Jan Kavan - KATO (3)

Tajný spolupracovník Důvěrný styk

(První dvě části vyšly v NN 15 a 16/2000, strana 02 - 03)

Když se zeptal Jan Kavan Xaviera Solany, zda může Česká republika z NATO vystoupit, vzpomněl jsem si, že kdysi dávno, v roce 1986, jsme již s ním na podobné téma diskutovali. Napsal jsem tedy článek pro torontský Nový Domov. Tento článek o Janu Kavanovi, který vyšel v Novém Domově dne 30. března 1998, vyvolal dosti značný ohlas. Do rozjitřené předvolební atmosféry roku 1998 vklouzl se zpožděním, až začátkem června. Reakce na něj byly zajímavé. I když někteří tvrdili, že byla vyvolána pravicová kampaň proti Janu Kavanovi, spíše to vypadalo jako kampaň proti Stanislavu Reinisovi, který si dovolil urazit tehdejšího stínového ministra zahraničí. Grémium ČSSD prohlásilo, že za Kavanem stojí, aniž by si ověřilo fakta a také zjistilo od té druhé strany, tedy ode mne, co se vlastně stalo. Na články v Lidových novinách a jinde reagoval Jan Kavan dopisem Lidovým novinám, který asi psal jeho největší nepřítel. Reagoval také Pavel Dostál a Petr Uhl, kteří jej ochraňovali již v minulosti.

Ze sloupku Petra Uhla v Právu dne 11. června 1998: „Věděli jsme také, že na mírovém hnutí parazitují i malé skupiny vyživované Moskvou. Nespolupracovali jsme s nimi, což prohlašuji za Chartu 77 i Jana Kavana. Ignorovat jsme je však nemohli, raději jsme je demokratickými prostředky na veřejnosti odhalovali a pokoušeli se je rozkládat, neboť i mezi nimi byli lidé toliko pobloudilí.“

 

NEJDŘÍVE TROCHU HISTORIE NEJVĚTŠIHO PODVODU V DĚJINÁCH

Někdy na podzim roku 1979, kdy se příprava vpádu Sovětů do Afghanistánu začala dostávat do konečných stádií, přišli šachisté v Kremlu na podivuhodný tah všemi pěšci najednou. Svět se o něm dověděl až o rok později z úst upovídaného předsedy přípravného výboru Světového kongresu obránců míru Georgi Dimitrova -Toskina, který se pochlubil v moskevské Pravdě dne 23. září 1980. V té době se někde v sekretariátě Ústředního výboru KSSS zrodil nápad, že by bylo takticky velmi výhodné, kdyby lid (samozřejmě ne sovětský) vzal opět věc zachování míru do svých rukou. Z toho vzniklo rozhodnutí zintensivnit v osmdesátých letech „boj za mír“. Tento návrh prošel zvolna sekretariátem, zasedáními různých výborů a byr, až konečně v květnu 1980 jej schválil Politický poradní výbor zemí Varšavské smlouvy. V Deklaraci, vydané tímto zasedáním, je ovšem příslušná pasáž zamaskována orwellovským dablspíkem, kdy mír se rovná podpoře guerill a všelijakých silničních lupičů, svoboda jsou ostnaté dráty kolem hranic a pracovních táborů a národní nezávislost se vysvětluje spíše jako suverenita značně omezena. Pak byl v září 1980 svolán do Sofie „Světový parlament národů za mír“, kde velká celosvětová akce začala. 2260 obránců míru rokovalo o tom, kdy, kde a proti komu je třeba mír hájit. Nedlouho potom se ukázalo, že seznam těchto „obránců míru“ se mohl číst jako Who is who on KGB payroll, čili, kdo je kdo na výplatní listině KGB. V onom parlamentě jako první promluvil Todor Živkov, který pronesl zcela zapomenutelný projev, až na to, že se zmínil o doporučeni Politického poradního výboru zemí Varšavské smlouvy, a tím vlastně přiznal, že za vším stoji vojáci. Tento projev byl otištěn jen velmi zkráceně, a vůbec jej neotisklo anglické vydání časopisu Otázky míru a socialismu, který jinak otiskl vše, co se sofijského shromážděni týkalo, a ostatně otiskoval i vědecké práce hlubokých marxistických myslitelů Pavla Auersperka, Milouše Jakeše a Josefa Lenárta. Řízně promluvil i obránce míru a dlouholetý předseda Světové rady míru Ramesh Chandra, který byl na tuto posici přesunut z místa člena politbyra Komunistické strany Indie. Jedním z hlavních řečníků byl soudruh z politbyra KSSS Boris Ponomarjov, který o otázce míru a odzbrojení řekl, ze Sovětský svaz nikdy nestrpí, aby kdokoliv měl nad ním vojenskou převahu. Ach, kdeže loňské sněhy jsou? Pak se delegáti rozjeli do svých domovů, a svět se vbrzku začal divit. Byl vytvořen pečlivě proorganizovaný a propojený systém výborů a organizací, nekonečné bludiště, kde si každý mohl najít svůj kouteček, mládež, ženy, železničáři, církve, na koho si vzpomenete. Za tím vším člověk tušil peníze, spousty peněz, placené nadšení i nevinné kavky, a úplně v pozadí bylo rozhodnutí Politického poradního výboru zemí Varšavské smlouvy z května 1980 a generálové s tlustými zátylky, kteří si na mapách posunovali praporky tankových pluků směrem na Dusseldorf. Brzy se začaly provalovat aféry. Tak kupříkladu v Dánsku bylo zjištěno, že sekretář „mírového“ hnuti Arne Pedersen dostával peníze od druhého sekretáře sovětského vyslanectví v Kodani. Takových případů bylo víc. I v Kanadě zvýšilo v následujících letech množství „mírových“ skupin svoji aktivitu. Byl to nejen Kanadský mírový kongres, skupina těsně spojena s prosovětskou kanadskou komunistickou stranou, ale i „Lidové shromáždění pro kanadskou zahraniční politiku“, „Hlas žen“ a jiné. Skupinky vznikaly a mizely, jak bylo třeba, a bylo těžké se v nich vyznat. Peněz měly dost, a mohly organizovat spousty akcí. Několik let nato se už dost dobře nedalo říkat, že nepřítelem míru je pouze USA a USA je nutné zničit. Lidé už nepřijímali nekriticky, ze USA je jediným zloduchem na světové scéně. Čistě prosovětské „mírové“ skupiny se rychle zdiskreditovaly. Místo nich nastoupily skupiny, které slovně prosazovaly jakousi morální ekvivalenci viny USA a SSSR. Útočník a napadený si byli rovni, oba byli špatní. Když však šly na „mírové“ demonstrace, vykřikovaly čistě a výlučně protiamerická hesla. O SSSR se nezmiňovaly, to nebylo v jejich plánu, a sovětská agrese v Afghanistánu byla pro ně tabu. Vztah k Afghanistánu byl prubířským kamenem, jestli je která skupina prosovětská nebo protisovětská. Podle vztahu k Afghanistánu se poznalo, jak kdo podporuje politiku SSSR. Nejhorší bylo, že se přitom tyto skupiny ústy zaklínaly přátelstvím s polskou Solidaritou a s Chartou 77, jakoby Charta prosazovala morální ekvivalenci SSSR a USA. Toto byla všeobecně známá fakta. Jestliže snad byli někteří lidé v Československu mírovým hnutím zmateni, v zahraničí, kde byla všechna fakta snadno dosažitelná, se slušný emigrant z komunistické země mohl velmi brzy orientovat v situaci. Nikdo neměl právo nevědět, co Sověti zamýšlejí. My všichni „pravicoví emigranti“, jak nás dnes čeští sociální demokrati nazývají, jsme se tzv. prosovětskému mírovému hnuti zdaleka vyhýbali. Považovali jsme je za oblast ovládanou, řízenou a placenou Sověty. Otázka pro pana Uhla: Neříkejte, pane Uhle, že jste tohle nevěděl. Vždyť toho byly tehdy plné noviny. Zajímalo by mně, jak jste tyto malé a bezvýznamné skupinky odhalovali. Jmenujte někoho, koho jste odhalili. Všechny dokumenty Charty 77 z let 1977 - 1990 jsou dostupné na Internetu na www.cibulka.cz. Samozřejmě, že každý člověk, který chtěl s mírovým hnutím spolupracovat, se musel nejdříve co nejpodrobněji přesvědčit, s kým jedná a jaké jsou jeho činy a minulost. Ze sloupku Petra Uhla v Právu dne 11. června 1998: „To, že se (Kavan) účastnil jedné akce jedné studentské skupiny, kterou dnes jeden český emigrant považuje za prosovětskou, je směšné. Náhodou byla ostře protisovětská.“

CO BYLA SKUPINA

ACT FOR DISARMAMENT

Poprvé jsem se dověděl o skupině ACT takto: V květnu roku 1986 se tady ve městě Kitchener - Waterloo v Kanadě rozdávaly letáčky, že na Den matek tu organizuje mírová skupina jménem Act for Disarmament „mírovou manifestaci“. Měli jsme všeobecně podezření, že se asi taková manifestace bude týkat místo oslavy míru a mateřství amerického imperialismu. Skutečně tomu tak bylo. My jsme tehdy už věděli z knihy Jana Šejny We will bury you (Pohřbíme vás), že soudruzi z Varšavského paktu nám již před lety naplánovali, že v osmdesátých letech masové lidové demonstrace způsobí, že Kanada vystoupí z NATO, a krátce poté že politický systém USA přestane prakticky fungovat, a na světě tím nastane „trvalý demokratický mír“. A hle, toto by mohl být pokus o splněni předpovědi. Tak jsme se my Češi a Slováci svolali telefonem, že si taky namalujeme mírové plakáty a půjdeme tam. Bylo nás asi padesát, a k tomu asi dvacet Poláků. Na plakáty jsme si napsali „Gorbačeve, přestaň zabíjet děti v Afghanistánu“, a že „Jane Fonda je zodpovědná za utrpení Boat People“, a „Sovětské nukleární reaktory ven z Kuby“ a mnoho jiných podobných nepopulárních věcí, a vydali jsme se na jejich demonstraci. Viděli jsme tam nápisy „Pryč s hvězdnými válkami“, a rudé prapory, a srpy a kladiva a jeden dokonce měl uniformu kubánského vojáka i s rudou hvězdou na límečku. Když nás lidé ze skupiny ACT viděli, s našimi nápisy, tak na nás nejdřív poslali policajty, že jim kazíme mír, protože máme protisovětské nápisy, ale my jsme policii slušně vysvětlili, ať se podívají, že naše plakáty jsou pro mír, podívejte se, tady se mluví o dětech v Afghanistánu, je přece den matek, a tak nás policajti nechali. Dali jsme se s mladíky a dívkami z mírového hnutí do diskuse, a bylo to zajímavé. Říkali nám, jak to je ve světě rozdělené, že oni tady protestují proti americkému imperialismu a v Moskvě a v Praze jejich soudruzi protestují proti sovětskému imperialismu. Nedali si vymluvit, že takto se v Moskvě protestovat nedá, že tam by šli přímo do vězení. Jedna dáma mi řekla, že byla na Kubě na rekreaci a jak se tam lidem báječně žije, co měli v hotelu jídla. A tak dál. Prostě, překvapili jsme je, protože v jejich průvodech byly protesty proti genocidě v Afghanistánu naprosto nevídané, neslýchané a nečekané. Říkali jsme demonstrantům, že děti v Afganistanu také trpí, když jim sovětští humanisté dávají výbušné hračky. Oni naprosto neuvažovali o nějakém vyrovnaném přístupu, stejně naměřit USA a SSSR. Pro ně hlavní viník byli Američané a Sověti pro ně byli dobří. Kdyby byli tak ostře protisovětští, jak pan Uhl říká, zajisté by jim nevadily naše hesla proti sovětské agresi v Afghanistánu, naopak, sami by s těmito hesly přišli. Rozhodně by na nás neposílali policii. Prošli jsme s nimi celou trasu průvodu, a velitel mírotvorců, jakýsi Christopher Reid, pak hořekoval: „Tolik peněz to stoji, a teď je z toho tohle.“ Místní noviny nás vyfotografovaly, a byla z toho zpráva na první straně. Ta se však nelíbila Christopheru Reidovi. Zle se osopil na noviny i na nás, a v dopise, který mu noviny otiskly, rozhořčeně tvrdil, že tam nebyly žádné diskuse, že tam byla protimírová protidemonstrace, ale že byla zcela ignorována mírovým pochodem, že účastníci ani nevěděli, že tam nějaká „protidemonstrace“ je, a že „protidemonstrace“ byla zorganizována nepřáteli míru. Nedal jsem si to líbit, a do novin jsem napsal, že jemu jsme sice vadili my, s vlajkami Kanady a Solidarity a s protisovětskými hesly, ale nevadili mu ti, kteří vpochodovali do průvodu s rudými vlajkami jak na prvního máje v Moskvě, jakož i další, kteří tam přišli ověnčeni odznaky se srpy a kladivy, a kteří si v diskusi libovali, jak na Kube žije lid šťastně a svobodně. Pak jsem napsal, že marxismus-leninismus přece propaguje občanské války, revoluce a vzbouření, a proto do mírového průvodu takoví lidé vůbec nepatří a takový průvod se vůbec nemá konat. Christopher mi za několik dni ohlásil, že mně hodlá žalovat, že jsem jej urazil, že on není žádný marxista, ale že spolupracuje s jakousi Humanistickou stranou (dnes už působící i v ČR!!!), což nejsou marxisté - leninisté, protože jsou mnohem revolučnější a že chtějí znovurozdělení bohatství a ať se omluvím. Pomyslel jsem si něco o absurditách, a dopis jsem ignoroval. Ale brzo poté přišla žaloba o osmi stranách, na kterou jsem měl do dvaceti dnů odpovědět, co a jak, jinak ze prý soud rozhodne proti mně. Peníze na soud jsem neměl, a proto jsem se rozhodl hájit se sám. Začal jsem číst zákony, regule a precedenty. Konečně jsem se dožil dne soudu, a s hromadou přátel a všeobecnou představou, co smím a co nesmím při výslechu svědku, jsem šel k soudu. Soudce byl moudrý starší pán a Christopher pronesl, co měl na srdci, že jsem ho urazil, protože jsem do novin napsal, že někteří účastníci průvodu byli marxisté a jiní politici analfabeti, že jsem tím myslel jeho. Pak ještě Christopher tvrdil, že je ve spojeni se Solidaritou a s Chartou 77, a že je velkým bojovníkem proti totalitarismu a ne marxistou, a že ty vlajky v průvodu nebyly rudé, ale oranžové, a že heslo, kteří vykřikovali v průvodu, „Reagan, Reagan is no good, send him back to Hollywood“ není protiamerické. Pak přišli jeho svědci, intelektuální výkvět mírového hnutí a hnuti radikálnějšího než marxismus. První svědkyně pronesla pečlivě naučené věty, že Christopher není marxista, a že je proti totalitarismu. Soudce na to řekl: „Tak mi, slečno, řekněte, co je totalitarismus.“ A slečna, že tedy, ehm, si právě nevzpomíná. Přiskočil jsem s hromadou dotazu, co je to diktatura proletariátu, a když to tedy slečna neví, tak podle čeho poznala, že Christopher není marxista. Další svědci byli přibližně stejní borci ducha. Jeden z nich se dušoval, jak je proamerický, a já jsem mu ukázal obrázek z novin, kde je vyfotografovaný v triku s nápisem „USA ven ze Severní Ameriky“. Nad nimi ovšem naprosto vynikali mí svědci, mezi nimi Jan Hašek. O něm pak soudce v rozsudku napsal: „Svědek obhajoby, Jahn Hasek, udělal nejlepší dojem. Řekl, že žalobci to snad mysli dobře, ale že jejich propaganda je zaměřena na to, aby Kanada vystoupila z NATO a z NORADu. Řekl, ze činnost skupin jako je tento ACT je nebezpečná pro Kanadu, a kromě toho tyto skupiny útočí na emigranty pro názory, které zastávají.“ Pak následovalo konečné slovo, ve kterém Christopher tvrdil, že jsem nic nedokázal, a já jsem tvrdil, že jsem dokázal, že Christopher je marxista a komunista a prosovětský a jednostranně protiamerický. Jednu chvíli jsem rozebíral, že Christopher se dopustil lži a klamání publika. Christopher protestoval, ale soudce mi dal za pravdu. V rozsudku pak napsal, že jsem svůj případ prokázal a osvobodil mně. Měl jsem tedy pravdu, když jsem napsal a u soudu obhájil, že skupina ACT je protiamerická a prosovětská. Je to soudem potvrzené. Pak jsem se s nimi setkal ještě jednou, také v roce 1986, když se v Kanadě poprvé organizoval Den černých stužek, Black Ribbon Day, a kdy se Poláci, Ukrajinci, Maďaři, Estonci, Litevci, Lotyši, Vietnamci, Čechoslováci a jiní dali dohromady, aby připomněli světu smlouvu nacistů s SSSR v roce 1939 a milióny mrtvých ve východní Evropě, kteří pak následovali. Velmi aktivně proti této akci vystoupil v tisku soudruh Bogdanov ze sovětského velvyslanectví v Ottawě a skupina ACT. Divím se cynismu skupiny ACT, která vydávala jedno prohlášení za druhým, že nemáme pravdu, že jsme lháři, že jsme proti míru, že jsme nepřátelé mírového soužití. To nebyl „ostře protisovětský postoj“, jak o něm píše Uhl. To bylo prosovětské lokajství. Kdyby byli protisovětští, manifestovali i by s námi. Na toto vše jsem pana Kavana osobně v přítomnosti svědků upozornil dne 10. řijna 1986, kdy na University of Waterloo pronesl přednášku pro tento spolek ACT. Doporučil jsem mu tehdy, aby okamžitě svoje přednáškové turné přerušil a jel domů, protože spoluprací se skupinou ACT jen dělá ostudu sobě a českému exilu. Skupinu ACT tehdy nehájil, a prohlášení, že je to skupina protisovětská, jsem od něj neslyšel. To tvrdí až teď. V turné také pokračoval. Asi byl někomu zavázán. Svůj postoj ke skupině ACT jsem ještě jednou vyjádřil v dopise panu Kavanovi ze dne 24. srpna 1987. V tomto dopise jsem také napsal, že ten, kdo věří, že existují protisovětské mírové skupiny, naletěl na ten nejlevnější trik sovětské propagandy. Ani proti tomu tehdy neprotestoval

„Lidové noviny, 18.6.1998: O Kavanovi vedení ČSSD nepochybuje PRAHA/TORONTO- Senátor Jan Kavan, stínový ministr zahraničních věcí, splňuje obě podmínky, které pro resort určil předseda ČSSD Miloš Zeman: Kavan je autorem programu a podle Zemana se umí v zahraničí pohybovat. LN zveřejnily 9. června tvrzení fyziologa Stanislava Reiniše, že Kavan spolupracoval s prosovětskou „mírovou skupinou“ ACT for Disarmament a na jejím turné v jižním Ontariu v roce 1986 vystupoval proti „americkému imperialismu“. Kavan, který považuje tyto informace za kampaň pravicových emigrantů, tvrdí, že v Kanadě šířil Pražskou výzvu Charty 77. Tento názor podpořil ve včerejším rozhovoru pro deník Právo i britský ministr zahraničí Robin Cook.“ (Viz. N.N. 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“).

Ze sloupku Petra Uhla v Právu dne 11. června 1998: „V Kanadě byl tehdy Jan Kavan propagovat Pražskou výzvu a hledat podporu pro čs. politické vězně a další perzekvované. Mezi nimi i pro Jana Pukalíka, který byl tehdy trestně stíhán jen proto, že na blanensku sbíral podpisy pod petici proti rozmístění sovětských mírových raket v ČSSR a NDR. Kavan spolupracoval léta s END, Evropským jaderným odzbrojením, které prosovětské nebylo, otevřeně se také vzalo za Jana Pukalíka.“

 

KAVANOVO TURNÉ

PO ONTARIU

Jan Kavan přijel na pozvání výše popsané skupiny ACT v říjnu 1986 a přednesl přednášky v několika městech jižního Ontaria. Nepamatuji se, že bych britského ministra zahraničí Robina Cooka, alespoň u nás ve Waterloo, na přednášce viděl. Asi tam nebyl. Mimochodem, bývalá mluvčí Charty 77 a nyní redaktorka Lidových novin Petruška Šustrová říká, že Kavana Charta 77 nepověřila, aby je v Kanadě propagoval. Magnetofonový záznam jeho přednášky z 10. října 1986 ukazuje, že na začátku své přednášky opravdu o Chartě 77 mluvil. Zdůrazňoval přitom eurokomunistické afilace Charty a její snahu být udánlivě někde mezi komunismem a demokracii. Krátce promluvil i o Pražské výzvě Charty 77, což bylo prohlášení dvaceti pěti chartistů k západoevropskému mírovému hnutí. Kavan o Pražské výzvě mluvil jen velmi krátce a celkem neříkal, co v ní je. Pak jednou větou vysvětlil, že někteří chartisté jsou ve vězení. Jméno Pukalík ani jiné jméno tam nepadlo. Pak, a to byl hlavní obsah jeho přednášky, hovořil o velkém čtyricetipětistránkovém manifestu, který měla sestavit společně Charta 77 a západoevropské „mírové“ hnutí, representované sítí European Network for East - West Dialogue. To byla podstata jeho přednášky. Na manifestu se prý pracovalo čtyři roky, a podle Kavanových slov byl tento manifest dokončen, ale ne podepsán, deset dnů před jeho odjezdem do Kanady, tedy v říjnu 1986. O tomto Manifestu se ovsem nezmiňuje ani jedno současné prohlášeni, všichni mluví jen o Pražské výzvě. Tento manifest, tak jak jej Kavan v Kanadě interpretoval, byl velmi radikální a tím se podstatně lišil od Pražské výzvy. Požadoval zrušení všech vojenských základen, i amerických i sovětských, na území Evropy, stažení všech cizích vojsk z Evropy, tedy amerických i sovětských, zákaz všech vojenských intervencí Američanů i Rusů v jakékoliv zemi, vytváření bezjaderných zón, společně letní tábory pro občany východu i západu, a hlavně rozpuštěni NATO a Varšavského paktu. Když jsme se Kavana ptali, jak vznikla studená válka, začal rozsáhle vyprávět, jak za to může konec války v Evropě, že to je důsledek poslední války a rozdělení Německa, jen nemluvil o tom hlavním důvodu, o sovětském politickém systému, proti kterému se demokracie musí bránit. Hlavní však bylo, že prohlásil, že mírové hnutí nemůže stát ani na jedné straně konfliktu mezi velmocemi, že musí měřit oběma stranám stejně, a že Charta se tedy nemůže ztotožňovat s žádnou ze stran. Mluvil také, značně naivně, o tom, že boj za mír je spojen s lidskými právy. To je teoreticky pravda a hezky to znělo, ale prakticky to byl absurdní požadavek. Když jsem se jej zeptal, kdy by asi tak mohla demokratizace v SSSR začít a jak asi daleko by mohla dojit, uvedl jsem jej do značných rozpaků. Podmínky pro demokratizaci že jsou velmi obtížné, řekl, a že prý by tomu pomohlo prohloubeni ekonomické krize a sociální tlak a ukončení studené války. My, česká „pravicová emigrace“, tedy všichni emigranti mimo skupinu Listy Jiřího Pelikána, jsme tehdy zcela jasně věděli, že jediným a hlavním nepřítelem a potencionálním útočníkem je Sovětský svaz s jeho ideologií agrese a porobování národů, jak byla tehdy formulována v Programu komunistické strany Sovětského svazu. To byla hlavní příčina rozdělení Evropy a napěti v tehdejším světě. Jestli jsme tedy chtěli zachovat mír a slušný život, říkali jsme, je nutné podporovat Spojené státy a jejich vojenskou moc. Na tom jsme dodnes nemuseli nic měnit, dějiny nám daly za pravdu. Podle Kavana a Manifestu byly obě strany stejně vinny, obě byly stejně zločinné a obě měly stejnou vinu na studené válce a na politickém napěti ve světě. Obranu demokracie tedy považoval za ekvivalentní obraně komunismu, útočník a obránce jedno byli. Kavan byl tehdy příliš chytrý na to, aby hovořil přímo prosovětsky. To už se nenosilo. Spolupracoval však se skupinou, vystupující značně prosovětsky a ostře protiamericky a neporozuměl (?) tomu, že hlavním rysem tehdejší doby byl boj mezi demokracií a komunismem. Místo toho si myslel (?) a říkal, že obě strany, representované USA a SSSR, si jsou morálně rovny. To snad i dnes stačí na vytvořeni názoru na něj. Kavan tedy dnes prohlašuje, že propagoval Pražskou výzvu Charty 77. Ve skutečnosti o ni mluvil velmi málo a propagoval cosi jiného, podstatně odlišného. Z dopisu Jana Kavana, Lidové noviny. 23. června 1998: „(Pražská výzva) Tvrdila, že žádné rakety nejsou mírové. Protestovala proti porušování občanských práv a bylo jí jedno, v čí sféře zájmu k tomu v danou dobu docházelo.“

CO BYLA

PRAŽSKÁ VÝZVA

Pražská výzva netvrdila, že žádné rakety nejsou mírové. Nic takového tam není. Pražská výzva byl rozumný dokument. Vyžadoval, aby vlády plnily závazky, které samy přijaly. „Demokratická a svéprávná Evropa nemůže existovat, je-li kterémukoli občanu, skupině či národu upíráno právo spolurozhodovat o událostech ovlivňujících nejen jeho každodenní život, ale samotné přežití.“ To se samozřejmě a zřetelně týkalo v první řadě občanů sovětského bloku, a v žádném případě se nedalo aplikovat na občany západní Evropy, kteří tato práva mají, jak vyplývá z podstaty demokracie. Zcela zřetelně se zde vyjadřuje asymetrické rozložení viny mezi sovětským blokem a západní demokracii. Tento názor je na míle vzdálen principu symetrického rozložení viny, jak jej Kavan tehdy hlásal. Pak výzva říká: „Ve spolupráci a dialogu se všemi, kdo opravdu chtějí překonat současnou nebezpečnou situaci, je pak možno vystoupit s vlastními iniciativami k odzbrojení, k vytváření bezatomových pásem a neutrálních zón, podněcovat rozvoj styku mezi jednotlivci, skupinami, státy, podporovat dohody o neútočení, zřeknutí se násilí či jaderných zbraní, regionálně smlouvy všeho druhu, včetně např. sbližování EHS a RVHP, společně se bránit necitlivému přístupu k životnímu prostředí, brát za slovo vlády, analyzovat jejich návrhy a domýšlet jejich důsledky.“ Podmíněné prohlášeni Pražské výzvy „je možno vystoupit“ se diametrálně lišila od Manifestu, který Kavan předkládal posluchačům svých přednášek k věření, a který striktně vyžadoval splnění toho všeho. Toto nebylo jen malé přeřeknutí, to byla zásadní změna v politickém přístupu.

Ze sloupku Petra Uhla v Právu dne 11. června 1998: „Autorem tohoto textu (Pražské výzvy Charty 77) je Václav Havel, který ho napsal z podkladů Jaroslava Šabaty. Mezi 45 signatáři Pražské výzvy je i Václav Benda, Jan Ruml, a třeba i redaktorka dnešních Lidových novin Petruška Šustrová.“ Z dopisu Jana Kavana, Lidové noviny, 23. června 1998: „Divím se, že Václav Havel dnes nečelí podezřeni z prosovětských aktivit, neboť jsem tehdy na mírových mítincích v Kanadě, ale i jinde jen citoval z havlovské Pražské výzvy.

 

CO NA TO ŘÍKAL

VÁCLAV HAVEL

Mám, mimochodem, silné pochybnosti o tom, že Václav Havel tuto Pražskou výzvu psal. Mezi textem Výzvy a jeho diskusního příspěvku jsou výrazné rozpory. Postoj Václava Havla k mírovému hnutí je v tomto spojení důležitý. Vyhledal jsem si tedy jeho diskusní příspěvek, který poslal v roce 1985 mírovému kongresu v Amsterodamu ve dnech 3. až 7. července 1985. Příspěvek se jmenuje se Anatomie jedné zdrženlivosti. Otiskly jej Listy a na Internetu je dnes k disposici na www.cibulka.cz. Budu z tohoto příspěvku rozsáhle citovat, protože si myslím, že ukazuje jasně, kde Havel tehdy stál. V úvodu Havel říká, že disidenti východní Evropy jsou často navštěvováni členy západních mírových skupin, ale že se západním mírotvorcům zdá, jakoby disidenti byli podezřele zaujati proti socialistickým realitám, ne-li přímo proti socialistickým ideálům, jakoby byli pramálo kritičtí k západní demokracii a že možná dokonce sympatizují tajně s nenáviděnými západními zbraněmi. V dalších částech Havel říká, že slovo „mír“ bylo v naší části světa zbaveno obsahu. V Československu všude visí nápisy jako „Buduj vlast, posílíš mír!“ a mnohé jiné. „Mír, podobně jako slovo socialismus, vlast nebo lid jsou jen příčkami žebříku, po němž se šikovní lidé šplhají nahoru. Patři mezi rituální zaříkadla, které vláda neustále mumlá. To slovo budí u zdejších lidí nedůvěru, skepsi, posměch a odpor.“ Říká také: „ Například, jestli jiné dokumenty Charty 77 lidé se zájmem poslouchají z cizího rádia, pídí se po nich a opisují je, pak její „mírové“ dokumenty, bez ohledu na jejich obsah, se už předem těší všeobecnému nezájmu. Slyší-li zkrátka občan našeho státu slovo „mír“, začíná zívat.“ „Slovo „mír“ tudíž u nás neznamená nic jiného než bezvýhradný souhlas s politikou sovětského bloku a jednoznačně odmítavý vztah k Západu.“ „Co si za tohoto stavu věcí asi tak může normální zdejší občan myslet? Že by západní bojovníky za mír měl komunismus už brzy potkat, aby je vytrestal za jejich naivitu a nepoučitelnost. „Musím upozornit na něco, na co se občas trochu zapomíná: že jakýkoli – i docela plachý - projev nesouhlasu s vládní politikou v tak citlivém bodě, jakým je obrana, je u nás nekonečně nebezpečnější než na Západě. . . A když si představím, že by se tu někdo odvážil přiblížit k raketové základně s protiválečným transparentem v ruce nebo se dokonce pokusil mařit její výstavbu, vyvstává mi na čele studený pot a vlasy mi vstávají hrůzou. Nebylo by z toho totiž čtrnáct dni vězení s návštěvami a baličky jako v Anglii, ale čtrnáct krutých let ve Valdicích, tomto českem Sing - Singu.“ „Vyslovit se proti zdejším raketám znamená de facto se stát disidentem. Čili úplně změnit svůj život. Počítat s kriminálem jako se samozřejmou životni eventualitou.“ „Reservovaný vztah zdejších lidí k západnímu mírovému hnutí daleko víc, než z banálního podezření, že jde o komunistický podnik, prameni ze zdejší bytostné skepse k utopismu.“ „Před časem přijely do Prahy dvě sympatické mladé Italky a přivezly prohlášení žen, v němž byly požadovány samé dobré věci: respekt k lidským právům, odzbrojení, odmilitarizování výchovy dětí, úcta k člověku. Sbíraly pod to ženské podpisy z obou polovin rozdělené Evropy. Dojímaly mně: vždyť se mohly projíždět po Středozemním moři na jachtách nějakých bohatých manželů (určitě by je našly) - a místo toho se trmácely po Evropě, aby udělaly svět lepším. „ Pražským disidentkám tehdy připadlo směšné, aby něco podepisovaly „jako ženy“. „Jiní tedy navrhují rovnou, aby byly prostě rozpuštěny oba vojenské bloky a aby se americké a sovětské armády stáhly z území svých evropských spojenců (což by přirozeně muselo vést zároveň k likvidaci všech nukleárních zbraní v Evropě instalovaných či na ni namířených). To se mi osobně jeví jako krásné, jen mi není dost jasné, kdo nebo co by mohlo donutit Sovětský svaz, aby touto cestou rozpustil celou četu svých evropských satelitů - že by se totiž po odchodu svých armád z jejich území musel dříve či později rozloučit i se svou politickou nadvládou nad nimi, je víc než zřejmé.“ Důvodu Havlova skepticismu je mnohem víc. Podle něj my jsme v minulosti trpěli kvůli appeasementu a ustupování zlu. Mírové hnutí nejvíc ze všeho připomíná mnichovské ustupování před zlem, po kterém následovala druhá světová válka s jejími milióny mrtvých. Také mu vadí jednostrannost mírového hnutí. Přes všechny proklamace o tom, jak mírové hnutí měří všem stejně, se ani na jednom z kongresu a demonstrací neodhodlal nikdo protestovat proti agresi v Afghanistánu. O tom píše: „. . . jak silnou asi důvěru nebo dokonce obdiv k západnímu mírovému hnutí může chovat prostý, leč citlivý východoevropský občan, který si povšiml, že se toto hnutí na žádném ze svých kongresů a na žádné ze svých statisícových demonstrací neodhodlalo důrazně protestovat proti tomu, že jeden významný evropský stát přepadl před pěti lety svého menšího neutrálního souseda a od té doby vede na jeho území krvavou vyhlazovací válku, která si vyžádala už milión mrtvých a tři milióny uprchlíků? Skutečně: Co si myslet o hnutí mírovém a navíc evropském, které neví o jediné válce evropským státem dnes vedené? To je ten podstatný bod. To byl tehdy ten prubířský kámen. Podle vztahu k tehdejší válce v Afghanistánu jsme ihned mohli usoudit, kam která mírová skupina směřuje, Havel take upozorňuje na to, že nebezpečím nejsou zbraně jako takové, ale politické reality rozděleného světa. Odzbrojovací jednání sama proto krizi nevyřeší. Jedinou cestou je zásadní přeměna politických realit v Evropě. Co se tyče antiamerikanismu mírového hnutí, Havel říká, ze „míra vnitřních svobod (v USA a SSSR) a tudíž i důvěryhodnost mezinárodně politická se mi zdá u obou velmocí tak hluboce rozdílná, že považovat dnešní situaci prostě za symetrickou v tom smyslu, ze oba kolosy jsou stejně nebezpečné, považuji za její příšerné zjednodušení.“ Myslím si, že my, co nás Jan Kavan nazval „pravicovými emigranty“, se můžeme s Havlovými názory ztotožnit, zatímco Kavan se s nimi může ztotožnit jenom stěží. Kdyby tehdy, v roce 1986, Jan Kavan jel na své turné po Kanadě s těmito názory a mluvil o nich, jistě bychom stáli za ním. Bohužel, zamlčel je. Teď se (spolu s Petrem Uhlem) schovává za Havla.

 

A ZÁVĚREM

Jan Kavan prošel (v letech 1991 - 2000) několika otřesy, které politický přežil jen díky svým mocným ochráncům doma i v zahraničí. Předně, byl v roce 1991 Vyšetřovací komisí parlamentu označen za vědomého spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti, vzápětí byla jeho matka Rosemary Kavanová zveřejněna jako agentka StB, pak prohrál spor o to, že na začátku osmdesátých let lhal při odhalení své účasti na přípravě francouzského vozidla se zahraničními tiskovinami a adresami, o kterém předem věděla a přímo na hranicích ho zachytila StB. Jeho senátorskou volební kampaň, což se provalilo na veřejnost bohužel až po volbách, organizoval vysoký důstojník StB a pak i důležitý agent StB Jiří Zaoral, nar. 5. září 1929, který hrál spolu s pozdějším Rumlovým náměstkem Arnoštem Kohútem klíčovou rolu i během 17. listopadu 1989... Následovala aféra s dávným zadržením za pašování drog v Belgii. Pak se ještě ke všemu stačil senátor Kavan opít a rozbít svoje auto a ještě tři cizí a statečně odmítl podrobit se zkoušce na alkohol.

A za x-té, po několika letech mého psaní o Kavanově cestě po Ontariu v roce 1986 na pozváni ostře protiamerické a zřetelně prosovětské skupiny ACT for Disarmament se konečně podařilo upoutat pozornost tisku a tato trapná kapitola Kavanova života vešla do vědomí veřejnosti prostřednictvím Lidových novin. Jeho vina byla v tom, že se spojil s prokazatelně, dokonce soudně definovanou prosovětskou skupinou, přednesl pro ně přednášky a podpořil je. Za další, že o sobě rozhlásil, že propagoval v Kanadě Pražskou výzvu Charty 77 a obhajoval zatčené disidenty, a přitom mluvil o něčem jiném, o připravovaném společném Manifestu Charty 77 a jakési západoevropské mírové skupiny. V době, kdy se již sovětské impérium začalo rozpadat a pomalu se sunulo na smetiště dějin, on nerozeznal, kdo je hlavním viníkem napětí ve světě i v Evropě, a propagoval jakousi ekvivalenci dvou stran studené války. Jeho vina je také v tom, že se nyní kryje za jméno Václava Havla, jehož názory byly zcela jiné. Mimochodem, v roli pravicového emigranta, jak mne Kavan a Pavel Dostal ve svých nedávných prohlášeních nazvali, se cítím docela dobře, i když to měla být nadávka. Představme si, že by mně nazvali levicovým emigrantem. To bych zuřil! Tato diskuse nebyla zbytečná, jak nám napsal jeden čtenář, který mně zároveň nazval židem a zapochyboval o Holocaustu. Ne, pane, nejsem žid, jsem černoch s příměsí cikánské krve. Ať máte na koho nadávat. Z této diskuse především vyplývá zásadní rozdíl mezi smýšlením tak zvaně levicovým, které i v nejlepším případě nevidí, jak propastně se od sebe liší demokracie a totalita, a smýšlením tak zvaně pravicovým, demokratickým. Jsem rád, že k teto diskusi došlo. Dozvěděli jsme se, jak ještě dnes uvažují někteří levičáci na naší domácí politické scéně.

 

Stanislav Reiniš,

25. června 1998

e-mail:sreinis@watarts.uwaterloo.ca