ZAČALA NOVÁ BITVA

ZAČALA NOVÁ BITVA
O LUSTRAČNÍ ZÁKON

Sociální demokracie
je opět „pátou“ kolonou
komunistické strany

Minulý týden ve středu 24. 05. 2000 „pustila“ poslanecká sněmovna do druhého čtení návrh skupiny pravicových poslanců na prodloužení tzv. lustračního zákona. Hlasování však předcházela bouřlivá rozprava. Náhodný divák mohl být svědkem šokující podívané. Diskuse o prodloužení platnosti lustračního zákona se změnila v ideologickou bitvu, která připomínala atmosféru v bývalém Federálním shromáždění v říjnu 1991, kdy byl poprvé návrh na lustrační zákon předložen parlamentu. Nikoho nepřekvapila skutečnost, že proti lustračnímu zákonu ostře vystoupil Josef Štrait a jeho spolustraník poslanec KSČM Vojtěch Filip, který je v seznamu StB evidován jako agent. Komunisté o své straně s oblibou prohlašují, že se od ponuré historie KSČ distancuje, ale v okamžiku, kdy dojde na „lámání chleba“ se funkcionářský a poslanecký sbor KSČM změní na Stalinovu smečku, jenž se všemi prostředky snaží mařit úsilí o potrestání komunistických zločinů a všemi silami brání i své estébácké poskoky - kolaborantské opory komunistické totalitní diktatury. Nejsou sami. Po jejich boku, tak jako v roce 1948, pevně stojí tzv. Česká strana sociálně demokratická. Zemanova vláda i poslanci ČSSD jsou zásadními odpůrci lustračního zákona a při poslední rozpravě ve sněmovně vystupovali proti prodloužení lustrací zuřivěji než komunisté. Např. soudruh Zdeněk Jičínský se odvolával na Listinu základních práv a svobod, a tvrdil, že lustrační zákon je v rozporu s tímto dokumentem, který vychází z principu rovnosti občanů, včetně rovnosti přistupu k veřejným funkcím. Jičínský dokonce neváhal zpochybnit i verdikt Ústavního soudu, jenž v demokratickém státě představuje nejvyšší právní autoritu a který ústavnost lustračního zákona potvrdil. „To, že ústavní soud tehdy s určitými korekturami potvrdil ústavnost tohoto zákona, není pro mě dostatečný důvod, abych byl přesvědčen o tom, že je to správně,„ prohlásil tento poslanec. V zápětí dodal, že Federální shromáždění přijalo lustrační zákon, protože v tehdejším parlamentu vládla atmosféra strachu. „Dnes se po této stránce nemusíme bát “ zdůraznil Jičínský. V tomto bodě se zřejmě pan poslanec nemýlí. Dnes už se opravdu nemusí bát o osud bývalých funkcionářů KSČ, přislušníků StB a jejich spolupracovníků. ČR se může pochlubit světouvou raritou : v našem parlamentu sedí zástupci zločinecké organizace, poradce předsedy vlády řídí prominent promoskevského totalitního režimu, ministrem zahraničí a koordinátorem českých tajných služeb je Kato s víc než pochybnou minulostí, bývalý šéf Fondu národního majetku je vyšetřován pro zfalšování lustračního osvědčení a bývalí policejní důstojníci, kteří veleli masakru na Národní třídě dostali podmínečné tresty. A to je pouze velmi skromný výčet výsledků „nelidského pronásledování„ těch, kteří dlouhá léta porušovali lidská práva takřka denně. Deset let se bývalí političtí vězni a hrstka pravicověji orientovaných poslanců zoufale snaží o potrestání komunistických zločinů a tento lustrační zákon je vlastně jedinou zákonnou normou (i když bez jakýchkoli sankcí za její porušení - pozn. NN), kterou se podařilo v této oblasti prosadit do českého právního řádu. Přitom jde o naprosto nedostatečný zákon, který nikoho netrestá za zločiny, které v minulosti spáchal. I tato nepatrná obrana před nástupem zločinců do nejvyšších funkcí však komunistům a sociálním demokratům leží v žaludku. Naše redakce přináší zkrácený a redakčně upravený přepis stenografického záznamu z jednání poslanecké sněmovny o prodloužení platnosti lustračního zákona. Každý čtenář si tak může udělat vlastní názor na „kvalitu“ části našeho poslaneckého sboru. Místy je to čtení jak vystřižené z Rudého práva.

Úvodní slovo k novele lustračního zákona přednesl její spoluautor poslanec ODS Václav Krása.

Poslanec Václav Krása (ODS): Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte, abych vás jménem navrhovatelů seznámil s jednoduchou novelou zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR, ČR a SR, ve znění pozdějších předpisů. Nadále budu používat termínu „ lustrační zákon“, protože se obecně pro zákon vžil. Řekl jsem, že se jedná o jednoduchou novelu, protože se pouze navrhuje zrušit omezení platnosti lustračního zákona.

Dámy a pánové, proč by měly lustrační zákony platit i po roce 2000? Já, když dovolíte, se pokusím zdůvodnit, proč navrhujeme prodloužení těchto zákonů. Každý stát, každá společnost si stanoví podmínky pro občany, kterým chce svěřit správu země, správu veřejných financí, záležitosti obrany a bezpečnosti občanů a jejich majetku apod. Jednou z podmínek je určitě loajalita ke způsobu vlády a činnosti institucí ČR. ČR, jak všichni víme, je demokratický stát a tudíž jednou z podmínek pro ty, kteří se chtějí podílet na správě země, musí být i osvědčení skutečnosti, že za všech okolností budou dbát a ochraňovat demokratická práva občanů, a to je vlastně lustrace - zjistit, zda uchazeč o významné místo ve správě země nemá ve své minulosti období, které je neslučitelné s principy demokratické společnosti a může být signálem pro budoucí selhání.

Všichni si asi pamatujeme, co to byl totalitní režim. Všichni jsme zažili, co to znamená potlačování svobody slova, svobody projevu, shromažďování a dalších. Někteří mají prožitky mnohem drastičtější a vědí, co to znamená bití a věznění za politický názor, za náboženské přesvědčení. Potlačování svobody se nedělo samo o sobě, vykonávali je konkrétní lidé. Jsem hluboce přesvědčen, že ten, kdo se podílel na potlačování práv občanů, je potencionálním nebezpečím pro demokratickou společnost a tudíž nesplňuje předpoklady pro významná místa ve správě země. Obdobný přístup k exponentům komunistického režimu mají např. ve Spolkové republice Německo a já si dovolím citovat z práce Parlamentního institutu o německém lustračním zákonu. Dovolím si citovat:

„ Služební zákon. Úřednický vztah je mezi úředníkem a nadřízeným, který spočívá ve veřejnoprávním služebním věrnostním přísežném vztahu. Zákony vyžadují, aby jako jeden z předpokladů pro jmenování úředníkem bylo, že je dána záruka, že za každých okolností bude vystupovat za svobodné, demokratické uspořádání ve smyslu základního zákona ( tím se myslí ústava ). Zda musí být splněno tzv. zvládnutí minulosti, se rozhoduje u každého případu zvlášť, a to tak, aby byla zajištěna integrita vedení úřadu v budoucnosti. Obecně se činnost pro STASI, ( což byla německá obdoba naší StB ) považuje za překážku vzniku úřednického vztahu i jiných veřejněprávních služebních vztahů, tedy jako nedostatek výše uvedené záruky.Jako výpovědní důvod z úředního a jiného veřejněprávního poměru se přitom považuje činnost ve STASI, a to podle přílohy i smlouvy o sjednocení.

Poslanecká úprava je obsažena v novele zákona o právních vztazích členů Bundestagu. Členové spolkového sněmu mohou požádat u předsedy sněmu písemné přezkoumání oficiální či neoficiální činnosti či politické odpovědnosti při STASI. Přezkoumání se koná bez přivolení, pokud výbor pro volby, imunity a jednací řád předloží konkrétní důkazy o podezření z takové činnosti“.

Dámy a pánové, myslím, že z toho, co jsem citoval, je zcela zřejmé, že i v Německu soudí, že je nutné chránit demokratické instituce před těmi, kteří už jednou selhali.

Druhým důvodem, proč mají lustrační důvody platit i po roce 2000, je skutečnost, že zákon přesně říká, co byla spolupráce s totalitním režimem, a pokud je občan nařčen z takové spolupráce, může požádat o lustrační osvědčení a tím se očistí. Bez platnosti lustračních zákonů by očištění bylo podstatně složitější.

Odpůrci lustračních zákonů argumentují tím, že deset let je dostatečně dlouhá karanténní doba, že demokratické instituce v naší zemi jsou dostatečně zakotveny, že bývalí mocipáni mají zájmy především v ekonomice a hlavně, že všichni občané mají mít stejné startovní podmínky. Dovolím si stručnou protiargumentaci.

Německý lustrační zákon, který byl přijat v roce1992, má určenou dobu platnosti 15 let. Ve Federální americké ústavě dosud platí dodatek přijatý po válce Severu proti Jihu, který zakazuje přístup k veřejným či vojenským funkcím těm, kteří přísahali věrnost ústavě a potom zradili.

Pokud jde o zájmy bývalých mocipánů a touhu po moci bývalých funkcionářů, myslím, že jsme dnes a denně přesvědčováni a konfrontováni s tím, jak razantně se bývalí vysocí představitelé komunistického režimu snaží proniknout do různých veřejných funkcí. Možná jen lustrační zákon jim brání, aby usedli do ministerských křesel.

Pokud jde o stejné podmínky, ty určitě všichni akceptujeme, ale to neznamená právo na moc. Žádné právo na mocenské posty neexistuje.

Pravdivé jsou výtky, a ty i představitelé uvedli v důvodově správě, že lustrační zákony jsou svou dikcí zastaralé, že některé instituce se výrazně obměnily, že není někdy zřejmé, na které kategorie se lustrační zákony vztahují apod. Ano, to je pravda, ale velice se podivuji, že vláda už dávno nepřišla sama s novým lustračním zákonem. Místo aktivního přístupu vyslovila vláda ČR nesouhlas s návrhem novely lustračních zákonů. Vláda nahlas řekla: Nechceme lustrační zákony a je nám jedno, že i ty nejvyšší posty ve státě obsadí bývalí exponenti totalitního režimu. Musím říci, že z mého pohledu je to na demisi vlády. Vládě nevadí, že ti, kteří potlačovali svobodu, věznili občany za jejich názor, usednou např. do vládních křesel.

Vláda se mýlí, že lustrační zákony byly zaměřeny na vyrovnání se s minulostí. Tyto zákony byly přijaty na obranu demokracie, proti infiltraci orgánů demokratické moci lidmi, kteří v minulosti selhali.

Dámy a pánové, pokusil jsem se stručně zdůvodnit, proč navrhovatelé zákona jsou přesvědčeni, že lustrační zákony musí platit i po roce 2000 a věřím, že návrh zákona propustíte do druhého čtení.

Pozoruhodný výkon předvedla poslankyně Machatá, která po odchodu z Unie Svobody přešla do socialiské ČSNS slušovického exponenta JUDr. Jana Šuly. Navrhla totiž lustrační zákon zrušit.

Poslankyně Marie Machatá (ČSNS):

A teď mi dovolte vyjádření k lustračnímu zákonu. Na zahájení svého vystoupení chci říci, že naprosto rozumím předkladateli tohoto návrhu a naprosto jasně vnímám argumenty vyplývající z minulosti této země, čítající 40 let a více. A právě proto, že je jasně vnímám a právě proto, že vím, že mezi námi jsou lidé, kteří mají velice brutální zkušenosti ve svých vlastních rodinách, mi dovolte, abych okomentovala tisk. Navrhovaná novela je v podstatě legislativně technickou úpravou, na první pohled velice jednoduchou. Nicméně téma, které řeší, je tématem zásadním, celospolečenským, pokud odmítnete tezi, že se jedná v rámci lustračních zákonů o pouhou hru na pravdu a lež, na spravedlivé a spravedlivější , na čestné a odsouzeníhodné. To vše a další jsou motivy vážící se k tzv. lustračnímu zákonu. Tyto normy již platí osm let. Autoři novely v důvodové zprávě kupř. Uvádějí: účelem bylo a je chránit veřejný zájem. A nyní mi dovolte řečnickou otázku ? Co je zatím výsledkem Lustračního zákona ? Atmosféra nedůvěry, podvody s falešnými lustračními osvědčeními, podmínky pro lidské a politické vydírání, pracovní likvidaci řady profesionálů bez ohledu na jejich individuální politické názory a chování v minulosti. Zkrátka dost zlé krve a málo prospěchu, neboť jediné co není výsledkem, je zabránění exponentům komunistického režimu a Státní bezpečnosti ovlivňovat negativně dění v této zemi. To se naopak děje měrou velikou právě proto, že lustrační zákon se ukázal být geniálním dílem právě těchto lidí, sice cizíma rukama, ale jejich prací. Ptám se dále: Není spíše efektivní překážkou dozvědět se pravdu o lidech a jejich chování před listopadem 1989 ? Není divu, že je realizován, tak jak je. Není divu, protože i v této sněmovně sedí 24 členů komunistické strany. A právě jejich přítomnost v demokratickém parlamentu demokratického státu by měl býval správný lustrační zákon a další předpisy znemožnit. Stejně jako měl znemožnit kontinuitu politické a ekonomické moci funkcionářů komunistických stran všeho typu a jejich exponentů státního aparátu. Zcela odpovídá tento zákon situaci v této zemi a kvalitě její politické scény, že dnes máme hlasovat de facto o prodloužení záruční doby pro novou komunistickou stranu, tedy o prodloužení platnosti tohoto zákona. ( Později v rozpravě poslankyně Machatá doporučila zamítnutí lustračního zákona - pozn. red.).

Před poslanecký sbor poté předstoupil Zdeněk Jičínský (ČSSD), dlouholetý komunista a autor někdejší totalitní ústavy ,do které zakomponoval smutně proslulý článek č. 4 o vedoucí úloze KSČ. Ani tentokrát Jičínský nezapřel svou minulost. Jeho projev (zkrácená verze) obsahuje opravdové perly:

Zdeněk Jičínský (ČSSD) :

Tehdy (v roce 1991 pozn.red.) se ze strany odpůrců tohoto zákona argumentovalo tím, že je třeba zabezpečit očistu veřejného života, že je třeba zabránit, aby lidé , kteří jsou z minulosti kompromitování např. spoluprací s StB nebo přímou prací v StB nemohli zastávat důležité veřejné funkce, ale že tuto očistu veřejného života je třeba činit v rámci principů právního řádu, Listiny základních práv a svobod, která vychází z principů rovnosti občanů včetně rovnosti přístupu k veřejným funkcím, pokud nejsou takové důvody, které tomuto přístupu brání , ale tyto důvody musí být individuálně prokázány. Základní námitka těch, kdo byli proti lustačnímu zákonu, jak byl posléze přijat, byla ta, že vycházejí z principu kolektivní viny, že prostý zápis v evidenci je dostatečným důkazem, který svědčí o tom, že ten nebo onen člověk se provinil. V principu právního státu takovýto postup možný není a je v rozporu s jeho základními požadavky. V tomto směru byla tehdy napsána celá řada analýz a expertýz a nemyslím, že je vhodné je dnes tady opakovat. V tomto smyslu i Mezinárodní organizace práce vyslovovala nesouhlasné stanovisko, protože v té podobě, jak je tento zákon koncipován, je v rozporu s úmluvou 111 Mezinárodní organizace práce a vláda musela k tomu dávat MOP vysvětlení. To je základní problém. To, že Ústavní soud tehdy s určitými korekturami potvrdil ústavnost tohoto zákona, není pro mne dostatečný důvod, abych byl přesvědčen o tom, že je to správné. I Ústavní soud byl volen v určité době a členy Ústavního soudu jsou soudci - uznávám samozřejmě jejich mandát, ale napsal jsem v té době, že členem Ústavního soudu se stali někteří lidé, kteří se jimi nikdy stát neměli a jiní, kteří jimi být měli, zvoleni nebyli. Taková je doba. I Ústavní soud svým složením byl poplatný době, kdy byl zvolen. Respektuji samozřejmě toto stanovisko Ústavního soudu, ale to mě nezbavuje práva, abych k němu neměl kritický přístup. Chci se vrátit k k období řijna 1991, kdy se původní verze zákona schvalovala. Tehdy byla atmosféra určitého strachu ve Federálním shromáždění. Možná, že i to vedlo k tomu, že posléze byl zákon těsnou většinou přijat. Dnes se po této stránce nnemusíme bát. Osobně se nebojím, i když tento zákon prodloužen bude, že něco podstatného ve společnosti změní. Je to pro mne špatné znamení, protože je to znamení, že chceme pokračovat v určitém rozdělování společnosti na bázi principů, které jsou v rozporu s hodnotami právního státu a s Listinou základních práv a svobod. Ve shodě s vládním stanoviskem dávám návrh na její (novely prodlužující platnost lustračního zákona pozn. red.) zamítnutí.

Po Jičínském vystoupil zástupce KSČM Josef Štrait. Mezi jeho slovy a projevem Jičínského není žádný rozdíl. Stejné argumenty, stejná slova. Bratři se prostě nezapřou.

Josef Štrait (KSČM) :

Nedělám si iluze, že některé poslance přesvědčím, jsem však zavázán kolegy odboráři upozornit, že navrhované lustační novely dlouhodobě porušují mezinárodní dohody o diskriminaci v zaměstnání a povolání, konkretně již zmíněnou úmluvu č. 111 MOP z roku 1958. Kolega Jičínský se o některých konsekvencích zmínil, já budu však o něco málo podrobnější. Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska o situaci v Československu informovalo MOP bezprostředně po přijetí lustračního zákona 23. 10. 1991. FS schválilo lustrační zákon 4. 10. 1991. Z dopisu tehdejšímu řediteli Mezinárodního úřadu práce v Ženevě z této stížnosti odborové centrály vyjímám: tam se konstatuje , že FS přijalo 4. 10. 1991 lustrační zákon, zákon o zákazu výkonu povolání, který má zcela jasně diskriminační charakter a představuje bez jakýchkoli pochybností hrubé porušení úmluvy MOP 111. Dne 17. 10. 1991 byl lustrační zákon podepsán třemi ústavními činiteli a vstoupil v platnost. Předseda FS ČSFR pan Alexander Dubček odmítl podepsat tento zákon, a proto jej podepsal jeden z místopředsedů , který pro tento zákon hlasoval. Připomínám, že to byl tehdy Battěk (Rudolf Battěk, známý disident, dlouholetý politický vězeň, který byl v devadesátých letech vyštván z ČSSD. Usiloval o totiž o to, aby z ČSSD vznikla moderní západoevropská sociálně demokratická strana. Pozn red.). Předseda FS ČSFR v prohlášení pro tisk uveřejněném ČTK zdůraznil, že se jedná o diskriminační zákon, který zbavuje zhruba 1 mil. československých občanů jejich základních lidských a odborových práv a zároveň je v rozporu s českým ústavním právem a mnohými mezinárodními závazky ČSFR... Koncem roku 1992 projednal lustrační zákon i Ústavní soud. Na straně 22 nálezu US se kuriózně a cynicky konstatuje, že lustračním zákonem bylo postiženo jen 11.363 osob. Není pochyb, že lustrační zákon byl po celou dobu veřejně nejen používán, ale také, podtrhuji, zneužíván k politické diskreditaci konkrétních osob nad svůj rámec. Ze všech výše uvedených důvodů doporučuji předlohy zamítnout v prvním čtení.

V diskusi dále vystoupila i poslankyně ČSSD soudružka Vlasta Štěpová, která lustrační zákon označila ve svém mužném projevu za „obskurní záležitost“.

S razantním projevem na obranu lustračního zákona vystoupil poslanec ODS Jiří Payne:

Pojďme se zeptat, co je cílem tohoto (lustračního) zákona. Cílem tohoto zákona , možné ne zcela dokonalého bylo, aby ČR mělo věrohodnou , fungující a loajální veřejnou správu. Za tím účelem si stát má právo stanovit jisté podmínky. Kdosi z předřečníků říkal, že každý má právo se ucházet o zaměstnání ve státní správě. Bezesporu. Na druhé straně, ale stát má právo si vybírat z těch zájemců a stanovit si nároky, stanovit si kritéria, kvalifikační předpoklady pro výkon takových funkcí. Bezesporu stát takové právo má. Otázkou je, jaká jsou tato kritéria. Uvedu příklad z Německa. O zaměstnání v jakékoli funkci ve veřejné správě, uchází někdo, kdo je podezřelý ze spolupráce s teroristickou organizací, tak nikdy za žádných okolností nesmí dostat místo ve veřejné správě. Nikdy, nadosmrti. On má záznam, že je podezřelý, nemusí to být ani zcela prokázáno, ze spolupráce s teroristickou organizací a nikdy nedostane místo ve státní správě.

Teď si položme otázku, jaký byl minulý režim. Máme dokonce zákon, který říká, že byl protiprávní. Jaký charakter měla Státní bezpečnost ? To byla vykonná teroristická organizace protiprávního režimu, která porušovala lidská práva. Přečtu paragraf 23 navrhovaného zákona o utajovaných skutečnostech. Tam se říká, že nebude prověřen člověk, který se podílel na činnosti směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podporoval takovou činnost. Nepodporovali všichni spolupracovníci StB porušování lidských práv ? Dokonce všichni, kdo byli jmenováni komunistickou stranou do svých funkcí , neporušovali lidská práva a nepodíleli se na tom ? A tito lidé teď mají dostat zaměstnání ve veřejné správě ? Tvrdím - a myslím, že to lze snadno dokázat - koneckonců lze to dovodit i z našeho zákona o protiprávnosti komunistického režimu, že StB byla teroristickou organizací a je dodnes. Některé skupiny dodnes spolupracují a mají charakter teroristické organizace. Takto musí být vedena naše argumentace v Radě Evropy, že my nepronásledujeme nějaké politické odpůrce, ale teroristickou organizaci.

Musím se zmínit o tvrzení, které tady zaznělo, že by se měly individuálně posuzovat názory jednotlivých spolupracovníků StB. Já nevěřím na hodné estébáky. Nevěřím, že ti lidé ubližovali druhým, porušovali lidská práva, porušovali právo na soukromí atd., udávali a ve skutečnosti si mysleli něco jiného. Odmítám tento princip. Odmítám ho stejně jako odmítám hru na hodného teroristu. Když někdo pomáhá teroristům tak ví, že pomáhá teroristům, a i když jim pomáhá jen málo, tak se tím proviňuje. Možná to nestačí k jeho odsouzení, ale stačí k tomu, a abych si udělal obrázek o jeho charakteru, o jeho zařazení, o jeho spolehlivosti a o tom, zda může pracovat ve veřejné správě...

Sněmovna po dlouhé diskusi návrh na prodloužení lustračního zákona přijala a postoupila jej do druhého čtení. Prodloužení lustračního zákona bude jistě schváleno. Možná si někdo řekne, že se tedy vlastně nic neděje a nemusíme se ničeho bát. Předchozí řádky však svědčí o opaku.

Jiří Hráček