Kauza “Petr Cibulka”
očima tajného spolupracovníka STB
Pavel Jonák
pauljonak@hotmail.com
Věřím především tomu, co jsem osobně prožil. Cítím se proto postupně stále více zklamán polistopadovou politikou, protože mou první praktickou zkušeností s ní bylo ovládnutí Občanského fóra v mém tehdejším působišti komunistickou spodinou za účelem bezohledného vyřizování účtů s kvalitním, leč přísným podnikovým vedením. Další podobné zážitky, které následovaly, mě vyléčily z domněnky, že šlo o příslovečnou třísku z káceného lesa. Považuji dále za zcela přirozené, že lidé se dívají v různých životních stadiích a situacích na stejné věci jinak a názorový vývoj jedince nepovažuji za důkaz slabosti charakteru. Za své jednání odpovídám především svému svědomí. S vědomím, že některé zkušenosti jsou téměř nesdělitelné, necítím potřebu vysvětlovat, že jsem se skutečně nedopustil toho, čeho jsem se nedopustil. Neprohlašuji se za disidenta, i když jsem po celých čtyřicet let trvání komunistické moci šel z konfliktu do konfliktu. Skutečnost, že se mé jméno objevilo v nějakých seznamech (shodou okolností i v sousedství uznávaných disidentů), nepovažuji za okolnost, která by mě zbavovala práva projevit názor na veřejné záležitosti. Ale dokonce ve mně ani nevyvolává pocit škodolibé radosti nad možným konfliktem mezi Petrem Cibulkou a Úřadem pro ochranu osobních údajů, protože – ač se to zdá protismyslné – považuji uveřejnění seznamů za užitečné.
“Kamenná” media uveřejnila předvolání Petra Cibulky oním Úřadem v době, kdy již tamtamy jeho příznivců na internetu bily několik dní na poplach. Nezdá se, že by zpráva vyvolala velký ohlas – pokud ovšem konformistické redakce nepotlačily znepokojené reakce čtenářů, což v této zemi patří k dobrému tónu. Je ostatně možné, že znepokojení nad zprávou je poněkud přehnané a hlavně předčasné. Předvolání samo o sobě neznamená, že Petr Cibulka bude šikanován. Úřad nejednal z vlastní iniciativy, ale na základě podnětů zvenčí. Nic jiného ani udělat nemohl, protože vyřizování takových podání patří k jeho zákonem uloženým povinnostem. Ten, z něhož toto pohoršení pochází, je tedy někde mimo Úřad. A zatím nevíme, jak se řízení bude vyvíjet. Křičíme předčasně.
Celá věc však ukazuje, jak ošidné je mechanické “přejímání evropských standardů”. Je pravda, že naše zacházení s osobními daty je poněkud svévolné. Chci-li si například zjistit, kdo je můj potenciální obchodní partner, použiji vyhledavač dle osob internetové verze obchodního rejstříku, pak se podívám do Cibulkových seznamů a dovím se spoustu věcí. Ale naproti tomu internetová verze švýcarského federálního obchodního rejstříku obsahuje upozornění, že vyhledávání podle osob je nezákonné a databáze je proto neumožňuje. Přitom Švýcarsko jistě nelze považovat za zemi, potlačující občanská práva. Jenže Švýcarsko má za sebou řadu desetiletí poklidného vyzrávání demokratického systému, zatímco my se dosud (ne)vyrovnáváme s následky čtyřicetileté totality, okořeněné dvaceti lety nezastřeného okupačního režímu. Mechanické převzetí právních zvyklostí konsolidovaného demokratického státu musí proto zákonitě vést k absurditám, z nichž jedna hrozí vypuknout právě kolem Cibulkových seznamů. Zákaz dalšího zveřejňování seznamů profesionálních příslušníků StB by byl ochranou občanských práv menšiny, která se výkonem povolání podílela na poškozování občanských práv většiny, přičemž dobrovolně přijala zaměstnání u organizace, označené naším současným zákonem za zločineckou. Má tato skupina skutečně neomezené mravní právo na ochranu osobnosti?
Zúžíme-li pohled na předlistopadovou minulost pouze na naše domácí mocenské struktury, pak nositelem moci byla komunistická strana, přesněji její aparát a straníci v nomenklaturních funkcích. Jejím výkonným nástrojem byly různé “převodní páky”, plnící funkci ideologického ovlivňování a souběžně s nimi také represivní orgány. Mezi posledně jmenovanými měla zvláštní postavení StB. Budeme-li přistupovat k příslušníkům těchto struktur z pohledu mechanického převzetí “evropského” principu odmítání kolektivní viny, pak se musíme omluvit za lustrační zákon a nezbývá, než zveřejnění Cibulkových seznamů považovat za útok na občanská práva postižených. Vždyť z těch několika set tisíc nositelů totality bylo za trestné činy politického charakteru pravomocně odsouzeno pouze několik jedinců, ale vpádu do soukromí byli vystaveni všichni, které STB ze seznamů včas nevymazala. Dožadovat se uzákonění práva na zveřejnění podobných seznamů znamená totéž co prosazování zvláštního diskriminačního právního režimu pro poměrně velkou menšinu. A obstát s takovým požadavkem v Evropě, uhýčkané více než padesáti lety poklidného vývoje do bezstarostnosti, není skutečně samozřejmé. Jde však o požadavek, který je ve své přirozenosti plně opodstatněný. Tito lidé se podíleli na vnucování vůle komunistického režimu nekomunistické většině národa. Přitom šlo o režim, který byl postaven na principech svobodě a demokracii nepřátelských, byl prokazatelně nezpůsobilý zajistit hospodářský a společenský rozvoj národa přiměřeně jeho tradicím a nakonec se stal vykonavatelem vůle cizí mocnosti. Jeho nositelé byli dlouhodobě podrobeni velmi důmyslné a soustavné ideologické indoktrinaci a přisvojili si vzorce myšlení a jednání, jejichž přenášení do současných poměrů může působit škody. Novým podmínkám se přizpůsobili vytvořením neformálních struktur, sloužících k vzájemné pomoci, upevňování jejich vlivu a bohužel někdy i k trestné činnosti. Rizikovým faktorem je také vydíratelnost mnoha z nich z titulu vztahů k různým předlistopadovým strukturám domácím i zahraničním. Je proto naprosto správné, aby byli veřejně známi, aby každý, kdo chce s někým z nich spolupracovat, měl neomezenou možnost uvážit možná rizika. Například ten, kdo uvažuje nad navázáním jakékoli spolupráce s důstojníkem bývalé 1. správy STB, komunistické rozvědky, musí být připraven na nevypočitatelnost chování protihráče, dlouhá léta cvičeného k skrývání myšlenek a pocitů, k dezinformacím a úskokům. Přitom patrně půjde o partnera vysoce inteligentního, vzdělaného, se slušným vystupováním a zajímavými kontakty, možná i užitečného. Příslušníci předlistopadových mocenských struktur by samozřejmě měli být vyloučeni z výkonu funkcí a povolání, v nichž by deformace myšlení zátěží z minulosti byla závadou. Zveřejnění by mělo jít nad rámec Cibulkových seznamů, mělo by postihnout celý mocenský mechanismus předlistopadového režimu. A také výčet “zakázaných” funkcí a profesí by měl být širší než dosud (např. by do něj měla zcela nepochybně patřit také advokacie). Že bychom se dostali do rozporu s “evropskými” hledisky? V této chvíli ano, ale ve velmi “evropském” a nepochybně humánním a demokratickém Německu v poměrně nedávném období byla příslušnost ke komunistické straně překážkou pro výkon učitelského povolání a tolerance našla uplatnění teprve tehdy, až se demokratický režim cítil dosti silný. Zveřejnění seznamů dřívějších mocných by ovšem mělo být oficielním aktem státu, který má samozřejmou povinnost poskytovat občanům varovné informace.
Je zřejmé, že splnění těchto požadavků by si vyžádalo velmi zásadní úpravu našeho právního řádu, kterou současné parlamentní politické strany, zavázané představitelům starého režimu za laciné předání moci a stále více ovládané “recyklovanými” komunisty, nikdy nepřijmou. Nazrál čas k usilování o zásadní změnu režimu demokratickými prostředky. Záchrana země je v rukou mimoparlamentních nebo snad dosud neexistujících stran a hnutí.
Je známo, že Cibulkovy seznamy nejsou úplně spolehlivé. Jsou neúplné a zcela určitě v nich chybí právě ti, na které bychom si měli dávat obzvlášť dobrý pozor. A možná, že některá jména se do nich dostala neprávem. V nouzi je ovšem lepší něco než nic, takže Cibulkův problematický počin, suplující nedostatečnost státu, je třeba ocenit. Celá věc má však čertovo kopýtko. Je otázka, kdo a proč materiály ke zveřejnění poskytl a zejména, čemu všemu zveřejnění posloužilo. Mimo varující funkce měly seznamy ještě další efekt: v bouřlivém polistopadovém období soustředily pozornost veřejnosti na tajné spolupracovníky STB, kteří se stali obětním beránkem pro náhradní vybití touhy po revoluční spravedlnosti. Národ, který ve své většině s předlistopadovým režimem víceméně kolaboroval, se přes noc prohlásil za mravně čistou masu skrytých disidentů a pliváním na “fízly” se vykupoval z hříchu hromadné nestatečnosti. Do tohoto příjemného počínání se zabral natolik, že si ani nevšiml, jak (tehdy ještě nezveřejnění) řídící důstojníci postižených a jejich partajní nadřízení využívají odpoutané pozornosti k budování nových pozic. Nehledě k tomu, že místo v Cibulkově seznamu je vstupenkou do různých “ctihodných společností”, takže seznamy pomáhají zveřejněným při vytváření jejich svépomocných struktur. Je možné, že STB se poskytnutím podkladů pro seznamy Petru Cibulkovi podařil jeden z největších tahů jejích dezinformačních her: hodila přes palubu ty, kteří jí již nemohli být k užitku, aby o to lépe zabezpečila ústup hlavních sil do předem připravených pozic. A zneužila k tomu fundamentalistického zápalu poctivce Cibulky, který ji hluboce nenávidí a určitě jí nechtěl posloužit. Pokud by se nakonec podařilo dostat ho nyní před soud, byl by úspěch jejího ďábelského počínání dokonalý. Toto by si měl uvědomit každý státní úředník, kterému se případ dostane do ruky. Rozhodne-li o zákazu seznamů (aniž by byly nahrazeny oficielními) nebo dokonce o potrestání za jejich zveřejnění, vysměje se nadějím národa, probuzeným Listopadem 1989. Pokud by občané podobnému kroku nedokázali zabránit, vývoj půjde dále nastoupeným směrem: za čas se dočkáme vstupu komunistů do vlády.
Zveřejnění seznamů příslušníků předlistopadových mocenských struktur a zamezení přístupu k funkcím a povolání je jen preventivním opatřením, které podstatu problému ponechává neřešenu. Problém se může vyřešit přirozenou, biologickou cestou. Bude to řešení sice bezpracné, ale bude otravovat morální stav společnosti ještě mnoho let. Nabízí se jiná možnost: přezkoumání úlohy účastníků na straně žaloby všech politických procesů zvláštními tribunály, které by je roztřídily na nevinné, provinilce proti pravidlům slušného občanského soužití a adepty na trestní postih. Jde o řešení pracné, ale uskutečnitelné, se všemi přednostmi čistého chirurgického řezu.
Petr Cibulka – dodatek: I když s některými závěry pisatele, jehož skutečnou totožnost neznám, zásadně nesouhlasím, zařadil jsem jeho stanovisko pro jeho aktuálnost.