Soudci: Nejsme vojáci, chceme nezávislost

Ministerstvo „spravedlnosti“, ještě pod vedením ministryně Vlasty Parkánové, zvýšilo dohled nad justicí, tato opatření jsou však podle postižených soudců nekoncepční.

Úvod do problému

Na soudech se hromadí nevyřízené spisy a rozhodnutí, o jejichž spravedlivosti by se dalo často s úspěchem pochybovat. Ministerstvo spravedlnosti horečně hledá řešení. Soudcovská unie je přesvědčena, že soudci by si měli své problémy vyřešit sami. Co jim brání zvýšit vlastní pracovní výkon a především jeho kvalitu a to za co nejnižší cenu, však bohužel neuvádí. Kdo zvítězí v této bitvě? Těžko uvěřit, že to budeme my, obyčejní občané, z finančních důvodů zbavení pomoci advokátních kanceláří, tedy nejčastější oběti zvůle této justice.

Přestože počet uchazečů o místa soudců vzrůstá, českou justicí nadále zmítá řada problémů spojených s odváděnou prací. Úředníci ministerstva spravedlnosti se proto rozhodli přijmout podle vlastních slov „razantní“ opatření: začali pravidelně sledovat výkonnost jednotlivých soudů i soudců. Měřítkem KVALITY práce justice je přitom pro ministerstvo POČET uzavřených případů za jeden měsíc. „Dříve k tomu byl u části soudců jistý odpor a nedůvěra. Argumentovali tím, že to není jediné měřítko. Ukázalo se však, že naše návrhy nebyly přehnané“, řekla 10 04. 1998 tehdejší ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová. Podle některých podřízených Vlasty Parkanové výkonnost soudců od listopadu roku 1997, kdy byla opatření přijata, stoupla. „Mezi jednotlivými soudy i soudci jsou však veliké rozdíly. Někde se pracuje / HURÁ !!!/, ale někde je klima nahrávající tomu, že soud má pak špatné výsledky“, dodala ministryně.

Soudci versus

ministerstvo

Parkanová tehdy vyvolala setkání s předsedy vrchních a krajských soudů. Podle vlastních slov na ně apelovala, aby dohlíželi na práci svých podřízených, sledovali vývoj soudních agend a hlásili negativní signály. Těžko už žádat méně...

Zvýšená aktivita ministerstva, aktivita ze zoufalství, vynucená mnohaletou neuvěřitelně nízkou úrovní práce v soudnictví, se však nelíbí některým soudcům, zakládajících si na své „soudcovské nezávislosti“, především platové, což je přirozené. Podle nich soudci za nic nemohou, dělají co umí /to je zničující přiznání, vzhledem k pobíraným platům.../, ale opatření Parkanové jsou podle nich nekoncepční a nesystémová . Například podle předsedy Obvodního soudu pro Prahu 10 a člena Výkonného výboru evropské asociace soudců Jana Vyklického, v prvním kole je nutné nově definovat vztah výkonné a soudní moci. /O nutnosti v prvním kole nově definovat vztah občanů k moci, která jim vládne, mocní nemluví. O tom budeme muset začít mluvit my!/ To, co navrhla paní ministryně, se tady praktikuje už od RakouskaUherska ./A stále to nestačí! - pozn. NN/ To není nic nového, vysvětlil Vyklický. Pan Viklický je vtipálek. Jde nám o to, aby soudci dostali „něco nového“ nebo aby soudili rychle, spravedlivě a vzhledem k daňovým poplatníkům úsporně? Mají se zodpovídat sami sobě nebo občanské společnosti, reprezentované všemi občany - daňovými poplatníky, která je zřídila, vytvořila jim podmínky a platí si je na svou obranu?

Soudci chtějí samosprávu! Ale kdo jim ji má platit a podle jakých kriterií, už neříkají...

Někdejší prezident Soudcovské unie ČR Vyklický je společně s experty Evropské unie /kteří se začátkem 90. let u nás proslavili bojem na ochranu estébáků, aby nebyli náhodou někým diskriminováni za spáchané zločiny - pozn. NN/ zajedno v tom, že soudci ČR nejsou nezávislí na vládní moci. Předsedy soudů totiž podle zákona jmenuje ministr spravedlnosti. Státní správa si přivlastňuje pravomoc, která jí nepatří. Dokud je jmenování a odvolávání předsedů soudů v rukou vlády, nelze hovořit o nezávislosti justice, prohlásil Vyklický. /A na kom by soudruzi soudci chtěli být závislí? Na státní moci, jejíž jsou součástí, ne. Tedy na občanech této země, tedy na těch, kteří financují z krvavých daní jejich astronomické platy a zpět za to dostávají jen pohrdání, dopadající na ně z výšin kasty nedotknutelných? To už vůbec ne! Chtějí být přece závislí pouze na svém, co na tom, že zločinném, svědomí!!! Zkusme každý svému zaměstnavateli navrhnout, aby nás platil ne podle množství a kvality odvedené práce, ale pouze podle toho, na co se cítíme podle svého vlastního svědomí a uvidíme, co s námi udělá...pozn. NN/ Jeho moudrá slova podpořila také bývalá místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Maria Sinevičová, která na svoji funkci rezignovala před několika týdny kvůli nesnesitelným životním podmínkám soudců. Kolik lidí by si to s chuděrou rádo vyměnilo...

K ní se připojila i nástupkyně Otakara Motejla ve funkci předsedkyně nejvyššího soudu ČR JUDr. Eliška Wágnerová: „Jsem pro samosprávu, ale ta musí být řešena zákonem, jehož příprava bude spíš v kompetenci ministra spravedlnosti. /Tj. jejího předchůdce JUDr Otakara Motejla - pozn. NN/. Domnívám se, že bychom pro Českou republiku měli zvolit jiný model, než samosprávu volenou pouze soudci. To by mohlo znamenat izolaci moci soudní od moci výkonné a zákonodárné /která jediná ze tří pilířů státu alespoň formálně vychází z přání občanů státu, vyjádřeného 1x za čtyři roky při příležitosti voleb - pozn. NN/. Pro otevřenou demokratickou společnost je mnohem příhodnější model, který se osvědčil například ve Španělsku. Jde o soudcovské rady, které jsou voleny parlamentem a v nichž jsou zastoupeni nejen soudci, ale i další odborníci v oblasti práva a právnického školství. /V jakém poměru a s jakými pravomocemi vuči špatně pracujícím soudcům? - pozn. NN/. Právě takto koncipovaná samospráva se těší velké prestiži a je respektována. /I veřejností? - pozn. NN/.“ Tolik JUDr Eliška Wagnerová pro denní tisk 22. července 1998.

Řešení problému podle představ Soudcovské unie ČR

Soudcovská unie nabízí toto řešení: „Po vzoru některých západoevropských zemí zavést soudcovskou samosprávu. Orgány řízení a správy soudů by se měly sestávat ze Soudcovských rad a Nejvyšší rady soudní moci“, navrhuje ve svých materiálech unie. Kdo by ale měl volit a odvolávat její členy? Kdo by je kontroloval? Kdo by je měl platit a na základě jakých kriterií? Jak zabránit tomu, aby demoralizovaná soudcovská mafie, zodpovědná pouze sama sobě, nevytvořila nad bezbranou společností svůj vnucený protektorát?! „Nejvyšší rada by jmenovala a odvolávala předsedy a místopředsedy soudů a dohlížela na práci soudců,“ pokračuje unie. Vzhledem k tomu, že personální kriteria způsobilosti pro jakoukoli vyšší funkci v justici jsou už dlouho známa, tj. 10, 15 nebo 20 let praxe /čti služby sovětské okupační správě, složené z největších domácích vyvrhelů, mezi něž 85% soudců až do konce 1989 taky patřilo!/, z návrhů Soudcovské unie ČR bez jakékoli pochybnosti vyplývá pouze jedno. I po formálním zrušení ústavního článku o vedoucí roli zločinecké komunistické strany nad společností, bude tato její vedoucí role nad naší společností nadále zajištěna a to, stejně jako předtím, jejim aparátem v armádě, ministerstvu vnitra, policii, justici atd. Je třeba rozhodnout, jestli je tu společnost pro mocenský aparát nebo mocenský aparát pro společnost. To musíme rozhodnout sami za sebe. Bez aparátu! Bez jeho přesvědčování, jak nám do roztrhání těla slouží, zatím co my si tady klidně a demokraticky sami sobě vládneme, že za všechnu tu dřinu skoro nic nechce, dokonce se kvůli samé péči o nás už ani pořádně nenají. Musíme být schopni jasně a nahlas říct, jaký stát chceme. Jestli ten, podle „státotvorných“ představ Unie soudců, nebo takový, jaký funguje už víc jak 700 let v kantonech mnohonárodní Švýcarské konfederace nebo skoro 250 let v USA, s jejich nejdemokratičtějším systémem referend, včetně volitelnosti policejních šerifů a soudců z nejčestnějších občanů, jaké obec má. Tím je v dané občanské komunitě nasazena laťka na každé volební období a to ne někým nadřazeným obci, podle neznámých a hlavně nepřekontrolovatelných kriterií, ale samými obyvateli obce - občany, daňovými poplatníky, na základě toho, co sami vidí a znají. Ti také rozhodnou o tom, co jsou ochotni platit. Jestli jejich obec šerifa nebo soudce vůbec potřebuje nebo budou raději jezdit své spory rozhodovat do okresního města, jestli budou ochotni na svého soudce a šerifa ze svých daní něco přispět a nebo se bude jednat o čestnou funkci pro obec. Demokracie je o tomto a o ničem jiném. O tom, kolika ze svých nezcizitelných svobod, ze svých pravomocí a s nimi spojené zodpovědnosti jsem ochoten se vzdát, v čí prospěch, na jak dlouho a za jakých podmínek a kolik jsem ochoten ze svých daní přispět na chod obce, ve které žiji a na niž, tedy na její a tím i své zástupce, kteří se mně budou po celý čas ze své práce zodpovídat, přesouvám díl své zodpovědnosti, ale tím i svých svobod. Obraz „demokracie“, jaký před námi rozprostírá aparát moci, která nám vládne, je falešný. A o tom je třeba mluvit. Neustále!

Nedostatek soudců

Nedostatek soudců v některých krajích hodlala Parkanová řešit novelou zákona, podle níž by mladí začínající soudci první tři roky byli posíláni pracovat na ty soudy, kde je nedostatek pracovníků. Ministryně tyto soudce označila za létající .

“Soudce není voják. Musíme zajistit naplnění míst na soudech, ale ne nějakým direktivním nařízením“, reagoval Vyklický. Zřejmě má na mysli např. zdvojnásobení skromných soudcovských platů, ale pouze z vrozené stydlivosti čeká, kdo to za něho dopoví... Podle něj „soudce nemůže nikdo nutit k přesunu do nepopulární oblasti. Vždyť pomáhá zacelit problém, který sám nezpůsobil. Nutit ho k tomu nikdo nemůže“, řekl Vyklický. V tom má pravdu. Bohužel mezi absolventy právnických fakult stále ještě neexistuje čitelná nezaměstnanost. Snad se jí už konečně co nejdřív dočkáme. Prospělo by to jim a hlavně nám ostatním.

Za záměr překládat soudce byla ministryně Parkanová již dříve kritizována prezidentkou Evropské asociace soudců Paqueret Girardovou, kterou na ni poštvala česká unie soudců. Girardová dokonce neváhala 9. března 1998 napsat dopis prezidentu Václavu Havlovi, ve kterém ho žádala o vysvětlení rozhovoru, který letos v lednu na téma překládání soudců poskytla Parkanová agentuře ČTK. Podle tohoto vzoru bude muset začít psát doktor Miroslav Sládek dopisy hlavě francouzského státu, ve kterých ho bude žádat o vysvětlení francouzských rozhodnutí ve věci udělení asylu českým Rómům...

Z toho všeho je jasné, že soudcovská mafie se nezastaví před ničím a udělá vše co je v jejich možnostech, samozřejmě kromě toho, co je v zájmu občanů této společnosti, aby se dostala mimo jakoukoli kontrolu, jakoukoli zodpovědnost a přitom si mohla sama diktovat, za jakých podmínek a jak často je ochotna chodit do zaměstnání a co tam hodlá za peníze občanů dělat. Pokud nedokážeme, aby osud soudce stál a padal s důvěrou těch, kteří si ho na určité období zvolili, aby nad nimi vykonával pravomoci soudce, nelze ho nikdy donutit, aby sloužil zájmům rozvoje společnosti svobodných občanů, o jejíž zformování by nám mělo jít. Pokud je nedokážeme zastavit, není nám pomoci!

28.7.1998

Z denního tisku sestavil

C. Daníček