Otevřený dopis ústavním orgánům ČSSR
V posledních letech jsme již nejednou byli v naší zemi svědky alarmujících jevů, které nelze zamlčet ani rozumně a slušně vysvětlit. Tisíce odborníků - pracovníků vědy a praxe z nejrůznějších oborů muselo opustit svá zaměstnání, lepší část kultury je po řadu let umlčena, původní české knihy vycházejí všude jinde jen ne v naší zemi, lidé jsou pronásledováni za své názory odlišující se od oficiální doktriny - pokud se je ještě vůbec odváží vyslovit. Nyní se hon na čarodějnice v Československu dostal do dalšího stadia. O to paradoxnější, že tentokrát byli před soud postaveni mladí lidé, jejichž "provinění" spočívá ve vztahu k moderní hudbě, poezii, písním.
Měli jsme možnost se seznámit s obsahem obžaloby a průběhem hlavního líčení, které probíhalo proti třem z nich ve dnech 2. - 6. července 1976 u okresního soudu pro Plzeň - jih a dalším čtyřem ve dnech 21. - 23. září 1976 u okresního soudu Praha - západ. Rozsudky, kterými byli všichni uznáni vinnými z trestného činu výtržnictví podle ő 202 trestního zákona a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, postrádají věcný podklad a představují porušení zásad socialistické zákonnosti.
Považujeme za svou povinnost nemlčet k těmto skutečnostem a využít všech ústavních a právním řádem tolerovaných prostředků k obraně nezadatelných lidských práv všude tam, kde jsou porušována anebo degradována pouze na formální literu zákona. Nemůžeme nést spoluodpovědnost za opatření, ke kterým v nedávné době došlo. Naše mlčení by představovalo tichý souhlas a mlčení nebo dokonce souhlas s touto praxí by znamenaly vědomé popření samého smyslu naší dosavadní práce, popření kritického rozumu, popření poslání právnického povolání jako neustálého hledání a nalézání práva každého jednotlivce i popření přirozeného a lidského úsilí hledat a nalézat pravdu.
Patříme ke generaci marxisticky smýšlejících právníků, poučených neblahými zkušenostmi z procesů v padesátých letech a řadou procesů inscenovaných mocenskými činiteli v šedesátých letech, a dospěli jsme k poznání, že opakující se hrubé porušování socialistické zákonnosti, zvláště pak v oblasti trestního postihu, narušuje vztah našich občanů k socialistickému zřízení a otřásá jejich důvěrou k humánním myšlenkám, spjatým se socialistickým světovým názorem. Ve shodě s naším poznáním jsme v minulosti i nyní považovali za naši morální a profesionální povinnost vystupovat na obranu socialistické zákonnosti všude tam, kde došlo k jejímu porušení. Vzpomínáme v této souvislosti na naši účast při rehabilitaci nevině odsouzených, na naši pomoc, kterou jsme v polovině šedesátých let poskytli mladým lidem trestně stíhaným v souvislosti s tzv. "majálesovými událostmi" nebo v souvislosti se strahovskou demonstrací vysokoškoláků. Pokud jsme měli možnost účastnit se legislativních prací, snažili jsme se v připravovaných zákonech posílit právní záruky zákonnosti a tím i právní jistotu našich občanů. Ve stejném duchu jsme jako vysokoškolští učitelé vychovávali naše posluchače. Po lednu 1968 měli též někteří z nás možnost se podílet na vypracování Akčního programu KSČ, ve kterém byly v politickém smyslu zakotveny mnohé záruky socialistické zákonnosti a plné respektování individuálních práv a svobod občanů. Činili jsme tak v přesvědčení, že socialistické společenské uspořádání umožňuje nejen plně respektovat tradiční demokratická práva, ale zajistit je na nejvyšší úrovni, než kapitalistická společnost.
Jak jsme již uvedli, měli jsme možnost se seznámit s trestními procesy proti mladým hudebníkům a autorům či interpretům textů. Považujeme proto za svou povinnost vás upozornit, že vynesené rozsudky jsou v příkrém rozporu s ústavou i platnými zákony Československé socialistické republiky. Jako trestný čin výtržnictví byla kvalifikována hudební vystoupení odsouzených, ačkoliv pojmovým znakem tohoto trestného činu je úmyslné spáchání hrubé neslušnosti nebo výtržnosti veřejně nebo na místě veřejně přístupném.
Umělecké skupiny Plastic People a DG 307 vystupovaly po dobu mnoha let, to je od roku 1971 až do doby jejich zatčení v březnu 1976. V jejich vystupování šlo o nekonvenční hudební a básnický projev, který vycházel z koncepce tzv. underground culture. Tento směr je značně rozšířen v celé Evropě a Severní Americe. Jejich hudební a básnický program byl nemalým počtem lidí chápán jako výraz odmítání neduhů spotřební společnosti a hledání vyšších hodnot jak v individuálním tak společenském životě. Od roku 1973, kdy jim bylo zakázáno působit profesionálně, činili tak soukromě na svatbách nebo jiných příležitostech, vždy výlučně v okruhu svých stoupenců. Kdekdo včetně státních orgánů o této činnosti věděl, nikdo těmto uměleckým skupinám nebránil v činnosti, nikdo je neobvinil z trestného činu výtržnictví, i když někomu nevyhovoval jejich umělecký žánr.
Pak došlo zcela náhle koncem března 1976 k policejnímu zásahu proti těmto uměleckým skupinám a jejich přívržencům. Došlo k zatčení 19 osob, a to v různých místech republiky a na 7 obviněných byla uvalena vyšetřovací vazba. Když se pak československá veřejnost dozvěděla o jejich zatčení, ač to nebylo nikde publikováno a i zahraniční komunikační prostředky poukázaly kriticky na tento stav, reagovalo začátkem dubna Rudé právo, televize i rozhlas velice podrážděně na pochybnosti veřejnosti. Aniž by sdělovací prostředky uvedly jména zatčených nebo ostatních obviněných, označily je za alkoholiky, narkomany, výtržníky a recidivisty, za protispolečenské živly, vyhýbající se práci, jejichž hudební činnost nemá nic společného s uměním a vážně narušuje morální hodnoty naší společnosti. Z toho se pak vyvozovalo, že trestní postih těchto osob je zcela opodstatněný.
Způsob, jakým byl proti této skupině mladých lidí proveden zásah bezpečnosti a pomlouvačná kampaň proti nim svědčily o ničem dobrém. Vzniklo takové ovzduší kolem trestního řízení, že tu byla oprávněná obava, že v řízení proti nim nebude dbáno zásad materiální pravdy a že budou odsouzeni bez zřetele na to, zda jim bude vina prokázána či neprokázána.
A skutečně, v žádném z obou procesů se nepodařilo prokázat, že by se některý z obžalovaných dopustil úmyslně hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Dokazování v hlavních líčeních se až trapně točilo kolem několika vulgárních výrazů, vytržených z kontextu předvedených písní. Inkriminované výrazy jsou ostatně nejen běžně používány v hovorové mluvě, ale navíc jsou obsaženy v míře daleko hojnější v celé řadě slovesných děl naší i světové literatury - klasické i současné. Stačí poukázat na slavný Haškův román "Osudy dobrého vojáka Švejka", který je i v naší zemi šířen tiskem ve statisícových nákladech. Chatrnou konstrukcí obžaloby, se kterou se však vynesené rozsudky ztotožnily, manifestuje i skutečnosti, že v 65 skladbách, které obžalovaní hráli, je pouze asi 9 vulgárních výrazů. Nepodařilo se přitom předvést svědka, který by charakterizoval vystoupení obžalovaných jako hrubou neslušnost a byl tím pohoršen.
Samotná přelíčení pak proběhla způsobem, který odporuje ústavě ČSSR a procesním předpisům. Zejména byly obcházeny principy veřejnosti trestního řízení, nebylo dbáno požadavku ústnosti jednání, byla porušena zásada presumpce neviny a došlo i k neodůvodněnému omezení práva na obhajobu. Konečně, ale ne v poslední řadě, byla vážně porušena zásada soudcovské nezávislosti a nestrannosti soudcovského rozhodování.
Před trestním senátem okresního soudu pro Plzeň - jih byla rozhodnutím senátu veřejnost při hlavním líčení vyloučena. Toto rozhodnutí postrádá zákonného podkladu, protože zde neexistovaly žádné skutečnosti, které by ve smyslu ő 200 tr. ř. dovolovaly veřejnost vyloučit.
I když trestní senát okresního soudu Praha - západ, na rozdíl od plzeňského soudu, veřejnost z hlavního líčení formálně nevylučoval, došlo ve skutečnosti i v Praze k vyloučení veřejnosti. K hlavnímu přelíčení byli totiž připuštěni, vyjímaje nejbližší příbuzné obžalovaných, jen osoby, které měly vstupenku a to byli kromě jednoho nebo dvou redaktorů jen pracovníci bezpečnosti a justičního aparátu.
Ale to byla jen jedna a zdaleka ne nejvýznamnější překážka, která bránila veřejnosti se dozvědět, jak řízení probíhá. Daleko závažnější je, že československá veřejnost se o průběhu hlavního líčení z oficiálních pramenů nic nedozvěděla. Až dne 24. 9. 1976 bylo v tisku a ostatních informačních prostředcích uveřejněno jen strohé sdělení, že hlavní líčení se konalo, že byl vynesen rozsudek, který ještě nenabyl právní moci. Pak následoval dne 25. 9. 1976 článek, uveřejněný v Rudém právu pod názvem "Na lavici obžalovaných výtržníci". Článek obsahuje řadu invektiv proti odsouzeným. Tím zřejmě bylo též porušeno ustanovení ő 2 odst. 2 tr. ř., který výslovně stanoví, že dokud soudní rozhodnutí nenabývá právní moci, nelze na toho, proti komu se vede trestní řízení, hledět, jakoby byl vinným. Dále obsahuje článek jakousi polemiku proti zahraničním sdělovacím prostředkům (zřejmě i proti některým deníkům bratrských komunistických stran), které průběh trestního řízení nepříznivě komentovaly. Článek konečně obsahuje výhrůžky proti některým československým osobnostem, které se veřejně a otevřeně stavěly na obranu nevinně stíhaných.
Hlavní líčení před hlavním soudem pro Plzeň - jih probíhalo - jak již bylo řečeno - v rozporu s trestním řádem neveřejně. Přesto se nepodařilo utajit, že tři zde obžalovaní a odsouzení lidé se neprovinili ani tím, že by hráli na nějaký hudební nástroj nebo dokonce zpívali. Prvý byl odsouzen proto, že se znal s jedním z obžalovaných z pražského procesu a pozval jej se skupinou k vystoupení do své obce, druhý pro toto vystoupení zhotovil asi 20 pozvánek a třetí se jej pouze účastnil a pomohl při pořadatelské službě. Jedině falešná představa soudu a patrně i dalších státních orgánů o tom, že název underground culture nějak naznačuje, že jde o jakési protistátní podzemní hnutí, způsobila, že byly vysloveny vysoké nepodmíněné tresty odnětí svobody. V odvolacím řízení pak byly pouze sníženy výměry uložených trestů, ale výrok o vině zůstal nezměněn.
Hlavní líčení před trestním senátem okresního soudu Praha - západ bylo formálně korektnější, než tomu bylo v Plzni. Avšak ihned při zahájení hlavního líčení došlo k narušení podstatných procesních předpisů. Prokurátor totiž při zahájení líčení vzal původní žalobu zpět a předložil novou žalobu. Podle této žaloby bylo vyloučeno z hlavního líčení 13 osob ze 17 původně obžalovaných a došlo ke změně věcného obsahu žaloby. Jde o závažnou závadu, která je zcela v rozporu s ustanovením trestního řádu. Proto také obhájci navrhovali odročení hlavního líčení, ale senát tento návrh zamítl.
Průběh přelíčení pak zřetelně prokázal, že žaloba postrádá jakékoli opodstatnění, protože i svědci povolaní žalobou se svou rozpačitostí ukázali spíše být svědky ve prospěch obviněných. Ani jeden předvolaný svědek jednoznačně nepotvrdil, že vystoupení umělců ho pohoršovalo nebo pohoršovalo kohokoliv jiného.
V hrubém rozporu se závazným ustanovením ő 211 tr. ř. pak soud odmítl předvolat další navrhované svědky a jejich výpovědi z přípravného řízení byly jako důkazní materiál přečteny, ačkoliv obžalovaní s tímto postupem nevyslovili souhlas a zmíněné ustanovení bez tohoto souhlasu čtení výpovědí dosažitelných svědků nedovoluje. Tento postup byl evidentně motivován obavou, že by i tito svědci při dodržení ústavní zásady ústnosti hlavního líčení selhali a vypovídali též ve prospěch obžalovaných.
Zcela bezprecedenční je pak skutečnost, že prokurátorovi bylo umožněno předložit jako důkaz až v závěrečné řeči - tedy po skončení dokazování - dopis odboru umění a kultury českého ministerstva kultury, který negativně hodnotí texty skupin Plastic People a DG 307 a označuje je za projev dekadence, nihilismu, klerikalismu a anarchismu. O tento dopis se rozsudek ve svém zdůvodnění opírá. Zapomíná však, že předmětem trestního řízení byl trestný čin výtržnictví a ne - v naší zemi tak neblaze proslulé cejchování - ať již v minulosti z titoismu, trockismu, sionismu anebo nyní z nihilismu, klerikalismu apod.
V závěru chceme upozornit, že obžalovaným nebylo umožněno uplatnění jejich práva na obhajobu v rozsahu platného právního řádu. Po mnoho měsíců byli drženi ve vazbě bez zákonných důvodů. Jejich obhájcům bylo odepřeno účastnit se v přípravném řízení řady úkonů a u hlavního líčení byly odmítnuty jejich návrhy na doplnění řízení o další důkazy.
V porušování tak elementárních zásad právního řádu, jak k němu došlo v obou procesech, nelze spatřovat pouze omyl anebo nedbalost těch, kteří byli jejich aktéry na straně mocenského aparátu. Již skutečnost, jak o těchto procesech a o celém případu bylo referováno v masových komunikačních prostředcích, představuje přímý nátlak na soud. Nikdo není přece tak naivní, aby z této kampaně nepoznal, že celé trestní řízení se koná pod dohledem vedoucích politických institucí. Je vám i nám dostatečně známo, co tato skutečnost z hlediska nezávislosti soudu v československých podmínkách znamená. Vzepřít se takovému tlaku by znamenalo pro dotčeného soudce přinejmenším ztrátu existence o dalším postihu ani nemluvě. Právníci, kteří se v tak rozporném postavení ocitají, jsou však vystaveni těžké zkoušce mravní odpovědnosti nejen vůči svým spoluobčanům, nad kterými jim dává moc soudcovský talár, ale i vůči celé společnosti a v neposlední řadě svému vlastnímu svědomí. Naléhavě vás proto vyzýváme, abyste si uvědomili, kam vede porušování soudcovské nezávislosti i ostatních atributů právních záruk a jistit.
Opatření, vůči kterým co nejrozhodněji protestujeme, jsou totiž jen poslední v řadě administrativních zásahů, kterými byly postupně omezeny až zneplatněny občanská práva a svobody, zejména právě svoboda umělecké tvorby, vědeckého bádání a svoboda slova. Tyto okolnosti to tedy jsou, jež nás formují do sebeobranného postoje, který může být a nejspíše i bude zneužíván a vydírán, protože označován v nejlepším případě jako "pomlouvání či zrada socialismu". Naše rozhodnutí bránit ohrožovaná práva a svobody však vyvěrá z přesvědčení, že administrativní mocenské politické zásahy posledního období byly zbytečné, že vedou jen k vyvolávání dalších a dalších konfliktních situací v zemi a v neposlední řadě mohou způsobit i nenapravitelnou diskreditaci Československa na mezinárodním fóru.
Ať je nám to milé nebo ne, mladí lidé mají svoje vlastní zájmy a problémy a neumožníme-li jim, aby si vlastními činy konfrontovali svoje názory, ujasňovali je a hledali cesty jak je prosazovat, pak je jako generaci, která by měla zanedlouho vytvářet nové hodnoty a navazovat na naši lepší totiž humánnější minulost, ztrácíme.
Nespravedlivým trestním postihem nelze přeci bojovat proti nekonformnímu umění, ani nelze bránit tomu, že zvláště mezi mladými lidmi najde své obdivovatele a přívržence.
Vedeni naším socialistickým přesvědčením žádáme vás, abyste v zájmu socialismu a jeho humanistických cílů dali pokyn k revizi těchto i ostatních politických procesů zákonným způsobem i pokyn k zastavení trestního řízení u těch mladých hudebníků a jejich stoupenců, kteří jsou dosud stíháni. Mají právo být nekonformní ať se nám to líbí nebo ne.
V Praze dne 6. listopadu 1976
Tento dopis zasíláme ve smyslu čl. 29 Ústavy ČSSR příslušným ústavním orgánům - presidentu republiky, předsedovi Federálního shromáždění (s originály podpisů), předsedovi vlády ČSSR, předsedovi Nejvyššího soudu ČSSR, Generálnímu prokurátorovi ČSSR, ministerstvu spravedlnosti ČSR.
Universitní profesor JUDr. Zdeněk Jičínský, DrSc, do r. 1969 místopředseda České národní rady, předseda ústavněprávního výboru ČNR a profesor University Karlovy v Praze
JUDr. Oldřich Kaderka, do r. 1969 vedoucí oddělení mezinárodních vztahů a politiky ÚV KSČ
Docent JUDr. Vladimír Klokočka, CSs, do r. 1969 děkan právnické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a poslanec ČNR
Docent JUDr. Zdeněk Kratochvíl, do r. 1969 I. náměstek ministra spravedlnosti ČSSR
Docent JUDr. Michal Lakatoš, CSc, do r. 1969 vědecký pracovník Ústavu státu a práva ČSAV
Docent JUDr. Zdeněk Mlynář, CSc, v r. 1968 člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ
JUDr. Milan Richter, do r. 1969 náměstek Generálního prokurátora ČSSR a hlavní vojenský prokurátor ČSSR
JUDr. Eva Rychetská, do r. 1969 vedoucí právního odboru Kanceláře presidenta republiky
JUDr. Josef Rychetský, do r. 1969 vedoucí revizního odboru Generální prokuratury ČSSR
Docent JUDr. František Šamalík, DrSc, do r. 1970 docent právnické fakulty University Karlovy v Praze