EKONOMICKÝ PROGRAM

Kam směřujeme :

Hodláme vybudovat moderní otevřenou společnost s efektivně fungující tržní ekonomikou, která

- optimálně využívá lidských, kapitálových i materiálních zdrojů ve prospěch celé společnosti

- vytváří dostatečné prostředky jak pro nepřetržitý investiční rozvoj, tak pro nezbytné a kvalitní služby zabezpečované státem, včetně přiměřené sociální solidarity

- pružně reaguje na zrychlující se procesy změn ve společenském a ekonomickém prostředí včetně integrace do evropských i globálních struktur

- stimuluje proces vzdělávání a podporuje tak vznik a reprodukci duchovní, morální a ekonomické elity jakožto vzoru pro celou společnost.

K naplnění těchto dlouhodobých cílů je nutno vedle nezbytných podmínek pro budování svobodné občanské společnosti zajistit především dlouhodobý a stabilní ekonomický růst. Ten pro nás není modlou a sám o sobě cílem, ale prostředkem k rozvoji občanské společnosti. Musí přispívat ke kvalitě života a ku prospěchu všech občanů. Proto jsme zastánci koncepce trvale udržitelného rozvoje.

Klíčový význam přikládáme svobodnému trhu, podnikání však musí být společensky a ekologicky odpovědné. Proto připouštíme potřebu určitého kompromisu mezi trhem a vládou. Jejich poměr je třeba velmi citlivě a pružně kombinovat v závislosti na vývoji vnějších i vnitřních podmínek.Vládě hodláme ponechat nezbytně nutný prostor pro zabezpečování a ochranu práv občanů a vytváření podmínek pro budoucí rozvoj, nikoliv pro vládnutí ve starém mocenském pojetí.

Purističtí ideologové mohou namítat, že se jedná o jakousi třetí cestu. My však hodláme budovat prosperující společnost, nikoliv čítankové schéma. Žádná “čistá“ ideologie se nikdy v dějinách lidstva neosvědčila. Komunismus, který rušil tržní mechanizmy a nahrazoval je přímou a neomezenou vládní mocí, dal lidstvu jen bídu a utrpení. Liberální fundamentalisté prosazují nadvládu trhu nad všemi politickými a sociálními hodnotami.Obávají se nadměrné vlády. Slabé vlády však nejsou sto zajistit právo a řád, vymáhat dodržování smluv a zajistit stabilní bankovní systém. Liberalismus v ideologicky čisté podobě nikde a nikdy v praxi neexistoval. Neoliberální fundamentalismus dostal u nás zelenou v první polovině devadesátých let. Pro mnohé se stal stejným dogmatem jako předchozím režimem zprofanovaný materialismus marxistického typu. Společným rysem těchto extrémních ideologií nakonec byl odklon od morálních a etických principů, údajná budoucí racionalita a prosperita byla postavena proti morálce. Samozřejmě se otevřela příležitost pro lidi bez skrupulí a poctivý občan byl a dodnes je, jako kdykoliv předtím, držen zkrátka. Za povšimnutí stojí i schizofrennost nositelů liberální ideologie v praktické politice. Když u nás vládli (a po několik let téměř neomezeně), neváhali liberální principy odhodit, kdykoliv to pro ně bylo v zájmu udržení mocenských pozic a prebend výhodné (kvazi-privatizace bank a státních podniků, byrokratizace a mocenské pojetí státní správy atd).

Pohnutky, jež nás vedou :

Ve společnosti, kterou hodláme budovat, je občan na prvním místě. Na základě své svobodné vůle určuje způsob svých ekonomických aktivit, přirozenou cestou se sdružuje do společenských, profesních a zájmových komunit a rovněž tak samosprávních a správních celků. Charakter fungování řetězce občan – obec- region – stát musí být určován zdola, od občana, a nikoliv naopak.

Občan si formou daní platí služby, které mu stát poskytuje, proto také musí mít právo rozhodovat o tom, jaké služby si z nabídky státu vybere a zaplatí. Musí mít přehled o tom, co a za jakou cenu vlastně platí a musí mít právo říci ne, když kvalita poskytovaných služeb neodpovídá ceně. To vyžaduje vytvoření jasných a přehledných pravidel a možnost je důkladně kontrolovat a sankcionovat jejich neplnění. Z toho přirozenou cestou vyplývá požadavek, aby kontrolní a rozdělovací místo bylo co nejblíže občanovi. Tím místem je obec. Také pohyb a rozdělování peněz, vybraných od občanů, by měl směřovat od obce k vyšším celkům, na jejichž úrovni by opět měly fungovat účinné kontrolní mechanizmy.

Jsme si vědomi toho, že takto formulovaná vize je značně vzdálená od současné reality a že k ní nelze dospět revolucí ze dne na den. Pohled na vývoj naší společnosti po „sametovém“ převratu skýtá zatím obraz spíše opačného usilování. Mocenské pojetí politiky i praktické provádění státní správy včetně řízení ekonomiky jsou produktem konzervace starého, v podstatě bolševického myšlení. Nevytváří podmínky pro rozvoj přirozených občanských aktivit, pro rozvoj iniciativního a tvůrčího podnikání. Svobodné podnikání a rozvoj středního stavu se jen stěží prosazuje přes řadu téměř nepřekonatelných bariér a nedá se říci, že by se v tomto směru něco zlepšovalo, spíše naopak. Občan již dávno nevěří, že stát a jeho instituce konají v jeho zájmu, či snad že se dá zbohatnout poctivou prací. Každodenní praxí je v tom utvrzován. Právě to chceme a musíme změnit. Je bezpodmínečně nutno krok za krokem odstranit stávající překážky a vytvořit nové inspirativní prostředí, umožňující skutečný rozvoj občanské společnosti a nastartování trvalého růstu. Víme, že celková změna společenské atmosféry je během na dlouhou trať a docílit toho lze jen důslednou a systematickou prací. Začít musíme hned, zítra by mohlo být pozdě.

Za zásadní považujeme nutnost napravit pozůstatky komunistického dědictví a zastavit negativní tendence, pokračující jako důsledky nezodpovědného polistopadového vládnutí. To má za posledních 10 let na svědomí ztráty v ekonomice více jak za dva bilióny korun. Jde o komplex problémů této nemocné společnosti, které prolínají všemi oblastmi jejího života. Nejhorším prohřeškem polistopadových vlád bylo zachování právní kontinuity s komunistickým režimem a koneckonců i kontinuity duchovní a morální. S tím zákonitě souvisí hrubé podcenění právního a etického rozměru privatizace a podnikání vůbec. To umožnilo koncentraci hospodářské moci bez pravidel, obvyklých v právním státě a tudíž upevnění a posílení kořistnických mocenských struktur, většinou propojených s exponenty komunistického režimu a nezřídka i s organizovaným zločinem. Od těchto struktur ovšem nelze očekávat poctivou práci odpovědných vlastníků-hospodářů, ale jen a jen loupení. Oni jsou hlavními viníky všeobecného úpadku podnikatelské etiky, projevující se zejména v korupci, zoufalé platební morálce a ztrátě důvěryhodnosti podnikatelské vrstvy jako celku.

Musíme tedy konstatovat, že transformace společnosti (a ekonomiky zvláště) není zdaleka dokončena a stále jsme někde na začátku cesty, přičemž mnohé škody, způsobené nezodpovědnými vládci, jsou již nevratné.

Jak jsme vlastně na tom ?

Do evropských a globálních struktur se hodláme začlenit jako rovnocenný partner nebo alespoň potenciálně rovnocenný partner, nikoliv jako chudý příbuzný. Dosavadní vývoj naší postsametové společnosti nám však jednoznačně přisuzuje pozici chudáka, sbírajícího drobty ze stolu bohatých a pokorně čekajícího na almužnu.

Souhrnným ukazatelem výkonnosti ekonomiky je Hrubý domácí produkt (HDP) a jeho dynamika v čase. Jestliže na počátku transformace bylo zřejmě nevyhnutelné krátké období demontáže starého systému spojené s poklesem, pak mělo následovat (a tehdejšími vládci bylo také slibováno) období trvalého růstu. Namísto toho pokračovala demotáž, měnící se až v destrukci, která v některých oblastech trvá dodnes. V letech 1994-96 došlo k výraznějšímu nárůstu(meziročně 2-6%), který byl vystřídán hlubokou krizí, obdobím „úsporných balíčků“, pádu Klausovy vlády a všeobecným vystřízlivěním. K určitému obnovení dynamiky HDP dochází až v poslední době zhruba od konce roku 1999. Za rok 2001 bylo dosaženo meziročního nárůstu cca 3,5%.

Ve státech EU bylo za desetiletí 1989-1999 dosaženo celkového nárůstu HDP na cca 128% oproti výchozímu roku 1989, zatímco u nás zhruba ve stejném období poklesu o 5%! Ve srovnání se všemi ostatními transformujícími se zeměmi jsme na tom z tohoto hlediska absolutně nejhůře. V hodnotě podílu HDP na obyvatele dosahuje ČR cca 61% úrovně průměru EU (počítáno v paritě kupní síly), zatímco v roce 1990 tento podíl činil kolem 70%. Podtrženo a sečteno: Za uplynulé desetiletí žádné přibližování, nýbrž naopak výrazné zaostávání za EU.

Nezdařená privatizace a s ní spojený hluboký ekonomický propad na straně jedné a současná opožděně prováděná restrukturalizace podniků na straně druhé mají za následek vysokou míru nezaměstnanosti. Zhruba 9 % práceschopného obyvatelstva (v absolutním čísle cca 485tisíc) nenachází zaměstnání. a tento stav se několik posledních let stále nezlepšuje. Nezaměstnaní jsou nejen adresáty značného objemu podpor z veřejných zdrojů, ale jejich pracovní potenciál leží ladem nevyužit se všemi druhotnými dopady. Zvláště znepokojující je vysoká nezaměstnanost absolventů škol, vysoký podíl dlouhodobě nezaměstnaných (cca 40% z celkového počtu) a regionální nerovnoměrnost nezaměstnanosti (nejhůře postižené regiony severních Čech a Moravy až přes 22%).

Průvodními jevy současného stavu naší ekonomiky, které jsme do značné míry zdědili po éře komunismu a které nedokončená transformace nedokázala dosud uspokojivě řešit, jsou:

- nízká produktivita práce (cca 35% oproti vyspělým zemím), z čehož vyplývá nízká konkurenceschopnost na trzích a postavení našich občanů jako zdroje levné pracovní síly na úrovni rozvojové země,

- nízká míra využívání energetických a materiálních zdrojů, z čímž souvisí vysoká závislost na dovozu těchto zdrojů a tudíž i závislost na konjunkturálních výkyvech trhů,

- nedostatečně rozvinutá infrastruktura.

Nedávná obnova dynamiky růstu HDP, za kterou si připisuje výlučné zásluhy vládnoucí sociální demokracie, byla do značné míry podnícena všeobecnou konjunkturou v zemích EU, na které jsme hospodářsky napojeni. Tato konjunktura nebude trvat věčně. Ostatně samotná čísla o růstu nevypovídají zdaleka vše o stavu ekonomiky.

Zvýšená investiční poptávka a relativně dobrá struktura investičních aktivit (vysoká míra investování do výrobního sektoru) jsou povzbudivými faktory. Pokračuje intenzivní příliv zahraničního kapitálu (v roce 1999 až 630 mld Kč), který v souvislosti se současnými privatizačními aktivitami zřejmě ještě nějaký čas vydrží. Vysoké přímé zahraniční investice však nemají jen pozitivní dopady na ekonomiku. Negativním faktorem je mimo jiné je repatriace, čili odlévání zisků a kapitálu zpět do mateřské země. Dlouhodobě, zejména po ukončení přílivu investic z titulu privatizace, může dojít k výraznému prohloubení deficitu platební bilance, pokud se domácí ekonomice nepodaří do té doby dostatečně zvýšit exportní výkonnost. Velmi významným a reálným nebezpečím je vznik t.zv. duální ekonomiky, kde vedle prosperujících zahraničních firem se domácí firmy potácejí na hranici bankrotu..

V podmínkách nedostatku domácího kapitálu, nefunkčnosti a netransparentnosti kapitálových trhů, nedostupnosti úvěrů a druhotné platební neschopnosti lze o příznivých podmínkách pro rozvoj konkurenceschopnosti domácích podniků zatím jen snít.

Vysoká míra investování a s ní narůstající objem dovozů podporuje znepokojivé tendence v narůstání deficitu obchodní bilance. Schodek zahraničního obchodu dosáhl v r. 2000 výše 127 mld. a přiblížil se nebezpečné hodnotě 7% z HDP. Drastické dopady na platební bilanci jsou prozatím eliminovány přílivem zahraničních investic. Z dlouhodobého hlediska je však současný trend narůstání vnější nerovnováhy neudržitelný, nemá-li ohrozit cenovou stabilitu a zaměstnanost.

Velmi znepokojujícím faktorem je prohlubování deficitu veřejných rozpočtů. Dnešní tzv. opoziční pravicové strany velmi tvrdě (a dodejme oprávněně) kritizují rozhazovačnou fiskální politiku Zemanova kabinetu, samy však v době svého vládnutí nekonaly jinak, navíc svou nezodpovědnou politikou řadu dnešních problémů způsobily.

Podstatou problému předchozích vlád a částečně i vlády nynější je absence definování cílů (vizí), nedostatek koncepce a strategie hospodářské politiky a tudíž i neschopnost přijímat adekvátní opatření. Klausovy vlády, věrny ideologii liberalismu, neměly v podstatě žádnou hospodářskou politiku, což spolu se zpackanou privatizací a následujícím „bankovním socialismem“ přivodilo hlubokou depresi. Zemanova vláda se slovně ohání koncepcemi a programy, svým dirigismem a rozhazovačností by však po delší době vládnutí patrně dospěla ke stejným koncům. V obou případech je fiskální politika neustálým látáním děr a hašením požárů, nikoliv koncepční politikou směřující k dlouhodobým cílům.

Celková zadluženost veřejných rozpočtů překročila částku 400 mld Kč, což činí cca 20% HDP. Připočteme-li skrytou zadluženost ( závazky skryté v tzv. transformačních institucích a státní záruky) , dostáváme se k celkovému veřejnému dluhu 35% HDP. Absolutní výše dluhu není zatím nijak extrémní (maastrichské dohody připouštějí 60% HDP), varující je však dramaticky narůstající trend zvyšování zadluženosti. Vyhlídky na nejbližší 2-3 roky jsou přitom rovněž skličující, a to zejména z titulu postupného rozpouštění výdajů na sanaci privatizovaného bankovního sektoru v řádu stamiliard Kč.

Státní rozpočet dosahuje obratu kolem 700 mld. Kč ročně. Největší podíl na výdajích mají tzv. mandatorní výdaje (cca 3/4), které zahrnují především sociální transfery včetně důchodového pojištění a výdaje na zdravotní péči. Tyto výdaje mají největší dynamiku.

Problém není v tom, že by výdaje na sociální ochranu obyvatelstva byly obecně příliš vysoké (v mezinárodním srovnání jsou např. oproti průměru EU o cca 8% nižší ve vztahu k HDP).

Problém je v tom, že jsou neefektivně rozdělovány i využívány a značná část se ztrácí v nefunkčních systémech jejich obhospodařování. Totéž platí o tzv. prorůstových programech, jak se vznešeně říká ambiciózním vládním projektům na utrácení peněz. Vláda „pumpuje“ do problémových státních a polostátních podniků nehorázně vysoké prostředky, aniž by měla zaručen budoucí efekt. Nemusí se starat o návratnost vysoce rizikových investic. Má dost peněz, vybraných na daních.

Velkým požíračem peněz je státní správa. Ve velkorysém utrácení na byrokratický aparát byly dosud zajedno jak pravicové, tak i současná levicová vláda. Proč ne, když to pomůže upevnit mocenské pozice. Demokracie je prý drahá. Ano, to je pravda, ale zatím tu nemáme ani skutečnou demokracii, ani fungující státní správu natož samosprávu. Zato ale máme armádu arogantních úředníků, která neslouží občanům, ba spíše je brzdou podnikání a obrovským semeništěm korupce. Máme dvě komory parlamentu, plné poslanců, kteří na běžícím pásu plodí legislativní zmetky a jinak většinu svého draze placeného času věnují politickému pletichaření a kšeftování.V podstatě stejné je to s výdaji na obranu, bezpečnost a spravedlnost. Občané ze svých daní financují armádu, která je není schopna ubránit, policii, která nedokáže zajistit bezpečnost a pořádek, soudy, které nezjednají spravedlnost.

Nejbolestivější, protože zcela neproduktivní zátěží pro kapsy daňových poplatníků je postupné uhrazování tzv. „nákladů transformace“, jak se vznešeně říká výdajům na záchranu vytunelovaných bank včetně odškodnění jejich okradených klientů a rozkradených velkých podniků. Ty stamilardy nezmizely, jen byly v tichosti přesunuty tak, že už na ně nelze většinou dosáhnout. Každý občan, poctivě platící daně, by měl denně před spaním věnovat tichou vzpomínku na šibaly, kteří si za jeho peníze užívají kdesi na Bahamách a na laskavé „otce privatizátory“, kteří jim to za nemalou prebendu zprostředkovali. Na ty si vzpomeňme hlavně, až půjdeme k volebním urnám.

Jak vysoké by asi měly být daně, abychom kromě těch nesmyslných výdajů také mohli dát přiměřené prostředky na rozvoj obcí, zanedbanou infrastruktu a třeba alespoň trochu důstojné platy učitelů?

Do veřejných rozpočtů se ročně vybere na daních necelých 800 mld. Kč (včetně sociálního a zdravotního pojištění, což jsou v podstatě také daně). Složená daňová kvóta (podíl k objemu HDP) činí tedy cca 40%. Je to hodně nebo málo? Na nárokované potřeby při současném neefektivním hospodaření je to jistě málo, větší daně by však v podstatě udusily soukromé a v prvé řadě drobné podnikání. Zejména daňové zatížení práce je příliš vysoké.

A ještě je tu neefektivní systém přerozdělování. Většina daní protéká přes státní rozpočet, který při své marnotratnosti propouští na nižší stupně jen drobty. Proto obrovská zadluženost obcí a nedostatečné financování krajů. Je to přesně naopak, než by to mělo být.

Co tedy hodláme dělat?

Bylo již řečeno, že je třeba změnit mnohé a že to je úkol na léta důsledné a systematické práce. To však neznamená, že se nedá teď a hned udělat nic.

K nápravě dnešního stavu a vytvoření nového stimulujícího prostředí hodláme především:

1. Provést zásadní legislativní reformu, spjatou s nezbytným prosazením vynutitelnosti práva (viz ostatní body programu PB). Kromě speciálních požadavků na změny podnikatelského a daňového práva (viz dále) to znamená zejména:

· Vyčistit legislativu od zbytečných a kontraproduktivních předpisů a zvláště vymýtit všechny pozůstatky komunistické legislativy.

· Zkvalitnit tvorbu zákonů tak, aby nebyly přijímány legislativní zmetky, které se musí neustále přepracovávat. Součástí toho by mělo být vypracování závazných pravidel pro legislativní proces ve formě zákona, včetně zákazu vsouvání paragrafů, přímo nesouvisejících s předmětem příslušného zákona. Se zkvalitněním zákonodárného procesu souvisí i omezení rozbujelého lobbyzmu v parlamentu.

· Utužit kontrolní mechanizmy na všech stupních, zejména pak v oblasti státních a zahraničních dotací (PHARE, později fondy EU) a porušování pravidel tvrdě trestat.

· Zřídit finanční prokuraturu, uvést do funkční praxe správní soudnictví.

· FNM podřídit kontrole parlamentu.

· Zabezpečit plnou funkčnost antimonopolního a dalších kontrolních a regulačních úřadů a vytvořit jasná pravidla pro tvrdý postih jejich pracovníků v případech nečinnosti či špatné práce.

· Zajistit důsledné vyšetření a potrestání privatizačních a ostatních hospodářských trestných činů, uložit povinnost nakradené konfiskovat i kdyby „za mořem“ bylo.

· Důsledný zákaz podnikání těm, kdo prokazatelně spáchali hospodářské trestné činy

· U hospodářských deliktů zavést a dostatečně jasně definovat nedbalostní trestný čin.

· Právně precizovat a tvrdě sankcionovat střet zájmů u ústavních činitelů a státních

úředníků včetně členů jejich rodin.

· Zajistit důslednou transparentnost státních zakázek (mj. okamžitě zrušit

výjimku, která umožňuje vládě zadávat velké státní zakázky bez výběrového řízení).

· Při dokončování privatizace zejména síťových odvětví (energetika, spoje) posílit transparentnost těchto procesů a zejména zásadně eliminovat nebezpečí, plynoucí z monopolizace těchto odvětví - je nezbytné trvat na vytvoření konkurenčního prostředí. Současný postup vlády ČSSD při přípravě privatizace elektrárenství a telekomunikací považujeme v této souvislosti za naprosto nepřijatelný.

· Výnosů z privatizace využít přednostně k nastartování účinné důchodové reformy (viz sociální program Pravého Bloku). Okamžitě učinit přítrž privatizační politice současné vlády, kdy celospolečenské zájmy jsou podřizovány momentální potřebě zalepení děr ve státních financích.

2. Prosadit dokončení restitucí s cílem identifikace odpovědného vlastníka-tvůrce. Zajistit v rámci možností i vrácení církevního a spolkového majetku. V případech, kde byl majetek, podléhající restituci neoprávněně privatizován či následně neuhrazen, nekompromisně vrátit restituentům byť na náklady státu nebo znovu privatizovat za přísných zákonných podmínek, vylučujících účast zkompromitovaných “privatizátorů“ - kořistníků a všech pomahačů minulého totalitního režimu.

Učinit zásadní přítrž ostudným a alarmujícím poměrům v zemědělství, kde 230 tisíc neuspokojených restituentů po léta sleduje, jak majetek, který jim měl být vrácen, je již podruhé zcela protiprávně zašantročován a rozkrádán s tichým souhlasem státu.

3. Urychlit restrukturalizaci ekonomiky

Jestliže chceme aby naše ekonomika se vyvíjela správným směrem, musíme vědět, kudy ta cesta vede. Samotná „neviditelná ruka trhu“ sleduje převážně krátkodobý efekt a kráčí klikatou cestou pokusů a omylů, přičemž zájem účastníků trhu může být v příkrém rozporu se zájmem celku. Proto musí existovat vize, koncepce a strategie, musí existovat týmy, které na oněch vizích pracují a musí existovat prostředky, jak je prosazovat.

Smyslem restrukturalizace v makroekonomickém měřítku je měnit alokaci kapitálu i lidských zdrojů do oborů a produktů, kde přinášejí co možná nejvyšší efekt. Podmínkou fungování tržní ekonomiky je mimo jiné existence prostředí s dobrými podmínkami pro investování, ale také pro co nejméně bolestivou likvidaci neperspektivních nebo dokonce životaneschopných výrob či celých oborů.

Tento náročný a pro mnohé bolestivý proces byl všemi předchozími vládami zanedbáván, a to ze zcela pochopitelných v podstatě populistických pohnutek. Klausovští „otcové privatizace“ dali přednost politicky efektivnější rychlé privatizaci bez pravidel snad doufajíc, že noví vlastníci se s restrukturalizací někdy vyrovnají. Ti, jak známo, se s tím vyrovnávali po svém. Pro zahraniční vlastníky, pokud přišli s úmyslem poctivě podnikat, je to samozřejmou součástí strategického řízení, ale vždy jen a jen v rámci svých vlastních zájmů. Pojem „česká cesta privatizace“ je pak synonymem pro vytěžení maximálního efektu v co nejkratším čase bez dlouhodobé koncepce (když ne rovnou rozkradení).

Politicky motivovaná snaha zabránit krachům velkých podniků byla vlastní všem dosavadním vládám. Ve svém důsledku to zpomalilo řešení největších a dlouhodobých problémů efektivnosti naší ekonomiky.

Neúčinnost konkursního práva dodnes znemožňuje minimalizovat drastické dopady bankrotů životaneschopných firem. Správce konkursní podstaty pak mnohdy bravurně dokončuje proces rozkradení. Zákon o konkursu a vyrovnání prošel řadou novel, které střídavě zlepšovaly a zhoršovaly jeho účinnost. V r. 2002 přišel jeden člen vlády s nápadem převzít úpadkové právo od Američanů. Gratulujeme, dvanáct let po převratu

je to vskutku průkopnický čin. Prozíraví politici a ekonomové toto navrhovali od počátku, a to nejen v podnikatelské legislativě, ale v právním řádu jako takovém. Proč nebyla „politická vůle“, jsme již vysvětlili. Pravý Blok tu politickou vůli má a je připraven

konat.

V oblasti investování považujeme za nutné orientovat podporu na výroby a obory, splňující náročná kritéria restrukturalizace, zejména pak:

- produkci s vysokou přidanou hodnotou a s důrazem na využití vlastního vědeckého výzkumu a vývoje (spolu s podporou vědy a vzdělávání),

-obory s výhledem dlouhodobé konjunktury a schopností obstát na náročných trzích,

- bezodpadové, materiálně a energeticky nenáročné a ekologicky šetrné technologie,

- všestranný rozvoj informačních technologií a komputerizace, jakožto účinných prostředků k dosažení všech ostatních cílů, zejména pak zvýšení všeobecné kvalifikační úrovně obyvatelstva,

-regionální investiční politiku s využitím přirozených předností jednotlivých regionů s cílem vyrovnání rozdílů mezi regiony, likvidace nezaměstnanosti, optimálního využití pracovního potenciálu obyvatelstva i přírodních podmínek,

-v energetice vycházíme z existence JETE a reality přebytku výroby elektřiny, takže za rozumné východisko pro nejbližších 20-30let považujeme prosazovat jako primární zdroj energii jadernou. Ukončit spalování hnědého uhlí v dožívajících uhelných elektrárnách a rezervovat je jako chemickou surovinu (s cílem snížit závislost na dovozu ropy a plynu), účinněji prosazovat alternativní zdroje energie, zejména z rychle obnovitelných zdrojů, produkovaných zemědělstvím.

4. Podporovat tvůrčí a poctivé podnikání

Za klíčovou považujeme podporu drobného a středního podnikání, jakožto nositele inovační pružnosti a platformu rozvoje střední vrstvy, přirozeného základu společnosti.

Malé a střední podniky dosáhly v naší ekonomice značného významu co do velikosti podílu na počtu zaměstnanců(cca 60%), podílu na HDP (cca 40%), zůstaly však outsiderem co do podpory od státu, což je ve velkém rozporu se slovními proklamacemi vládních činitelů. Jejich diskriminace spočívá zejména v nastavení investičních pobídek, které jsou jednoznačně a nezdravě orientovány na velké zahraniční investory a pro menší, zpravidla domácí investoryjsou prakticky nedostupné. Totéž platí i pro politiku bank – je statisticky dokázáno, že úroky z úvěrů malým podnikům jsou v průměru vyšší, než u velkých podniků, nemluvě již o celkové dostupnosti úvěrů.

Dá se konstatovat, že předchozí a zejména současná vláda vytvořily funkční systém podpory zahraničních investic, o čemž svědčí údaje o vývoji jejich objemu a struktury.

Nejsme proti zahraničním investicím. Vzhledem k citelnému nedostatku domácího finančního kapitálu nelze jinak, než vhodně implementovat a zhodnotit v našem národohospodářském prostředí kapitál převážně zahraničního původu. Ten však musí být orientován tak, aby přinesl prostředky, ze kterých budeme schopni vytvořit co nejvyšší přidanou hodnotu. Naší cílem není pouhá výše přineseného kapitálu, ale výše jeho zhodnocování a schopnost jej v zemi udržet a rozvíjet. Současně pak s jeho pomocí umožnit vytvářet vlastní kapitál a vlastní investiční prostředky a tím systematicky zvyšovat podíl domácího kapitálu, posléze i expanzi do zahraničí. Za nesmírně důležité považujeme v podmínkách internacionalizace a globalizace podnikání udržet si vlastní účast na rozhodování či spolurozhodování - na rozdíl od dosavadní situace, kdy zde byly rozprodávány podniky, ve kterých jsou naši lidé pouze levnou pracovní silou v hodinové mzdě.

Lacinou pracovní sílu v zemi lze chápat jako výchozí podmínku pro přísun zahraničního kapitálu a rozjezd exportní výkonnosti, nemůže však být cílem, jak bylo mylně prezentováno ještě v nedávné minulosti. Tento „nákladový polštář“ je ve svém důsledku brzdou dlouhodobého růstu inovačních schopnosti podniků. V praxi přinášel

i u zahraničních investic materiálně nebo energeticky náročné výroby, které by v jejich prostředí vyžadovaly neúměrně velké investiční prostředky, nebo výroby v jejich domácím prostředí např. z ekologických důvodů nerealizovatelné. V častých případech se jednalo i o výslovné plundrování našich surovinových zdrojů.

Pro podporu podnikání hodláme vytvořit systém vzájemně provázaných podmínek, orientovaný na výše uvedená kritéria strukturálních změn. Nemíníme jej omezovat přednostně pouze na podporu zahraničního kapitálu jako dosud, ale vytvářet rovnocenné podmínky i pro domácí, zejména drobné a střední podnikatele. Základním kritériem pak musí být inovační potenciál. Nemáme námitek proti podpoře společensky žádoucích investic dotacemi z veřejných rozpočtů, ale za podmínek předem zajištěné efektivnosti a návratnosti vložených prostředků, ověřené nezávislými analytickými institucemi. V této souvislosti považujeme za nezbytnou maximální decentralizaci rozhodovací pravomoci na co nejnižší stupně samosprávy. S tím souvisí nezbytné zkvalitnění kontroly oprávněnosti a efektivnosti čepání dotací a nekompromisní potírání politického lobbyzmu.

· Upřednostňujeme efektivní systém investičních pobídek, tj. kombinaci dotací (např. prémie za vytvořená pracovní místa, školení a rekvalifikaci) daňových a celních zvýhodnění (daňové prázdniny, bezcelní zóny apod.) včetně dalších podmínek jak jsou poskytnutí pozemku, zavedení infrastruktury apod. Míru použití těchto nástrojů a jejich kombinaci považujeme za nutné rovněž diferencovat podle nezávisle ověřené efektivnosti příslušného projektu a zejména učinit je přístupnými i pro drobné a střední

podniky.

Uvědomujeme si omezenost zdrojů veřejných rozpočtů, které i tak jsou ve stádiu hospodářské a finanční konsolidace země v každém případě napjaté, ne-li nutně deficitní. Od začátku lze počítat, že zatížení pro stát vzniká především v budování infrastruktur (především komunikačních a dopravních) a ve zvýšených počátečních nákladech na vzdělávání a rekvalifikaci obyvatelstva a dále pak na záchranu a přeorientaci vědy a výzkumu. To vše přinejmenším do doby, než bude možno tyto prostředky kombinovat

s prostředky vytvořenými soukromou podnikatelskou sférou.

· . Podporujeme-li z veřejných prostředků dovozy pro investice, pak je na místě i použití podobných prostředků (daně, cla, kvotace, atestace) k omezování neproduktivních dovozů pro konečnou, zejména luxusní spotřebu a zvláště pak k likvidaci dovozů nekvalitního brakového zboží, prodávaného na tržištích. Tato sféra je zdrojem obrovských daňových úniků a současně dovozu kriminality všeho druhu.

· Základní podmínkou úspěchu transformace naší ekonomiky a společnosti všeobecně je nutná změna přístupu k vědě, výzkumu a vzdělávání vůbec.

Zatímco minulé vlády a zvláště ty „sametové“ tuto oblast velmi hrubě zanedbaly, naše reforma naopak iniciuje vysokou potřebu kvalifikovaných kádrů. Je nutné reaktivovat nejkvalifikovanější pracovní síly, zatlačené na okraj společnosti komunistickou i sametovou totalitou, ba dokonce v důsledku politiky dosavadních vlád odcházející ze země. Na základě přísných regulačních kritérií bude nutné též přijímání občanů jiných zemí, skýtajících strategickou kvalifikaci, nutnou pro realizaci daných projektů a společensky integrovatelných.

Naprosto tristní jsou údaje o vývoji počtu pracovníků ve vědě a výzkumu za uplynulé desetiletí – pokles téměř na polovinu, přičemž zhruba stejnou dynamiku vykazuje i objem finančních prostředků, vynakládaných na vědu a výzkum.

Pro rozvoj a uplatnění vědy a výzkumu považujeme kromě zásadního obratu v objemu vynakládaných prostředků za velmi důležité docílit propojení kapacit vysokých škol a výzkumných pracovišť po vzoru vyspělých západních zemí.

S podporou státu a s využitím špičkových vědeckých pracovišť je nezbytné vypracovat koncepci inovační politiky. Systémovými opatřeními směřující k tomuto cíli by měla být tato opatření:

§ Systém dotací, resp. daňových úlev domácím podnikům orientovat na inovace, tj. zejména na:

- získání ochrany patentů a vynálezů v zahraničí

- obhájení atestace domácí produkce v zahraničí

- podporu sériové výroby ověřených vývojových typů výrobků, patentů a vynálezů

- prezentaci nových domácích výrobků a technologií ne veletrzích zejména v zahraničí

- využití licencí špičkových technologií a výrobků.

§ S využitím vědeckých pracovišť, vysokých a středních škol zavést státní atestaci technické úrovně a kvality domácích technologií, (např. s ohledem na ekologickou a energetickou šetrnost) a kvality domácích i zahraničních výrobků, přičemž výrobky zahraniční provenience, jež neobstojí svou úrovní, postihovat celními a daňovými opatřeními, popřípadě zákazem dovozu.

· Významným krokem k podpoře podnikání je revize podnikatelské legislativy, směřující k odstranění nesmyslných administrativních bariér, její zpřehlednění a zjednodušení.

Díky stovkám novelizací jsou základní právní normy (občanský a obchodní zákoník, živnostenský zákon, zákon o konkursu a vyrovnání atd.) neproniknutelnou houštinou, ve které se neorientují ani soudci a advokáti, natož sami podnikatelé. Je příznačné, že přes všechny změny (nebo právě díky jim) neplní tyto normy svůj základní úkol - zabezpečení konkurenčního prostředí, přísný důraz na poctivost a přirozené právo včetně obrany veřejnosti před podvodnými a mafiánskými praktikami. Dosavadní změny naopak podporují bujení byrokratického aparátu, který je semeništěm korupce.

Kromě již zmíněné revize základních předpisů včetně úpadkového práva po vzoru vyspělých západních zemí považujeme za důležité

-decentralizovat funkce státní správy, některé pak přenést do privátního sektoru (např. podnikový rejstřík), to vše mimo jiné i s cílem zmenšení prostoru korupci

- zásadně posílit postavení věřitele vůči dlužníku

- účelně řešit problematiku hospodaření s odpady, včetně recyklace zejména stavebního materiálu, připravit a vyhlásit za účasti privátního sektoru státní granty na likvidaci skládek a depozit průmyslového odpadu.

· Hodláme oživit skomírající kapitálový trh novými nástroji tak, aby plnil svou funkci soustřeďování a optimální alokace domácích i zahraničních finančních zdrojů pro investování.

Nedostatek domácího kapitálu byl od počátku handicapem naší transformace. Do jisté míry díky neslavnému výsledku kupónové privatizace, prováděné prostřednictvím fondů a nedostatečnému dozoru, došlo k ztrátě důvěry v tento nezastupitelný nástroj investování. Současná neduživost ba téměř neexistence kapitálového trhu je pozoruhodnou raritou českého kapitalismu. Žádné vyspělé ekonomice se dosud nepodařilo zajistit dlouhodobou prosperitu bez fungujícího trhu cenných papírů a není sebemenší důvod předpokládat, že u nás se to podaří. U nás v podstatě funguje jen trh se státními dluhopisy, což je žalostně málo. Máme tedy málo domácího kapitálu a ještě s ním neumíme efektivně pracovat.

Požadavky na zlepšení dozoru a transparentnosti kapitálového trhu sice zasluhují řešení, ale ve srovnání s nutností oživit tento trh jde v podstatě o druhořadý problém, do jisté míry již postupně řešený. Větší váhu má nutnost zajistit ochranu minoritních akcionářů. Jako vítanou možnost oživení kapitálového trhu je nutno znovu připomenout šanci, kterou zde skýtá reforma důchodového systému, jdoucí směrem k zhodnocování úspor formou investování.

· V bankovnictví považujeme za významný cíl vytvoření bankovně-finančního prostředí, umožňující selekci a financování nejkvalitnějších a nejefektivnějších investičních projektů, zcela nezávislou na politické lobby. Jeho přirozenou součástí musí být schopnost a ochota půjčovat peníze, zvláště pak v podmínkách slabého kapitálového trhu,

a přiměřená úroková míra.

Jako následek série bankovních krachů vcelku logicky nastala éra přehnané opatrnosti, do značné míry živená restriktivní politikou centrální banky – vysoké rezervy a opravné položky, vysoká úroková míra, administrativní zábrany. Dopad je velmi povážlivý: nedostupnost úvěrů zvláště pro menší podnikatele a nepřiměřené úrokové rozpětí

(mezi úroky z přijatých vkladů a poskytovaných úvěrů), kterým si banky zajišťují vysoký zisk. Přestože banky jsou privatizovány převážně do zkušených zahraničních rukou a výrazně poklesla úroková míra, neochota poskytovat úvěry trvá. Je to svého druhu

určitá psychóza, živená fenoménem tunelování bank, která ochromuje chování jak na straně bank, tak klientů.

Vedle opatření, směřujících k zpřístupnění úvěrů a zároveň snížení úrokového rozpětí považujeme za důležité vytvoření systému záručních bank zejména pro potřeby drobných a středních podnikatelů.

Aktuální záležitostí, kolem které se vedou neustálé polemiky, je vývoj kursu koruny.

Zásadně odmítáme jednorázové intervence národní banky proti plynulému posilování koruny. (Jen za rok 2001 utratila ČNB na devizových intervencích 40 mld. Kč bez zjevného výsledku.) Mírné a trvalé posilování naopak považujeme za pozitivní a nezbytný vývoj, pramenící z růstu produktivity práce a výkonnosti ekonomiky. Současně pak působí proti inflačním tendencím a pozitivně motivuje k zvyšování produktivity práce. Ostatně z hlediska parity kupní síly je koruna stále značně podhodnocená (podle odhadu analytiků o 20-25%).

Nářky exportérů nad blížícím se ochromením vývozu z titulu nadhodonocené měny jsou pochopitelným projevem lobbyzmu. Tito pánové taktně opomíjejí fakt, že značná část exportu je založena na dovozu energií, surovin a polotovarů, které vývoj kursu zlevňuje. Posilování kursu je nebezpečné zejména pro exportéry, kteří vyvážejí suroviny bez žádoucího zhodnocení a produkty s nízkou přidanou hodnotou. „Měnový ochranný polštář“ může být východiskem, ale nikdy ne cílem transformující se ekonomiky.

Méně příznivá je podstatně odlišná dynamika vývoje kursu k USD oproti kursu k EURO. Kurs USD z dlouhodobějšího pohledu oproti např. roku 1995 velmi výrazně poklesl (tehdy cca 26,50, nyní 37,50). Byl snad tehdy náš vývoz ochromen? Obecně vzato v podmínkách pasivní obchodní bilance státu by neměl být celospolečenský efekt postupného posilování měny považován za negativní.

5. Prosadit zásadní změnu koncepce finanční politiky státu

Základní programové dokumenty Pravého Bloku směřují k principům občanské společnosti. Naplňovat tento stěžejní cíl v ekonomice znamená, vedle podpory na státu nezávislých společenstev a institucí, především zásadně přesunout rozhodování a rozdělení kompetencí samosprávy a státní správy co možná nejblíže k občanovi a v souladu s tím také rozdělení prostředků ve veřejných rozpočtech. Završením tohoto procesu je pak úplné přesměrování pohybu těchto veřejných prostředků, tedy od nejnižšího stupně k vyšším. Jak bylo již řečeno v úvodní kapitole tohoto programu, úplná realizace této vize je pro nejbližší dobu obtížně uskutečnitelná a nelze jinak, než se k ní propracovávat postupnými kroky.

Při povrchním sledování by se dalo usuzovat, že vhodnou příležitostí je nedávno započatá reforma státní správy a samosprávy, která mimo jiné zřizuje cca 200 obcí „s rozšířenou působností“, které by mohly být oním občanovi nejbližším místem, garantujícím naplňování jeho občanské vůle a zároveň místem spravedlivého rozhodování o sociální pomoci potřebným a místem výběru daní. Jak je obvykle u nás, obce jsou definovány, jsou rozděleny rozpočtové prostředky, ale o kompetence se bude teprve licitovat. Kromě toho z uveřejněné diskuse zainteresovaných vyplývá, že takto zřízené obce nebudou v dohledné době při reálně dostupném materiálním a personálním vybavení schopny převzít ani agendu dávek sociální pomoci, kterou doposud vykonávají okresní úřady. I tak se náklady na vybavení těchto obcí odhadují řádově na miliardy korun a další nárůst armády úředníků.

Rozpočtové určení daní, tak jak je uzákoněno, neumožňuje naplnění příslušných rozpočtů přímo, ale ze značné části opět složitým a neprůhledným způsobem přerozdělování.

Vážným problémem uplatňování principu subsidiarity bude vytvoření prostředí, eliminujícího vliv místních mafií v komunální politice. Základní podmínkou je zabezpečit spravedlivé komunální volby – zvláště pak zrušit ostudnou novelu zákona o komunálních volbách s pětiprocentní volební klauzulí, jejíž pomocí si strany „oposmlouvy“ předem zajistily rozdělení moci.

O nutnosti daňové a důchodové reformy se dočteme v programech všech politických stran. Zvláště parlamentní pravicové strany se předbíhají v předvolebních vábničkách o tom, na kolik procent sníží daně. Skutečná reforma však může začít jedině restrukturalizací na straně výdajů a teprve po definování nezbytných potřeb na jednotlivých stupních hierarchie veřejných rozpočtů stanovit způsob, jak rozpočty naplnit - tedy definovat předpokládaný výnos a rozpočtové určení daní.

V první fázi reformy tedy hodláme:

· V souladu s reformou důchodového systému (viz sociální program Pravého Bloku) zřízením Sociální pojišťovny vyvést významnou část dosavadních mandatorních výdajů z průběžného financování státním rozpočtem. Již toto opatření samo o sobě znamená snížení objemu státního rozpočtu o téměř třetinu.V následných fázích mohou být další složky mandatorních výdajů a s nimi spojených příjmů přesouvány na bedra nižších rozpočtů.

· Již započatou reformy státní správy a samosprávy dovést k naplnění jejího smyslu a zajistit maximálně možné a účelné přesuny kompetencí k nižším stupňům, tedy co nejblíže k občanovi. V souladu s tím přesunovat rozpočtové prostředky, reformovat rozpočtové určení daní ve vazbě na restrukturalizaci příjmové strany rozpočtů tak, aby maximální část daňových příjmů byla přímo určena příslušnému stupni hierarchie rozpočtů a nebyla přerozdělována centrálně, nýbrž na základě zákonem jasně definovaných a srozumitelných pravidel.

Cílový stav této etapy znamená ponechat ve financování státním rozpočtem jen ty oblasti výdajů, které nelze nebo by nebylo efektivní delegovat (např. nezbytné položky pro zabezpečení armády, státní policie, centrální státní správy , dále nezbytné výdaje na centrálně spravované dílčí sektory školství, vědy a výzkumu, kultury a dále dotace investičního charakteru pro rozvojové projekty celostátního významu).

· Vlastní výběr daní ponechat stávající síti finančních úřadů, které přes všechny problémy a nedostatky k tomu mají po léta budovaný systém a jejich překotná reforma by v této fázi znamenala neúnosné finanční zatížení. To neznamená, že nevidíme možnosti ve zlepšení a efektivnosti výběru daní. Naopak trváme na zjednání pořádku ve výběru daní, a to zkvalitněním činnosti finančních úřadů, lepším odměňováním jejich kvalitních pracovníků a přitvrzením postihů za neplacení daní tak, aby bylo výhodnější podnikat v souladu s předpisy než je porušovat.

· Dalšími navrhovanými opatřeními k zlepšení finanční politiky státu jsou

- zeštíhlení státního rozpočtu omezením výdajů na státní byrokracii, na neproduktivní rozpočtové a příspěvkové organizace a zastavení dotací krachujícím podnikům,

- dodržováním zásady vyrovnanosti státního rozpočtu se zvýrazněním podílu investic na úkor spotřeby. Nevylučujeme pasivní saldo, ale jen výjimečně v zájmu podpory inovačních investic, a to se zajištěnou a nezávisle ověřenou vysokou efektivitou a návratností,

- postupná systematická likvidace zahraniční zadluženosti a zvýšené úsilí při vymáhání pohledávek ze zahraničí (nikoliv však prostřednictvím mafiánských struktur).

· Daňovou reformu hodláme provádět rovněž postupnými kroky, a to zejména v těchto směrech:

§ Zrušit nerovnoprávné postavení poplatníka v daňovém řízení v souladu ze zásadní tendencí zlepšit všeobecně postavení občana ve vztahu k úřadům.

Pro současný stav je charakteristická presumpce viny plátce daně v daňovém právu a výrazným prvkem nerovnoprávnosti je např. fakt, že v některých etapách daňového řízení není správce daně vázán lhůtami, takže plátce je vystaven na milosti či nemilost úřadu, který ho může ekonomicky zlikvidovat, kdykoliv se mu zachce (viz například známá praxe s protahováním vracení nadměrného odpočtu DPH).

§ Výrazně zjednodušit a zpřehlednit daňovou legislativu.

Zdánlivým krokem k zjednodušení byla v nedávné minulosti idea tzv. paušální daně,

dojednávané napevno mezi úřadem a plátcem-fyzickou osobou. Její znění, uzákoněné parlamentem, znamenalo takové byrokratické zábrany, že nemá šanci na větší uplatnění. Podobný osud by zřejmě měla tzv. rovná daň, oprášený předvolební hit ODS. Už nyní, ve stádiu předvolební rétoriky je jednotlivými vykladateli prezentována tak, že člověk, který něco ví o daních, musí nutně dospět k závěru, že je to jen lákadlo na naivní pravicové voliče, navíc špatně promyšlené, které bude ihned po volbách zapomenuto.

Základní požadavky na daňovou soustavu (jednoduchost, spravedlivost, vybíratelnost) jsou značně protichůdné, takže lze volit různé a různě efektivní modifikace daňových systémů. Například v daních z příjmů lze volit různou míru sociální spravedlnosti, motivace k podnikání, ekologických aspektů a podobně, nebo namixovat od každého trochu. Naší současnou nešťastnou realitou je právě onen mix, navíc neustále předělávaný a upravovaný pod vlivem různých lobby, takže výsledkem je to nejhorší pro všechny - chaos a nečitelnost.

Velkým pokrokem k zpřehlednění a zjednodušení bude pouhé odstranění nánosů nesmyslných novel a zvláště pasáží, umožňující rozdílný výklad. Je rozhodně špatnou vizitkou zákonodárce, když k většině paragrafů zákona je ministerstvem vydáván mnohonásobně obsažnější výklad, občas navíc v rozporu se zákonem).

§ Změnit strukturu daní.

Současný systém zdaňuje především jevy a chování společensky zásadně přínosné, především práci a vlastnictví, přičemž negativní chování a činnosti jsou s výjimkou spotřební daně ovlivňovány pouze nepříliš účinným a nekoncepčním souborem poplatků a sankcí.

Jsme přesvědčeni, že hlavní daňová zátěž by měla spočívat na původcích jevů a činností, společnosti škodlivých, mezi které nepochybně patří znečišťování a poškozování životního prostředí. Navrhujeme zavést ekologickou daň jakožto soubor dílčích specificky zaměřených daní. Kromě znečišťování chceme takto zdanit i rabování a neefektivní vývoz domácích surovin bez přiměřeného zhodnocování.

Je příznačné, že ekologická daň je v zákoně o soustavě daní od počátku obsažena, ale žádná z dosavadních vlád či iniciativ se neodvážila ji parlamentu předložit.

Těmito daněmi chceme v první fázi (cca od r. 2005) zdanit znečišťování a poškozování životního prostředí včetně zavedení „uhlíkové daně“ postihující emise oxidu uhličitého; podíl těchto daní na příjmech veřejných rozpočtů postupně zvýšit do roku 2010 na 25-30 %. Zavedení by bylo provázeno zrušením systému poplatků a úlev souvisejících se životním prostředím a snížením spotřebních daní u paliv. Zároveň by umožnilo snížit daňové zatížení práce daní z příjmu a daní z přidané hodnoty či úplně odstranit některé majetkové daně (viz dále).

Daňové zatížení daní z příjmu hodláme postupně a systematicky snižovat, a to jak u podnikatelů, tak zaměstnanců - daň z příjmu maximálně v intervalu 15-20%. Součástí změn by bylo zvýšení motivace k investicím urychlením odpisů inovačních technologií, popřípadě zvýšením investičních odpočtů.

Dále hodláme zrušit dvojí zdanění úroků z úspor do určitého limitu, (u vkladů např. do 500 000,-Kč), a snížit dvojí zdanění dividend u podnikatelů.

U DPH nejsme pro EU doporučované sjednocení sazeb, naopak považujeme za žádoucí existenci dvou diferencovaných sazeb, a to v závislosti na míře životní nezbytnosti toho kterého zboží (nižší sazba na základní potraviny a životní potřeby). To umožní svobodnou volbu pro každého občana jak naložit se svými penězi v závislosti na jeho možnostech a potřebách. Pokud budeme EU donuceni přejít na vyšší (tzv. základní) sazbu u stavebních prací a služeb, je současně nanejvýš seriózní tuto základní sazbu snížit, a to v součinnosti s ostatními zde uvedenými změnami na 15-16% nejvýše.

Jakožto zela nemorální hodláme zcela zrušit daň dědickou (podobně jako u zdanění úroků z drobných vkladů se jedná o zcela neodůvodněný desátek vrchnosti) a daň z nemovitostí a z převodu nemovitostí určených pro soukromé účely zrušit do určitého limitu tak, aby postihovala jen luxusní majetek.

Jedná se rovněž o dvojí zdanění a zejména náklady spojené s výběrem daně z nemovitosti u běžných majetků mnohdy převyšují daňový výnos.

V zájmu snížení nepřiměřeného daňového zatížení práce hodláme v souvislosti se sociální reformou výrazně snížit povinné sociální pojištění a zrušit jeho část, definovanou dosud jako příspěvek na politiku zaměstnanosti.

Za odbornou komisi: ing. V.Jirkal