Strážce bratra svého
Prof.Dr. Josef Kalvoda

Konfrontace vydala ve Švýcarsku knížku Petra Paška „Odsuďte je k životu“. Je to svědectví bývalého čs generála Vladimíra Přikryla, hrdiny Slovenského národního povstání, který byl začátkem padesátých let vězněn. Konfrontace vyzývá čtenáře této knihy, „aby se k jejímu ději i historickým událostem vyjádřili v takové míře, jak jen mohou“. Tento článek je tudíž „vyjádřením“ a nikoliv recensí.

Generál Přikryl byl voják, který dovedl bojovat, ale politicky nemyslil a snad ani politicky myslit nedovedl. Díval se na věci z hlediska osobního a etická stránka událostí ho nezajímala.

Mravnost nelze však od politiky odloučit. Tudíž Přikrylovo svědectví vede mravně a politicky myslícího člověka k závěru, že česká otázka je především otázkou mravní, neboť jedním z předpokladů správného politického myšlení je schopnost vidět etickou stránku událostí. (Podle názoru NN je celá „lidská otázka“ především otázkou mravní).

Přikryl viděl své nepřátele především mezi těmi, kteří ho zatkli, vyšetřovali, trýznili a mučili. Domníval se, že tajemným mužem, který akci proti němu zpozadí dirigoval, byl Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ. Neviděl však dále. NEBYL SCHOPEN JÍT NAD OSOBY A NAD BEZPROSTŘEDNÍ ZÁJMY. Neporozuměl, že POUZE V SYSTÉMU, KTERÝ NEVĚDOMKY POMOHL VYTVOŘIT, MOHLA SE MU STÁT ONA KŘIVDA. Přikryl také NEVIDÍ SPOJITOST TÉTO KŘIVDY S BEZPRÁVÍM, KTERÉHO SE REŽIM DOPUSTIL NA JINÝCH. Je sám a ZAJÍMÁ SE POUZE O SEBE, ač nebyl jediný, komu bylo ukřivděno.

Přikryl, jako mnoho jiných, včetně Bohumila Laušmana, Rudolfa Slánského a Ludvíka Svobody, NA VĚCI SE NEDÍVAL Z HLEDISKA KŘESŤANSKÉ MORÁLKY a snad to ani nedovedl. Jako voják byl amorálním a subjektivním. Odsuzuje bestiální jednání některých lidí ve svém vlastním případě, váží si neznámého, který mu pravděpodobně zachránil život, ale vidět věci očima druhých nedovede. Neptá se, proč se někteří lidé vůči němu chovali jako bestie, proč jiní byli lhostejní k jeho utrpení, např. velmi hezká dívka - písařka, která si uhlazovala nehty a byla netečnou, když on byl mučen. A proč někteří neznámí jedinci mu prokázali cenné služby, ač oni sami pravděpodobně věřili, že konali pouze svoji lidskou povinnost.

I v totalitních režimech se najdou lidé dobří, kteří praktikují křesťanské zásady a kteří věří, že jsou strážci svých bratří. Co však Přikryl a mnoho druhých nepochopili je, že AČ V KAŽDÉM REŽIMU A KAŽDÉ SPOLEČNOSTI JSOU LIDÉ DOBŘÍ I ZLÍ, ZLOČINNÉ JEDNÁNÍ JE V SYSTÉMECH ÚSTAVNÍCH DEMOKRACIÍ TRESTÁNO, ZATÍMCO V TOTALITNÍCH REŽIMECH JSOU DRŽITELÉ MOCI ZLOČINCI A CHOVAJÍ SE JAKO ZLOČINCI.

V ústavních demokraciích lidská práva jsou respektována a chráněna zákonem, zatímco v totalitních státech jsou znásilňována. V ústavní demokracii zločinec - sadista je potrestán zákonem, zatímco v totalitním režimu se vyžívá „legálně“. Režim potřebuje jeho perversní povahu, zločinecké sklony a jeho teroristické jednání k upevnění své moci. Teror je jedním z pilířů, na nichž totalitní režim stojí a bez něhož by se rozpadl. Což neřekl Stalin, že účelem teroru je terorizovat?

Totalitní režim má svoji morálku: podporuje udavačství, sobectví, bezpáteřnost, klanění se u vrbiček a vykonávání příkazů těch, kteří mají momentálně moc. Ti, kteří moc ztratili, jsou denuncováni jako zrádci, podvratníci a nepřátelé lidu. Mezi zásadami této nekřesťanské morálky je ona, kterou vyslovil Kain, když zabil svého bratra Abela: „Což jsem strážcem bratra svého?“

„Totalitní člověk“ má zájem jen o sebe a na bližních mu nezáleží - řídí se „svatým zákonem sobectví“. Skutečnost, že se tímto zákonem řídí mnozí nekomunisté, pomáhá vysvětlit, jak se komunisté dostali k moci nejenom v Československu, ale i jinde. Kolik lidí je ochotno postavit se veřejně proti bezpráví, páchaném na druhých? Kdekoliv se komunisté dostali k moci, tam našli kolaboranty, kteří jim byli ochotni pomáhat v likvidaci jejich potenciálních nepřátel. Nakonec pak revoluce požrala mnohé ze svých dětí. Přesto se najdou lidé, kteří jsou ochotni spolupracovat se zlem a tím spolupracují na vlastní záhubě.

Před lety jsme četli knížku Josefy Slánské o Rudolfu Slánském. V jedné pasáži se Slánská diví, jak je to možné, že lidé neměli zájem o její osud, když Slánský byl zavřen a později popraven. Nechtěla rozumět tomu, že lidé oslavují Vánoce v době, kdy ona žije se svými dětmi v bídě. Píše, že lidé, kteří slavili Vánoce a nevěnovali pozornost tomu, že „čestným komunistům“ byly lámány kosti v těle, neměli svědomí. Slánská však neviděla a nechtěla vidět, že Slánský neváhal likvidovat nevinné lidi, když byl u moci. Kde bylo jeho svědomí? A kde bylo svědomí generála Přikryla, když nespravedlnost byla páchána na druhých?

Přikryl sloužil režimu v letech 1945-1946, kdy spousta nevinných lidí byla připravena o svá práva a nikde se nezmiňuje o tom, že něco pro práva druhých v této době podnikl. Vzpomínám, že můj bývalý profesor latiny, velmi mírný a nesmírně slušný člověk, kterého lidová strana delegovala do „očistné komise“, soudící lidi na základě retribučních dekretů prezidenta Beneše, řekl bez obalu, že ony dekrety byly svinstvem. A že nechápal, jak právníci, kteří byli členy „očistných komisí“ a lidových soudů, mohli na jejich základě odsuzovat lidi a zbavovat je lidských a občanských práv. To bylo v roce 1946. Pak přišel únor 1948 a zase celá řada nevinných lidí byla zavřena a mnozí byli popraveni. Přikryl se nad tím nijak nepozastavuje. Vidí jen svůj případ a o jiné se nezajímá. Rozhořčuje se nad bestialitou a nespravedlností až teprve tehdy, když došla řada na něho v květnu 1949. Na svobodu byl propuštěn v roce 1953. Je docela dobře možné, že ušel šibenici jen proto, že na ní dříve skončili Rejcin a Slánský.

Přikryl byl oddán Edvardu Benešovi. Z jeho svědectví se dozvídáme, že měl s Benešem dohodnuto, „že v případě ohrožení republiky“ prezident ho „povolá k intervenčnímu zásahu“. Beneš prý jednal o stejné věci i s jinými veliteli posádek. Tato informace vyvolává otázku, proč Beneš neodjel během únorové krize k některé z posádek mimo Prahu a nedal armádě povel k pochodu na Prahu? Byl přece nejvyšším vojenským velitelem.

Z dokumentů publikovaných komunistickými historiky v Československu víme, že během únorového puče, mašírovalo v Praze pouze 6 550 příslušníků dělnických milic a že jich bylo v celém státě mezi patnácti až osmnácti tisíci (viz Belda a další „Na rozhraní dvou epoch“, str.215). Dělnické milice v Praze byly vybaveny pouze lehkými zbraněmi a jedna obrněná divize by je snadno rozehnala. Nestalo se tak. Výše uvedený pramen uvádí, že bez spolupráce Beneše komunisté by byli nemohli tak snadno převzít ve státě moc. (Před lety mi major Kutlvašr říkal, že v době únorové krize dal rozkaz svému tankovému praporu nastartovat motory tanků, stojících před hangáry a že čekal jen na rozkaz, aby tanky jely z Plzně do Prahy.)

Paškova knížka přináší na konci „zamyšlení místo doslovu“ od majora Václava Šikla, který upozorňuje na některé nesrovnalosti, protiklady a subjektivitu svědectví generála Přikryla, velitele paradesantní brigády, shozené v blízkosti Banské Bystrice v době Slovenského povstání na podzim v roce 1944. Šikl rovněž poukazuje na to, jak mnoho lidí nemůže pochopit, že stalinismus v Československu „mohl dosáhnout takových hlubin podlosti a ničemnosti“. Jak se to mohlo stát národu, žijícímu po staletí v srdci Evropy?

Časopis Konfrontace se táže, proč si jednotlivci - legionáři v zahraničí počínali statečně a proč silná a moderně vyzbrojená armáda nebojovala v letech 1938, 1948 a 1968. Na otázku je snadné odpovědět: Nejvyšší velitel se rozhodl pro kapituaci a proto armáda nebojovala. Tato odpověď však vede k další otázce: proč nejvyšší velitel se zachoval takto a ne jinak?

Šikl pouze konstatuje, že prezident Beneš se po druhé světové válce nikdy nepokusil opřít o faktickou sílu demokratických odbojových složek. Je rovněž známo, že Beneš se  nepokusil opřít o silnou a dobře vyzbrojenou armádu v roce 1938, kdy tato chtěla bojovat a kdy generálové přišli za ním a podle jeho vlastního svědectví prosili, aby mohli bojovat a hrozili mu, když s nimi nesouhlasil. V červenci 1968 generál Václav Prchlík vyzval vůdce „rodné strany“ k obraně proti připravované invazi a věřil, že jí mohlo být zabráněno, kdyby Sověti předem věděli, že armáda se postaví na odpor. Co se však stalo Prchlíkovi? Dubček ho zbavil kontrolního místa v armádě. Tím byla Moskva ujištěna, že k žádnému vojenskému odporu při invazi nedojde. Tudíž schopný pozorovatel si už koncem července 1968 uvědomil, že vyhozením Prchlíka z klíčové funkce měli sovětští molodci zajištěnou volnou cestu do Prahy, a že už tehdy květy Pražského jara začal pálit mráz.

Klíč k porozumění přítomnosti a budoucnosti leží v minulosti. Na případ Československa a jeho tragédii je nutno se dívat z historické perspektivy. Je nutno vidět jeho celou historii a ne jenom její krátký úsek. Historii, jak se skutečně udála a ne legendy.

Historie Československa je úzce spjata s vývojem událostí v Rusku. Carské Rusko bylo první ze Spojenců, které se vyslovilo pro nezávislé a samostatné Československo už v roce 1916. Spojenci uznali legie v Rusku jako spoluválčící armádu v červnu 1918, po jejich vystoupení proti bolševikům. Byla to vojenská moc, která zastavila bolševické pronikání do střední Evropy.

Kolik lidí dnes ví, že zatímco dr.Karel Kramář byl názoru, že JEDINĚ PORÁŽKOU BOLŠEVIKŮ A USTAVENÍM DEMOKRATICKÉHO RUSKA BYLO MOŽNO TRVALE ZAJISTIT EXISTENCI DEMOKRATICKÉHO ČESKOSLOVENSKA, prof.Tomáš G.Masaryk a dr.Edvard Beneš se postavili proti tomu, aby boj s bolševiky byl dobojován do vítězného konce? Lidé, kteří po roce 1918 rozhodovali o zahraniční politice nového státu, nesdíleli názor, že jsme strážci našich bratří. Jak to Masaryk řekl už 28.října 1919, on byl a je „proti intervenci na Rusi a v Uhrách. Každý národ musí v těžkých krizích pomoci sám sobě...“. A pak přišel Mnichov...

Během druhé světové války Beneš spolupracoval se Stalinem a uzavřel v Moskvě smlouvu 12.prosince 1943, která orientovala jeho zahraniční politiku na Sověty. V důsledku Benešových „dorozumění“ ze Stalinem, Molotovem, Gottwaldem a Slánským, Moskva diktovala už od počátku r. 1945 zahraniční politiku jeho vlády. Demokracie v Československu po válce byla „demokracií lidovou“, tj. jen přechodným stádiem k socialismu.

Málo lidí ví a chce vědět, že Sověti měli plán na zbolševizování středovýchodní Evropy už v roce 1918. Tyto plány se později čas od času přizpůsobovaly nové situaci, ale Československo v nich vždy hrálo klíčovou roli. Od roku 1945 bylo Československo využíváno Sověty pro účely špionážní, hospodářské a politické. Podrobnosti se o tom čtenář dočte v knize pisatele těchto řádků Role Československa v sovětské strategii (Nakladatelství Dílo, 2000).

Čtenář by se měl zamyslit nad mravní stránkou počínání těch, kteří řídili politiku Československa i těch, kteří této politice buď neodporovali anebo se s ní ztotožňovali. Z časovým odstupem je nám dnes jasné, že měl pravdu poslanec říšské rady Josef Durich, vyslaný Maffií do Ruska v r. 1915, který po bolševické revoluci tvrdil, že bolševismus nebyl jenom problémem ruským, ale celoevropským. Pravdu měli Karel Kramář, prvý ministerský předseda čs státu a Winston Churchill, kteří v roce 1919 usilovali o porážku bolševiků pomocí legií. Churchillův názor tehdy byl, že bolševické děcko mělo být zaškrceno hned v kolébce, aby později nemohlo ohrožovat evropskou civilizaci.

Kramář měl obavu o budoucnost nového státu. Věřil za prvé, že Češi měli morální povinnost pomoci těm, kteří jim umožnili vybudování legií a kteří jejich snahy o osamostatnění podporovali už v době, kdy západní Spojenci usilovali o separátní mír s Rakousko-Uherskem. Za druhé, že bylo v zájmu nového státu nespoléhat jen na Francii, která s ním neměla společné hranice a která se v minulosti o Čechy a Slováky nezajímala.

Chybou bylo, že ti, kteří rozhodovali o osudech Čechů a Slováků se nedovedli dívat na věci z širšího, nadnárodního, evropského hlediska a že neviděli spojitost mezi událostmi v Rusku a pozdějším vývojem ve střední Evropě. KDYBYCHOM SE CHOVALI JAKO STRÁŽCI SVÝCH BRATŘÍ V LETECH 1917 - 1919, NEBYLO BY DOŠLO K MNICHOVU 1938, ÚNORU 1948, SRPNU 1968 A LISTOPADU 1989.

(Národní politika, Mnichov, březen 1978)

 

Ph.D.Josef Kalvoda (1923-1999) byl předním představitelem exilového křesťanského protikomunistického odboje. Po 2.světové válce byl politicky aktivní v lidové straně, v březnu 1948 byl pro svoji činnost v období 1945-1948 uvězněn. Před soudem byl propuštěn z vazby a poté se mu podařilo uprchnout do Německa.

Od roku 1951 žil ve Spojených státech, kde vystudoval a byl profesorem historie a politických věd na několika univerzitách. V angličtině publikoval tři knihy a velké množství článků v odborných časopisech. V českém překladu vyšly jeho knihy Genese Československa (Praha, 1998) a Role Československa v sovětské strategii (Kladno, 2000). Dále soubory článků z českých exilových periodik Z bojů o zítřek I,II - Dokumenty (Toronto, 1995, 1996) a Z bojů o zítřek - Historické eseje (Kladno, 1998). Je rovněž spoluautorem knihy o umučení faráře Josefa Toufara Stalo se v adventu.

Prof.Kalvoda byl předsedou českého exilového Křesťansko demokratického hnutí, které se vyčlenilo z lidové strany pro svůj odmítavý postoj vůči Národní frontě a stálo v opozici proti Radě svobodného Československa. V roce 1980 se prof.Kalvoda podílel na úspěšné kampani Scholars for Reagan and Bush (Vědci pro Reagana a Bushe) před prezidentskými volbami.

Po roce 1989 několikrát navštívil Československo. Studoval archivy ministerstva vnitra a odhalil několik agentů bývalé StB působících dlouhodobě v exilu. Stavěl se kriticky k neochotě nové politické elity vyrovnávat se s minulostí. Hlavní příčinou nedobrého politického vývoje v České republice je dle jeho mínění převažující materialistická orientace obyvatelstva a ztráta kulturních a duchovních tradic.

 

Nakladatelství DÍLO nabízí:

Josef Kalvoda. Z bojů o zítřek - Historické eseje.

Kladno 1998. 271 s., fotopříloha 16 s. Cena 150,-Kč.

Soubor článků exilového historika a předního představitele protikomunistického exilového odboje, předsedy Křesťansko demokratického hnutí v exilu. Z obsahu: Kramář kontra Masaryk, Legie a revoluce v Rusku, Generál Milan R.Štefánik, Mnichov: Beneš a vojáci, Záhady v čs.zahraniční politice během druhé světové války, Nežít se lží, Osuský kontra Beneš, Jalta 1945 a vítězný únor 1948, Paměti Václava Černého, Případ Saša, Konec Československého státu, Exil a domov, Křesťanství a politika aj.

 

Rozpravy - politický zpravodaj.

1,2/1999 po 20,-Kč, 3-4/2000 za 75,-Kč.

Z obsahu dvojčísla 3-4: Rozhovory (Ausky, Brom, Dušek, Kalvoda, Karas, Mandler, Zelený), Bez sametových rukaviček (Hofírek), Komunismus (Fousek), Oslavy soudruha Jiřího Pelikána v Radiu Melbourne (Lovell), Amerika puritánská a postpuritánská (Auská), Politické strany (Kalvoda).

 

Nakladatelství Dílo,

P.O.BOX č.78, 27280 Kladno 1