„Vysokým funkcionářem „Správy národního parku jsem se stal takto. V létě 1998 jsme skončil sebevražednou pouť poslance popřevratového Parlamentu spravedlivým vymetením. Do konce roku jsem pracoval na své usedlosti u Telče. S pověstí neúplatného samorosta jsem v regionu neměl faktickou šanci sehnat zaměstnání. Opět jsme konsolidovaná společnost. Miroslav Sládek v jedné z našich parlamentních potyček, když neměl argument a ani co na mne vytáhnout, řekl, cituji „Co budu s poslancem Hofhanzlem diskutovat, je to zbytečné. Až Hofhanzl bude vymeten, nikdo ho nezaměstná“.

Jako poslanec jsem byl u zakládání Národního parku Šumava a osm let v Parlamentu i médiích argumentoval proti zneužití lesní transformace. Na podzim 1998 jsem ředitele parku Ivana Žlábka požádal, zda nemá místo. V lednu 1999 jsem nastupoval s tím, že budu dělat strážce na Modravě. Při nástupu mě ředitel Žlábek požádal, zda bych zatím nenastoupil na místo odcházejícího profesora Čecha. Tak jsem se stal „vysokým funkcionářem Správy“, kterého si platí občan Just. Nastoupil jsem s úmyslem hájit pravdu i obecný zájem, ne pochybné názory občana Justa.

S bláboly a polopravdami vytrženými se souvislosti, kterými občan. V.J. zaplavuje několik let média, nebudu už polemizovat. Činil jsem tak dva roky a v našem demokratickém tisku nebylo zveřejněno téměř nic. (Vše podstatné nakonec zveřejnily obnovené Necenzurované noviny - doplněk NN). Před nedávnem jsem odpovídal nejmenovanému novináři na jeho dotaz ohledně schválené novely zákona č. 172/1991 Sb., podle které budou vydány lesy z národních parků obcím. Řekl jsem: „Zahajuje se tím revize a začíná rozkradení Národního parku Šumava.“ Dodal jsem: „Od 30.4. odcházím ze Správy, u toho být nemusím.“ V telefonu se ozvalo tiché povzdechnutí, „Co já mám dělat, neumím nic jiného. „ V celém, roky trvajícím mediálním sporu o kůrovce, statut, management parku i prodej dřeva, nejde o odborný spor. Nejde ani o to, zda Správa dobře pečuje o svěřené území. Jde o politiku, dá-li se politikou nazvat všemi způsoby vedená kampaň, ve které jde o zdroje Šumavy a strategické území.

Šéfem sekretariátu už nejsem od počátku roku. Jak pokračuje obecný rozklad, nejsem použitelný. Novela zákona o majetku obcí, způsob lobováni i schválení v obou komorách Parlamentu mne šokovaly a mrazily. Apeluje-li dnes člověk obecným zájmem, přírodní a kulturní hodnotou, budoucnosti, je směšný. Poučná je má zkušenost s aplikací a použitím zákonů o informacích (zák. č. 123/1998 Sb. a zák. č. 106/1999 Sb.) Ze všech žádostí, které jsem vyřizoval, je patrný záměr. Zaměstnat pracovníky Správy parku cíleně nesmyslnou a marnou činností, bez možnosti odvolání. Získat informace a jejich účelovou kombinací mít další střelivo pro mediální kampaně. Z kontextu žádostí je zřejmé, že celá akce je koordinována.

„Zbabělý státní úředník Hofhanzl“ dal výpověď. Zákon, vyhlašovaný jako záruka přístupu k informacím pro občany, je používán k něčemu úplně jinému. Sloužit těm, kteří celou hru rozehráli, aniž bych se mohl bránit, nebudu.

„Estébáka Borovku“ V.J. účelově používá již několik roků a podle potřeby přidává razanci. Když slíbil dát doklady, tak je nedal a pak rozehrál další nuance.Příliš mi ta hra připomíná, co jsem viděl ve velké politice. Velkým lumpům, nebo zlodějům se nic nestalo. Kriminalizovaní byli a jsou malí poserové nebo ti, jejichž koza se napásla na jeteli, který ukradl někdo jiný. Pokračování hry o šumavskou Bonanzu bude mít podle mých zkušeností tento budoucí scénář. Sami ti, kteří mají hru rozehranou, budou přes Vladimíry Justy a další vytahovat na Správu parku, že jim prodávají dřevo a podobně. I doktor Borovka je v tomto případě mužem na svém místě. Celá hra je úspěšná proto, že česká povaha je téměř bez hranic. Většina se stále více ohýbá a jiní, jako V.J. , jsou použitelní a vše libovolně otočí a zneužijí.

Vladimír Just napsal, cituji: „že samochvála smrdí, pak aby si od Čestmíra Hofhanzla spolucestující zdaleka odsedli“. Pokud jsem schopen posuzovat, co jsem sám napsal v textu, který u V.J. vyvolal psací nauseu, konstatoval jsem jen fakta. Pravda je, že v různých dobách čichové buňky mění svůj práh citlivosti i kvalitu vnímání pachů. Smrděl jsem od svých deseti let, kdy tátu zavřeli a i my děti jsme zasmrádli.

Opakuji, čas obvykle ukazuje, co je co a kdo je kdo. Nemám už chuť pokračovat v takové polemice.

Ve Vimperku 12.4.2000

RNDr. Čestmír Hofhanzl