Naučili jsme se přežívat, nejdeme k podstatě věcí. Vyhýbáme se nepříjemnostem a rizikům. Problémem není kontinuita komunistické strany v popřevratovém parlamentu. Problémem „české demokracie“ je stav celé společenské, hospodářské i parlamentní politické scény.

Komunismus byl mrtev již koncem sedmdesátých let. Invaze spřátelených armád způsobila uvnitř vládnoucí partaje totální ztrátu iluzí. Stranická legitimace a postavení v partajní hierarchii byly jen propustkou k mocenskému a ekonomickému povznesení. V osmdesátých letech držitelé stranických legitimací z ekonomických a kariéristických důvodů, vytvořili kastu ředitelů bank a velkých podniků. Skutečná politická moc se přesunula do rukou těchto lidí. Vyhovovala jim pokračující degenerace stranických struktur. Uvnitř aparátu se zakonzervovali druhořadí kariéristé a dogmatici. Aparátčici, ač již skutečnou moc nedrželi, trvali na vnějších formách a symbolech. Hybatelům v pozadí takový stav vyhovoval. Nenesli veřejně žádnou zodpovědnost a pro budoucnost měli alibi.

Mocenský kolaps Sovětského svazu a listopadový převrat v roce 1989 postavil držitele moci do situace, na kterou v tom okamžiku nebyli ještě připraveni.V této situaci ekonomická i státně bezpečnostní elita potřebovala udržet firmu KSČ. Zachováni a udrženi značky bylo pro pragmatiky moci garantem jejich vlastního přechodu na druhou stranu bariéry vytvořené převratem. I jim byla jasná nutnost změny metod vládnutí. Systém jedné strany byl i z jejich hlediska již esteticky neudržitelný a nešlo zabránit formálně svobodnému aktu voleb. Přejmenování komunistického mocenského stroje na socialistickou či sociálně demokratickou stranu hrozilo ztrátou voličské základny. V Československu neproběhl proces odideologizování vládnutí jako v Polsku a Maďarsku.

KSČM v prvých dvou popřevratových letech garantovala v parlamentu beztrestnost stranické i hospodářské nomenklatury. Zajišťovala i její nejlepší startovní pozici při privatizaci státního majetku. Ve stejném směru pracovaly tehdejší opoziční parlamentní strany a některé prominentní osobnosti reformních stran. Počítám mezi ně Václava Klause, Vladimíra Dlouhého a Josefa Luxe.

Jděte do sněmovních zápisů, prostudujte si záznamy jednání i hlasování. V těch letech komunisté byli velkými privatizátory. Opozice hlasovala podle klubu KSČM. Kluby byly monolitní a dodržovaly stranické hlasování. Blokovaly vyrovnání s minulostí, tolerovaly nejasná znění zákonů a bránily vytváření systémových kontrolních mechanismů.

Volby 1992 znamenaly změnu. K moci se dostaly reformní strany - Občanská demokratická strana, Občanská demokratická aliance a KDU-ČSL. Rozdělení státu dávalo naději, že bude možno bez brzdící zátěže slovenské části parlamentu udělat razantnější kroky v dekomunizaci. Nestalo se a hlavní vinu nese Václav Klaus se svou stranou. Rozdělení státu umožnilo schválení české ústavy. Za situace rozdělení sil, které v parlamentu bylo, jsem nevěřil v průchodnost navrženého znění. Prošla hladce 173 hlasy. Rozdělení státu znamenalo i rozhodnutí o tom, které garnitury parlamentních politických stran se stanou prvními uvnitř stranických hierarchií. Poslanci tehdejší České národní rady hlasováním pro Ústavu“ hlasovali pro sebe.

Rok 1993 znamená hlubokou změnu uvnitř parlamentních politických subjektů. Uvnitř klubů KSČM, moravistů, zemědělské strany i republikánů dochází k rozepřím. Rozpadají se jejich kluby a odcházejí některé skupiny nebo jedinci k jiným politickým stranám. Ve vládnoucí koalici vedení stran mění priority a blokuje postup reforem. Nejvíce je to patrné u Václava Klause a Josefa Luxe. V ODA v tom směru působí Vladimír Dlouhý. Vysvětlení vidím v tom, že v prvých dvou popřevratových letech ti, kteří jediní měli peníze a vliv ve vysokých státních úřadech - bývalá ekonomická státně bezpečnostní a úřednická nomenklatura, podporovali ve svém zájmu KSČM a opozici. Po volbách 1992 bylo jasné, že převrat skončil a převod majetku půjde přednostně do rukou hospodářkých, úřednických a stranických prominentů bývalého režimu. Ti, v té době, přesunují svou podporu a vliv na nové držitele moci. Od léta 1993 je v Parlamentu jasně patrná neochota vedení ODS i KDU-ČSL pokračovat v reformní cestě.

Václav Klaus i Josef Lux pod různými záminkami blokují téměř vše, uvnitř ODA probíhá tvrdý zápas mezi křídlem Vladimíra Dlouhého a skupinou kolem Ivana Maška.

Privatizace bez hledání věrohodných vlastníků a přednostního trvání na zákonném právním rámci, fakticky obnovila převratem přerušenou kontinuitu vlivu a moci těch, kteří drželi moc již před převratem. Velkou vinu zde nesou Jan Ruml, Jiří Skalický i Jan Kalvoda. Dnes jsme v situaci, kdy politické parlamentní strany nejsou svéprávnými politickými subjekty. Převrat nerozbil a nerozehnal zájmové mocenské struktury totalitního režimu. Zajistil jim privilegovanou startovní pozici při privatizaci. Netrvání na zákonném postupu a tvrdém postihování zneužití umožnilo, že z tohoto základu vyrostla mafiosní společenství, která mají dnes v ruce největší zdroje prostředků a neplatí pro ně zákon.

Zatím systém slušně funguje, média slouží. Opozice a lidé, kteří dostanou v médiích slovo, jsou nevěrohodní - cestu k tomuto stavu pomáhali budovat. Jiný slovo nedostane. Vím to z vlastní zkušenosti.

Celá česká scéna je postkomunistická a posttotalitní. Neudělali jsme na počátku základní nezbytné kroky k rozchodu s minulostí. Naopak, umožnili návrat lidí a způsobů z hlubin času do jiných podmínek. Nelze postavit „ demokratický“ stát na uznání a toleranci zločinu. Česká společnost a stát pokračují v tradici posledních padesáti let. Zločin a zneužití je normální. Vědomí spoluviny a spoluúčasti je dnes ve špičkách české politiky a hospodářství nejdůležitějším pojítkem mezi klíčovými osobami a zajišťují trvání systému. Stát stojící na takových hodnotách nemůže mít dlouhého času, povede ke konfliktu každého s každým a nevíře v nic. Hospodářsky musí taková společnost jen upadat.

3.června 1999

RNDr. Čestmír Hofhanzl,