zlomyslníci ihned spěchali poskytnout rozumnou rovnováhu chmur.

Jeden z jejich příběhů zní tak pravděpodobně, že to může být zase jen fikce. Objevil se poprvé v roce 1995 v ruském časopisu Sověršenno sekretno - čili Přísně tajné - a od té doby v překladech v různých okrajových publikacích. Je psán formou osobních vzpomínek a autorem údajně je „bývalý šéf prognostického oddělení Centrály I. správy (rozvědky) KGB“, jistý generál jménem Michail Ljubimov. A čte se jako synopse scénáře na prvotřídní špionážní film.

***

V roce 1980 je generál Ljubimov (role jak ušitá pro Gene Hackmana) dostává zadáno řídit nebývalou prognózu a analýzu. Jejím cílem je vypracovat všechny možné představitelné alternativy předpovědi stavu Sovětského svazu na deset let dopředu, s použitím nejmodernější počítačové techniky a „desetitisíců údajů a faktorů“. Zakázku zadává jistý Jurij Andropov (Robert de Niro). Andropov je ten pán, který’ tahá za všechny provázky, když Říši zla oficiálně stále ještě vládne senilní Brežněv (mistr podpůrných rolí Jack Lemmon) na základě slavné „Brežněvovy doktriny“.

Deset nejoptimističtějších alternativ, na které Ljubimov se svým výzkumným personálem (většinou mladé dlouhonohé ženy vypadající jako Kim Basinger) dokáže přijít, vede k nezadržitelnému totálnímu hospodářskému a politickému kolapsu Sovětského svazu. To už samozřejmě řadu let několik západních ekonomů pokládalo jen za otázku času. Ale zde máme ryze rusky melodramatickou postavu generála Ljubimova ve stavu „úžasu, nic takového jsem neočekával“ (znamenitá příležitost pro Hackmanův talent).

Ljubimov odevzdává výsledky svého výzkumu šéfovi Direktoriátu generálu Krjučkovovi, „člověku náročnému, ale spravedlivému“ (Walter Matthau).

Krjučkov si je prohrabuje dva týdny (prohrabávání patří k Matthauovým největším talentům) v různých působivých ruských lokalitách plných mladých dlouhonohých žen podobných Kim Basingerové, než je vrátí Ljubimovovi s významným povzdechem prozrazujícím strach (významné povzdechy patří k dalším Matthauovým talentům) a s těmito slovy: „To musíte vyřídit přímo s předsedou Andropovem.“

Zde mu samozřejmě ulítl jazyk, protože Andropov se stane předsedou teprve po Brežněvově smrti v listopadu 1982. Prozrazuje to ale, že Krjučkov dobře ví, kdo Říši vládne a jak.

Ljubimov navštíví Andropova v Ljubljance a své nálezy se mu snaží vysvětlit. Andropov pozorně naslouchá a nedává najevo žádné emoce (jeden z velkých talentů de Nirových) a přátelsky setkání uzavře.

Krjučkov si Ljubimova předvolá a sdělí mu Andropovův příkaz, aby Ljubimov okamžitě odešel do důchodu. Tím se mu zároveň odebírá záložní hodnost KGB, auto KGB s šoférem a přístup ke speciálnímu lékařskému ošetření KGB. A musí odevzdat všechny stravenky do závodní jídelny KGB.

„Neuvěřitelná krutost,“ mumlá si Ljubimov, jak prochází matlavými ale působivými ulicemi Moskvy. V zaostřeném záběru na jeho ublácené nohy sledujeme několik párů dlouhých noh mladých žen podobných Kim Basingerové. V přesunu záběru z dlouhých noh mladých žen na dlouhé nohy mladých žen sledujeme velký počet mladých dlouhonohých žen pomalu se posouvajících dlouho frontou vzdát poslední poctu Leonidu Brežněvovi, jehož mrtvola leží na katafalku, v listopadu 1982. Nad ní Andropov truchlí coby nový předseda a zamyšleně sleduje to dlouhé procesí dlouhých noh mladých žen procházející kolem.

Ljubimovovi, v posteli s mladou dlouhonohou ženou, u hlavy zazvoní telefon.

„Dobrý večer, Michaile Petroviči, poznáváte mě?“, ozve se mužský hlas.

„Je mi líto, nepoznávám,“ odsekne Ljubimov, slyšitelně otráven.

„Nepamatujete si už svoje prognózy?“ směje se ze sluchátka hlas předsedy Andropova.

„No ovšem, moje nešťastné prognózy.“

„Vaše skvělé prognózy, Michaile Petroviči,“ opravuje Andropov a zve okamžitě, uprostřed noci, Ljubimova do své rezidence na přísně tajné poslání.

***

A abychom dlouhý příběh zestručnili, už jen v kostce toto - Ljubimovovo poslání vychází z této základní premisy:

Láska ruského lidu k socialismu vyrůstá z jeho lásky ke kapitalismu. Sovětská antikapitalistická propaganda přinesla opačné výsledky a lid jí už nevěří. Lid se musí opět naučit nenávidět kapitalismus celými svými vnitřnostmi. K tomu je nutné mu nasadit tu nejkrutější a nejbezohlednější formu kapitalismu ovládanou zákonem džungle, chaosem, anarchií, bídou a zločinem. Andropov tomu říká Operace Golgota a rozepisuje ji do čtyř dějství:

1. Totální rozklad politické a ekonomické soustavy celého sovětského impéria.

2. Nastolení bezohledného, bezzákonného svobodného podnikatelského chaosu, který viditelně vynese na povrch kriminálníky a pro obyčejné občany učiní život nesnesitelným.

3. Záměrné prodlužování chaosu zároveň s oživováním socialistických ideálů v zákulisí.

4. Opravdová socialistická revoluce, kterou ochotně podpoří všichni Rusové, ne-li všechny národy říše.

Střední Evropě bude přidělen velmi speciální úkol: hrát si na to, že se stává pravou demokracií toužící po obnově západních hodnot. Musí to být pro Západ tak věrohodné, že přizve Středoevropany do svých politických, vojenských a ekonomických struktur. Jejich prostřednictvím reaktivizovaná síť KGB pronikne do západních finančních, politických, vojenských a ekonomických center. K tomuto účelu se budou pěstovat prominentní disidenti s nezpochybnitelnými demokratickými zásluhami, kteří budou, ať už vědomé či nevědomě, hrát tu fasádu, která Západ zbalamutí do poskytování půjček, investic, grantů, know-how a zaškolování pro ten nejinteligentnější středoevropský personál ovládaný KGB.

Západ bude věřit, že vyhrál studenou válku, aniž si všimne, že opět prohrál mír. Nebudou se již muset vydávat obrovské peníze na zbrojení a KGB bude Západ ovládat prostřednictvím finančních transakcí, bleskurychlých informací a dezinformací a šikovně rozmístěnou sítí soudruhů v rolích nadnárodních podnikatelů a bankéřů toho pravého kapitalistického plemene. Západní politické struktury jako NATO a EU se budou postupně centralizovat, byrokratizovat, harmonizovat a konvergovat, čímž se stanou snadněji ovládatelné. Prostřednictvím celosvětové bankovní sítě KGB bude možné rozkládat a znova oživovat celá průmyslová odvětví a celé národní ekonomiky, podle toho, jak budou užitečné nebo loajální. Prostřednictvím elektronické technologie a všudypřítomných počítačově registrovaných číslovaných plastikových karet, čipů a kamer, se soukromí jednotlivců všude na světě stane dávnou historií. Navždy.

***

Andropovova Operace Golgota se dává bezpečně do chodu ještě než Andropov umírá v roce 1984. Muž, vybraný a šlechtěný na jeho nástupce a na rozjetí této estrády na otevřeném světovém jevišti se jmenuje Michail Gorbačov (Tom Hanks a prvotřídní maskérství navržené na Oscara). Estráda dostává univerzálně snadno vyslovitelné a zapamatovatelné jméno Perestrojka - což znamená totéž jako restrukturalizace a zápa-dnímu divákovi přináší ve slově trojka subliminální nádech návratu ke starým dobrým ruským bukolíckým předbolševickým tradicím. Nový herecký styl, v němž se hraje - kombinace Mejercholda, Vachtangova a Stanislavského - se pojmenovává stejně vyslovitelně Glasnosť - což vzbuzuje důvěru, že se bude mluvit hlasně a snad i věcně a srozumitelně.

V ruské lidové moudrosti se definují takto:

„Što takoje Perestrojka,“ táže se soldát Peťka svého důstojníka Čapajeva.

„Nu,“ odpovídá Čapajev, „v perestrojce budeš mít stejnou papachu, stejný kabát, stejné boty a stejné jídlo jako tvoji důstojníci.“

„Charašo,“ libuje si Peťka. „A što takoje glasnosť?“

„V glasnosti budeš smět říkat každému všechno, co budeš chtít.“

„Všechno?“ „Všechno!“ „Každému?“ „Každému.“ „Včetně vás?“

„Včetně mě. Ale pak nebudeš mít ani papachu, ani kabát, ani boty, ani jídlo.“

Elegantní a vtipný Gorbačov a jeho sofistikovaná žena Raisa (Meg Ryan) se okamžitě zalíbí publiku zahraničnímu a zprotiví publiku domácímu. Na pěstování důvěry zahraničí Gorbačov nastuduje pohotově briskní kousky dialogu jako:

„Jaký je rozdíl mezi Gorbačovem a Dubčekem?“

„Dvacet let.“

A svět civí s hubou otevřenou. Jaká to lidská tvář. A tentokrát - tvář, která po sobě nenechá šlapat. Dubček - to byl jen sen romantických Středoevropanů. Tentokrát je to naostro. Tentokrát je to nadobro.

Na světovou premiéru svého šarmu je Gorbačov vyslán na setkání s Margaretou Thatcher (mistrovský výkon Robina Williamse). Tu toto setkání inspiruje, aby Ronaldu Reaganovi (hraje Ronald Reagan) sdělila tu slavnou větu, která změní svět: „S tímto pánem můžeme dělat business.“

I s udicí

Mezitím doma v politbyru, prý podle silně nespolehlivých, ne-li fiktivních pramenů informací, v listopadu 1987 Gorbačov ujišťuje: „Gaspada i tavaryšči, nelekejte se všeho, co slyšíte o glasnosti, perestrojce a demokracii. Ty jsou jen pro zahraniční spotřebu. Naším cílem je odzbrojit americký národ a ukolébat jej k spánku.“

Vše čistá fikce, samozřejmě.

A pak se sesypou maďarské ostnaté dráty a berlínská zeď. Odtáhnou sovětské okupační jednotky. Nastoupí Walesa (krycí jméno „Bolek“ - pozn. N.N.) a Havel. Havel dojímá svět svou lidskou a nesobeckou výzvou k Západu: „Chcete-li pomoci nám, pomozte prosím Rusku.“

Deset let poté, po vstupu do NATO a na prahu Evropské unie, je průměrný HDP střední Evropy nižší než v roce 1989. Růst přijmu u obrovské většiny obyvatel je sotva poloviční ve srovnání s růstem cen. Banky a podniky krachují. Nezaměstnanost roste. Česká republika, vždy pokládaná za předvoj středoevropského pozápadňování, se hemží ruchem oživených sítí KGB - už uvnitř NATO. A nereformovaní, nekajícní a nestydatí komunisté v průzkumu za průzkumem dostávají 23% a jsou na cestě stát se opět nejpočetnější stranou.

 

***

Paměť vymazaná.

Ale záchody čistší.

Rutiránii se vrací humor

Od roku 1990 z postkomunistické střední Evropy přicházel jen jeden nový vtip:

Na trávníku na Pražském hradě klečí starý penzista a jí trávu. Prochází kolem prezident Havel, dívá se na něho s pocitem trapnosti a dá mu padesátikorunu se slovy: „Prosím vás, jděte někam na oběd.“

Den na to, na tomtéž trávníku tentýž starý penzista opět jí trávu. Prochází kolem předseda vlády Klaus, dívá se na něho s pocitem trapnosti, dá mu šest korun a odposunkovává ho pryč. „Co sakra se šesti korunama?“ ptá se starý pán. „Sedněte na tramvaj a jeďte do města, tam je tráva zelenější.“

Vtip? Nepochybně. Humorný? No --

V posledních deseti letech dvacátého století se Středoevropané brali nesmírně vážně a ze všech sil se snažili přesvědčit své západní bratrance, že si zaslouží k nim patřit a že k nim vždycky patřili. Po deseti letech se ze všech sil snažili přesvědčit sami sebe, že demokracie západního stylu, postavená na důvěře, spolehlivosti a charakterové integritě, je jim tak přirozená, jako ten vzduch co dýchají.

Zapomněli na jedno. Po staletí je jejich západní bratranci nevnímali nikdy jako nic jiného než hordu cirkusáků. Zábavných, ale cáklých excentriků ze „vzdálených zemí, o kterých toho víme málo“ - chceme-li citovat britského premiéra po návratu z jednoho veselého středoevropského výletu v září 1938. Bizarní tvorové ze zemí s nevyslovitelnými jmény, ležících tam někde za mlhami vídeňských lesů, v bažinatých, jezerních a horskými hrady posetých krajin plných víl, skřítků, čarodějnic, cikánů, upírů a psychoanalytiků - v oblasti, kterou Angličané matně znali pod pohádkovou přezdívkou Ruritania.

Kdysi nekonečná studnice čardášových šumařů, polkových juchačů, medvědářů, provazolezců, polykačů ohně a talmudických učenců, z nich, když si je vezmete domů a naučíte je chování, byste dokázali udělat filmové producenty. Česnek přežvykující, slivovici hltající, houby sbírající kmeny, které daly světu osobnosti jako hrabě Dracula, víla Rusalka, a Sigmund Freud. A přítulné ženy s laskavými ňadry, chlupatýma nohama a zarostlým podpažím, které ve vás už v ranní špičce vzbuzují choutky nemytým pižmem včerejšího vášnivého sexu.

Mnohý západoevropský návštěvník stále vnímá střední Evropu v tomto romantickém světle a při první návštěvě se zajíká úžasem, jak opravdově a úžasně čisté ty záchody jsou. Ale mnohý západní Evropan v hloubi duše cítí, že Středoevropané k němu nikdy zcela nepatřili a nikdy patřit nebudou. Evropské předměstí, přinejlepším. Evropský horizont rozplývající se do ztracena do vzdálených stepí Matky Rusi. Vratký most nemotorně posazený přes tu propast mezi Evropou a čím to vlastně?

„Most mezi Východem a Západem“ bylo ostatně to, co si československý president Dr. Beneš romanticky představoval, že by se z jeho vlasti mělo stát po druhé světové válce, přestože se mu jeho ministr zahraničí Jan Masaryk snažil připomenout prorocky: „Po mostě se chodí.“

***

Humor a smysl pro absurdno se Středoevropanům vrátil díky objevům vykonaným během roku 1999.

Jedním bylo to, že když nastolili demokracii a volnotržní ekonomiku jak nejlépe uměli, osvobodili se od ideologické rigidity a politické diktatury, ale zaostali za svými západními bratranci tak daleko, že až na několik nápadných výjimek je mohou dohnat jen ti nejprůbojnější z jejich exkomunistických šéfů, a i ti jen po hřbetech zbytku obyvatelstva tím, že mu odsávájí daně a úspory. Politika ztratila smysl, politici se stali zbyteční. Titíž politici, které lid ještě před pěti lety vnímal jako pilné dobromyslné nadšence, se proměnili v plkající tajtrlíky.

Druhým bylo to, že když byli vysvobozeni z vnucovaného a předem plánovaného Sovětským svazem řízeného socialistického trhu, v němž byli jasnými špičkami, propadli na pospas obrovským a bezohledným celoevropským nebo globálně nadnárodním konglomerátům, které se už třásly je spolknout a rozžvýkat. Jejichž dravosti, mezinárodní struktuře, know-how, marketingové zručnosti a nedostatku skrupulí mohli konkurovat jen nízkými výrobními náklady.

Třetím bylo to, že po deseti letech rozpadu sovětské říše se síť KGB mnohem pevněji zabydlela v jejich ekonomikách a nemovitostech, než kdy byla zabydlená v jejich politice.

Čtvrtým byl vytoužený vstup do NATO, po němž okamžitě následovala vojenská akce na Balkáně, na kterou nebyl žádný Středoevropan připraven, kterou málokterý chápal a kterou ještě míň z nich podporoval. Svou přirozenou neochotu bojovat na straně svých spojenců si okamžitě dovedli obhájit jako případ, kdy žádný člen aliance nebyl ohrožen, což z tohoto vojenského dobrodružství dělalo počin nezákonný. A jejich dějinný sklon ke skepsi a cynismu v nich budil podezření, že motivy této války mají míň co společného se zachraňováním kosovských životů, než s demolicí, rekonstrukcí a ovládnutím srbské ekonomiky.

Zda měli pravdu či ne, je jedno. Důležité je to, že vstup do NATO byl tím zlomem, který střední Evropu posunul z melodramatu do komedie.

„Pro nás to znamená návrat domů, kam patříme,“ rozplýval se ještě nostalgický polský ministr zahraničí, zatímco jeho nadržený a eroticky neodolatelný český kolega se pokoušel pomilovat americkou ministryni zahraničí Madeleine Albright přímo do televizních kamer. Mezi tou pompou, slávou, důstojností a ceremoniálem jeden český časopis zaplnil titulní stránku kresbou vojína Josefa Švejka s heslem: „Raduj se, NATO, přichází český voják.“

Politický vtip, po deset let nepřítomný, se vrací s plnou vřavou do středoevropských kaváren, vináren a pivnic, do novin a na stránky internetu. Vypadá takto:

„Vy nemáte žádný image,“ říká prezident předsedovi vlády. „Navrhuji o vás rozšířit fámu, že jste inteligentní, schopný a vysoce vzdělaný.“

Nebo takto: „Skvělý návrh,“ chválí předseda parlamentu poslance. „Ale proč jste jej tak rychle schvalovali? Mohli jsme o něm debatovat půl roku.“

Vtipy „pitomostní“, kdysi vyhrazené pro politiky komunistické, si našly nový terč v ministrech postkomunistických. Tento je nový: „Koupil jsem si takovou pěknou skládačku zvanou puzzle,“ vypráví ministr financí ministrovi školství u kávy v kantýně úřadu vlády. „Na krabici je napsáno » 3 až 6 let«. Já jsem to vyřešil za šest týdnů.“

Politici, které lid kdysi obdivoval, později mu byli protivní a pak trapní, jsou po deseti letech pokládáni za ty nejlepší šprýmaře. Tento šprým se občas cituje jako prvotřídní příklad břitkého humoru vůdce českých sociálních demokratů z dob, kdy ještě býval předsedou parlamentu:

„Vláda nemá co mluvit poslancům do toho, jak mají rozhodovat o parlamentním rozpočtu. I kdyby se rozhodli, že se budou koupat v šampaňském, je to jejich věc.“

Za jedny z nejhumornějších se na konci postkomunistického desetiletí pokládají perličky z kdysi vážně braných projevů Václava Klause: „Vláda není tým odborníků, který se vypravuje na Mount Everest, kam se vezme kuchař, elektrotechnik a další. Vláda je o politice.“

„Hodnotit úspěch transformace není jednoduché. Na to neexistuje nějaký teploměr, který’ si někam zastrčíte.“

„V privatizaci nám opravdu ani na chvíli nešlo o to, zda se udrží výroba budíků nebo dětských botiček.“

„Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl džínovou bundu. To mně bylo nesmírně cizí a falešné.“

Což přispělo ke vzniku poměrně nového plemene šprýmu - šprým „hrdopyšnostní“:

„Jaký je rozdíl mezi Bohem a Klausem?“ „Bůh netvrdí, že je Klaus.“

Ten prý pokládá za humorný dokonce i sám Václav Klaus, ale ohrazuje se: „Já v žádném případě netvrdím, že jsem Bůh. Nevím, nakolik je to vtipem.“

A kdo by si před rokem 1989 pomyslel, že za deset let se veskrze egalitářští Češi zasmějí tomuto šprýmu od svého nejúspěšnějšího podnikatele Viktora Koženého, který se rád pokládá za českého Billa Gatese a který vytuneloval snad miliardu dolarů z jejich ekonomiky na Bahamy: „Ta londýnská večeře stála 13 tisíc liber. Musím ujistit, že nejsem jediný, kdo utratil takovou částku za večeři, a zde v Londýně jsou takové částky běžně na každodenním pořádku.“

A tomuto: „Já bych byl velmi rád, aby jednoho dne lidé pochopili, že co jsme udělali, bylo dobré. To je můj sen.“

***

Humor je holt procitnutí z iluze, že máme vlastní moc nad svým osudem, a od povinnosti brát se vážně.

 

BENJAMIN KURAS

Dvě kapitoly z chystané knihy, která vyjde během roku 2000 v pražském nakladatelství ELK pod názvem „Je na Marxu život?“