Sociální program – S P O K O J E N Ý O B Č A N

První starostí pravicové vlády musí být zajištění sociální oblasti a tím i sociálního smírů. Jinak ji proletariát svrhne. Jen mají-li se sociálně slabší vrstvy slušně, nechají pravicovou vládu dělat si své pravicové experimenty.

Současný stav:

Neustále narůstají mandatorní výdaje státního rozpočtu, neustále díky tomu stoupá deficit státního rozpočtu. Prostě tolik peněz, kolik je potřeba tam není a když je, tak se rozkrade nebo vyhodí na naprosté zbytečnosti jako je Grégrův třesk, sanace vytunelovaných bank či placení mezinárodních závazků, do kterých nás uvrtali výtečníci typu Koženého či Železného.

Chyba je v tom, že se ty daně vůbec v rozpočtu objeví. Předně je třeba od státního rozpočtu oddělit penzijní a jiné fondy, potom většinu výnosů daní směřovat jinam než do státního rozpočtu, do rozpočtů krajů a obcí. S tím logicky vyplývá, že nebude mít státní rozpočet dost peněz na hrazení oněch mandatorních výdajů. Pak je třeba jednak posoudit, co je skutečně třeba hradit jako záchrannou síť, a co přenést jinam – tam, kde bude díky třetinovému rozdělení daňových výnosů finanční přetlak.

Jaká je tedy současná situace.

Tak předně jedním z argumentů ministrů zdravotnictví a soc. věcí proč nelze zavést spoluúčast pacientů při hrazení zdravotní péče je to, že na to pacienti nemají prostředky. Většina pacientů jsou totiž důchodci a u nás penze u vyšších platových tříd dosahuje hodnoty zhruba 20% posledního platu, zatímco ve vyspělých ekonomických státech je to 50% a jedná se o 65 - 70%. Tím ovšem úvaha ministerstev končí, stačí jim zdůvodnění proč to nejde, místo, aby se to snažily změnit. Za systému, kdy daně se rozpustí ve státním rozpočtu to ani jinak nejde.

Každý zaměstnanec platí ze své mzdy

zdravotní pojištění 4,5% + zaměstnavatel 9 % celkem 13,5%

nemocenské pojištění 1,1 3,3 4,4

důchodové pojištění 6,5 19,5 26

fond zaměstnanosti 0,4 3,2 3,6

Peníze od zaměstnavatele se však neobjeví v jeho platě, ty jdou někam jinam takže vlastně každý zaměstnanec stojí zaměstnavatele ještě dalších 35% svého nominálního platu. Všechny tyto peníze mizí ve státním rozpočtu a za ně se mnohdy nenabízí nic. Viz třeba fond zaměstnanosti, z něhož má být placena podpora v nezaměstnanosti, ovšem po 6 měsících je pracovním úřadem nezaměstnaný vyškrtnut z evidence i z podpory. Podpora je navíc nesmyslně odvozována jako určité % posledního platu a nikoliv od základní (či minimální mzdy).

Státní pokladna dále vybere přímé a nepřímé daně a takto posbírané prostředky zamíchá do jednoho pytle – státního rozpočtu a podle vládní a poslanecké libovůle přerozdělí. Výsledkem je dokonale neprůhledný systém označovaný v rámci sociální politiky jako občanská solidarita, z něhož nelze spolehlivě vyčíst adresnou návratnost odevzdaných prostředků, neboť přerozdělovací klíč drží ve svých rukou jen úzký okruh pro veřejnost dokonale anonymních státních úředníků. Ze statistických výkazů se dozvídáme, že na “dávky a podpory v sociálním zabezpečení” padne 40% výdajů státního rozpočtu, na zdravotnictví okolo 6%, na “politiku zaměstnanosti něco přes 1% a na “sociální péči a pomoc” necelé 2%. Ale to je také vše. Tím informace končí, neboť jednotlivé dílčí části výkazů státních financí jsou pro běžného “nezasvěceného” občana v žádoucích podrobnostech prakticky neporovnatelné a tedy zcela nekontrolovatelné. Tento systém, kdy o míře solidarity - čili o životní a sociální úrovni většiny populace rozhoduje bez ohledu na nositele této životní úrovně - občana svévolně jen vládní “deus ex machina” je přežívajícím pozůstatkem bolševického samoděržaví, které v podmínkách demokratické, občanské společnosti nemá místo.

Východiska:

Je hrubým zjednodušením problematiky vztahovat sociální politiku pouze na metody jak zabezpečit z neosobních státních zdrojů výpomoc vybraným skupinám obyvatelstva, které se octnou v náhlé situaci sociální nouze či dlouhodobě ve stavu sociální potřebnosti.

Politická strana Pravý Blok chápe sociální politiku podstatně šíře, vycházejíc z toho, že slovo sociální je odvozeno od termínu “societas” – společnost a zpracovává tedy celou oblast společenských vztahů. Tedy nejen oblast pomoci spoluobčanům v nouzi, ale i vztahy pracovní, rodinné a společenské.

Dostatečné sociální zajištění všech vrstev obyvatelstva klade důraz na jejich aktivní spoluúčast a společenskou svobodu, což jim umožní aktivně se podílet na svém osudu a nikoliv se stát jen pasivním příjemcem sociálních dávek, jejichž stále klesající hodnota vede k zbídačování většiny obyvatelstva.

Sociální politika je svým posláním společenský proces, který nemůže ustrnout na současné formě – tj. být jen souborem víceméně charitativních opatření usilujících o nivelisaci materiálních podmínek převážné masy občanů. Musí se vyrovnat s novými trendy ekonomiky s transformujícími se pracovními podmínkami, kdy obrovské počty pracovníků vykonávajících stejnou práci jsou nahrazovány malými, diferencovanými pracovními teamy, ale vyvolává zákonitě potřebu přeměn společenských a sociálních. Osvědčená představa a pravidlo, že větší je i nutně lepší a výkonnější, valem zastarává a vychází z módy podobně jako bohatství měřené vlastnictvím materiálních statků. což se nutně promítne i do současných institucionálních uspořádání a rušivě zasáhne zafixované mocenské vztahy v korporacích, odborech i ve vládách.

Desintegrace velkých výrobních celků do malých pracovních skupin podmíněná moderní spojovou technikou, umožňující třeba i poustevníkům v nejzapadlejším koutě země být nepřetržitě přímo v centru dění, dává nové šance jednotlivci, rodině, menšinové společnosti, obci a pod. Naznačené tendence vyžadují i dělení rozhodovacích procesů a v souvislosti s tím i dělení pravomocí a zodpovědností, jsou tedy nositelkami dělení politické moci ze státu nejen na menší celky či skupiny, ale přímo až jednotlivým občanům. Přinášejí proto potřebu omezit zastupitelské formy řízení státu ve prospěch forem demokracie přímé, což přirozeně nelze právě v sociální politice opominout.

Rovněž si uvědomuje, že změna společenských vztahů je záležitost dlouhodobá, kterou nelze řešit direktivním způsobem v krátkém časovém horizontu. Je třeba počítat s delším přechodným obdobím, které bude obsahovat i vyrovnávací prostředky při přechodu z jednoho systému na druhý.

Tvrdé právní záruky ze strany státu, spolu s okamžitým postihem narušitelů společenského míru, rovnost všech účastníků sporů, tj občanů i státu, potlačení svévole úředníků, rozhodujících o právech a nárocích občanů, jsou nedílnou součástí sociální reformy.

Základem společnosti je rodina, po té obec, a až v poslední řadě stát.

Cílem sociální politiky je spokojený občan. Tato lapidární odpověď ovšem v sobě tají přepestrou šíří problémů, neboť neplatí, jak často tvrdí vulgární a marxističtí ekonomové, že spokojený rovná se sytý. Bude jím nejspíše suverénní, ale zároveň vůči sobě i společnosti plně zodpovědný občan. Odtud je zřejmé, že i s přihlédnutím k postupující globalizaci budou základem sociální politiky vztahy v rodině, na pracovišti a ve spolcích a až následně v obcích až státu. Za nejvhodnější etickou platformu, která je pak schopna za těchto podmínek naplnit společensko a výchovně procesní nároky sociální politiky, považujeme křesťanský humanismus umožňující harmonizaci legislativních norem s přirozeným právem občanským, jakož harmonizaci vztahů všech forem společenstev - od rodiny až po stát. Volba humanismu jako etického základu sociální politiky jeví se nám rozhodně vhodnější než třeba jen všeobecná deklarace lidských práv, která se soustřeďuje pouze na nároky jednotlivce, postrádá však druhou, neopomenutelnou stránku lidské osobnosti a její vazbu na společnost. Totiž soubor povinností a osobní odpovědnosti každého z nás, bez nichž si nelze harmonickou společnost vůbec představit.

Hlavní zásady sociálního programu Pravého Bloku:

Oddělení nejen penzijního systému, ale i všech sociálních fondů vůbec od státního rozpočtu.

Peníze placené zaměstnavatelem i složka, formálně zdaňovaná zaměstnanci ze mzdy jako jednotný peníz, převést do Penzijního ústavu, (z hlediska systému je jedno jak se bude jmenovat, zda bude jeden či více, konkurenci však podporujeme i v této oblasti) a tam vést jako osobní penzijní účet toho kterého občana. Účet, který musí být právně zabezpečen (viz Zdravotní program PB, a musí být veden tak, aby byl dále zhodnocován. Účet, který je pod 100% ochranou státu, protože ten má právo a povinnost dohledu nad Penzijním ústavem a jeho finančními operacemi.

Snížení objemu peněz, které procházejí státním rozpočtem

(dnes 222 mld jen na soc. účely jako mandatorní výdaje) Dosáhneme toho především vyvedením odvodů sociálních a zdravotních mimo státní rozpočet a dále přerozdělením daňového výnosu a převedení větší části sociálních plateb na bedra obcí. S tím souvisí i obnovení institutu domovského práva a z toho vyplývající povinnosti obcí zabezpečit obecní chudé.

Protože se však čtyři desetiny státního rozpočtu na centrální úrovni jen přerozdělují a posílají do obcí za konkrétními lidmi, je celý tento koloběh zbytečný. Na obce bude převedeno vyplácení sociálních dávek přímo.

Znovu zavedení domovského práva,

kdy obce budou mít vůči lidem do nich příslušných povinnosti v sociální oblasti. Domovské právo se získá jednou navždy, a stane se mnohem přehlednějším institutem než, nynější pseudopojem trvalého bydliště. To si může člověk změnit každý týden, mnohdy je těžko realizovatelné, jeho zápis do občanky, prováděný bez souhlasu kohokoliv, (např. majitele domu) vede k mnoha fíglům a podvodům. Existují lidé s doklady uvádějícími jako trvalé bydliště domy dávno zbořené, a z tohoto titulu si činí nárok na různé požitky (přidělení obecního bytu, ošetření v nemocnici podle tzv. rayonu), které jsou však právě kvůli častému zneužívání a nedostatečnému majetku obcí v praxi nedosažitelné. Jde tedy o to, nahradit institut zcela formální, nic neznamenající a nic nezaručující jasně stanoveným systémem s právy a povinnostmi platícími jednou pro vždy. (Pravý Blok zároveň předkládá návrh Zákona o domovském právu v paragrafovaném znění.)

Úprava sociálních dávek, jejich sjednocení a zjednodušení.

Některé sociální dávky lze zrušit, některé dokonce bez náhrady. Stát ani obce nebudou zajišťovat úplně všechno. Část se převede do fondů, kde si budou lidé střádat za výhodných podmínek na horší časy.

Osobní Penzijní a zdravotní účty

budou přísně individuální, smluvně zajištěné a přesně definované. Nebudou se rozplývat ve státním rozpočtu, naopak peníze na ně složené zůstanou stále majetkem občana, jen jejich výběr bude vázán na určitá omezení (ze zdravotního účtu si nebude možno koupit auto apod.)

Peníze na účtech se budou zhodnocovat zabezpečenými finančními operacemi s malým rizikem. Obavy z vytunelování těchto fondů, které jsme v minulosti často zažili, musí být zcela vyloučeny. Když to funguje v Západní Evropě a USA, musí to fungovat i zde. Pokud stát svým nedostatečným dohledem připustí takovouto situaci, pak musí nést plnou zodpovědnost. Právě v důsledku státního dohledu budou uložené peníze 100% pojištěny státem.

Na rozdíl od kuponové privatizace či kampeliček, je nezbytné v tomto případě klást důraz na prvotní nezpochybnitelný právní rámec podle osvědčených zahraničních vzorů, a teprve po jeho dosažení spustit vlastní hospodářské změny.

Snížení daní

Přes omezení či zrušení některých sociálních dávek, budou na tom občané i zaměstnavatelé podstatně lépe než dříve. Tím, že se sníží přímá daňová zátěž zhruba na polovinu proti současnosti, budou si moci občané spoustu věcí či služeb zajistit z vlastních peněz, aniž by museli strádat a být odkázáni na sociální výpomoc. A ti, kteří ji přesto budou potřebovat, se jí ze zákona dovolají u obcí.

***

Navrhovaná řešení:

Rodinné vztahy

Rodina je prvním přirozeným společenstvím, které svým členům poskytuje sociální péči, umožňuje uspokojování potřeb a rozvíjení základních občanských ctností, nezbytných pro fungování demokratické společnosti. Odpovědnost rodiny a vzájemná pomoc jejich členů musí předcházet poskytování pomoci z veřejných prostředků a ta ji nemůže bez vážných důvodů nahrazovat.

Je třeba rehabilitovat funkční systém vejminků, tedy více generačního rodinného soužití, které pokrývá přirozenou (generacemi osvědčenou) dělbou práce základní potřeby rodiny. Ostatně je byť v nedokonalých nebo i deformovaných formách stále využíván – žel povětšinou jednostranně (viz soukromé školky, nájemné babičky apod.) - i v městských aglomeracích, mohl by též pomoci řešit právě tak problémy péče o staré, nemocné či invalidní občany jako třeba problémy dětské kriminality nebo narkomanie. Krom toho však může podpořit i řešení tak ožehavého sociologického problému, jakým je potřeba zachovat v jisté modernizované formě charakter vesnice středoevropského typu s jejími nepostradatelnými funkcemi hospodářskými, ekologickými i společenskými.

Narušení rodinných vazeb, poruchy výchovy dětí či naopak strádání starých rodičů v nedůstojných podmínkách, může vést k až postihu dětí, které se, ač k tomu mají prostředky, o ně nepostarají či je dokonce zbavují části jejich příjmů.

Rodiče jsou plně zodpovědní za své nezletilé děti, jak po stránce trestní, tak hmotné.

Spolková činnost

Pod tímto pojmem shrnujeme dobrovolně vznikající společenské vazby, které jedinec navazuje se svým okolím, podle různých preferenčních kriterií. Může to být zájmová činnost, náboženská příslušnost, společenská zodpovědnost aj. Patří sem tedy jak různé občanské iniciativy, tak i církve či charitativní společnosti a různé nadace. Základem těchto vztahů je však dobrovolnost vztahů, vědomá volní příslušnost k určité skupině, ze vztahů vznikající spolupráce a pocit vzájemné spoluzodpovědnosti. Posílení všech těchto vazeb jako přirozeného vývojového stupně společenské integrace znamená potlačit všechny umělé překážky, kladené sdružování bolševickým i postbolševickým právním řádem. Rehabilitace společenského postavení občanských iniciativ na úkor byrokratického potlačování jejich práv vyplývajícího ze současných zákonů a vyhlášek je jedním z nezbytných kroků v nápravě vztahů ve společnosti.

Role obcí

Zatímco spolkové vztahy si člověk vybírá, do vztahů obecních se rodí nebo je vsazen. Možnost svobodného výběru je značně umenšena než v předchozí kategorii. V sociální oblasti je třeba obec chápat z hlediska subsidiarity, tedy zásady, že vše, co je možno řešit na nejnižší úrovni, tedy, co nejblíže k občanům, je nutno rozhodovat tam, a teprve to, co na nejnižší úrovni efektivně vyřešit nelze, je občany dobrovolně delegováno na vyšší samosprávnou jednotku.

Rozdíl je samozřejmě ve společenských vztazích obce a jejich úředníků ve vesnici o 125 číslech, jiná v maloměstě či v městech nad 100 000 obyvatel či v hlavním městě, ale princip služebnosti obce a její správy občanům by měl být zachován. Role samosprávných obcí je posílena zvláště v řešení sociálních situací občanů podle principu subsidiarity totiž vzdání se části svých práv, jež není občan schopen efektivně si zajistit sám, ve prospěch celé obce, která naopak se musí postarat o efektivní zajištění potřeb svých obyvatel. Na obce, s ohledem na zasvěcenou znalost prostředí, se musí přenést kontrola i hlavní podíl přerozdělování prostředků vynakládaných na sociální účely. Především kontrolní funkce vyžaduje podrobnou informovanost a přehled a samozřejmě s tím i zodpovědnost. Proto bude třeba, jako základ občanské příslušnosti namísto dosud užívaného, příliš formálního a mnohdy anonymního trvalého bydliště, zavést institut domovské obce, od něhož možno bez potíží odvozovat i evidenci obyvatel.

Těžiště sociálních aktivit je přesunuto od přímé finanční pomoci k zlepšení sociálních podmínek tak, aby občan (rodina) potřeboval přímou finanční pomoc co nejméně.

Z úrovně obce je též snazší koordinovat činnost spolků, dobrovolných organizací a soukromých společností, bez jejichž aktivní a obětavé činnosti je sociální politika zcela nemyslitelná a tedy i neúčinná. Podpora a aktivizace spolků a spolkového života vůbec je proto základní nezbytností. A třeba začít s církvemi, neboť ony mají k výchově, osvětě a charitě nejblíže.

Pracovní vztahy

Pracovní činnost představuje třetinu běžného času u většiny obyvatelstva a proto společenské vztahy při ní vznikající zásadním způsobem formují sociální prostředí každého z nás.

Přirozená společenská vazba zaměstnavatele na zaměstnance vyplývá z faktu, že pramenem zisku je nezištně odevzdávaná nadhodnota. Praktickým přiznáním a realizací této vazby je mimo jiné samozřejmá povinnost účasti zaměstnavatele na tvorbě vkladu zdravotního a sociálního pojištění zaměstnanců. Sociální aktivity a závazky zaměstnavatele nad rámec zákona by měly být součástí nejen kolektivních, ale přímo pracovních smluv. To se následně projeví především ve zvýšených existenčních jistotách občanů a posléze též v rozpočtech obcí a státu.

Pracovně právní vztahy budou upraveny zákony, určujícími morálně a společensky přijatelné hranice při řešení pracovních sporů, včetně omezení práce nezletilých a těhotných, při stanovení povinnosti vyplácení stejné mzdy za stejnou práci bez ohledu na pohlaví rasu či náboženství.

Mezi ně patří i povinnost zaměstnavatele k zajištění zaměstnanců v okamžicích hospodářských nesnází.

Pokud zaměstnavatel (firma, podnik, závod, koncern) není schopen dostát svým závazkům, ať už obchodním nebo daňovým, tedy od okamžiku, kdy začne vykazovat ztrátu vůči bernímu úřadu, musí od nejbližšího účetního období snížit smluvní mzdy na úroveň průměrné mzdy v daném odvětví. Nejprve u vrcholového managementu, později i u specializovaných profesí. Situace, kdy by zaměstnancům nebyly vypláceny mzdy a vrcholový management si ponechával smluvní platy ve stotisícových relacích, budiž trestně stíhatelnou jakožto zpronevěra.

Náklady zaměstnavatele na zaměstnance se odvozují od sjednané nominální mzdy. Odvody za zaměstnance však zaplatí zaměstnavatel na zaměstnancovy individuální účty Penzijního pojištění a Zdravotního pojištění. Minimální odvody do těchto fondů jsou určeny zákonem. Tyto peníze sice nedostane zaměstnanec na ruku, ale jsou mu připisovány na jeho účty (penzijní a zdravotní) jsou to tedy jeho peníze, byť má omezenou možnost manipulace s nimi podle smlouvy s příslušnou pojišťovnou..

Krom toho musí každý zaměstnavatel si nechat vypracovat hygienický posudek (kategorisace hygieny práce) který stanoví koeficient navýšení sazby zdravotního pojistného z hlediska

Þ rizika vůči zaměstnanci, tuto částku odvádí na zdravotní účet zaměstnance

Þ rizika vůči společnosti (ekologická zátěž), tuto částku odvádí na ekologické konto příslušné územní samosprávy.

Pravý Blok prosazuje revizi občanského zákoníku a v jeho rámci navrhuje i snížení povinné pracovní doby na 35 hodinový pracovní týden

Role státu

Státem uplatňovaná sociální opatření především motivují občany (rodiny) k vlastní aktivitě pro přiměřené uspokojování svých potřeb a ke spoluúčasti na životě a prosperitě celé společnosti.

Role státu v celém sociálním systému je omezena na tvorbu pravidel, zákonů, bděním nad dodržováním zákonných norem a dohledem nad hospodařením penzijních a zdravotních fondů. Má velkou pravomoc stran kontroly, ale též velkou povinnost v případě selhání této kontroly.

Stát zatím ještě určuje hodnotu minimální mzdy a životního minima (od něhož se odvozují minimální dávky soc. podpor v nezaměstnanosti. Mezi oběma hodnotami musí být kvalitativní rozdíl, který bude podporovat snahu o získání práce.

Důsledněji je změněna role státu, který má především zajišťovat a nabízet všem občanům stejné příležitosti a zasahovat jen tehdy a tam, kde nestačí síly občana, jeho rodiny ani obce k optimálnímu řešení sociálních problémů.

Monopol státu na sociální aktivity je zrušen.

Možné dopady jiných odvětvových politik státu na politiku sociální jsou posuzovány předem a v součinnosti. Jsou vypracovávány a rozvíjeny sociální programy obecnějšího charakteru, zaměřené na zvyšování kvality života (npř. program zkrášlení země, program zvýšení prestiže policie, vojska, program soužití s menšinami…).

Jsou definovány vazby sociální politiky ČR k politikám jiných států – zvláště s ohledem na normy EU.

Daně:

Daně ze mzdy chceme celkově snížit v průměru alespoň o 5%, a zároveň zjemnit současnou progresi daňové zátěže tak, aby maximální daň ze mzdy nepřesáhla 25%.

Pro sociální účely doporučujeme principiálně řešit daňové toky (viz graf na str. 12), pokud jde o kvantifikaci daňových odvodů, i tam bude třeba učinit zásadní změny. Podrobně jsou rozvedeny v Ekonomickém programu Pravého Bloku.

Penzijní systém

Hlasy varující před neodvratným kolapsem současného, zuby-nehty udržovaného systému mají nesporně pravdu. Jakkoliv ve státním rozpočtu vytrvale narůstá položka určená právě na krytí důchodu, hodnota poměrného starobního důchodu v poměru k hrubé mzdě naopak soustavně klesá (již hluboko pod 50%).

Základním požadavkem důchodového systému je udržet výši průměrného důchodu alespoň na úrovni 50% hrubé mzdy a nedopustit, aby snad klesla pod 45% (v západoevropských státech převyšuje 60% a více). Důchody by neměly být poměřovány ve vztahu k inflaci, nýbrž k průměrné mzdě. Důchodový systém by se měl opírat vždy o tři zdroje:

Ø Státní, resp. obecní příspěvek, pro jednotlivé typy důchodů v podstatě jednotný, vázaný na délku aktivního produktivního období a limitovaný nástupním důchodovým věkem, resp. stupněm invalidity či sociální potřebnosti.

Ø Příspěvek zaměstnavatelský. Musí být adresný, má charakter spoření, je tedy úročený a váže se na jmenovitou mzdu. Není časově omezený.

Ø Osobní příspěvek pojištěnce (potencionálního důchodce) má charakter spoření, je tedy úročený. Je dobrovolný a nemusí být ani pravidelný. Není časově omezený.

Státní úřad důchodového zabezpečení se změní v Penzijní úřady (či Penzijní pojišťovny), úřady finančního typu, které budou (na svých pobočkách) spravovat peníze občanů, uložené na individuálních penzijních účtech

Penzijní individuální účet se založí každému člověku v okamžiku plnoletosti, od kdy bude moci si na něj přispívat. Může přispívat průběžně, prostřednictvím zaměstnavatele, může přispívat jednorázově většími částkami, může se rozhodnout i nepřispívat si na něj vůbec. V odůvodněných případech na něj může přispívat i obec či různé nadace či společenské organizace.

V případě sirotků či dětských invalidů může být zřízen v okamžiku potřeby, tedy i dříve než dosažením plnoletosti.

Účet je vnitřně strukturálně dělen na (případně mohou být vedeny samostatné účty či podúčty) účet nemocenského pojištění, důchodového pojištění a pojištění proti nezaměstnanosti. V okamžiku dosažení důchodového věku se všechny podúčty přeměňují ve společný důchodový účet a stanou se otevřenými pro možnost čerpání.

Smluvní vztah mezi občanem a Penzijními úřady

V individuální penzijní smlouvě mezi Penzijním úřadem a občanem musí být jasně definován její obsah a podmínky plnění. Smlouva musí obsahovat rozsah poskytovaných služeb, odpovídající té, které kategorii pojistného, musí obsahovat podmínky vypovězení smlouvy a řešení pro případ změny zaměstnavatele či ztráty zaměstnání. Občan může být sankcionován (změnou sazby pojistného) za uvedení nepravdivých údajů při uzavírání smlouvy.

Peníze na smluvním účtu zůstávají stále majetkem občana, takže ten musí být (jako u jiných bankovních účtů) průběžně informován o stavu a pohybu na svém zdravotním účtu. Tak je občan průběžně informován jak o případném čerpání z účtu, tak i o případném neplacení pojištění zaměstnavatelem a má neprodleně možnost se bránit. Občan má právo navrhnout na neplatícího zaměstnavatele konkurs, stejně tak jako jej žalovat pro zpronevěru. Tím se zabrání dosavadní praxi, kdy peníze jsou sice zaměstnanci ze mzdy strhávány, ale zaměstnavatel je neodvádí na vrub sociálního či zdravotního pojištění, ale použije je jako provozní peníze firmy.

Peníze na smluvním účtu jsou úročeny dohodnutou sazbou a úrok se, při nečerpání po určitou dohodnutou dobu, převádí do oblasti bonusu, který je převoditelný v rámci rodiny.

Případná nevyčerpaná část účtu se v případě úmrtí vypořádává v dědickém řízení.

Péče o potřebné

Tím, že se sníží celkové daňové zatížení obyvatelstva a tím, že penzijní systém dá vzniku úročeným spořícím penzijním účtům pro každého občana, bude možno zrušit některé dosavadní sociální dávky. jejich současná rozmanitost vede jen k tomu, že nároky na naplnění všech těchto požitků snižují zdroje pro jejich krytí a ve svém důsledku snižují množství vyplácených peněz . Vzpomeňte jen každoroční licitace o zvýšení důchodů překročí-li inflace dohodnutou mez. Zvýšení, které by mělo být automatické, je z různých politických výmluv odkládáno mnohdy až o půl roku, jen aby vláda někde získala zdroje pro mnohé dávky, které ani nemusely být, pokud by je vládnoucí strana v předvolebním období nevmontovala do zákonů v očekávání voličských hlasů.

Z důchodů je třeba na prvním místě zachovat ty, které postihují nezaviněné zhoršení sociálních podmínek občanů – důchody sirotčí a důchody invalidní. U všech ostatních důchodů lze oprávněně vyžadovat spoluúčast občanů, projevenou v dlouhodobém preventivním zajištění formou Penzijního účtu. Pro nemajetné, nezajištěné a dlouhodobě nezaměstnané pak nastupuje povinnost zajištění ze strany obce podle systému domovského práva. Obec má však právo určitých (zákonem upřesněných) protislužeb charakteru obecně prospěšných prací.

Systém podpůrných dávek:

Ten je třeba převést výlučně do kompetencí a povinností obcí, kde budou jeho zdrojem prakticky výhradně daně, poplatky a pokuty. Základní okruh příjemců, základní výčet dávek a jejich minimální výši určí zákon, v pravomoci obce je však zákonem dané zakládací limity rozšířit resp. zvýšit.

Podpůrné dávky by mělo být možné podle individuálně dohodnutých podmínek důchodové smlouvy čerpat i z prostředků důchodových.

Z těchto dávek je v první řadě důležitosti podpora v nezaměstnanosti. Tedy stav většinou vzniklý bez vlastního přičinění, navíc ve věkové kategorii, kdy nemusí být ještě na spořících účtech nashromážděné potřebné prostředky. Finanční hodnota podpory nesmí dosahovat úrovně minimální mzdy, aby nebyla demotivujícícm faktorem proti hledání práce. V případě nezaměstnanosti mladistvých představuje tento systém i prevenci sociálně patologických jevů. Obce se musí především snažit vhodnými společenskými (npř. rekvalifikačními) programy a společensky prospěšnou prací zajistit časovou náplň života nezaměstnaných. Na účast na těchto programech může vázat i vyplácení podpůrných dávek.

Podpora v nemoci naopak hradí nemocným zvýšené nároky na období nemoci i rekonvalescence a je určitou pojistkou proti okamžitému zubožení v případě ztráty zaměstnání.

Důchodový zákon:

stanoví vedle výše případného státního příspěvku a limitu podpůrných dávek a podmínek pro jejich přiznání také minimální úrokovou sazbu, kterou musí pojišťovna pojištěncům poskytnout a limit prostředků, jež smí pojišťovna čerpat pro svou potřebu.

Přechodné období

Takto dalekosáhle plánovanou změnu sociálních vztahů v zemi nelze samozřejmě zvládnout během jednoho volebního období. Pro nově nastupující generaci námi navrhovaný systém přinese dostatečné a úplné sociální zabezpečení v okamžiku jejich potřeby. Je se však třeba vyrovnat se situací těch, kteří jsou v důchodovém věku nyní nebo se mu nebezpečně blíží, těch, jimž byly důchodové prostředky celý život sráženy a jež byly průběžně rozkrádány komunistickými a socialistickými vládami. A že to nejsou malé prostředky se může každý přesvědčit na Státním úřadě důchodového zabezpečení, kde každému zaměstnanci je veden fiktivní účet, kde se může dozvědět, jaká částka mu v průběhu jeho pracovního života byla stržena ze mzdy – samozřejmě v dnes již nic neříkajících a nic neznamenajících číslech. Tedy každému občanu je účet veden již teď. Jde jen o to, aby se z účtu formálně evidenčního stal skutečný účet bankovní, který se také jako bankovní bude chovat. Mít tak všechny bedny, od whisky vypitý…pardon, mít tak všechny prachy, z platu v životě stržený, a úročený jen běžnou sazbou, tak by se dnešní důchodci nemuseli dívat do budoucnosti s obavou. Kdyby nebyly úplně rozkradený.

Jenže Důchodový úřad je už podle jména úřad Státní a proto stát by měl být zodpovědný za rozkradené peníze. Proto je též morálně zodpovědný za pokrytí důchodů dnešních penzistů.

První přechodné kroky:

Þ Revidovat důchody bolševických vysloužilců a redukovat je na všeobecně reálnou úroveň.

Þ Dosáhnout úroveň průměrného starobního důchodu ve výši alespoň 53% průměrné mzdy. Důchody vázat na průměrné mzdy a v této vazbě i valorizovat.

Þ Nahradit Úřad důchodového zabezpečení “sociální pojišťovnou” (nebo pojišťovnami), tj. veřejnoprávní institucí, organisačně formulovanou mimo státní rozpočet a řízenou jako akciové společnosti správní a dozorčí radou.

Þ Jako základ občanské příslušnosti zavést namísto současně užívaného trvalého bydliště institut domovské obce, která odpovídá a dozoruje přerozdělování fondů sociálních a zdravotních občanů k ní příslušných.

Þ S pomocí domovských obcí resocialisovat bezdomovce na venkov a zapojit je tak do pracovního procesu.

Þ Zrušit tripartitu, nepřipustit odbory do posice vládní politické strany. Zasahování státu do podmínek podnikání je stejně absurdní jako zasahování soukromých podnikatelů do odborových sporů státních zaměstnanců.

Þ Pracovním úřadům svěřit i pravomoce v řešení zaměstnaneckých sporů v první instanci formou dohodovacího řízení před řešením soudním.

Postupná změna systému:

V okamžiku přechodu na nový penzijní systém se zaměstnané obyvatelstvo rozdělí pro přechodnou dobu 30 let na tři skupiny:

1) skupina nynějších důchodců, kteří jsou placeni podle stávajícího systému ze státního rozpočtu. Jde o skupinu lidí, kteří již nemají vlastní ekonomické příjmy z aktivní účasti v pracovním procesu (samozřejmě mohou být rentiéry – ti pak spadají do skupiny další.) Stát ručí za jejich důchody podle dosavadního systému, důchodové náklady jsou kryty z postupné privatizace státních podniků. Tato skupiny se v průběhu let zmenšuje vymíráním této skupiny obyvatel.

2) Skupina mladých pracovníků, kteří do pracovního procesu nastupují nově, již vstupují povinně do nového penzijního systému. Mají volbu mezi jednotlivými penzijními fondy a mezi mírou vlastního příspěvku kromě příspěvku zaměstnavatele. Zaměstnavatel přispívá částkou sjednanou v pracovní smlouvě, je to však část mzdy zaměstnance a je tedy i účet od prvopočátku jeho majetkem. Tím také padá klamná představa, že na sociálním zabezpečení se podílí zaměstnavatelé i zaměstnanci společně - byl to trik, který stále znovu umožňoval manipulovat se sazbami příspěvků z politických důvodů. Z hospodářského hlediska je totiž téměř celé břemeno sociálních dávek na bedrech zaměstnance, protože pracovní nabídka je celkově maximálně nepružná. Všechny příspěvky se koneckonců platí podle mezní produktivity zaměstnanců, neboť zaměstnavateli nezbývá vůbec nic jiného, než vycházet při úvahách o stanovení počtu zaměstnanců jak ze mzdových nákladů, tak z vedlejších mzdových nákladů ve formě příspěvků na sociální zabezpečení. Tím, že nový systém přejmenoval dřívější příspěvky ”zaměstnavatele”, zcela jasně ukázal, že všechny příspěvky pocházejí od zaměstnanců. Podle takového scénáře je úroveň mezd konečně určována neúplatnou souhrou tržní sil a nikoliv politickými motivy.

3) Střední skupině zaměstnanců (v rozmezí zhruba 30 až 60 let) je dáno na vybranou, zda vstoupí do nového penzijního systému, či zda se rozhodnou zůstat ve “starém” důchodovém systému. Kdo se rozhodne pro změnu, dostane ze státních prostředků uznávací pobídkovou prémii ve výši dosavadního nárokového příspěvku na důchod podle starého systému, úročeného 5%, a splatné v okamžiku dosažení důchodového věku. Zaměstnanec, který již řadu let platil příspěvky na důchodové zabezpečení, tedy nevstupuje do nového systému s prázdnýma rukama.

Zahraniční zkušenosti (Chile, Peru, Kolumbie) ukazují, že většina zaměstnanců, kteří se rozhodli pro nový systém, své rozhodnutí realizovala velice rychle. Mnozí zaměstnanci se svobodně rozhodli vystoupit ze starého systému, i když někteří národní odboroví předáci a příslušníci staré politické třídy je od toho výslovně odrazovali. Záležitosti, které jsou pro jejich život bezprostředně důležité, jako zdraví, vzdělání a zabezpečení ve stáří, leží zaměstnancům patřičně na srdci. Proto se rozhodují se zdravým rozumem a s ohledem na své rodiny a nikoli podle politického našeptávání nebo dokonce zastrašování.

Po tom všem nepřekvapuje, že systém důchodových spořitelních kont získal maximální popularitu a posílil sociální a hospodářskou stabilitu země. Zaměstnanci oceňují průhlednost systému a díky svým důchodovým spořitelním kontům získali přímý zájem o hospodářství.