Akce "Klín" po stranicku

Na začátku roku 1989 stranické vedení pochopilo, že musí zaujmout nový postoj k probouzející se společnosti, protože pozice "mrtvého brouka" přestala být únosná i pro některé stranické a vládní představitele. Přes názorové rozdíly uvnitř aparátu bylo třeba stanovit jednotný postup. Namísto uvolnění nebo prvních náznaků dialogu s opozicí, která získávala stále větší podporu společnosti, ustavilo předsednictvo ÚV KSČ na své 102. schůzi 27. ledna 1989 "koordinační pracovní skupinu pro boj s antisocialistickými skupinami" a předložilo návrh na soubor opatření proti nelegálním skupinám.¹⁾ Proti působení opozice navrhovali opatření, kterými vlastně převáděli metody Státní bezpečnosti do politické - stranické - práce. Dá se říci, že připravovali - amatérsky, ale zřejmě za pomoci svých poradců ze Státní bezpečnosti - jakousi obdobu akce "KLÍN".

V Návrhu na opatření proti nepřátelským aktivitám nelegálních skupin je konstatováno, že se "aktivizují síly působící mimo sféru vymezenou socialistickým pluralismem... Na změny činnosti nelegálních skupin má určitý vliv i nepružnost v rozpracování koncepce našeho politického působení vůči nim... Z vyhodnocení činnosti nelegálních struktur za období dvou uplynulých let vyplývá, že vstoupily do nové fáze, která je charakterizována otevřenou konfrontací s politickým systémem naší společnosti." A konečně: "Parazitují na existujících problémech naší společnosti vyplývajících ze zpožďování naší ekonomiky za vědeckotechnickým rozvojem ve světě, z nízkého růstu produktivity práce, nedostatků v dodavatelsko-odběratelských vztazích, přiživují se na ekologických problémech, na nedostatcích v oblasti služeb, zásobování, v našem zdravotnictví, školství apod. Pokoušejí se nezkušeným a politicky nezralým lidem vnutit představu, že tyto a další problémy lze u nás vyřešit jen když opustíme cestu socialistického budování."

Straničtí představitelé, kteří skloňovali denně slova přestavba, demokratizace, pluralismus ve všech pádech, opět dokázali, že jejich skutečný význam nehodlají naplnit. Podstatná část KSČ si naprosto neuvědomovala, že změn není ani při nejlepší vůli schopna. Na jedné straně cítili, že je nezbytné zahájit dialog s opozicí, na druhé straně proti ní znovu mocensky vystoupili a naprosto odmítali respektování jejích požadavků. Dá se říci, že se pro ně zastavil čas, nepřipouštěli si ani fakt, že mezinárodní situace je zcela jiná a rok 1968 se opakovat nebude. Občané očekávali razantnější "gorbačovský" přístup k ekomomické reformě, duchovní uvolnění atd. Namísto toho komunisté používali dvacet let starou rétoriku, například návrh opatření z lednového zasedání uvedli slovy, že "ve všech směrech života má být uplatňována rozhodně a důsledně vedoucí úloha strany". Stranickými orgány všech úrovní měla být vytvářena "atmosféra nesmiřitelnosti, odmítání a neslučitelnosti s negativními jevy". Při působení proti opozici se mělo i nadále vycházet z dopisu předsednictva ÚV KSČ o prohloubení boje proti porušování zásad socialistické zákonnosti, morálky a disciplíny z doby dávně předpřestavbové - z února 1983. "S procesem socialistické demokracie konfrontovat cíle Charty 77, charakterizovat její představitele a předvádět jejich přístupy v osobním i společenském životě." Vedle těchto a dalších "preventivních" opatření se mělo nekompromisně a tvrdě postupovat proti narušitelům veřejného pořádku. Formulace "zvýšit bdělost a ostražitost proti všem protispolečenským jevům" je jak vystřižená z Brežněvovy éry. Prvním tvrdým vystoupením a ukázkou, jak vážně je vše myšleno, byl známý Palachův týden na konci ledna.

Koordinační pracovní skupina pro boj s antisocialistickými silami byla ustavena jako neveřejný pomocný aktiv stranických a státních orgánů. Členy skupiny byli jmenováni vedoucí oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ Jaroslav Jeník, zástupce vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ Viliam Babulík, zástupce vedoucího oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ Jaroslav Kvaček, zástupce vedoucího oddělení společenských organizací a národních výborů ÚV KSČ Jan Riaz, zástupce vedoucího politicko-organizačního oddělení ÚV KSČ Viktor Pázler, vedoucí odboru oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ Ivo Fráňa a pracovník Ústavu marxismu leninismu Rudolf Janík. Činnost skupiny zabezpečoval Vladimír Zmrhal. Skupina byla jakýmsi poradenským centrem v uskutečňování uvedených opatření. Měla de facto ideologicky zaštiťovat zamýšlené "paralyzování opozice, její izolaci a oslabení vazeb do zahraničí". Mohla dokonce doporučovat státním orgánům například zdokonalování (rozumějme vytváření a přizpůsobování) právních norem tak, aby "nežádoucí jednání nepřátelských osob bylo v potřebné míře trestně postižitelné", mohla "podněcovat míru efektivnosti zásahů SNB". K samozřejmým úkolům patřilo ovlivňování sdělovacích prostředků a pořádání nejrůznějších školení.

Od lednového zasedání předsednictva ÚV KSČ se odvíjí i činnost "zvláštního agitačního aktivu", v jehož čele stál ředitel Městské politické školy (MPŠ) v Praze PhDr. Rudolf Reiner, který byl od 1. dubna 1989 stážistou na odboru propagandy 4. oddělení ÚV KSČ. Z jeho výpovědí před Parlamentní komisí pro objasnění událostí 17. listopadu vyplývá, že byl pověřen vypracováním metodiky dialogu s opozicí na základě usnesení z lednového zasedání předsednictva ÚV. Při své práci měl prý podporu vedoucího 4. oddělení Jaroslava Jeníka. Ten se však na jeho aktivitu dívá jinak: "Je pravdou, že přišel na obvyklou půlroční stáž. Já jsem ho však viděl jen při jeho nástupu a při ukončení stáže. Prakticky se dr. Reiner na oddělení nezdržoval a de facto byl sám sobě nadřízeným." Podle J. Jeníka představa agitačního aktivu vzešla z 13. oddělení ÚV KSČ, protože Reinerova činnost byla zaměřena spíše na branně bezpečnostní problematiku.

Reiner se podílel spolu s RSDr. Miroslavem Grossmanem, zástupcem šéfredaktora nakladatelství Svoboda, Jiřím Kofránkem, Zbyňkem Fialou a pracovníkem Uřadu předsednictva vlády Jaromírem Sedlákem na vypracování analýzy společenského vývoje 80. let a příčin neúspěchu vystoupení stranických funkcionářů. Bylo zde řečeno, že většina obyvatelstva není vysloveně protisocialistická a lze ji získat reformní politikou v duchu sovětské přestavby. V té době začaly pod záštitou SSM probíhat diskuse na nejrůznější témata pro nejširší veřejnost. Účastnili se jich většinou studenti, ale na mnohých z nich se projevovali představitelé opozice, kteří při debatě vybočovali z přípustných mantinelů. Reinerova skupina proto měla naplnit jeden z bodů lednového usnesení: vyškolit profesionální diskutéry, kteří by vytvářeli příznivou atmosféru pro oficiální řečníky. Měli vlastně vystupovat proti prosazování změn mimo stranickou linii, poukazovat na nekompetentnost a rozpory v tvrzení nežádoucích řečníků, aniž by přitom používali otřepané fráze stranických projevů. Mezi členy aktivu byl také pplk. Václav Kilián, pozdější náčelník V. Správy SNB - Správy ochrany stranických a ústavních činitelů - který byl v té době na ÚV také na školení.²⁾ Při vytváření koncepce se členové přípravné komise často neshodovali v míře radikálnosti postupu proti představitelům opozičních názorů a ve způsobu využití vyškolených diskutérů. Komise působila asi od března 1989. 25. května 1989 proběhla v MPŠ schůzka lektorů chystaných školení.

První a podle všeho jediné školení proběhlo od 5. do 10. června 1989 ve Slušovicích. Výběr účastníků i přednášejících organizoval Reiner za pomoci svých známých, kteří pracovali v celozávodních výborech KSČ nebo SSM. Mezi přednášejícími, které vybral Reiner sám, byli dr. Zdeněk Vašek z katedry psychologie Vysoké školy politické, dr. Karel Bláha, psycholog z ČSAV, Zdeněk Pernica z UK Praha, který vyučoval historii agitační práce, již zmíněný RSDr. Milan Grossman hovořil o úkolech přestavby a demokratizace. Reiner přednášel o mechanismech vedení psychologické války. Z dalších lektorů jmenujme externího pracovníka MPŠ MUDr. Bohdana Plichtu, který měl dohlížet na kurs sebeobrany, redaktora branně bezpečnostního vysílání rozhlasu mjr. Šíra, odborníka na rétoriku, ing. Alexandra Sechtera, referenta Ministerstva zahraničních věcí, kde působil rovněž jako lektor a propagandista stranických školení. Organizačně Reinerovi pomáhali vedoucí katedry MDH MPŠ Jan Váradi a Petr Homola.

Z účastníků vybral Reiner osobně Františka Adámka, polistopadového poslance ČNR, tehdy požárníka, předsedu ZP KSČ IPS Praha a studenty PF UK Jiřího Solila, pozdějšího člena parlamentní vyšetřovací komise, a Radko Kasku, syna bývalého federálního ministra vnitra. Petr Homola pozval také redaktora tiskové agentury Orbis Karla Trsku. Celkově vybrali přes dvacet lidí ve věku okolo pětadvaceti let, většinou dělníky. Členství v KSČ nebo SSM nebylo podle Reinera podmínkou, ačkoli kromě Solila byli členy KSČ všichni. Za hlavní kritéria označil Reiner mládí a zkušenost s agitační prací. Poprvé se adepti kursu setkali v budově MPŠ v Karlíně, kde jim byl plán vysvětlen velmi povšechně. Především o všem "raději neměli s nikým moc mluvit". Reinera znali jako kritika (pochopitelně "konstruktivního") stranického vedení, on sám se navíc snažil vytvořit dojem, že celá akce probíhá poloilegálně, bez vědomí funkcionářů všeobecně považovaných za dogmatiky. Reiner k tomu říká: "Šlo o to, aby to nevešlo ve známost mezi kruhy určitých stranických funkcionářů, přesněji řečeno aparátu, protože jeho početná část byla proti dialogu s opozicí a byla zde obava, že by proti této akci mohli vystoupit." Reiner se i po převratu snažil všechny přesvědčit, že spolu se svými nejbližšími spolupracovníky tvořili jakési zdravé reformní jádro. Agitační skupina prý měla být zástěrkou pro skutečný dialog, reálná činnost skupiny a koneckonců i jeho působení tomu však příliš nenasvědčuje.

Ve výpovědích před parlamentní komisí a vojenskou obvodovou prokuraturou (VOP) se adepti shodují, že byli delegováni na školení, o kterém nic bližšího nevěděli, koneckonců jako aktivní členové závodních výborů KSČ nebo SSM na to byli zvyklí. Jinak by je asi zarazilo, že se místo konání dozvěděli až v autobuse a program i účel školení až na místě. Pravda je, že jim byla hned na začátku nabídnuta možnost odjezdu, využili jí však jen dva. Všem vyškoleným bylo důrazně doporučeno, aby se o prožitém týdnu nešířili, a všem byly na konci pro jistotu zabaveny poznámky z přednášek.

Dle zápisu v knize hostů ve slušovickém hotelu byla akce vedena jako jednání vědeckotechnické společnosti, samotné školení probíhalo v asi tři kilometry vzdálené chatě patřící Agrokombinátu Slušovice. Nápad uskutečnit školení ve Slušovicích měl Reiner, s vedením Slušovic akci dohodnul zřejmě Kilián. Většinu ze školitelů nejvíce zaujala prohlídka slušovického provozu a beseda s předsedou místní stranické organizace Čmolíkem. Nikdo z účastníků nic neplatil, nicméně otázka financí je sporná. Reiner samozřejmě tvrdí, že školení bylo hrazeno z prostředků ÚV KSČ. Na činnost agitační skupiny prý dostal od hospodářské správy zálohu ve výši 100 000,- Kčs. Šéf propagandy J. Jeník však parlamentní komisi tvrdil: "To je podle mého názoru naprosto vyloučeno, protože ani já jako vedoucí oddělení bych nedostal v hotovosti ani halíř. Pokud dr. Reiner takovou částku dostal, musel v tom být vliv nějaké osoby či instituce, ovšem mohu se pouze dohadovat, zda šlo o někoho z vnitra či nikoliv. Mám poznatek, že na ÚV pracovali lidé, kteří vůbec nedostávali plat od ÚV, ale byli placeni jako příslušníci MV."

Program byl nabitý: ráno hodina sebeobrany, kterou vyučoval člen tehdejšího odboru zvláštního určení (OZU) Správy vojsk MV, potom přednášky z psychologie zaměřené na chování jednotlivce v davu, rétorika, informace o opozici provázené videonahrávkami z diskusních klubů a z demonstrací, přednášky o současné politické situaci. Probíhaly zde cvičné diskuse, při nichž byli účastníci rozděleni do skupinek po třech až šesti lidech. Část představovala opozici, část oficiální řečníky a část působila ve své budoucí roli usměrňovačů diskuse. Večer byla volná zábava. Názorové spektrum frekventantů i školitelů kolísalo mezi pochybami o reformovatelnosti stranické politiky a potřebou schopnějšího a tvrdšího vedení. Ne všichni si však bohužel uvědomovali pravý smysl školení a jeho zamýšlený dopad, ať už byl ve skutečnosti jakýkoliv. Například J. Solil své pohnutky komentuje: "Jako člen SSM jsem se chtěl nějak prezentovat vůči tehdejšímu vedení státu. Jako někteří jiní jsem byl názoru, že toto vedení nepadne, a tak jsem se přidal ke skupině lidí, kteří se snažili o určitou reformu. Za tímto účelem jsem byl na školení ve Slušovicích pozván a s tím jsem z něj odcházel." Technik podniku IPS Praha 5 I. Skoumal : "Já k tomu mohu dodat svůj osobní pocit, který však nemohu ničím konkrétním zdůvodnit, že bych býval nejraději z té skupiny vycouval, ale v té době byla jiná situace a obával jsem se, že by to pro mne mohlo mít nepříznivé důsledky. Něco se mi na činnosti té skupiny nelíbilo, ale byl jsem člověkem pasivním, který se nechce nijak angažovat ve věcech, kde nemusí, a svou účastí v té skupině jsem se cítil vázán povinností nebo nutností veřejně se angažovat, což mi nevyhovovalo."

Smysl celé akce je sporný, její organizační zabezpečení je možno hodnotit jako velmi amatérské. Přestože Reiner přednášející ujišťoval, že se vyhnul jakékoli vazbě na Bezpečnost, účastníkem školení byl i pplk. Kilián a asi třetí den dorazil s polním zavazadlem důstojník OZU, který se v recepci prokázal služebním průkazem. Když zapochyboval o možnosti naučit frekventanty sebeobranu za pět dní, ujistil ho Reiner, že účel směřuje k získání sebejistoty. Důstojník OZU M. Kadavý byl na akci vyslán svým nadřízeným, velitelem odboru zvláštního určení Správy vojsk MV Markem Solmošim, který stejně jako jeho nadřízený genmjr. Josef Šabata, velitel Správy vojsk MV, údajně nevěděli nic jiného, než že jde o příkaz ÚV KSČ. Rétoriku navíc přednášel major z branně bezpečnostního vysílání rozhlasu. Nemluvě o tom, že u několika frekventantů i přednášejících je vazba na StB prokazatelná. Ani výběr účastníků nebyl domyšlený, protože naprosté většině z nich chyběl základní přehled a vzdělání, aby mohli být v budoucnosti rovnocennými partnery lidem jiné úrovně vzdělání.

První nasazení "akční skupiny" proběhlo při diskusi Čs. mírového výboru v domě U Hybernů v Praze koncem června. Sešlo se jen několik frekventantů. Jan Urban a několik dalších disidentů zde vznesli konkrétní otázky, vztahující se k výjezdům do zahraničí apod. Výpovědi frekventantů se neshodují v hodnocení úspěšnosti svého vystoupení. Někteří tvrdí, že měli reagovat na smluvená gesta, například mrknutí oka, ruku na tváři apod., což mělo znamenat buď vytvoření šumu v sále, odpověď nebo jinou otázku, jiní mluví o spontánním průběhu. Jisté je jen to, že Reiner své prosocialistické názory skrýt nedovedl ani v rámci smluvené taktiky: "Já sám jsem v této diskusi vystoupil s odpovědí na jedno provokativní vystoupení týkající se přímo činnosti Městské politické školy, kdy jsem uvedl věci na pravou míru a dementoval tak vyslovený názor. Reakce v plénu na mé vystoupení byla velmi negativní, ozval se pískot, polohlasné protesty a odmítavé postoje." Krátce po první absolvované diskusi se účastníci sešli v budově MPŠ a pomocí videozáznamu pořízeného U Hybernů ideologickým oddělením ÚV KSČ rozebírali metody diskutujících a nedostatky vlastní akce.

Podruhé se skupina ve složení asi šesti lidí sešla na demonstraci při příležitosti výročí invaze 21. srpna v 15.OO hod. u Dětského domu. Lektor MPŠ a slušovického školení Jan Váradi tvrdí, že frekventanty svolal na výslovné přání Reinera, který v té době ležel v nemocnici. Reiner sám tento scénář striktně vylučuje, ve výpovědi na VOP z prosince 1991 dokonce pochybuje o tom, že by byl kdokoli z MPŠ zainteresován na svolání skupin na jakoukoli demonstraci. Připouští však: "Ze strany aparátu ÚV KSČ, nemohu říct konkrétně od jakých pracovníků, neboť jsem se to dozvídal vždy zprostředkovaně, se objevovaly úvahy, že by vytvářené agitační skupiny bylo možno využít také v ulicích k rozkladnému působení při nepovolených manifestacích. Vím, že takový postup byl letitou praxí Městského výboru KSČ v Praze. Praktikovalo se to tak, že na městský výbor byli svoláni všichni lektoři, propagandisté a agitátoři stranických organizací a bylo jim uloženo, aby šli do ulic a působili na účastníky, aby šli domů. Já osobně jsem takové metody neschvaloval a odmítl jsem k tomu využít právě vytvářenou agitační skupinu." Jan Váradi se k tomu 3. ledna 1991 na VOP vyjadřuje: "Doc.Reiner na to patrně zapomněl, byl v té době těžce nemocen a byl čtyři měsíce v nemocnici. Tenkrát mi nedával žádné pokyny k organizaci účasti na manifestacích, spíše projevil přání poskytnout aktivistům možnost seznámit se s davovou psychózou v terénu a získat zkušenosti."

Účastníci se shodují, že je J. Váradi poučil, že se má konat manifestace mlčením, znamenalo to, že se nemají do ničeho zapojovat, "jenom pozorovat situaci a podle vývoje situace a vlastního odhadu, pokud by se vytvořili nějaké hloučky, tak k nim přistupovat a působit osvojenými metodami k uklidnění diskuse". Řekl jim, že si mají dát pozor před před případným policejním zásahem, a rozhodně se při zadržení nesnažit bránit. Dal jim k opsání útržek papíru s telefonními čísly, jak sám říká na MPŠ: "Řekl jsem jim, že je to důležitý telefon, kde bude někdo, kdo je z toho vytáhne, kdyby byli zadrženi. Tím někým jsem byl já, předpokládal jsem, že na tom čísle budu k zastižení a v případě potřeby před orgány SNB dosvědčím, že se manifestace neúčastnili za účelem rozvracení republiky. Nebylo to však zapotřebí, nikdo zadržen nebyl." Vypadá to, jako by vše bylo opravdu náhodné a nevinné. Student Solil, který si čísla opisoval jako poslední, si ale zmíněný útržek ponechal a později jej předal parlamentní vyšetřovací komisi. Na linkovaném papíru formátu A5 je u dvou ze tří telefonních čísel připsáno jméno "Chmelíček", dále "inf. ÚV sekret 13. odd." a "HUGO", touto přezdívkou oslovoval Reiner na školení ve Slušovicích patrně Kiliána. Jen pro upřesnění: Antonín Chmelíček byl náčelník Správy SNB Prahy a Středočeského kraje. Neméně zajímavé jsou odznáčky s emblémem ČKD, které Váradi všem rozdal: "Aktivistům jsem přitom řekl, že mají sloužit jako propustka u orgánů SNB. To však byl jen takový psychologický trik z mé strany, aby neměli obavy, ale ve skutečnosti samozřejmě nebylo nic takového zajištěno." Nikdo ze slušovické skupinky ani nepočítal s tím, že by se mohl policistům legitimovat odznáčky ČKD, ale Karel Trsek, pracovník agentury Orbis a MON, to vyzkoušel: "Když jsme později procházeli Václavské náměstí, já jsem se od ostatních oddělil a zajímal jsem se jako novinář o to, co se tam děje. Cestou z Rytířské ulice na Václavské náměstí jsem narazil na uzávěru SNB Na Můstku, a když mě příslušníci SNB nechtěli pustit na náměstí, ukázal jsem jim ten odznak a zeptal se, zda mě na toto nechají projít. Příslušník mě bez nějakého komentáře projít nechal." Je skutečně málo pravděpodobné, že by zaměstnanci podniku ČKD měli nějaké výhody či snad platili všeobecně za spojence. Šéf odboru propagandy J. Jeník má následující vysvětlení: "Pokud jsem dotazován na odznaky, které účastníci školení dostávali před některými akcemi, uvádím, že je to policejní metoda, nikoli stranická. ÚV KSČ s tím neměl nic společného. O tom, že takové odznaky existují, jsem se dozvěděl náhodně při sledování videozáznamu z manifestace 21. srpna 1989. Sledoval jsem ten záznam v kanceláři spolu s kolegy a vyslovil jsem nahlas otázku, jak příslušníci VB poznají, kdo z osob v civilu při takové manifestaci je také příslušníkem SNB. Nepamatuji se už, kdo to byl, kdo mi se smíchem odpověděl, že je běžné, že těsně před takovou akcí dostávají neuniformovaní příslušníci např. žlutý špendlík nebo odznáček nějaké firmy, a podle toho jsou odlišitelní."

Během demonstrace se "slušovičtí" scházeli vždy po hodině u filatelistické prodejny Na Příkopech, kde se jich J. Váradi vyptával, co se kde děje. Sám musel zasáhnout pouze jednou, když jednoho z jeho chráněnců, J. Solila, málem zadrželi a naložili do autobusu. Aniž by ukázal průkaz či nějakou listinu, domluvil s důstojníkem v civilu Solilovo propuštění.

Později byla skupina svolána do Domu politické osvěty v Celetné ulici, kde probíhala 26. října diskuse na téma "vznik republiky". Zde se v plné míře projevila nepřipravenost a chabé vzdělání "slušovických", neboť, snad kromě Solila, před studenty historie a lidmi, kteří se s dějinami seznámili z jiných než oficiálních pramenů, prostě neobstáli. J. Hanzal z podniku Avia Letňany to vyjádřil zřetelně: "Já tam byl s ostatními úplně zbytečný, protože úroveň té debaty byla úplně jiná, než odpovídalo tomu, co jsme měli v otázkách připraveno."

O dva dny později se skupina sešla na demonstraci 28. října. Na Václavském náměstí probíhala slavnostní vojenská přísaha, na kterou byl vstup podmíněn propustkou. Přítomným ji rozdali Jan Váradi a Petr Homola. Úkol měli stejný jako 21. srpna. J. Solil: "Když začal zásah SNB, podařilo se nám s R. Kaskou protlačit se kolem obchodního domu Družba do Jindřišské ulice a odešli jsme do Savarinu, kde jsme zůstali asi tři hodiny. Vzpomínám, že tam sedělo ještě několik aktivistů ze slušovického školení. Když jsme se za necelé dvě hodiny všichni dle dohody zase setkali před Savarinem, tak někteří z přítomných na otázky Váradiho, jaké to bylo, reagovali až hystericky, protože jsme byli svědky dost nepřiměřených zásáhů SNB a ošklivých situací."

Aktivita agitační skupiny však neskončila ani po 17. listopadu 1989. Na demonstraci se ten den její členové společně nesetkali, pokud se někdo z nich účastnil, tak pouze za SSM nebo na vlastní pěst. Většina z nich nemluví ani o nějakých snahách sejít se i po začátku listopadových událostí, ale přesto existovaly. J. Tihlařík, dělník z Avie Praha, 12. prosince 1990 před VOP vypovídá: "Po 17. 11. jsme se sešli někdy v pondělí nebo úterý v MPŠ opět na základě telefonických svolání. Sešlo se nás asi deset, diskutovalo se o současné situaci a vzpomínám si, že ve středu 22. 11. bylo vydáno prohlášení našeho Aktivu při Městské politické škole, jak jsme se nazývali, v němž jsme reagovali na současnou situaci a pokládali do budoucna úkoly demokratizace, plurality apod. Text prohlášení přečetl ten večer na Václavském náměstí František Adámek. Při dalších schůzkách šlo víceméně o předávání informací, nejednalo se o aktivní vystoupení při diskusích." Skupina, samozřejmě v neúplném složení, se objevila na několika z mnoha tehdy konaných diskusních večerech. Z toho jednou v karlínském divadle a v Semaforu, kde velice aktivně vystupoval Reiner. Nutno uvést, že za účast dne 22. listopadu dostali účastníci od Reinera tisíc korun, zřejmě jakýsi věrnostní příspěvek. Reiner sám se pak podílel na vytvoření Demokratického fóra komunistů a zapojil se nejprve do obrody komunismu a pak, sleduje vývoj situace, do reformy celého systému.

Jiřího Solila se 20. listopadu 1991 ptali členové parlamentní vyšetřovací komise, jak se cítil jako člen parlamentní komise dohlížející na vyšetřování ohledně 17. listopadu v době, kdy se hroutil komunistický režim a on působil coby značně agilní a řádně školený funkcionář SSM. "Při euforii, která tehdy vládla, jsem rád přijal místo člena parlamentní komise a důsledky, jež způsobila má předešlá svazácká činnost, jsem se začal zabývat až ve druhé polovině prosince. Na toto téma jsem hovořil i s Romanem Křížem³⁾ a ten mi řekl, že na odstoupení z komise je už příliš pozdě. Školení ve Slušovicích jsem nepřikládal a ani nepřikládám v současné době příliš velkou váhu. Je ovšem logické, že své účasti na něm jsem litoval a lituji," odpověděl Solil.

Rebeka Křižanová

¹⁾ Uskutečněním závěrů tohoto zasedání byli pověřeni M. Jakeš, L. Adamec, J. Fojtík, K. Hoffmann, I. Janák, I. Knotek, J. Lenárt, F. Pitra, K. Urbánek, M. Zavadil, Z. Hoření, M. Kabrhelová, J. Poledník, R. Rohlíček, F. Kincl, V. Jireček, Š. Lazar, J. Pješčak, A. Kašpar, J. Johanes, J. Brychta, V. Mohorita, M. Čalfa a M. Čič.

²⁾ Václav Kilián, nar. 1. 4. 1946, byl k SNB přijat 1. října 1967, stal se referentem 4. oddělení 2. odboru S-StB České Budějovice. V průběhu absolvování nástupní školy StB ve Vinoři (leden 1968 - červen 1969) nastoupil 1. července 1968 jako referent OPK Horní Dvořiště a Český Krumlov, o měsíc později se přesunul na 2. odbor V. S-MV. Od 1. 4.1969 působil na 3. odd. 2. odb. V. S-MV, po 1. 7. 1971 je SR odd. bojové techniky 4. odb. ETS FMV. Po 1. květnu 1972 působil jedenáct měsíců u 1. odd. 2. odb. S-StB Brno, poté povýšil na náčelníka O-StB Hodonín. 1. 10. 1977 se stal zástupcem náčelníka pro StB okresní správy SNB Hodonín, 15. 3. 1979 zástupce náčelníka pro StB OS SNB Gottwaldov a konečně 1. 12. 1980 náčelníkem OS SNB Gottwaldov. V květnu a červnu 1985 absolvoval kurs náčelníků OS SNB v Moskvě, od 1. 12. 1988 stáž u oddělení státní administrativy ÚV KSČ. 1. července byl jmenován 1989 náčelníkem V. S-SNB, po 15. prosinci 1989 byl operačním důstojníkem oper. střediska OOO KS SNB Brno. Uvolněn z řad SNB byl k 31. březnu 1990.

³⁾ Roman Kříž - člen Parlamentní komise pro objasnění událostí 17. listopadu, student PF UK, byl spolu s J. Solilem a R. Kaskou členem fakultního výboru SSM PF UK.

Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |