Novorocní projev prezidenta

konec normalizace

Lidská řeč je výsledkem tisíců let vývoje. Specifický zvuk označuje určitý fyzický předmět či jev. Řec umožnila sdělování zkušeností i abstraktní myšlení. Podmínkou ale je, že za zvukem konkrétního slova, či pojmem , je fyzická věc a odpovídající konání. V mediální době s televizi a novinami je mimořádně důležité, aby politici, významné osobnosti jednali tak, jak z obrazovky zvučí. Za platnost dohodnutých výroku ručí novinář tím, zda hledá objektivní pravdu a slova položená na papír jsou odrazem fyzického jsoucna. Blafuje-li politik a novinář zobrazuje virtuální realitu, slova i pojmy ztrácejí svůj smysl. Přestávají být sdělením či zprávou. Zvuky vycházející z úst státníka se stávají šumem. Nebo v horším případě, politik svým projevem podává zprávu , že neplatí nic.

 

Novoroční projev prezidenta byl zprávou, že neplatí nic.

Když v sedmdesátých a osmdesátých letech Václav Havel psal o „Moci bezmocných“. Poslal svůj dopis Gustavu Husákovi. Potvrzoval své abstraktní úvahy roky odsezenými v kriminále. Kriminál stvrzoval fyzickou jsoucnost jeho slov a pojmu. Po pádu komunismu jej tato jednota slov, stvrzená persekucí, vynesla do postu prezidenta Československého a Českého státu.

Listopad 1989 zrušil jednoduché schéma „my a oni“, kdy špatné bylo komunistické a režimní. Uvolnění rozběhlo proces, ve kterém se ukázalo, jací skutečně jsme. Stalo se tak proto, že uvolnění nebylo jasné ohraničeno pozitivními hodnotami , žitou morálkou a zákony s vymahatelnými sankcemi. Nepotrestané zlo se stalo zárodkem zla, které nás cekalo. Václav Havel vyslovil, podivně slavnou vetu „Nejsme jako oni“. Komunistická strana nebyla zakázána. Padouši, kteří postavili své kariéry na ústavou stvrzeném příživnictví na vlastní zemi a na její zradě zůstali beztrestní. Členové tajné policie dostali vysoké odstupné. Václav Havel byl autorem „tlusté cáry za minulostí“. Zpochybnil lustrační zákon, propustil z věznice zločince. V roce 1991 jsem stál na Václavském náměstí, když z balkónu sídla Občanského fóra slíbil nekompromisní boj Slušovické mafii. (Viz. N.N. 05/2000) Nestalo se nic. Prodejem svého podílu Lucerny Junkovu Chemapolu legitimoval postkomunistická ctihodná společenství. Jako poslanec sněmovny jsem po osm let mohl z těsné blízkosti sledovat, jak často byla slova prvního muže českého státu v rozporu s jeho činy. Byl to smutný pohled. Václav Havel diskreditoval sebe, co je horší, diskreditoval prezidentský úřad. Svými činy i slovy pomáhal vytvářet ovzduší ztráty důvěry a věrohodnosti. Byl jedním z těch, kteří zabránili jasnému pojmenování, označení a potrestání zla. Dnes, když ve své novoroční reci vyzývá, aby „lidé více bojovali se zlem“, jsou to prázdná slova. Pro většinu je to zpráva, „neplatí nic, ten malý člověk na Hradě zase blábolil“.

Političtí vězni kritizovali nevůli potrestat zločiny komunismu

Pro Český stát je tragické, jak dva poslední demokraticky zvolení prezidenti, Eduard Beneš i Václav Havel svým konáním pomohli podlomit demokratický stát a jeho instituce. Spolupracovali, snad nevědomky, na zničení toho, co sami vytvářeli. Václav Havel pomáhal otevřít cestu zlu.

5.ledna 1999

 

RNDr. Čestmír Hofhanzl

e-mail: ecoline@volny.cz