MRÁZ PŘICHÁZÍ Z KREMLU

Francoise THOM

Máme se bát Putina?

Francoise Thom je historička, přednášející na pařížské Sorbonně. Je odbornicí na oblast bývalého Sovětského svazu, kde strávila 4 roky studií. Je autorkou řady publikací na výše uvedené téma.

Z francouzského originálu přednášky Faut-il avoir peur de Poutine?

Přeložila Michaela Freiová.

Jen zřídka bývá rozpor mezi veřejným míněním a názorem odpovědných politiků tak velký, jako je tomu u fenoménu Putin. Tento rozpor znamená, že veřejné mínění je citlivé na určité, zvláště otřesné aspekty činnosti nového ruského dirigenta, jako je násilí páchané každodenně v Čečensku. Odpovědní muži Západu se drží v diskusi zpátky: Clintonova - Goreho administrativa je spokojená, že byl znovu uveden do chodu proces odzbrojení, Evropané se nechávají přesvědčit o potřebě „bránit evropskou civilizaci“ proti „extremismu“ a „terorismu“. Zapomínají příliš rychle, že Putin je zkušený důstojník KGB a že jednou z taktik, kterou KGB vštěpuje svým důstojníkům, je umění projevovat před představiteli opačné strany názory, které rádi slyší. Putinova rétorika nevyjevuje o jeho osobnosti nic než obal. Ruského presidenta je třeba soudit podle jeho činů.

 

 

NÁSTUP

Podívejme se nejprve, jak se dostal na špici státu. Všechno má svůj počátek patrně v březnu 1999, kdy Jevgenij Primakov (viz. NECENZUROVANÉ NOVINY 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32, www.cibulka.cz) začal dávat najevo své presidentské ambice a vrhl na scénu prostřednictvím generálního prokurátora Skuratova halasné korupční aféry, které měly otřást jelcinovým kremelským klanem. Právě v tomto okamžiku jmenoval president Boris Jelcin Vladimíra Putina do čela Bezpečnostní rady. Válka v Kosovu mohla zdesateronásobit hrozbu, kterou v očích Kremlu představoval Primakov: něco takového skutečně mohlo podnítit vlasteneckou vlnu, která se v zemi začala zvedat. Navíc si Primakov snažil zajistit následnictví. V Kremlu vzklíčila myšlenka vytrhnout Primakovovi z rukou řízení země, využít tohoto momentu a zorganizovat následnictví konformnější se zájmy Rodiny. Tak se zrodila idea malé vítězné války v Čečensku. Primakov byl zbaven jugoslávského dossier a pak odstaven. Čečenský vpád do Dagestánu na začátku srpna 19991) byl zjevně výsledkem provokace: jak jinak lze vysvětlit, že ruské oddíly střežící hranici mezi Dagestánem a Čečenskem byly staženy a umožnily Čečencům volný průchod? A přece, tak jako často na Rusi, za jedním komplotem se skrýval druhý. Iniciátoři dagestánského scénáře - Berezovskij a ostatní členové Rodiny - stejně jako jejich čečenský protivník (a vědomý spoluhráč) Basajev zcela určitě nepředpokládali skutečnou válku. Aféra měla skončit dohodou a prosazením následníka přijatelného pro tento klan, např. generála Lebedě. Ale scénář se zvrtl ve prospěch nového centra moci, jež se tajně ustavilo během jara 1999 a zorganizovalo se kolem tvrdého jádra z lidí z kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli FSB, armádní rozvědky GRU2) a generálního štábu ruské armády. 9. srpna 1999 byl slabý předseda ruské vlády Sergej Stěpašin (viz. NN 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32), který krátce před tím vystřídal ve funkci Jevgenije Primakova, nahrazen Vladimírem Putinem, proti čemuž nemohl jelcinovský klan nic namítat, jelikož Putin účinně podporoval útoky na generálního prokurátora Skuratova, vyšetřujícího kremelskou mafii.3) Jenže Putin potřeboval skutečnou válku, ne jen simulovanou, jak se původně plánovalo. 9. a 13. září 1999, po zničení „vahábitských“ vesnic, otřásly několika ruskými městy smrtící exploze. Bez nejmenšího důkazu z nich Putin obvinil Čečence, přičemž sáhl k mluvě prokurátora Vyšinského: „Nelze je ani nazvat zvířaty, a pokud to jsou zvířata, jsou postižena vzteklinou.“ Už v tomto období se atentáty zdály podezřelé řadě pozorovatelů v Rusku i v cizině. Tím spíše, že 22. září chytila FSB za ruku pachatele, který instaloval výbušniny v budově v Rjazani.4) Putin ovšem tuto partii vyhrál: 23. září se Rusko vrhlo do nové války proti Čečensku, tentokrát s masivní podporou veřejného mínění rozžhaveného do běla. Díky své alianci s armádou byl Putin během války neodstranitelný, i pro samého Jelcina nedotknutelný, a už nepřestal surfovat na vlastenecké vlně. Primakovci nikdy nevyhráli bitvu o sdělovací prostředky; a teď, během několika týdnů, byl silný primakovsko - lužkovovský blok roztrhán na kusy útoky ORT, všemocného mediálního řetězce Berezovského: Lužkov byl vyhlášen za vraha a televize předvedla Primakova ochromeného houserem, zatímco Putin byl prezentován jako jakýsi Bruce Willis na ruský způsob. Provládní strana, kompletně sestavená teprve v září 1999, prudce stoupala v průzkumech veřejného mínění, i když neměla sebemenší program kromě vyhlazení Čečenců a odplaty vůči Západu. 18. prosince, během schůze bezpečnostních činitelů, si už Putin mohl potěšeně mnout ruce: „SKUPINA DŮSTOJNÍKŮ BEZPEČNOSTNÍ RADY BYLA TAJNĚ POVĚŘENA INFILTROVAT JISTOU ZLOČINECKOU ORGANISACI (TO ZNAMENÁ RUSKOU VLÁDU) A SPLNILA TUTO PRVNÍ MISI ÚSPĚŠNĚ“. O několik dnů později ho Jelcin učinil svým nástupcem… Operace byla provedena s ohromující rozhodností, brutalitou a bez skrupulí. Ti, kdo ji vykonali, prokázali mimořádný talent pro manipulaci veřejného mínění (podle druhu publika se Putin opakovaně dokázal „prodat“ jako neoandropovský čekista nebo jako nový Pinochet!) a zvláště - což je v postkomunistickém Rusku novinka - pro bezchybnou disciplínu. To je třeba mít na paměti, když se ptáme, co se dá od Putina očekávat.

 

 

 

RETRO-SOVĚTSKÝ PARFÉM

 

Jakmile se Putin ocitl na vrcholu státní moci, neztrácel čas. Krok za krokem podnikl v zemi tažení - metodickým, byť kamuflovaným způsobem. Prošpikoval Kreml petrohradskými čekisty, až poté, co odstranil jejího šéfa Borodina, dostal pod kontrolu i Hospodářskou správu; jde o instituci klíčového významu, neboť distribuuje prebendy poslancům a dalším vysokým státním funkcionářům a umožňuje ovládat státní aparát. Na konci ledna už Putin vyměnil větší část presidentových reprezentantů v guberniích. Ti neváhali a přispěchali s úkony loajality vůči novému pánovi v Kremlu. Guvernér regionu Tomsk šel tak daleko, že slíbil, že guvernéři „zařídí, aby byl zvolen v prvním kole“.5) A Rada federace to skutečně vykonala. Navíc aliance s komunisty z 18. ledna 2000 mu zajišťuje kontrolu Dumy, o čemž se Jelcinovi nikdy nesnilo. A armáda? Putin je pro vojáky velmi dobře přijatelný; už obnovil vojensko-politickou výuku ve školách, povolal záložníky a zdvojnásobil rozpočet ministerstva obrany; nenaslouchá hlasům, aby tolik nepopouštěl uzdu armádě. Svědectvím je dekret ze 7. února 2000, který vrací funkce speciálním službám Federální bezpečnostní rady, pověřeným kontrašpionáží v armádě; od nynějška mají tyto služby „eliminovat negativní fenomény v armádě“. Tato formulace v komunistickém ptydepe znamená obnovu sovětského stylu armádního dohledu s jeho špiclovskými sítěmi a kvótami udání a zatčení.6)

Od června 1999 vytvořil Putin uvnitř speciálních služeb sekce pověřené dohledem nad tiskem. Ty mají zakládat materiály na novináře, identifikovat jejich zdroje, odhalovat jejich pseudonymy, nacházet jejich zdroje příjmů. Zvláštní pozornosti se těší Internet: ministerstvo vnitra neváhalo zorganizovat policejní šťáru u majitele údajného rebelantského hnízda. Zjevně se jelcinovská glasnosť stane pouhou vzpomínkou: 17. ledna 2000 podepsal Putin dekret, který opravňuje 40 ministrů a aparátčíků klasifikovat stupeň utajení informací podle vlastního uvážení. Funkcionáři odpovědní za úniky informací budou postihováni.7)

Inteligence se vyvíjí masivně pro - putinovským směrem, i když ne vždycky spontánně: režisér Mark Zacharov například obdržel z Kremlu telefonát s výzvou, aby přijal místo u Putina. Přijal je a na svou obranu uvádí, že chtěl zajistit přežití svému divadlu. Ale velmi mnoho představitelů „tvůrčí inteligence“ je spíše šťastných, že se vracejí staré dobré sovětské zvyky: jak odolat, když je president ujišťuje, že „jejich slova mají velký společenskopolitický význam“ a když naříká nad tím, že nejsou „integrováni do systému státních ocenění“ (ITAR-TASS 1. března 2000); a když to říká jim, kteří se cítili za Jelcinova režimu tak zanedbáváni? Profesoři petrohradské university se sami chopili pera, aby se dožadovali cenzury satirického televizního vysílání, které přirovnali k informačním Kašpárkům, pod záminkou, že zpochybňuje prestiž šéfa státu. To Putinovi umožnilo, aby se do věci vložil a zaujal pozici obhájce svobody projevu, tak jako kdysi Stalin paternalisticky mírnil své nejhorlivější lokaje.

A samozřejmě nezapomeňme na speciální služby policie. Putin zatím ještě neměl odvahu odstranit Rušajla, ministra vnitra blízkého Berezovskému, ale - v souladu s osvědčenou komunistickou byrokratickou taktikou - se jej už straní, odstraňuje jeho příznivce a provádí čistku v centrálním aparátu ministerstva vnitra (MVD). Klíčové posty FSB (nová ruská kontrarozvědka, nástupce KGB – boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli) kontroluje klan čekistů, kteří vyrostli v Putinových stopách. Uvnitř FSB navíc, tehdy ještě prozatímní president, vytvořil nové ředitelství pověřené propagandou. Současně vytvořil ozbrojené rameno FSB, Středisko zvláštního poslání, a posílil Ředitelství vnitřní bezpečnosti, které dohlíží na důstojníky FSB: ti k němu nejsou vždycky loajální a on to ví.8) Oživil praktiky 5. správy KGB neblahé paměti (tento organismus byl pověřen persekucí disidentů); nařídil FSB nasadit buňky do politických stran, zařadit špicly do doprovodu politických osobností a zintenzivnit verbování novinářů. Vedle masivního sovětského dědictví Putin používá také nové, postkomunistické nástroje: armádu finančních úředníků o 32 000 osobách, kterou lze po libosti vypustit proti všem potenciálním politickým odpůrcům. 6. ledna 2000 (tedy šest dní po převzetí moci) získal „Fisk“ (a sedm dalších speciálních služeb včetně tajné presidentské služby a tajné služby Parlamentu) právo umísťovat odposlouchávání a kontrolovat elektronickou poštu. Putin se také chystá vytvořit novou super-policii, pověřenou „bojem proti korupci na nejvyšších místech“. MVD (ministerstvo vnitra) bylo mj. pověřeno zajišťovat „vhodně“ volební kampaň a dohlížet na ideologii různých kandidátů; přestupníci jsou předáváni soudu. Volební komise na všech úrovních vyjádřily spontánně své přání přijmout do svých řad reprezentanty tohoto ministerstva a úřady mají povinnost tomuto požadavku vyhovět.9)

 

 

 

CO LZE OD PUTINA

OČEKÁVAT?

 

Putinovi přívrženci v Rusku i na Západě vyčerpávají svou výřečnost na to, aby přesvědčovali své zneklidněné posluchače, že Putinova kágébácká minulost nebude mít žádný význam. Naopak: jeho formace v KGB mu vštípila pragmatismus a šíři pohledu, kterou aparátčíci postsovětského období neznají. Tento optimismus je proto třeba mírnit. Putin šel nabídnout své služby KGB ve věku 17 let. Tak ranné rozhodnutí vstoupit do organizace, o níž všichni lidé v SSSR věděli, že je kriminální povahy, vyjevuje vzácnou vůli k moci u adolescenta, který se nevyznačoval žádným zvláštním nadáním. Jaké jsou skutečné duchovní a morální základy, charakteristické pro čekistické prostředí? Stačí strčit nos do archivů KGB, aby se mýtus pragmatismu rozptýlil: tento organismus byl nejobskurantnější a ještě zkamenělejší, než komunistické ptydepe různých oddělení Ústředního výboru.

Putinova minulost je převelice důležitá, ale ne pro ty důvody, které uvádějí apologeti KGB. Čekistická mentalita se u něho projevuje absolutní vírou v manipulaci: „JSOU TŘI ZPŮSOBY JAK JEDNAT S LIDMI“, řekl jednou laškovným tónem: „ZPĚV, VODKA A HROZBA VRAŽDOU“.10) Z toho vyplývá, že neváhá postavit se do čela boje proti korupci poté, co obsadil klíčová místa ve dvou organizacích, jež patří k nejproslulejším mafiánským strukturám v celém Rusku; na petrohradské radnici a v Hospodářské správě Kremlu; ukazuje to, jak účinně uvedl do praxe tuto filosofii a uměl zavřít ústa novinářům: SLOVO PRO NĚJ NEVYJADŘUJE MYŠLENKY NEBO CITY, ALE JE ČISTĚ JEN NÁSTROJEM MANIPULACE DRUHÝCH. Tak se vysvětluje jeden z putinovských paradoxů, který šokuje pozorovatele - totiž jeho schopnost říci jeden den jednu věc a za pár dní její naprostý opak.11) Reformátoři i komunisté v Rusku jsou tím zmateni: každý z obou táborů si představuje, že může Putina získat, horlivě podporuje „dobrého“ Putina proti neblahým vlivům opačného tábora. Připomeňme si, že jsou to přesně ty metody, jichž užíval Stalin, aby udržel svou tyranii.

Ze své čekistické praxe si Putin odnesl HLUBOKÉ POHRDÁNÍ LIDMI, jež Západ pokládá za pragmatismus. Tento člověk, který na Nový rok rozdává svým oddílům v Čečensku lovecké nože, ujišťuje, že chce vštípit Čečencům „krásu a dobro“. Ten, kdo vědomě dal ruským politikům právo vyjadřovat se v jazyce sebranky, vytváří s velkou vlasteneckou fanfárou orgán pověřený hájit čistotu ruského jazyka ohroženého ... anglikanismy!12) Ten, kdo PRONESL PŘÍPITEK NA STALINOVU POČEST (!!!), předstírá obdiv ke Galině Starovojtovové, jedné z nejrespektovanějších osobností demokratického hnutí, jež byla zavražděna. Člověk, který velebí dobrovolníky pro jejich „morální hodnoty“, prohlásil: „Podstatný je účel, a prostředky, které k němu vedou, jsou jen málo důležité.“13) Ze své minulosti u KGB si Putin rovněž odnesl paranoidní pohled na mezinárodní vztahy: právě s ním se vrací klasická sovětská distance mezi „nimi“ a „námi“, leninistický amalgám politických odpůrců a „zrádců“14), koncepce jediné Rusi, jež čelí „nepřátelskému okolí“15), přesvědčení, že platí jen politika síly, což se týká i vztahu k demokratickému Západu.

O Putinových vládních projektech se ví málo. Jeho asistenti vysvětlují, že detailní program by byl vystaven kritice, a Rusové jsou - podle nich - „unaveni konfrontací“. To, co potřebují, jsou „společné hodnoty, které dávají přednost rozvoji státu a mocnému duchu národa“.16) Je třeba „formovat v Rusku ducha jednotného vedení“ (otevřený dopis z 26. února 2000). Příval putinovských formulací nevylučuje občas temné souvislosti: tak totiž podle něho je i čečenská válka „důležitým krokem k suverenitě práva“; ale „je to jen první krok, po němž přijdou další“.17) Ať Putin říká cokoli, o lekcích ze sovětské tragédie desítek milionů povražděných příliš nepřemýšlí, protože to by nemohl prohlásit: „Čím silnější je stát, tím svobodnější je člověk“18), ani by nemohl vypustit ze svých - údajně právnických - úst tuto perlu: „Moc státu a moc justičních orgánů představují jednotný mechanismus“.19) Rusové sní o „jednotě“ a o „konsolidaci“ a Putin určuje, že Rusové zjevně nemají právo na příliš velký počet politických stran. Vypadá to spíše tak, že by prozatímní president dával přednost systému dvou stran: nejraději by viděl, aby politickou scénu okupovala jeho strana, „Jednota“, a komunisté. Pokud jde o program, jsou tyto dvě skupiny stěží rozeznatelné jedna od druhé, takže lze pochybovat, zda by se jednalo o dvoustranický systém anglosaského typu; spíše by to přineslo obnovení jednoty strany a státu.20)

Můžeme věštit budoucnost Ruska sledováním balónků, jež v poslední době vypustil tisk, protože ty naznačují směr větru a možná vyjevují obrysy onoho „silného státu“, který Putin slibuje vybudovat. „Iniciativy mas“ odhalují více než návrhy presidentského kandidáta. 26. února 2000 adresovala skupina guvernérů prozatímnímu presidentovi otevřený dopis, v němž navrhuje ustavit sedmileté funkční období presidenta, volit presidenta nepřímo, tedy ne už občany, ale znormalisovaným parlamentem, nahradit Radu federace poradní Radou státu a volit Dumu většinovým systémem, který si vynutí přechod na systém dvou parlamentních politických stran. Současně tato skupina navrhuje odstranit volbu guvernérů a přeskupit regiony Ruské federace, čímž by se podařilo potlačit národní republiky. Pokud jde o sedmileté období, dal se už Putin slyšet, že by tomuto návrhu přál. Pokud jde o guvernéry, ponechal by jejich volitelnost, ale zbavil by je podstatné části moci, kterou by přenesl na presidentské reprezentanty (byl by to ekvivalent druhých tajemníků za sovětské éry). Co se týče ekonomiky, zdůrazňují optimisté liberalismus putinovského „think-tanku“, vedeného Germanem Grefem21); pesimisté zvažují skutečnost, že Oddělení hospodářské kontrarozvědky Bezpečnostní rady upravovalo hospodářský program příští vlády a že velká témata, jež tento orgán sleduje, Putin opakuje.22) Pokud jde o sociální záležitosti, bude Putin nejspíš také upřednostňovat vojensko-čekistické metody; tak nedávné rozhodnutí vlády vyzývá vojenské jednotky, aby „adoptovaly“ malé sirotky nebo děti svobodných matek už ve 14 letech.23)

Z četby Putinových textů je jasné, že přeje-li si prosperitu Ruska, není to ani tak proto, aby se ruským občanům dobře dařilo, ale spíše proto, že bosé obyvatelstvo by nemohlo vybudovat supervelmoc (viz. NN 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32); navrhuje-li návrat k „morálním hodnotám“, pak proto, že jsou - podle něho - „základnou patriotismu“. Tyto jeho texty působí zneklidňujícím dojmem autoritářství. Jediný ekonomický návrh, který se vynořuje z manifestu z 26. února 2000, je vyhotovení inventáře státních zdrojů! Oblíbený Leninův slogan „inventarizace a kontrola“ přichází, jak se zdá, znovu ke slovu.

Bezprostřední cíl Putinovy zahraniční politiky je jasný: v prvním tahu obnovit Sovětský svaz a současně si zajistit pasivitu Západu i - proč ne - jeho hospodářskou pomoc. V listopadu 1999 Putin prohlásil, že „strategické zájmy Ruska zahrnují regiony na jih od Ruska i oblasti Baltu“. Ve svém programu z 26. února 2000 vyhlašuje, že slabé prostředky Ruska nijak nepřekážejí tomu, aby se země pustila do „vnější politické expanze v pozitivním smyslu toho slova“. 1. prosince 1999 přijala Duma v prvním čtení návrh zákona, nazvaný „Podmínky soudržnosti Ruské federace a vytvoření nového územního útvaru uvnitř této Federace“. Tento zákon nejen nařizuje nové propojení „subjektů“ federace, ale počítá i s možným začleněním cizích států nebo území patřících těmto státům do této federace (článek 4).24) Nová bezpečnostní doktrína Ruska říká, že bude „chránit práva Rusů v cizině prostředky politickými, hospodářskými I JINÝMI“. Díky tomuto návrhu, který Duma 17. května 1999 přijala, tento zákon formuluje oficiální politiku vůči Rusům v cizině. Podle zákona RUSKO MŮŽE OPATŘIT SVÝM OBČANŮM V CIZINĚ PROSTŘEDKY K  USTAVENÍ MÍSTNÍ SPRÁVY.25) Další významný detail: Putin navrhuje speciálním státním službám CEI, aby se sjednotily pod střechou Bezpečnostní rady a vytvořily „zaťatou pěst“, samozřejmě pod záminkou „boje proti terorismu“. Vytvoření tohoto „antiteroristického centra“ se předpokládalo v květnu 2000.26) Ze souboru uvedených prvků LZE PŘEDPOVĚDĚT POLITIKU AKTIVNÍ SUBVERZE VŮČI STÁTŮM „BLÍZKÉ CIZINY“, kamuflované jako boj vnitřních frakcí, např. odvetou ruských menšin, jež si činí nárok na „právo na sebeurčení“.

Tento „PŘEDNÍ CÍL“ - abychom užili oblíbenou terminologii pana Putina - se vysvětluje novou interpretací mezinárodních vztahů ruskými elitami. Ty si začínají uvědomovat sterilitu a kontraproduktivnost svého otevřeného rétorického antagonismu vůči Západu. Začínají pomalu chápat, že ve své geopolitické zaslepenosti přehlédly důležitost fenoménu globalizace a „nového světového řádu“.27) Vliv zvláštních služeb na zahraniční politiku, na něž se Putin patrně orientuje, je evidentní. Udržuje ho neustálé vědomí slabosti Ruska a nutnosti vyhnout se pádu do náruče Spojených států jako jejich spojenec. Odtud plyne ona přednostní volba nepřímých prostředků: raději diskrétně stavět Evropu a Čínu proti Washingtonu a zůstávat v zákulisí, než se pouštět do marných veřejných výzev k „multipolaritě“.28) Rusko musí konstruovat „strategickou unii s Eurasií a přenechat nebezpečnější úlohu konkurenta Spojených států silnějším zemím...

Celý boj za „národní zájmy Ruska“ nemůže být jiný než skrytý... RUSKO SE MUSÍ DRŽET SKRYTÉHO ODPORU a oponovat ‚agresorovi‘ TAK, ABY NEZAHLÉDL JEHO RUKU ZA PŘEKÁŽKAMI, NA NĚŽ NARÁŽÍ.“29) RUSKO SE TEDY ORIENTUJE NA POLITIKU ZÁLUDNÉ OPOSICE VŮČI ZÁPADU A STŘEŽÍ SE ODHALENÍ, JEŽ BY VYPROVOKOVALO ORGANISOVANOU REAKCI A EKONOMICKÉ SANKCE.

Rozchod s primakovským dědictvím je spíše zdánlivý, ne tak skutečný. Oživují se pouta se starými sovětskými klienty. Rusko podepisuje 10. února 2000 smlouvu se Severní Koreou, jež nahrazuje smlouvu z roku 1961 a je odpovědí na americký projekt TMD (Theatre Missile Defense) proti nukleární hrozbě ze strany Severní Koreje. Den po návštěvě ruského ministra zahraničí oznamuje Pchongjang, že oživí svůj vojenský nukleární program, pokud se Spojené státy rozhodnou revidovat smlouvu ABM z roku 1972. Žirinovskij30) 7. února prohlašuje, že obdrží od Saddáma Husseina práva pro ruská plavidla kotvit na iráckých námořních základnách. V téže době se Vietnam, který se odvrací od reforem, přibližuje Rusku, s nímž uzavírá „strategické partnerství“ vyhlášené 14. února 2000 během návštěvy ruského ministra zahraničí Ivanova v Hanoji. Ruské námořní jednotky se budou moci vrátit na základny v Sam Ranh31) a v Sýrii. V obavě, že navrácení Kurilských ostrovů, jež slíbil Jelcin, by posílilo pozici Japonska vůči Pekingu a usnadnilo jeho alianci s Washingtonem, dává Moskva Tokiu najevo, aby nepočítalo s ústupky Ruska v této oblasti.32)

Už od loňska reaktivovalo Rusko prodej zbraní, a to starým zákazníkům SSSR. V červenci 1999, v okamžiku, kdy Izrael zahájil mírová jednání s Damaškem poté, co naléhavě žádal Moskvu o zprostředkování, prodává Rusko Sýrii - za 1,25 miliardy dolarů - letadla MiG-29, SU-27, tanky T-80 a protivzdušné rakety S-300. Írán a Spojené arabské emiráty pomohly tuto smlouvu financovat - za moskevské asistence. Současně Rusko podepisuje smlouvu s Irákem ve výši 160 milionů dolarů na posílení jeho protivzdušné obrany. Dodává Indii bombardéry Tu-22, bitevní letadla, rakety a ponorky. Obnovuje dodávky zbraní marxistickému režimu v Angole. V říjnu 1999 se konají první čínsko-ruské manévry.33) První cizinec, s nímž se Putin ještě jako prozatímní president setkal, byl čínský ministr obrany. „Kreml se rozhodl učinit maximum pro to, aby se Čína stala vojenskou mocností první třídy“.34) Rusko významně zásobilo Čínu torpédoborci vybavenými raketami SSN-22, schopnými zasáhnout americká letiště.

To všechno Putinovi nijak nebrání v tom, že POKRAČUJE VE STARÉM SOVĚTSKÉM PROJEKTU: ROZBITÍ NATO ROZDMÝCHÁVÁNÍM NESHOD MEZI WASHINGTONEM A EVROPANY, TLAKEM NA EVROPU, ABY SE VZDALA VAZBY NA SPOJENÉ STÁTY ve prospěch politiky konformnější přáním Kremlu a POVZBUZOVÁNÍ AMERICKÝCH OBAV O BUDOUCNOST ATLANTICKÉ ALIANCE. Moskva se rozhodla tlačit na dva neuralgické body: Kosovo a americký projekt protiraketové obrany. 30. prosince 1999 Miloševič prohlašuje, že si Srbsko podrží kontrolu nad Kosovem. Jeho generálové ohlašují na letošní červen návrat „srbských oddílů“ v souladu se smlouvou z 9. června 1999 mezi NATO a Bělehradem. A toto přitvrzení ze strany Bělehradu následovalo po návštěvě ruského ministra obrany Sergejeva v Jugoslávii 23. prosince 1999 - po návštěvě, při níž se diskutovaly dodávky jugoslávské armádě: šlo o nové protivzdušné rakety a letouny SU-27 a MiG-29. Ruští vojenští představitelé neskrývají svůj úmysl „vybudovat u Prištiny vojenskou základnu“.35) Tutéž návnadu sblížení s NATO, naznačenou v únoru, lze vysvětit vůlí Moskvy využít do krajnosti odpor Evropanů vůči americkému rozhodnutí revidovat smlouvu ABM. Tváří-li se Moskva, že chce oživit vztahy s NATO, pak proto, že DOUFÁ VE ZDŮRAZNĚNÍ SVÁRU. V očích ruských elit totiž samotná americká přítomnost na evropském kontinentě brání pohlcení západní Evropy ruským horizontem. Tento pohled, který je plně v sovětské tradici, vyjevuje jedna Putinova poznámka ke Clintonovi, pronesená loni v listopadu: „Vy máte severní Ameriku a jižní Ameriku, vy máte Afriku a Asii. MOHLI BYSTE NÁM NECHAT ALESPOŇ EVROPU.“36) Tak jako v případě „blízké ciziny“, energetická závislost Evropanů na Rusku má zajistit jejich povolnost.

 

Tímto DŮRAZEM NA REINTEGRACI STARÉHO SOVĚTSKÉHO IMPERIA POD HEGEMONII MOSKVY a na oživení euroasijského projektu chce putinovská ekipa dát geopolitickou odpověď na problém globalizace. Bere ale přitom do úvahy dopady, jež bude mít na Rusko pojem „nového světového řádu“, formulovaný presidentem Bushem po operaci „Pouštní bouře“: podle tohoto pojmu se mezinárodní společenství automaticky postaví proti těm, kdo porušují světový pořádek, proti jakýmkoli agresorům - ať jsou to staří spojenci nebo odpůrci. Ruské elity si vyvodily závěr z války v Kosovu: NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE OVLÁDAT INFORMACE. Všecko v posledku spočívá na „komunikaci“ (viz. NN 17/2000: „III. SVĚTOVÁ VÁLKA O VĚDOMÍ LIDÍ UŽ DÁVNO ZAČALA“, strana 17 – 23). Právě proto bylo nutné, aby se Rusko prezentovalo jako oběť agrese ještě předtím, než obnovilo válku v Čečensku: proto umožnilo vpád do Dagestánu a tzv. čečenské atentáty v Rusku. Dnes Putinova ekipa, osmělená vnitřním úspěchem své propagandy, ROZJÍŽDÍ VELKOU OPERACI VYLEPŠENÍ OBRAZU RUSKA V ZAHRANIČÍ.37) Konstatujeme už první efekty této kampaně. Moskevská propaganda, odlehčená o marx-leninský balast, ale stále disponující starými sítěmi a technikami sovětského vlivu, slibuje velký úspěch.

 

 

 

Co dělat - tváří v tvář

Putinovu Rusku?

 

Tento člověk, který vybudoval svůj politický vzestup na nenávisti a na výzvách k vyvraždění jednoho celého národa, má šanci ukovat nástroje totální moci. Podaří se mu skutečně vydobýt diktátorský stát, jehož kostru rozeznáváme už po několika měsících vlády? V Rusku už mnoho iniciativ skončilo v písku. Někteří Jelcinovi oblíbenci už zkoušeli - nicméně marně - „obnovit vertikálu moci“.38) Nelze také zapomínat na nesmírnou ruskou netečnost, která je pro putinovský projekt nebezpečnější než nějaká - nepravděpodobná - aktivní opozice. Putin má ovšem jisté „kvality“, jež z něho mohou učinit diktátora tak byrokratického státu, jakým Rusko je. Umí usilovně pracovat, umí se soustředit na detaily, má talent manipulovat, rozhodovat, předstírat, vyniká obojakostí a brutalitou i nezbytnou vůlí k moci. Stačí, když jeho voluntaristický přístup probudí hořkost z nějakého vnitřního plánu, a už bude v pokušení ji kompenzovat politickou agresí navenek: pro ruské dirigenty bylo často snazší rozsévat bouři venku než vládnout doma. To vše vyvolává obavy, že Putin po svém bleskovém vzestupu může být rychle zatracen. Uvažme, že přinejmenším na Západě může narazit na opozici, která se nenajde v Rusku. Nicméně cesta appeasementu, na kterou se - jak se zdá - vrhají odpovědní lidé Západu, MŮŽE POUZE A JEDINĚ POVZBUDIT DALŠÍ ZLOČINY. Evropa by neměla tolerovat nestydatost ruských vůdců, kteří využívají její jméno, aby zdůvodnili zločiny páchané proti čečenskému lidu. Putinovské úlety vyžadují bdělou odpověď, pevnou a SLADĚNOU odpověď Západu. V žádném okamžiku, a zejména na začátku, NELZE PŘIPUSTIT, ABY SI MOSKVA MYSLELA, ŽE POLITIKA SÍLY SE JÍ VYPLATÍ VÍC NEŽ POLITIKA SPOLUPRÁCE. A přesto se v ruských záležitostech Západ stále nechává ukolébávat iluzemi jen proto, aby se vyhnul realitě, která je stále znepokojivější.

 

 

Poznámky:

1) První fáze čečenské války začala obsazením několika dagestánských vesnic Basajevovými lidmi. Ruské oddíly je klidně nechaly projít do Čečenska, navzdory potyčkám, které se tu odehrály o několik dní dříve, a navzdory hlášení FSB, jež 5. srpna 1999 upozorňovala na akutní nebezpečí vzbouřenecké ofenzívy. První ruská reakce byla nepřiměřená a málo účinná. Premiér Stěpašin chtěl svěřit operaci jen ministerstvu vnitra. Armáda zasáhla až později, když Putin nahradil Stěpašina.

2) Vojenská výzvědná služba.

3) Kremelský klan vyvinul na jaře 1999 velkou snahu, aby se zbavil prokurátora Skuratova, který se už od poloviny ledna příliš zajímal o různé aféry příslušníků okruhu blízkého presidentu Jelcinovi, jako byla slavná aféra Mabetexu. Prokurátor učinil kompromis, jelikož televize šířila kazetu, jež ho předváděla v nejprostším úboru mezi dvěma dámami lehkých mravů. Operaci k neutralizování prokurátora svěřil Kreml Putinovi.

4) FSB v tísni uvedla, že se jednalo o cvičení a že pytle s modrým práškem, instalované jejími lidmi, obsahovaly cukr. Současně šetření britského „Observeru“ a ruských žurnalistů však ukázalo, že modrý prášek byl patrně hexogen a že pytle byly opatřeny detonátory. Novaja Gazeta 13.3.2000, The Observer 12.3.2000.

5) Nězavisimaja Gazeta, 19.2.2000.

6) Moscow Times, 19.2.2000.

7) www.gazeta.ru, 2.2.2000; New York Times, 29.2.2000.

8) Zavtra, č. 7, 15.2.2000. Též www.flb.ru (Sergej Lužnikov - Sergej Sokolov: „How Long To Wait for a Putingate?“)

9) www.gazeta.ru, 25.2.2000.

10) Soveršenno Sekretno, č. 2, 2000, s. 4.

11) 11. února prohlásil Putin v Krasnodaru: „Většina podniků je v rukou neschopných vlastníků a stát by měl zásahnout.“ 18. února prohlásil v Irkutsku: „Je neúnosné, aby stát jeden den garantoval právo na vlastnictví a pak inicioval redistribuci tohoto vlastnictví.“

12) Moscow Times, 18.2.2000.

13) Nězavisimaja Gazeta, 26.2.2000.

14) Během volební kampaně loni na podzim byli kritici války v Čečensku prohlašováni za agenty v cizím žoldu. Během volební kampaně v únoru 2000 (nebo toho, co se konalo místo ní), bylo věnováno mnoho prostoru temným „komplotům“, jež ohrožovaly život prozatímního presidenta. Jeho zavraždění nepřipravovali jen Čečenci, jak ujišťovali lidé blízcí Kremlu: nepřátelé se hemžili všude. Toto „napětí“ sloužilo k tomu, aby se zakryla prázdnota putinovského programu.

15) Putin prohlásil před ruskými posluchaři: „My žijeme na východě, ne na západě. My máme právo rozhodnout, co chceme, co jsou úvěry, za které bychom si mohli kupovat lízátka, pokud bychom dovolili, aby bylo anektováno naše území od Černého moře ke Kaspickému moři.“ (The New Republic, 29.11.1999). Což mu nijak nepřekáží, aby představitelům druhé strany netvrdil, že „Rusko je částí Západu“ (IHT, 28.2.2000).

16) Projev z 27. února.

17) Tamtéž.

18) Tamtéž.

19) Nězavisimaja Gazeta, 25.2.2000.

20) Na zakládajícím kongresu strany „Jednota“ prohlásil šéf strany S.Š...., že moc státu „by se měla nakonec stát mocí strany“. Když vysvětloval jednomu žurnalistovi, proč se setkání konalo v Kongresovém paláci, který byl kdysi sídlem KS SSSR, učinil Š.... výmluvnou poznámku: „Proč se Němci vrátili do Reichstagu? Protože Reichstag byl historickým sídlem moci, byl sídlem řízení země.“ (www.gazeta.ru, 28.2.2000; Moscow Times, 29.2.2000).

21) Jednalo se o „Centrum strategického plánování“, vytvořené v prosinci 1999. Toto centrum je v zásadě pověřeno vypracováváním vnitřní i zahraniční politiky příštího ruského presidenta, i když jeho skutečný vliv na Putina nebyl prokázán.

22) www.polit.ru, 2.2.2000.

23) Viz Maša Gessen: „Lockstep tu Putin’s New Military Order“, New York Times, 29.2.2000.

24) www.gazeta.ru, 25.2.2000.

25) RFE/RL, 20.5.1999.

26) Putin zdůvodňoval přední postavení FSB před ministry vnitra států SNS tím, že KGB bylo vytvořeno všemi republikami SSSR, a je tedy přirozené, že zemím SNS by měla sloužit následnická organizace KGB, tedy FSB. Ta může formovat kádry speciálních služeb SNS a poskytovat jim zbraňové vybavení (www.gazeta.ru, 11.3.2000; Segodňa, 10.3.2000).

27) Viz podrobnou analýzu Viktora Jasmanna „Rusko mezi geopolitikou a globalizací, RFE/RL, 14.3.2000.

28) Viz Georgij Kunadze: „Russia Pursues New Foreign Policy“, The Jomiuri Šimbun/Daily Jomiuri, 14.3.2000: „Aplikace doktríny multipolarity uplatňovaná Jelcinovou administrativou vedla ke katastrofě. Ve jménu této doktríny si Rusko vytvořilo ambice na statut dědické supervelmoci a odmítá stávající svět tím, že zahajuje protizápadní křížové tažení.“

29) Michail Děljagin: „Kto posejet vjetěr, tot požnět burju“, Moskva, č. 9, 1999.

30) Žirinovskij byl opakovaně pověřován Dumou jednáním s Irákem.

31) Ruský nárok na základnu v Sam Ranh vyprší v roce 2004. Rusko hodlá jednat o jeho prodloužení výměnou za vymazání vietnamského dluhu. Viz www.stratfor.com, „Washington, Moscow and Beijing covet Vietnam’s ports“, 16.3.2000.

32) Zavtra, č. 7, 15.2.2000.

33) Damir Džamaldinov: „Velikuju kitajskuju stěnu zaščiščat naši SU-27“ (www.deadline.ru, 1.3.2000).

34) Nězavisimaja Gazeta, 15.1.2000.

35) Aleksej Smirnov: „Kosovo bude ruské“, www.gazeta.ru, 18.3.2000: „Významná ruská vojenská přítomnost od nynějška zabrání silám NATO napadnout Bělehrad“.

36) Citováno z: André Fontaine: „Proč Západ trpí Putina“, Le Monde, 20.3.2000.

37) Segodňa, 10.3.2000.

38) To byl případ Jelcinova dlouholetého tělesného strážce Koržakova, který údajně dosazoval k moci „silové ministry“, jak se v Rusku tvrdívá. Jeho moc byla neutralizována Čubajsem, který současně zopakoval plán Jelcinova volebního vítězství v roce 1996.