Kavan: nejprve spolupracovník StB, poté disident

Přemysl Vachalovský a John Bok v nakladatelství Votobia vydali část svazku, který v letech 1969 až 1977 vedla StB o Janu Kavanovi, vyvolala několik sporů. V první řadě právních. Je publikace materiálů Státní bezpečnosti o určité osobě bez jejího souhlasu v souladu se zákonem?

Neprozrazuje se zde státní tajemství? Někdo musel materiály vynést - je to trestný čin? Tyto otázky musí s konečnou platností zodpovědět soud a odpověď se dozvíme jistě také proto, že si soudní řešení přejí jak Přemysl Vachalovský, tak John Bok a Jan Kavan. Je tu pak rovina morální a historická, které spolu úzce souvisí. Nebudu se tím špinit, jsou to dokumenty zločinecké organizace, které sepsali její zaměstnanci s nečistými úmysly, slyším kolem sebe. Jenže dějiny nejsou historií čistých andělů. Joseph Fouché nebo Walter Schellenberg měli na svědomí stovky životů, a přece čteme jejich paměti. Bez důkladného studia archivů gestapa či NKVD se historik druhé světové války neobejde. V prosemináři prvního ročníku se studenti historie dovědí, že existují kritické metody, jimiž lze rozeznat pravdu od fikce nebo lži. Historická hodnota materiálů publikovaných Votobií je nesporná. Dozvíme se v nich, jak důkladně a systematicky pracovala StB, jak žili naši studenti v Anglii v sedmdesátých letech, a zejména jak na tehdejší události reagoval současný ministr zahraničí České republiky, osobnost vnitrostátního i světového významu. Je to snad málo? Právní aspekt nechme soudcům, z hlediska historie a jejího poznání odevzdali Vachalovský a Bok záslužnou práci. Především zjistíme, že ani v letech 1969 až 1970, kdy její řady opustili ti nejvzdělanější, nebyla Státní tajná bezpečnost sborem hlupáků. Měli sice potíže s interpunkcí a cizími slovy, ale svého Kata vytěžovali důkladně zcela profesionálně.

Především vystihli citlivě jeho slabiny: Kavanovu snahu, aby se zapomnělo na jeho devizový přestupek i občasné lajdáctví, i zoufalé úsilí legalizovat co nejdéle a za každou cenu pobyt ve Velké Británii. Udržován rafinovaně v neustálém napětí tímto Damoklovým mečem nad svou hlavou spolupracoval v letech 1969 až 1970 Kavan se svým řídícím orgánem z londýnského ZÚ Zajíčkem svědomitě a efektivně. Donášel na Jiřího Pelikána, Petra Uhla a Arnošta Liehma, informoval o poměrech v emigraci i mezi studenty. Nejen to - plnil iorganizační úkoly. Zabránil velké manifestaci před československou ambasádou v Londýně 21. srpna 1969 i pozdější tryzně za Jana Palacha. Jeho zaměstnavatelé o něm s neskrývanou pýchou napsali, že je "jedním z nejproduktivnějších". Za malé peněžní částky a dobré konspirační obědy získala StB neocenitelné informace. Pozoruhodné rovněž je, že StB vůbec nevadila Kavanova politická minulost. Během Katových rozhovorů s orgány ani nepadla zmínka o 21. srpnu 1968.

Kavan později tvrdil, že nepracoval vědomě pro StB. Máme věřit tomu, že inteligentní student politologie s československou zkušeností let šedesátých mohl ještě po intervenci, Husákově nástupu k moci, Poučení z krizového vývoje a politických prověrkách opravdu věřit, že má co do činění se slušnými diplomaty, nebo dokonce Dubčekovými stoupenci v řadách StB? Máme věřit tomu, že nevěděl, komu opravdu slouží? Jestliže to prohlašoval Kavan, prosím, ale soudcům městského soudu, kteří tomu uvěřili, bych nesvěřil ani kauzu ukradené housky!

Na jaře 1970 začalo přituhovat, << Kato>> počal ztrácet na ceně. Výjezdní doložka mu nebyla prodloužena. Jan Kavan přestal mít pro pražské estébáky cenu. Dal se pak do služeb disentu. Jeho agentura Palach-press zásobovala světový tisk informacemi o perzekucích v Československu. Kavan posíla l do Prahy "závadovou literaturu", umožňoval chartistům styky se zahraničím a prokázal přitom i dávku odvahy při výletech do Prahy na falešný pas. Nebo tak činil s vědomím svých bývalých ochránců? Co tedy s Janem Kavanem a knihou Votobie? 500 dokumentů svazku bylo prý skartováno v listopadu 1989, kdy se << Kato>> vrátil do Prahy a vítali ho zde příslušníci StB! S kterými službami a kdy se ještě stýkal Jan Kavan? Má dále setrvat ve funkci ministra zahraničí a koordinátora tajných služeb? Kdysi dávno platilo, že Césarova žena musí být mimo vší pochybnost. Nejhorší chvíli nad knihou Votobie jsem prožil, když jsem se dozvěděl, že Kavanova matka, ta skvělá, vtipná a obětavá Rosemary, v jejímž bytě se v šedesátých letech scházeli studentští reformátoři a svěřovali se jí se svými plány, byla spolupracovnicí II. správy ministerstva vnitra.

Autor: Jaroslav Jírů,

autor je publicista

29.05.2000