„Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka.... majetku, rodu nebo jiného postavení.
Zcela jasně řečeno. Kde tedy vzniká, že někteří „jsou si rovnější?“
Ústava v článku l. a 2. hovoří o státu a zdroji jeho moci: „LIDU“. Vykonavateli této moci jsou zvolení poslanci a senátoři. Obecně řečeno, když někdo provádí něco, co nemá, následují sankce (tedy trest) podle jakýchsi pravidel (tedy zákonů).
V článku 27. Ústavy ČR se však říká, že „ poslance nebo senátora nelze postihnout za hlasování nebo projevy, učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu“. To je jistě správné, na svém pracovišti ať se poperou pro naše lepší zítřky!
Avšak dále, v témže článku, bodu 3-5, jsou již poslanci naprosto nedotknutelní, i kdyby třeba někoho zabili, i kdyby to bylo mimo jejich pracoviště, tedy PS nebo S. Podléhají již jen „disciplinární pravomoci komory, jíž je členem. „Tedy ne soudu! Proč? Poslanci (S) byli lidmi zvoleni na dobu 4 let (čl. 16 Ú) a jejich mandát vzniká právě zvolením. Slovo „mandát“ je odvozeno od latinského „mandatum“ = rozkaz, úkol.
Rozkaz dává ten, kdo rozhoduje, tedy lid. (čl. 2 Ú). Dále však v latinském slovníku ještě stojí:
mando, mandare - odevzdat, propůjčit
mando, mandere - žvýkat.
Co platí pro práci?
kdyby se dodržovaly body 3.4.5 čl. 27, tak jsme vlastně zvolili „božské Césary“, kteří mohou s námi dělat cokoliv!
Listina práv (LP) v čl. 4. však říká, že „meze práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem, přičemž musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu! Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena.“
Může se tedy např. nějaký poslanec s odpuštěním namazat, jet autem a nabourat někoho jiného a odmítnout zásah policisty?
Co je vlastně Poslanecká sněmovna nebo Senát? Je to instituce placená z peněz lidu (tedy daní), který ony občany volil a pověřil jakousi zákonotvornou prací. Tedy najmul je! Platí je za odvedenou práci. Jsou tedy rozpočtovou organizací. Mají i jiné rozpočtové organizace podobné výhody? A jak onen“lid“ kontroluje kvalitu odevzdané práce? Normální lidé to mají jasné. Platí pro ně ustanovení Zákoníku práce. Nepracuješ pořádně - odejdeš! A co páni poslanci nebo senátoři - taky to platí? Nebo mohou dělat po celou dobu, co byli najmuti, co chtějí / nebo co nechtějí/ a zpovídat se budou až na konci?
Článek 25. Ústavy hovoří, kdy mandát /tedy pověření/ poslance nebo senátora zaniká. V bodech a-f je uvedeno skoro vše.
Není uveden poslední bod oné „svrchované moci lidu“. Tedy jeho právo poslance (S) odvolat. Proč vlastně „lid, zdroj veškeré státní moci“, nemůže odvolat najmuté poslance (S), kteří „slouží všem občanům“. (čl. 2,3 Ú). Na jiné „členy státní moci“ (moci soudní, tedy soudce) se však vztahuje Zákoník práce! To páni poslanci (S) nepracují? Ale při neplnění pracovních povinností může být jakákoliv pracovník podniku propuštěn. A poslanci (S) jsou přece zaměstnanci podniku (Poslanecké sněmovny) a jejich zaměstnavatelem je onen LID.
Nerovnost „moci zákonodárné“ oproti „moci soudní je stejně zajímavá.
„Moc zákonodárná“ (poslanci) je způsobilá se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů (čl. 39.1,2, Ú). Naproti tomu „moc soudní“ jedná a usnáší se, je-li přítomno alespoň 10 soudců. Protože soudců ÚS je 15 (čl. 84 Ú), přestavuje těchto 10 členů dvě třetiny svých členů. (to je jiná pracovní morálka! (Navíc , dle č. 10 ÚS)
Velmi a často se hovoří o „čarovné“ moci konkurence a soutěži. Čl. 5 Ústavy hovoří: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy...“
Naprosto správně, ale k řešení určitých nedostatků v našem životě vznikají na stejných principech“ demokratická a dobrovolná občanská sdružení“. Neměla by být zařazena rovněž do čl. 5. Ústavy? Jinak totiž onen LID nemá žádnou možnost proti politickým a jiným nepravostem zasáhnout!
Byla to náhoda nebo úmysl takto upravit ústavu?
Hubert Rozmanitý