Náš vztah k Němcům prošel od konce druhé světové války postupnými změnami, kterými dospěl až k pokusům o naprostou negaci původních postojů. Jako desetileté dítě jsem se tolik bál Němců, že jsem několik nocí spal se sekerou pod polštářem, když moji rodiče přijali do domácnosti jako hospodyni Němku, která takto vykonávala svou nucenou pracovní povinnost před odsunem. Bylo to směšné, ale ilustruje to pocity, s jakými jsme po šesti letech každodenních kontaktů s Němci na ně pohlíželi. Pokud mohu s velkým časovým odstupem na základě dětských postřehů hodnotit tehdejší vtah českého obyvatelstva k Němcům, myslím, že pod vlivem válečných zážitků většina přijala rozhodnutí o jejich hromadném odsunu s úlevou a spokojeností, aniž by se ztotožňovala s excesy “revolučních gard” a jiných horlivců nevalných morálních kvalit. Protikladným pólem tehdejších postojů jsou dnešní názory některých publicistů, jejichž nejvýraznějším představitelem je Emanuel Mandler, kteří hodnotí poválečný odsun Němců jako hrůzný čin, žádají, abychom se za něj káli a naše bývalé krajany za něj odškodnili. Díky tomu, že komunisté po čtyřicet let soustavně oslabovali povědomí historické kontinuity vývoje národa a ani polistopadová doba není příliš příznivá ohlížení se do minulosti, tyto názory postupně zapouštějí kořeny ve vědomí mladé generace, která již není ovlivněna prožitky druhé světové války. Prosazování těchto názorů a naopak umlčování nesouhlasu s nimi usnadňují silné pozice německého kapitálu ve vydavatelstvích tisku a závazky mnoha politiků z doby disentu.

Oba zmíněné postoje jsou ve své podstatě extrémní, a proto chybné. Oba vycházejí jen z hodnocení okamžité situace a zanedbávají jak vyhodnocení minulosti, tak výhled do budoucnosti. Naše soužití s Němci se neomezuje jen na období druhé světové války a následujících čtyřicet pět let. Mimo to nejsme jediným národem, který s Němci sousedí a nelze proto naše zkušenosti považovat za jedinečné. S faktem tohoto sousedství se vyrovnáváme již půldruha tisíciletí a nejsme sami: své zkušenosti mají také Poláci a lužičtí Srbové a měly je také slovanské kmeny, které po staletí osídlovaly větší část území dnešních východních spolkových zemí,aby nakonec podlehly germanizaci. Naše vzájemné vztahy s Němci v tomto dlouhém časovém období nebyly vždy špatné. Značná část pozitivních civilizačních vlivů k nám přicházela zprostředkovaně právě přes toto sousedství. Naproti tomu i z našeho kulturního prostředí přicházely do Německa impulzy, které zde byly pozitivně zhodnoceny. I když zavrhneme vžité mylné představy o holubičí povaze Slovanů a vrozené agresivitě Němců, nemůžeme přehlédnout trvalé staleté rozpínání německého živlu směrem na východ, ne vždy uskutečňované násilnými prostředky, ale přesto nepopiratelné. Je přirozeným důsledkem toho, že se slovanské kmeny nedokázaly sjednotit v jeden národ a nevytvořily tak přirozenou protiváhu obrovského kulturního a hospodářského potenciálu Němců, který se ke svému okolí chová podle fyzikálních zákonů difuse.

Obě světové války, které se v tomto století odehrály, patřily k nejtěžším katastrofám v dějinách lidstva. Přestože příčiny jejich rozpoutání jsou složité a ani pozdější vítězové nejsou bez viny, v obou případech první útočný krok zřejmě podnikli Němci. Zejména Hitlerova třetí říše se projevila jako agresivní stát, který se soustavně a dlouhodobě připravoval na násilné dosažení jeho domnělých práv válkou. Ať již toho bylo dosaženo jakkoli nečistými prostředky, německý národ se s agresivní politikou nacistů ve své většině ztotožňoval a silné německé menšiny v napadených evropských státech přispěly k počátečním úspěchům agrese tím,že oslabily obranyschopnost svých nemilovaných vlastí. Politická opatření vítězů první světové války k znemožnění opakované agrese Němců selhala. Vítězové druhé světové války proto hledali jiná, účinnější a jedno z nich našli ve zvýšení obranyschopnosti malých evropských států vysídlením jejich německých menšin.

Vítězné mocnosti si byly vědomy, že jednou z příčin ovládnutí Německa agresivním hitlerovským hnutím byla hmotná bída a morální marasmus, do kterého Německo upadlo po první světové válce. Opakování této situace chtěly zabránit denacifikací, demokratizací a hospodářskou obnovou poraženého státu. A aniž by to kdy veřejně přiznaly, přesídlení německých menšin z bývalých vazalských států na území poraženého Německa bylo jedním z kroků, které směřovaly k tomuto cíli,a to krokem nepochybně úspěšným: přesídlenci zaplnili mezery v obyvatelstvu, způsobené válečnými ztrátami a pomohli tak urychlit poválečnou obnovu. Jejich kolektivní zkušenost hrozného prožitku přesídlení se stala součástí povědomí celého národa, v kterém pak působila jako jeden z genů strachu z nové války a touhy po stabilním míru.

Odrazem rozhodnutí vítězných mocností o odsunu německých menšin jsou především různé mezinárodní dohody, ale také právní normy osvobozených států. V našem případě jde o t. zv. Benešovy dekrety, které kodifikovaly jak odsun, tak vyvlastnění německého majetku a tím ve svých důsledcích sahají do současnosti.

S odstupem téměř půl století se zdá, že odsun německých menšin jako krok k zabezpečení míru byl nadbytečným krokem. Němci nepochybně vyvodili závěry z válečného utrpení a stali se demokratickým, mírumilovným národem, který je oporou a často i průkopníkem pozitivních změn poválečné Evropy. Kdo neprožil válku, sotva si dokáže uvědomit hloubku změn ve vědomí německého národa. Tento vývoj byl sice cílem záměrů vítězů druhé světové války, nicméně v podmínkách a v době, kdy se rozhodovalo o poválečném osudu Němců, v rozvalinách válkou poničené Evropy, sotva kdo mohl tušit, že dojde k tak hlubokému obratu v chování dřívějších tradičních agresorů. Vysídlení několika milionů lidí z jejich tradičních sídlišť je ovšem hrůzný čin. Není však o nic hrůznější než rozvrácení států, jimiž uplatnily své právo na sebeurčení neněmecké většiny, žijící na daném území po staletí, již před německou kolonizací. Pokud nepřijmeme tezi nesmyslnosti práva Čechů, Slováků, Poláků a dalších evropských neněmeckých národů na bezpečný, zvenčí neohrozitelný život v jejich národních státech, pak musíme připustit, že toto tvrdé opatření se mohlo v té době jevit spravedlivým a musíme se vzdát myšlenky na jeho odčinění. Jako celek je odsun Němcům jen nepatrným střípkem válečných hrůz a není žádný důvod, proč právě tento střípek by měl být napravován. Stejně tak, jako nikdo nevrátí životy šesti milionům Židů, vyhubených v německých koncentračních táborech na základě kolektivní viny příslušnosti k proskribovanému národu, tak nikdo nevrátí vysídleným Němcům jejich vlast. Takový je výsledek druhé světové války, kterou rozpoutali nacisté opírajíce se o masovou podporu celého národa.

Útoky na Benešovy dekrety, volání po dialogu našich oficielních míst s organizacemi našich bývalých krajanů a zejména zmínky o nutnosti odškodnění odsunutých má několik čertových kopýtek. Nositelé těchto myšlenek především zamlčují, že většina odsunutých Němců byla za ztracené majetky odškodněna spolkovou vládou. Přehlížejí i okolnost, že vyhnanci, kteří byli vysídleni do SRN, se po počátečním strádání domohli blahobytu a kvality životního stylu, který by jim jejich stará socialistická vlast neposkytla. V této souvislosti se nabízí otázka, kdo byl skutečným vítězem války – zda my, kteří jsme zde žili v nesvobodě a skrovných hmotných poměrech, nebo naši odsunutí bývalí krajané. Zejména však volání po zrušení Benešových dekretů, omluvě a odškodnění odsunutých skrývá v sobě zárodek uplatnění restitučních nároků. Ve svých důsledcích jde o snahy revokovat výsledky druhé světové války.

Budou-li mít hlasatelé těchto názorů konečný úspěch, přinese to citelný zásah do životů několika milionů našich občanů, kteří se usadili na původně německých územích, následně pocítíme následky všichni. Naproti tomu náš vstup do Evropské unie vytvoří podmínky pro to, aby u nás němečtí občané pracovali, zakládali firmy, nabývali majetky a usazovali se zde. Oba národy tak mohou začít psát novou kapitolu svých vzájemných vztahů, nezatíženou hříchy minulosti. Je možné, že se dočkáme nové kolonizační vlny, jejímž vzdáleným důsledkem může být soužití rovnocenných národů typu švýcarského spříseženství. Takové soužití by zřejmě nebylo zatíženo obavami jednoho z druhého a pocity vzájemné hořkosti.

Martin Stín,

e-mail: Martin.Stin@seznam.cz