CAUSA JUDr. Petr IBL

Český rozhlas 1-Radiožurnál, přinesl dne 20. května 2000 reportáž o nově jmenovaném 1. náměstku ministra vnitra Dr. Petru Iblovi. Protože jsme byli vyzváni, abychom se k tomuto „případu“ vyjádřili, myslíme si, že nebude na škodu si tuto reportáž znovu vyslechnout.

Dejme tedy zaznít Radiožurnálu.

Věnujme pozornost nejdůležitějším lidem. Prozatím neprošel bezpečnostní prověrkou, přesto získal výjimku přicházet do styku s utajovanými skutečnostmi.

Podle našich informací si ale ministr vnitra Stanislav Gross vybral na ministerstvo člověka, který v roce 92 nemohl kvůli své minulosti vykonávat ani funkci 2. náměstka v pankrácké věznici.

Autorem Dnešních ozvěn plus je Daniel Tácha a připravil je s Jitkou Kučerovou.

 

Petr Ibl vystudoval vysokou školu SNB. Do roku 89 byl členem KSČ a od roku 1994 je členem ČSSD. V devadesátém roce se stal ředitelem věznice Praha-Ruzyně. Rok nato byl odvolán a nastoupil jako velitel směny do věznice Pankrác. O rok později, v roce 92, mu byla podle našich informací nabídnuta pozice náměstka ředitele věznice.

„Nevím nic o tom, že jsem měl být zástupcem ředitele a že jsem se na zásah pana Karabce jím nestal“, odmítl zprvu naši informaci náměstek Ibl.

Zdeněk Karabec byl tehdejším generálním ředitelem Vězeňské služby. On jediný mohl jmenovat ředitele a jejich náměstky v jednotlivých věznicích. Ředitelem pankrácké věznice byl tehdy plk. Ing. Zbyněk Čeřovský. Právě on údajně nabídl místo svého náměstka Iblovi.

„Já jsem kpt. Dr. Ibla zavolal a učinil jsem s ním pohovor a zeptal jsme se ho, zda by byl ochoten tuto funkci vykonávat. On si nechal krátkou dobu na rozmyšlenou a potom mně řekl, že tu funkci by přijal. Nastoupil do této funkce a já jsem okamžitě podal generálnímu řediteli Vězeňské služby Dr. Karabcovi návrh na jmenování kpt. Dr. Ibla do funkce mého druhého náměstka. To se odehrálo asi během tří dnů“, říká plk. Čeřovský“.

 

Náměstek Ibl si nakonec vzpomněl a připustil, že tuto nabídku dostal, ale prý jí odmítl.

„Když tam byl pan Čeřovský ředitelem, tak nabídku jsem dostal, ale odmítl jsem ji, já osobně“.

Podle Čeřovského se ale Ibl náměstkem nestal, ne z důvodu že by nechtěl, ale proto, že byl nepřijatelný kvůli své minulosti pro tehdejšího generálního ředitele Vězeňské služby Zdeňka Karabce, který jako jediný mohl náměstkem ředitele Ibla jmenovat.

„Generální ředitel mi říkal, že kpt. Ibl tuto funkci nemůže dělat. Řekl mi jednoznačně, že ho do této funkce jmenovat nebude a že tuto funkci vykonávat nebude a nesmí. Já jsem kpt. Ibla zavolal a toto rozhodnutí jsem mu sdělil a on mi řekl, že na základě nově působícího zákona o Policii odejde a okamžitě si podal žádost o rozvázání pracovního poměru, respektive o propuštění ze služebního poměru“, řekl plk. Čeřovský.

Redakce N.N. požádala Ing. Čeřovského, aby se k tomuto problému podrobněji vyjádřil a tak přerušujeme vysílání Radiožurnálu a dáváme slovo bývalému řediteli pankrácké věznice.

„Do funkce ředitele věznice jsem byl jmenován v září 1991“, říká Ing. Čeřovský“. Věznice byla po dvou povstáních vězňů v naprosto desolátním stavu a to jak po stránce materiální, tak i po stránce psychiky příslušníků Vězeňské služby. Navíc bylo u příslušníků věznice hluboko zakořeněno trauma z předchozí generální amnestie Václava Havla, rozvratu morálky a naprosté degradace všech hodnot. Navíc zde působila skutečnost, že pro vězně nebyla absolutně žádná práce a vyhlídka do budoucnosti byla značně pesimistická. Kromě toho jsme se potýkali s problémy nedostatku zaměstnanců, peněz a nejasností, které vznikaly změnou systému Vězeňské služby a působením nových, nebo připravovaných zákonů. V té době vstoupil v platnost tzv. Lustrační zákon a každý, kdo měl sebemenší zkušenost s tehdejším Sborem nápravné výchovy si nedělal a také nemohl dělat žádné iluse. Do vedení nově vzniklé Vězeňské služby nastoupili plk. Dr. Zdeněk Karabec a pplk.Dr. Milan Hulík, kteří měli tuto instituci přeměnit a zlidštit. Nás pár nových lidí, z nichž někteří byli i bývalými politickými vězni, těžko mohli během krátké doby celý tento systém, ve své podstatě obludný a nelidský, kde člověk neměl jméno, ale číslo, žádná práva a jen samé povinnosti, změnit.

Jako ředitel věznice jsem měl 3 náměstky. Jeden musel odejít, druhý se funkce vzdal a ekonomický náměstek byl pro braní úplatků postaven mimo službu. Proto jsem byl nucen tuto problematiku řešit a funkce náměstka pro kpt. Dr. Ibla bylo reálným, byť i přes jeho minulost, přijatelným řešením. Kpt. Ibl byl ve své funkci vůči svým podřízeným jako velitel směny náročný, rozhodný a inteligentní a problematiku vězeňství, byť i z té horší stránky, znal dokonale. Dr. Hulík, který měl personální problematiku na starosti a s nímž jsem při řešení všech záležitostí byl ve styku, byl bohužel v této době na dlouhodobé zahraniční cestě. Proto jediný, kdo mně mohl pomoci tento rébus rozřešit, byl generální ředitel plk. Dr. Karabec a jeho slovo bylo konečné a nezvratitelné“. Tolik k dosavadní reportáži plk. Ing. Zbyněk Čeřovský.

Nově působící zákon o Policii se tehdy vztahoval i na Vězeňskou službu a mimo jiných ustanovení dovoloval také těm příslušníkům těchto složek, kteří neprošli Lustračním zákonem, že pokud sami okamžitě odejdou, nikdo se nebude zajímat o jejich lustrační osvědčení. Náměstek Ibl ale prý neodcházel z Vězeňské služby kvůli své minulosti, ale „protože jsem měl takovou zkušenost, nedobrou zkušenost, kdy vlastně na základě jakýchsi, budu to nazývat shodou náhod, ale já jsem to považoval za určité intriky, kdy jsem já vlastně odešel z Ruzyně a přišel jsem na Pankrác, byl jsem přemístěn k výkonu služby na Pankrác, takže jak jsem vám už předeslal, byl jsem u jednání pana Karabce i u pana ministra a zjistil jsem, že nemá smysl se na to téma nikde bavit, takže já jsem pak později odešel a moje spolupráce nebyla žádána, já jsem necítil oporu ve svých nadřízených takže jsem sám odešel“, říká Ibl.

Náměstek Ibl kategoricky vyloučil, že by tehdy neprošel lustracemi a skutečně nám i ukázal své negativní lustrační osvědčení, podepsané tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem a Jan Ruml se na Iblův případ nepamatuje a obdobných osvědčení prý podepisoval stovky.

K tomu redakce N.N.

 

„Jan Ruml nebyl tehdy ministrem vnitra. Tím, kdo tehdy podepisoval lustrační osvědčení, byl až do rozpadu Federace Dr. Petr Čermák, a to v srpnu 1992. Jan Ruml se stal ministrem vnitra až v nové Klausově vládě od 1.1. 1993 po vzniku České republiky. Tuto skutečnost jsme si mohli ověřit na lustračním ověření plk. Ing. Zbyňka Čeřovského“.

Čeřovský je však přesvědčen, že Ibl nemohl tehdy vykonávat funkci náměstka z důvodu jeho činnosti v době totality. Přiznává však, že pro své tvrzení nemá písemné doklady. „Slyšel jsem, že kpt. Ibl neprošel lustracemi, já jsem to jeho lustrační osvědčení neviděl, protože nikdo z nich nebyl povinen toto lustrační osvědčení nikomu ukazovat a potom jsem byl ještě informován o nějakém jeho působení na nějaké škole Ministerstva vnitra v Sovětském svazu“, řekl Čeřovský.

Spojili jsme se i se Zdeňkem Karabcem, který tehdy odmítl jmenovat Ibla do funkce náměstka. Ten nyní působí v Institutu pro kriminologii pod Ministerstvem vnitra. Karabec ale odmítl mluvit na mikrofon. Sice si vzpomíná na Iblův případ, ale myšlenkami je prý ale někde úplně jinde.

Jeho tehdejší náměstek Milan Hulík si na Petra Ibla pamatuje. Tvrdí, že patřil k velmi kontraverzním postavám, u nichž se zvažovalo, zda vůbec mohou dále působit ve vězeňství. Zároveň vyvrací Iblovo tvrzení, že by o funkci náměstka ředitele věznice neměl zájem.

Hovoří Dr. Milan Hulík:

„Po tolika, asi po osmi letech nemohu mluvit s naprostou určitostí, ale jsem přesvědčen o tom, že pan Ibl tu funkci přijal, protože si nepamatuji případ, že by někdo z tehdejších příslušníků a funkcionářů Sboru nápravné výchovy odmítl nějakou vyšší nabízenou funkci“.

Ibl tvrdí, že s tehdejšími praktikami StB neměl nic společného a k odchodu z vězeňské služby jej prý vedly zcela jiné důvody. Zároveň odmítl, že by kdyby byl na školení v Moskvě. „Pokud zase by zmínění pánové byli objektivní, tak by se nějakým způsobem mohli vyjádřit k tehdejší situaci, která byla obecně i po revoluci ve vězeňství a když jsem poukazoval na určité problémy a chyby, takže jsem byl označen jako člověk, že pokud bych měl zastávat funkci, tak musím být loajální vůči vedení Vězeňské služby a ne že bych ji měl kritizovat“, řekl nám Ibl.

Ibl nás navíc odkázal na personální složky Vězeňské služby. Ty jsou však dnes stejně jako archivy pod Ministerstvem vnitra, už neúplné a řada z nich byla skartována nebo rozkradena. Takže události z let před rokem 89 a těsně po něm se jen velmi těžko dohledávají.

S Petrem Iblem se ale systematicky zabývá tehdejší disident Petr Cibulka.

Říká: „Narazil jsem na něho v době,kdy jsem byl vůči odporu proti sovětské okupaci a proti komunistické diktatuře pětkrát ve vězení, tak on byl v té službě na Ministerstvu spravedlnosti. Kromě toho jsem zjistil, že ten člověk nebyl nějaká nicka, nějaká oběť systému. Byl to naprosto prominentní člověk, který byl vyslán studovat Vysokou školu SNB. Tu absolvoval a studoval dokonce v Moskvě a především v současné době udržuje mnohaleté a velmi těsné a intensivní vztahy k důstojníkům StB, propojeným na KGB“.

Přes uvedené skutečnosti se za svého náměstka postavil i ministr vnitra Stanislav Gross. Ten však o případu, kdy Iblovi nebylo dovoleno stát se náměstkem ředitele pankrácké věznice prý nic neví.

„Nevím o tom, že by byl náměstkem ředitelem Vězeňské služby, vím o tom, že byl ředitelem věznice Praha-Ruzyně po roce 1989. Vím, že tam získal pozitivní hodnocení od Občanských komisí a doporučoval bych tyto informace si ověřit, než je zveřejníte“, říká ministr vnitra Gross.

 

Ministr vnitra Gross si za svým novým náměstkem stojí. Je ale paradoxní, že si za svého náměstka na své ministerstvo vybral člověka, který ještě v roce 1992 nemohl vykonávat ani funkci 2. náměstka v pankrácké věznici...

Tolik z odvysílané reportáže Radiožurnálu z 20. května roku 2000.

Co ale v ní ještě nebylo, na to jsme se zeptali bývalého ředitele pankrácké věznice plk. Ing. Zbyňka Čeřovského.

 

„V závěru postradám svoji odpověď na otázku, kdo je za tento stav v našem státě zodpovědný. Já na to mám jednoznačnou odpověď - Václav Havel. Když si nedovedl vybrat v roce 1989 z lidí kteří stáli na linii odporu proti totalitě a komunismu nikoho jiného, že nomenklaturního komunistu Čalfu a další problematické osobnosti, když se obklopil nomenklaturními komunisty, kteří stále měli rudou knížku v kapse nebo v zásuvce stolu, lidmi, kteří za plánování masové vraždy se stali ministry v jeho „sametové vládě“, jak tomu bylo v případě generála Vacka, nebo lidmi, jejichž sepětí s KGB a GRU je nadevší pochybnost a stále se v jeho blízkosti pohybují, pak vina na současné tristní situaci je jednoznačná. A kdo se opováží říci pravdu o této situaci, vrhnou se na něj jeho poskokové a skončí opět na periférii, před soudem nebo v hrobě. Nikdo nechce slyšet o Havlově zradě a úmluvě s komunisty dne 13. prosince 1989. Pak se nemůžeme divit ani rostoucím ambicím pana Mohority či Šloufa. Ale k tomu se vyjádřím příště, pokud mne náhodou nepřejede auto. Kdysi jsem napsal: Bolševici, estébáci a jejich pomocníci, zločinci, podvodníci, zloději a vrahové, vstávaje lehaje se mohou modlit k Pánubohu, že v čele této banánové republiky mají Václava Havla. Je mi líto, že jsem za tohoto člověka nasazoval své zdraví a život, a že se dokonce stal i mým kmotrem. Jak říkají klasikové: Lidská inteligence je omezená, lidská blbost nezná hranic.

 

Redakce N.N.