Divadlo pro lid obecný

Zprávu, že vyšetřování skandálu Komerční banky se ujal Úřad vyšetřování pro hl.m.Prahu a případ byl svěřen vyšetřovateli Oldřichu Šulákovi, jsem přijal s mimořádným potěšením a pocitem úlevy : obavy z radikálního obratu ve vztahu státní moci k postkomunistické šlechtě byly zbytečné. Nejde o nic, než o hlučné divadlo pro lid obecný, v jehož závěrečném dějství určitě hlavy padat nebudou.

Máme v paměti již několik převážně neslavných tažení policie proti vedoucím osobnostem bankovního sektoru, počínaje neúspěšným stíháním estébáka Čadka přes nekonečné vyšetřování Antonína Moravce, nespravedlivou vazbu pánů Tesaře a Procházky až k zákroku proti vedení banky Moravia. Žádné však nezasáhlo tolik vysoce postavených činitelů najednou a netýkalo se tak vysoké škody. Žádné také nevyvolalo takový zájem veřejnosti jako toto. Soudě podle ohlasů v tisku, novinářská obec nemá mnoho pochybností o tom, že obvinění se skutečně dopustili trestného činu a jejich potrestání předem považuje za automatický následek obvinění. Intenzivní publicita případu působí dojmem záměrného masírování veřejného mínění, kterým má být vyvolán dojem, že v zemi konečně nastává obrat k pořádku a dobrým mravům.

Aby věci dopadly tak, jak veřejnost očekává, musely by být splněny dva základní předpoklady: Především by skutečně muselo dojít k trestnému činu, t. j. o úmyslné jednání s cílem způsobit škodu. Za druhé by úmyslnost konání musely orgány činné v trestním řízení prokázat natolik přesvědčivě, aby s žalobou obstály před soudem. A zde je kámen úrazu. Jaká je šance vyšetřovatele Šuláka, že uspěje ? Má stejné šance jako podezřelí ? (Mimochodem: mají vyšetřovatelé nárok na spravedlnost, spočívající v rovnosti šancí s vyšetřovanými ?) Zdá se mi, že jeho naděje na úspěch jsou dosti malé. Oldřich Šulák je mladý, slušný, čestný, snaživý policista, který prošel profesní přípravou až po pádu komunismu. Nelze ho podezírat z dědičného hříchu náklonnosti ke “starým strukturám”. Na své nynější působiště přišel z obvodního úřadu vyšetřování před několika měsíci. Nezná z vlastní předpolicejní praxe složité bankovní rozhodovací procesy a jejich pravidla a případ srovnatelné závažnosti a rozsahu nikdy nevyšetřoval. Bude stát proti vysoce kvalifikovaným, inteligentním, zkušeným profesionálům, dokonale obeznámeným s odbornou a právní problematikou jejich domnělého trestného činu, navíc pravděpodobně zaštítěným velmi kvalitními obhájci. Vyšetřovatel Šulák se především bude poctivě snažit dobrat se pravdy. V případě, že dospěje k přesvědčení, že došlo k trestnému činu, udělá vše, co bude v jeho silách, aby podezřelé usvědčil. Na druhé straně podezřelí bankovní úředníci plně využijí své kvalifikační výzbroje a zdatnosti svých prvotřídních právníků, aby jeho úsilí zmařili. Jaký bude výsledek, to můžeme odhadnout z postoje vyšetřovatele k možnosti obvinění senátora Salzmanna. Pokud novináři nezkomolili jeho vyjádření, pak si pan Šulák myslí, že nelze bývalého šéfa Komerční banky obvinit, protože nebyl přítomen na rozhodující poradě. Skutečnost je však jiná. Došlo-li v Komerční bance v souvislosti se schvalováním úvěru pro B.C.L. Trading k trestnému činu, pak se tak nestalo na jediné poradě, které se ke svému štěstí senátor Salzmann nezúčastnil. Ta byla pouze zlomovým bodem, kterým vyvrcholil předcházející rozhodovací proces. Generální ředitel banky musel být s obchodem takového mimořádného rozsahu obeznámen, musel být informován o dílčích krocích, které chybnému rozhodnutí porady předcházelo, jistě byl dodatečně seznámen s výsledkem rozhodování porady a zejména měl dostatečnou pravomoc, aby svým zásahem pochybení kolektivního orgánu pozastavil a napravil. Pokud nepředešel chybnému rozhodnutí a ani je nenapravil, je třeba položit otázku po příčině. Je možné, že negativní signály naznačující rizikovost obchodu skutečně nebyly tak průkazné, jak se dnes po prohrané bitvě tvrdí. Je možné, že generální ředitel banky nebyl odborně na výši složité problematiky a nebezpečí nerozpoznal; pak bychom mohli hovořit o neoprávněném zastávání postu, nikoli o trestném činu. Musíme ovšem teoreticky připustit i to, že věděl a přesto nechal věcem volný průběh, ať již z jakýchkoli důvodů. V tom případě má vzhledem k významu svého postavení a s ním spojeným širokým vymezením odpovědnosti nárok na příděl vzduchu cezeného mřížemi nejméně stejný jako jeho podřízení, kteří měli smůlu a porady se zúčastnili. Tyto otázky by měl vyšetřovatel posoudit a to bez vyšetřování nelze. Apriorním vyloučením senátora Salzmanna z podílu na zodpovědnosti předznamenal cestu do ztracena, na kterou ho jeho úzkostlivé lpění na formálněprávní nezpochybnitelnosti obvinění zavede. Vyvození závěru o neoprávněnosti podezření z účasti na trestném činu z faktu nepřítomnosti na poradě je naivní, nebo svědčí o uctívání nějaké posvátné krávy, které však vyšetřovateli bude bránit poznat pravdu.

Tiskoví mluvčí policie by nám pravděpodobně dokázali sdělit nějaký zaručeně neprůstřelný a bezuzdně formalistický důvod, proč se největším bankovním skandálem v poválečné historii země, přesahujícím svými následky a výší škody daleko za hranice hlavního města, nezabývá Úřad vyšetřování pro ČR, a proč byl vedením případu pověřen nepříliš zkušený vyšetřovatel. Zlí jazykové mezi policisty šuškají, že nejvyšší články policejní hierarchie s oblibou zneužívají svého nadřízeného postavení, aby choulostivé případy přenechávaly níže postaveným kolegům a není prý vůbec jisté, zda vyšší postavení a větší počet služebních let zhýčkaných příslušníků vyšších složek převáží nad poctivostí a zápalem méně zkušených policistů na nižších stupních organizační struktury. Jiní zlí jazykové mimo to tvrdí, že takovým počátečním “ošetřením případu” lze s poctivou tváří zadělat na neúspěch vyšetřování, jehož výsledek by nějaká mocná lobby považovala za nechtěné dítě.Proslýchá se, že podobný přístup s následnými negativními dopady není vůbec ojedinělý. Nechce-li policie někoho usvědčit, pak ji snad lze přimět i k rozsáhlé horečné činnosti, nikoli však k usvědčení pachatele.

Pochybení vedení Komerční banky má však ještě další rozměr, o němž se zatím nehovoří. Ze zveřejněných zpráv vyplývá, že část vypůjčených prostředků posloužila oklikou ke koupi Chemapolu. Od počátku bylo jasné, že noví vlastníci nekoupili Chemapol za vlastní peníze, jen se netušilo, kde na to vzali. Byly rovněž pochybnosti o tom, že akvizici skutečně provedli s ušlechtilým cílem záchrany firmy. Klasická kriminalistická otázka “cui bono ?” zůstala až dosud nezodpovězena. Stojí proto za povšimnutí, že na této temné a zřejmě hodně špinavé transakci mohly vydělat i banky, které byly věřiteli Chemapolu nebo ty, které prodaly své podíly v krachující firmě novým majitelům. Je možné, že část ztracených peněz se nějakým způsobem v rámci řešení osudu Chemapolu bankám vrátila a nelze vyloučit, že právě toto mohlo být jedním z motivů dojednání tohoto nešťastného úvěrového obchodu.Pokud by tomu tak bylo, úmyslnost jednání jako příznak trestného činu by byla nepochybná, na druhé straně je možné, že způsobená škoda by byla ve skutečnosti nižší než se zatím domníváme. A měli bychom naději, že po pěšince dobře vedeného vyšetřování dojdeme od skandálu Komerční banky i k objasnění záhad kolem změny vlastníků Chemapolu.

Martin Stín,

e-mail: Martin.Stin@seznam.cz

nezávislý publicista,

Praha 10