Velice usnadněnou úlohu měl předseda poslanecké frakce KSČM Parlamentu Vojtěch Filip, který se ocitl v televizním Kotli 2. března 2000, aby čelil předpokládaným útokům na komunistickou ideologii. Namísto toho většina - převážně naivních a výrazově neobratných - tazatelů adresovala usměvavému Filipovi výtky ve stylu ... „ jak to, že komunisté jsou v pravicových stranách“ nebo „jak to, že se z komunistů stali dokonce podnikatelé a tuneláři“? Představitel KSČM pak „ kotelníky“ snadno odbyl vysvětlením, že za tuto proměnu některých bývalých komunistů v „pravicové“ politiky a rychlokapitalisty nenese vinu Grebeníčkova strana, nýbrž morální labilita a konjunkturalismus exsoudruhů. Pozornější a pohotovější moderátor by na rozdíl od ukřičené, ale jinak na schopné diskutéry typu Filipa (či Ransdorfa) zjevně nestačící paní Jílkové, upozornil tazatele, že „pláčí na nesprávném hrobě“. Nebo-li, že takové kritické výhrady by měli pokládat spíše představitelům dnešních tzv. „pravicových „ stran - Klausovi, Kasalovi, Künhlovi a donutit je ke zdůvodnění, proč bývalé komunisty tak ochotně do svých „morálně čistých“ řad přijímali.

Patří k „zavedeným“ paradoxům naší doby, že poslanci „nejpravicovější „ strany, Unie svobody, hlasují stále častěji shodně právě ... s komunisty. Jak při hlasování o státním rozpočtu, tak o telekomunikační politice, se US, KDU-ČSL a KSČM ocitly „ na jedné straně barikády“ proti vládnoucí ČSSD a „tolerančně smluvní“ ODS, které však pro svůj nedostačující počet poslanců nemohly zdolat.

Zvláštní výběrovou kritičnost projevuje „rejpal“ Jan Rejžek vůči bývalým kolaborantům Husákova a Jakešova režimu. Ve svém sloupku v listu Metro z 2. března 2000 připomněl pochybnou zásluhu jednoho ze socialistických umělců, zpěváka Josefa Laufera o glorifikaci kapitána StB Pavla Minaříka, jehož „statečné“ fízlování a pokus o pumový atentát v sídle Svobodné Evropy Pepa oslavil vlastní písní. Řada jiných, mnohem „zasloužilejších“ socialistických zpěváků a herců, vesměs signatářů tzv. Anticharty z roku 1977 však jakoby byla chráněna před „netaktními“ připomínkami jejich prokomunistické minulosti. Naopak, na ty nejpřednější, jako byl a je Karel Gott se dnes ještě více než kdysi za socialismu hrnou uznání a jsou ještě více, než před Listopadem zváni k reprezentaci, tentokráte demokratické vlasti, i v zahraničí - viz. Gottova účast na Expo°2000 letos v Hannoveru. Jen tak mimochodem, vzpomene si ještě Jan Rejžek, jak před cca osmi lety coby tiskový mluvčí „pravicové“ ODA sedával na tiskovkách v konferenčním sále ČTK v Opletalově ulici v Praze po boku bývalého komunisty Vladimíra Dlouhého, na ministra Klausovy vlády?

Jako umínění kluci se chovají politici rozklížené čtyřkoalice i ODS, spjaté sice s vládní sociální demokracií „opoziční smlouvou“, ale čas od času naznačující upachtěně svou „pravicovost“ projevující se hlavně vysloveným vydíráním Zemanova kabinetu. Naposledy pohrůžkou, že poslanci Klausovy strany nepodpoří přijetí státního rozpočtu, nevymění-li Miloš alespoň čtyři ministry. Již sama podstata tohoto postoje sama o sobě vyvrací jakoukoli „zásadovost“ Klause, Langra a spol. Ještě trapněji si počínají KDU-ČSL, Unie svobody, ODA a DEU, které čtyřmi ústy své koalice halasně volají po vstupu do Evropské unie, ale zároveň hlasují (i s komunisty) proti různým návrhům zákonů, jež by nás měly do západoevropské společnosti dovést. I sám Václav Havel si stačil povšimnout - a smysluplně kritizovat - nadřazování zájmů stranických nad zájmem celospolečenským. „Copak přinejmenším strany čtyřkoalice nejsou také proevropské?“ ptal se doslova v prvním březnových Hovorech z Lán prezident, jehož sympatie především k Unii svobody a ODA jsou více než zřejmé, avšak jejichž hádavost a zarputilost musí i jeho pobuřovat.

Teprve 5. března 2000 , takřka přesně po deseti letech polistopadové éry, přinesla Česká televize konečně opravdové dílo přesvědčivě postihující úděsnou realitu průměrného českého života. Drama „Přepadení“ s oslnivým výkonem Ivy Janžurové, stárnoucí učitelky, jež se stane obětí bezohledného darebáka, navíc i psychopatického vyděrače, muselo uchvátit každého vnímavého diváka. Netečnost policie, absolutní cynismus pachatele, nemožnost bránit se proti lhostejnosti polistopadové společnosti umocněný obavami postižené učitelky ze ztráty místa krátce před důchodem i z odchodu stárnoucího manžela-alkoholika podalo „Přepadení“ bez laciných klišé. Jen by mne zajímalo, jak hodnotí tento skvělý dokument o „smysluplnosti“ polistopadového života (nebo spíše živoření?) náš humanista na Hradě, či jiní mudrcové v zajištěném postavení typu Pitharta, Uhla, Halíka, kteří se přepadení ve stylu „Přepadení“ nemusí obávat.