Její slova o nejnovějším receptu nejsou pravda „Reforma“ lesního hospodářství již v roce 1990-91 byla prvým exkluzivním modelem tunelu. Reformátoři cíleně oddělili zodpovědnost za les před zákonem (tu nechali vlastníkovi lesa), od ziskových činností. Práce v lese, prodej a způsob prodeje dřeva převedli metodou transformace státních lesů a kupónovou privatizaci lesních závodů na akciové společnosti. Na subjekty, které les nevlastní a před zákonem nenesou žádnou zodpovědnost za udržení lesa. Propojení lesních fondů s Foresbankou bylo vzorem zastřešení fondů bankou. Vytvořili tak model stroje, kterým se peníze ze dřeva přepíraly do správných kapes. Autoři koncepce záměrně využili popřevratového období, kdy bývá zpochybněn právní systém, nefungují správní úřady a justice. V odvětví , které bylo stranou hlavního zájmu politiků a které se významně nepodílí na příjmech státního rozpočtu, byl jejich úspěch dokonalý. Státní „Lesy České republiky“ vybudovali, jako centralizovaný podnik se sídlem v Hradci Králové. Revírníci státních lesů dostali fakticky funkci dohližitelů na práci akciových společností a firem. Ty nebyly najímány na určité práce, ale smlouvou dostávají do správy celé lesní komplexy nebo revíry. Od počátku byla snaha o prosazení dlouhodobých smluv - faktický nájem lesa na pět a více let. Prodej dřeva hospodařícím firmám na stojato pro vlastníka lesa nejméně výhodný. Firma si dřevo sama těžila, měřila vytěžené kmeny a odevzdávala výkaz o objemu a kvalitě vytěžené suroviny. Revírník prováděl namátkovou kontrolu. Při složitosti poměrů v lese, délce hospodářského cyklu lesa (sto let) a malé výnosovosti lesního hospodářství (l-3%), je ziskovost lesa pro vlastníka nulová. V takto založeném systému není šance cokoli seriózně uhlídat. Přidejme nekorektnost podnikatelského prostředí, nefunkčnost policie a soudů. Celé organizační schéma je uspořádáno a slouží k převodu zisků ze státního majetku do kapes několika vyvolených. Pro dokreslení, prvním ekonomickým ředitelem státních LČR byl otec koncepce ing. Zdeněk Domes, spoluzakladatel Forestfondů a člen Forestinvest s.r.o. Přes ruce pana ředitele šly všechny smlouvy. Mám doklad, kdy s žádostí o urychlení plateb za vytěžené dřevo zasílal současně firmám nabídky dlužních úpisů Foresbank.

Velká část dřeva šla od ustavení LČR přes firmu Hradecká dřevařská. Šéfem firmy je bývalý odbytář státních lesů pan Dejnožka. Dokonalosti systém dosáhl loni na podzim, kdy byl zaveden zpětný odkup dřeva od firem, realizuje jej Hradecká dřevařská. LČR od této soukromé firmy odkoupily 49 % akcií a staly se jejími menšinovými podílníky. Do rukou soukromé firmy legálně přešel prodej dřeva z 60% plochy lesů ČR. Tím dostala monopolní vliv na ceny dřeva a lesnickou politiku. Krásně se podniká se státním majetkem , bez rizika.

Uzákonění restituce lesů původním vlastníkům zákonem č. 229/1991 Sb., v květnu 1991 bylo reformátorům velmi proti srsti. Pamatuji na poznámku ing. Domese, kdy se sarkasticky ušklíbl a prohlásil, „oni nám to rádi vrátí“. Měli obsazena klíčová místa na odboru lesního hospodářství ministerstva zemědělství i ve správním aparátu státních lesů, které lesy restituentům vydávaly. Učinili vše, aby les byl vržen na vlastníky jako břemeno. Tak, aby nezodpovědní náhlý a nečekaný dar vykáceli a zpeněžili, ostatní pak měli ztíženou možnost se zodpovědně ujmout svého vlastnictví. Jako poslanec a člen zemědělského výboru i výboru pro životní prostředí jsem u toho byl a viděl. Bránili obnově lesních společností a družstev, vydali lesy bez příslušenství staveb a strojů. V prvých letech učinili vše, aby vlastníci lesů se nebyli schopni zorganizovat v zájmu zodpovědné péče o svěřený majetek a jeho obranu. Zde byl položen základ pro dnešní rabování lesů malých vlastníků, o němž píše Lucie Tvarůžková. Na vše bylo již v té době poukazováno.Ať si najde interpelaci, kterou jsem s kolegy Petrem Krausem a Miroslavem Wolfem na jaře 1991 přednesl v České národní radě. Čtyři roky reformátoři blokovali novelu lesního zákona z roku 1977, která měla uzpůsobit zákon na změnu vlastnických poměrů ke kterým došlo. Vyhovovalo jim, že mohli odkazovat - to je komunistický zákon. Návrh zákona č. 289, který předložil ministr Josef Lux v zimě 1994-5 byl úmyslně ušit na zneužití. Umožňoval pronájmy lesa a otevíral i cestu k nájmům státního lesa. Byl jsem původně zpravodajem zemědělského výboru k tomuto návrhu a snažil ho předělat, aby byl postaven především na instituci lesního hospodáře. Když mi při hlasování ve výboru mé návrhy byly odmítnuty, položil jsem zpravodajství a řekl.: „odstupuji od zpravodajství, nedám své jméno k takovému paskvilu“. Ve sněmovně při projednávání zákona jsem poukázal na vady a nepřijatelnost zákona a řekl, že nepůjde novelizovat. Pro zákon hlasovalo 130 poslanců, proti bylo asi jen 17. Nalobován byl, kdo měl ruce - šlo o velké peníze.

Pro dokreslení, když jsem po hlasování vy4šel ze sněmovny, přiběhl ke mně lesní náměstek ministra Luxe Pavel Rybníček asi, aby dal najevo, že zvítězil. Jak jsem byl unavený a zdeprimován, řekl jsem mu: „pane, být Váma teprve teď bych začal mít opravdu strach, otevřeli jste zneužití vrata dokořán“. Ten bodrý muž mi odpověděl:“pane poslanče, já to vím a jsme tu jediní dva, kteří to víme“.

Co dodat na závěr, předpoklady k tomu co popisuje paní redaktorka a na co si stěžují pracovníci inspekce byl položen v samém principu podivné reformy a transformace lesního hospodářství. Způsob ustavení organizace státního lesního podniku a jeho hospodaření je tunel. Lesní zákon byl napsán a prosazen tak, aby zajistil parazitické využívání lesa a beztrestnost jeho tvůrců. To o čem píše Lucie Tvarůžková je jen logický důsledek, není to hlavní problém. Vážně se obávám, že inspiraci jí mohli poskytnout sami tvůrci nečisté formy za účelem odvedení pozornosti. V navrhované novele je snaha soustředit se na postihy a kontrolu malých vlastníků. Princip je špatný a jeho tvůrci dosud sedí na rozhodujících místech v odvětví lesního hospodářství a jsou nejmocnějšími podnikateli v oboru. Naše země nemá šanci protnout bludný kruh dokud se nepůjde důsledně po kořenech věcí.

Ve Vimperku 18.6.l999

RNDr. Čestmír Hofhanzl,