A JEJICH AL GORE
Který z amerických kandidátů je preferovaný Ruskem?
Ruská vláda je velice opatrná při svém oficiálním komentování presidentských voleb ve Spojených státech, a víceméně nedává otevřeně najevo své sympatie k tomu či onomu kandidátovi.
Avšak vládou ovládaná média vůbec netají vřelý vztah Moskvy k Al Goreovi, přičemž vyzdvihují vice-presidentovu zkušenost v domácí i zahraniční politice a jeho osobní kontakty s mnoha bývalými i současnými politiky v Rusku. Státní tisk tvrdí, že pokud se pan Gore stane příštím americkým presidentem, bude to znamenat pokračování americké politiky, která je Rusku silně nakloněna. Do Ruska by i nadále plynuly finanční prostředky ze Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a dalších finančních institucí. A samozřejmě, spolu s penězi z těchto institucí by do ruské ekonomiky dále přitékaly desítky miliard dolarů přímých amerických investic – do té již velice známé mezinárodní „bezedné jámy“, kde tyto finance jako obvykle rychle zmizí. Ruský tisk také prohlašuje, že kdyby byl pan Gore zvolen presidentem, měla by ruská vláda možnost pokračovat ve své krvavé válce v Čečensku, mohla by dále budovat svůj vojenský kolos a dále rozvíjet svůj vojensko-průmyslový komplex, jež nyní vyrábí tak moderní zbrojní systémy, že si je jednoduše nemůže dovolit vlastnit ani americká armáda.V zahraniční politice by Al Gore podle ruského tisku pokračoval v praktikování utajované diplomacie (čímž byla například jeho tajná dohoda s Černomyrdinem, týkající se prodeje zbraní z Ruska do Iránu), a dbal by na dodržování tzv. závazku Spojených států v otázkách omezování zbrojení.
Gore například podporuje Clintonův limitovaný obranný systém státu vůči řízeným střelám, přičemž by se ve vztahu Ameriky k Rusku s důrazem opíral o mezinárodní dohodu z roku 1972.
Řečeno jinými slovy, ruští vůdci věří, že pokud bude Gore zvolen, americká státní správa bude i nadále podporovat zcela zkorumpovaný totalitární režim Moskvy, kterému tím poskytne další příležitost k ohrožení mnohem slabší a zranitelnější Ameriky.
Žádný z moskevských vůdců si neláme hlavu nad tím, kolik generací obyčejných Rusů (jež nedostali ani cent z těch západních financí) bude splácet tyto stovky miliard dolarů, které z ruských politiků a elity učinily pohádkové boháče.
Co je však dobré pro moskevské vůdce, není vůbec dobré pro ruský lid.
Nedá se pochybovat o tom, že George Bush by byl pro ruský lid a Rusko, jež se nachází v trvalé ekonomické, sociální, politické a vojenské krizi, mnohem vítanějším americkým presidentem. Jenom úplně nová státní správa ve Washingtonu by měla šanci napravit obrovské omyly americké politiky vůči Rusku, a mohlo by se jí nakonec i podařit přivést Moskvu, coby rovnocenného partnera, mezi mezinárodní komunitu národů. (Třeba by se to potom podařilo i v České republice). Všem je nám však jasné, že nový americký president musí mít sílu jako Herkules, protože jinak se mu ten Clintonův zahnojený legendární „Augiášův chlív“ vyčistit nepodaří.
Dá se říct, že Clintonova-Goreova vláda během posledních let vlastně ztratila jedinečnou šanci učinit z Ruska přítele Ameriky, jejího partnera a potencionálního spojence. Mnoho expertů, ruské nevyjímaje, je toho názoru, že chyba v americké politice má pro Ameriku stejné, ba i horší následky, než porážka ve vietnamské válce.
Po rozpadu Sovětského svazu a v počátcích devadesátých let Rusko pohlíželo na Ameriku jako na příklad pro své demokratické reformy a pro vytvoření tržně orientovaného hospodářství. Rusové hleděli na Spojené státy jako na svého staršího bratra, který by jim mohl pomoci v těžkém přechodu z jejich totalitární minulosti k jasné a prosperující budoucnosti.
V posledních osmi letech však obyčejní Rusové nedostali skutečný důkaz dobré vůle Ameriky, jež by se jich dotýkal. Peníze amerických daňových poplatníků, které dle předpokladů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky měly sloužit na reformy ruské ekonomiky, skončily na osobních bankovních účtech moskevské zkorumpované elity, zatímco vláda Clintona-Gorea nad tím zavírala oči.
A když Moskva zahájila svůj návrat k totalitní vládě, Clinton-Gore ignorovali porušování lidských práv a demokratických svobod v Rusku – na důkaz svého mýtického „partnerství“ s Moskvou.
Washington zavřel oči i nad masivním zbrojením v Rusku na úkor vymírající ruské populace, a prakticky ignoroval krvavou válku v Čečensku, která každý týden stojí víc životů než kolik jich bylo zmařeno při tragickém potopení atomové ponorky Kursk.
Seznam chyb a prapodivných politik, které vláda Clintona-Gorea učinila a které se nedají pochopit, natož přijmout, by zaplnila několik stran tisku. (Na první pohled nepochopitelná politika tandemu Clinton-Gore se stává pochopitelnější po seznámení se skutečným životopisem Billa Clintona, viz. N.N. 02/2000, N.N. 15/2000, strana 13-15 a N.N. 22/2000, strana 12-17).
Ještě však stojí zato připomenout jednu další věc. Vláda Clintona-Gorea nevěnovala žádnou pozornost zprávám od mezinárodních pozorovatelů, které všechny upozorňovaly na podvod při ruských presidentských volbách v březnu 2000!!! Tento podvod umožnil, aby se Vladimír Putin, se svou minulostí vysokého důstojníka KGB, se svými anti-americkými názory a diktátorskými ambicemi, stal novým ruským presidentem. (Všem známý Josef Visarionovič Stalin historicky pronesl, že „Lidé, kteří volí, nerozhodují o ničem. Lidé, kteří sčítají hlasy, rozhodují o všem.“)
Pro-americké Rusko, které Clintonova-Goreova vláda před osmi lety zdědila po předchozí americké vládě, se mohlo stát americkým strategickým partnerem. Ale Clinton a Gore se svými pomocníky učinili tolik chyb, umožnili ruské oligarchii spáchat tolik zločinů na obyčejných ruských lidech, že pro nového presidenta nebude ani v nejmenším snadné tuto politiku napravit.
Výsledkem těchto chyb se původní pro-americké veřejné mínění v Rusku dramaticky změnilo a pro novou americkou vládu bude velmi těžké obnovit positivní názory na Ameriku u obyčejných Rusů, kteří na ni dříve hleděli s nadějemi ve svých srdcích.
Je jasné, že do tak náročného úkolu se může pustit pouze zbrusu nový Bílý dům. Skutečné změny se za stávající politiky Clintona-Gorea nemohou očekávat. Kdo z nás by šel s důvěrou znovu k zubaři, který mu předtím vytrhl nesprávný zub??
- Za zajímavý „detail“ považuji i to, že hlavní ruská televizní společnost sledovala a přenášela do své vlasti zprávy z posledních dní presidentské kampaně přímo z hlavního stanu demokratického kandidáta Ala Gorea v Nashville, Tennessee.
- Další zajímavostí je skutečnost, že jak Goreův otec, tak i Albert Gore Jr. udržovali velice přátelské vztahy s ruskými státníky. Silnou politickou oporou v USA pro Gorea Jr. POSKYTOVAL velice známý Armand Hammer, jež dle oficiální zprávy CIA patřil k oddaným komunistům a špionům KGB celých neuvěřitelných 70. let. Zemřel 7. prosince 1990 ve věku 92 let. Jeho otec, Julius Hammer, se narodil roku 1874 v židovské čtvrti v Oděse. Celé dětství prožil v Rusku a v 16 letech jeho rodina přesídlila do Ameriky. Stal se jedním ze zakladatelů Komunistické strany v Americe. Gore starší i Gore mladší pomáhali rozmnožovat bohatství Hammerů po celá desetiletí, a to legálními i nelegálními způsoby. A. Hammer se odměňoval financováním politických kampaní Gorea mladšího. Podle zprávy CIA má ruská tajná služba na Gorea vedený silný svazek, kterým si zajišťuje jeho servilitu.
Přeložila: Hana Catalanová
e-mial: hana.catalanova@worldonline.cz