Volitelní soudcové

Kriminalita a vůbec stav práva jsou neuspokojivé, jak to zdůraznil prezident Havel v rudolfinském projevu, totéž je obsaženo v programovém prohlášení vlády. Dovolím si ukázat na jednu z příčin, na mimořádné postavení soudců.

Při propuknutí skandálu je zvykem a obranou politiků poukazovat na neexistující či chybnou legislativu a to i v případech, kdy jsou jejími autory. Přirozeně ani dobrá legislativa nemůže být absolutně dokonalá a pokrývat všechny možné variace lidského života. Kdyby tomu tak bylo, nepotřebovali bychom soudce, nezaujatě a rychle by rozhodoval počítač. Na škodu společnosti je neúplné využívání legislativy takové, jaká je, v prvé řadě se strany soudců. Principiálně by měl stačit jeden zákon: Nečiň jiným to, co nechceš, aby jiní činili tobě. To se snad bude uplatňovat v ideální společnosti, k níž má ta naše nemorální daleko.

Náš soudce je nezávislý při rozhodování o lidských vztazích, je vázán zákonem, je jmenován bez časového omezení prezidentem republiky. Tato definice je dost neurčitá. Jakým zákonem nebo snad všemi zákony přírody, fyziky a matematiky? V praxi se někdy stává, jako by soudce nebyl závislý ani na násobilce. Definice nepřipouští kontrolu práce soudce ani po stránce kvality ani množství. Je možné odvolání k vyššímu soudu, tam je však situace obdobná. Media uvádějí případy odlišných rozhodnutí dvou soudců v právně shodných kausách. V takovém případě by měl vyšší soud výklad zákona sjednotit a tím by vlastně porušil nezávislost jednoho ze soudců. Stává se též, že soudce opomene po zákonnou lhůtu projednávat případ vraha recidivisty, tím ho propustí na svobodu a znehodnotí práci policie případně i dalších orgánů. Je to opomenutí záměrné či nedbalost? Taková nedbalost by měla být trestána stejně jako u ostatních občanů, přece jsme si všichni před zákonem rovni. Kdosi by měl zhodnotit, zda takový soudce, neschopný uchovat v paměti základní data svého největšího případu a tedy neschopný k obvyklým myšlenkovým operacím, může být odpovědný rozhodovat o mezilidských vztazích a jejich životech.

Fakt, že soudce je jmenován do funkce doživotně, nedovoluje jeho postih a tím ani jeho kontrolu. Je třeba umožnit kontrolu občanům podobným způsobem, jak se to připravuje u orgánů státní správy. Jednoduchým přiblížením sféry soudcovské občanům bude volba předsedů senátů po např. 4 letech jejich činnosti. Voliči nejlépe posoudí práci soudce a rozhodnou o jeho dalším jmenování případně formou konkursu, bude-li o tutéž funkci více uchazečů. Stejným způsobem bude užitečné obsazovat vedoucí funkce ve státním zastupitelství a policii.

Ing. Josef Váhala, CSc,

Maková 30,

400 11 Ústí nad Labem

ÚD, 11.5.1998