Část VI.
Kampaň a obrana
Poznámka vydavatele:
V den po vynesení rozsudku přinesly všechny deníky základní informaci o odsouzení "výtržníků" - přikládáme na ukázku noticku z Rudého práva z 24. 9. 1976. Následujícího dne věnovalo Rudé právo případu rozsáhlý článek a 27. 9. 1976 se přidala i Svoboda. Ostatní tisk mlčel. Teprve 16. 10. 1976 se ozvala Mladá fronta. Mnoho ze skutečností, jež všechny tři deníky uvedly, se nejen nezakládalo na pravdě, ale nebylo ani předmětem soudního řízení. Protesty proti článkům zařazujeme vždy za příslušným článkem.
Na adresu undergroundu pronesl několik záštiplných vět i Vasil Biľak ve svém předvolebním projevu začátkem listopadu v Prešově. Projev, kde nazval obžalované "spodinou lidské společnosti, výtržníky, narkomany a zloději" přenášela československá televize. Denní tisk včetně Pravdy a Rudého práva však druhého dne tuto pasáž jeho projevu zcenzuroval a o celé věci pomlčel.
Časově se z této kampaně vymykají dva útoky proti undergroundu; oba jsou až z 3. 12. 1976. Toho dne vysílal čs. rozhlas (stanice Hvězda) pořad o "výtržnících"; pořad se vyznačoval obvyklými nepravdami a polopravdami, podsouval odsouzeným písně a texty, s nimiž nemají nic společného; byl doplněn i velmi nekvalitními ukázkami písní ze zvukového záznamu. Téhož dne zveřejnil Mladý svět obsáhlý článek Případ Magor, který je o to zákeřnější, že spolu s pomluvami a výmysly přináší relativně nejvíce informací, zřejmě vzhledem ke svému čtenářskému okruhu. Pořad rozhlasu i článek v Mladém světě je třeba chápat jako propagační přípravu nového procesu, tentokráte s šesti obviněnými, kteří byli (spolu s dalšími čtyřmi) vyloučeni ze společného projednání dne 3. září 1976.
Nebylo v našich silách publikovat monitorovaný záznam zmíněného rozhlasového pořadu. Zařadili jsme alespoň článek z Mladého světa spolu s dopisem tří obviněných, který poslali do redakce Mladého světa a protestem Milana Knížáka. Na rozhlasový pořad reagoval dopisem Vratislav Brabenec.
Závěrečné příspěvky této části tvoří materiály tak říkajíc z "jiné kapsy". Krátce po skončení procesu došly několika zastáncům persekuovaných umělců dopisy, v nichž se jim vyslovují díky za jejich zájem a podporu. K dopisům, z nichž tu zveřejňujeme dva (Zdeňku Mlynářovi a Petru Uhlovi), byly připojeny údajné ukázky textů signatářů dopisu (v případě prvního dopisu), resp. textů těch, na jejichž obranu se postavili (v případě druhého dopisu). S výjimkou "Sádla" Karla Soukupa není znám autor ani jediného z nich. Jak však na předvolební schůzi ve Vinohradském divadle informoval ministr vnitra Obzina, byly západní tiskové agentury seznámeny s "tvorbou pronásledovaných umělců", aby se již napříště podobnými lidmi nezabývaly. Dotazem u zmíněných agentur bylo zjištěno, že jim byly jako příloha stejných dopisů doručeny podobné texty. Autorství je tedy nasnadě.
Pan dr. Jan Zelenka
generální ředitel Čs. televize
Pane generální řediteli,
dne 7. 4. 1976 označila Čs. televize - podobně jako ostatní sdělovací prostředky - 19 mladých hudebníků, básníků a zpěváků, kteří byli koncem března v Československu zatčeni, za protispolečenské živly, vyhýbající se práci, za narkomany, alkoholiky, výtržníky a recidivisty, jejichž činnost nemá nic společného s uměním. Vy sám jste pak v sobotu 10. 4. 1976 večer nazval ve svém vystoupení k XV. sjezdu KSČ zatčené mladé umělce "spodinou".
Dnes, tj. 23. 9. 1976, byli čtyři z těchto lidí odsouzeni okresním soudem pro Prahu - západ k nepodmíněným trestům vězení za to, že podle výroku senátu jejich tvorba naplnila skutkovou podstatu trestného činu "výtržnictví", a to tím, že projevovala neúctu ke společnosti a pohrdání jejími základními morálními zákony.
Byli jsme jedinými zástupci veřejnosti, kterým se podařilo celé - údajně veřejné - přelíčení sledovat, protože do soudní síně byly kromě několika nejbližších rodinných příslušníků obžalovaných vpuštěny pouze osoby, vybavené zvláštními vstupenkami, veřejnosti nedostupnými.
Považujeme za těchto okolností za svou přirozenou občanskou a lidskou povinnost sdělit Vám toto: jak konstatovali obhájci i někteří svědkové, je třeba citlivého porozumění k tomu, aby bylo možno věcně posoudit úroveň nekonvenčního uměleckého díla a jeho skutečný vztah ke společnosti. Soud, který se takového posuzování odváží, je třeba zvláště pečlivě varovat možného jednostranného ovlivnění. Domníváme se, že frapantní rozpor mezi vyneseným rozsudkem a celým průběhem přelíčení, které přesvědčivě vyvrátilo nebo aspoň zproblematizovalo všechna tvrzení obžaloby, je důsledkem paranoidní atmosféry, která soud jednostranně ovlivnila. K vytvoření této atmosféry jste přispěl i Vy svými veřejnými výroky a zprávami, za jejichž vysílání jste odpovědný. Nejen tedy, že jste urazil čest československých občanů, že jste se dopustil klamání veřejnosti, že jste porušil princip presumpce neviny, ale navíc jste se zasloužil o nespravedlivé odsouzení čtyř mladých umělců. To vše je ještě zesíleno okolností, že i takto tendenčně vedené přelíčení vyvrátilo konkrétní obvinění, které Čs. televize proti dosud neodsouzeným vznesla. V lékařských expertízách, posudcích ze zaměstnání a z bydliště, jakož i ve výpovědích svědků není jediný náznak v tom směru, že by některý z odsouzených byl alkoholikem, narkomanem, nebo že by se vyhýbal práci. Všechny předložené materiály svědčily dokonce o pravém opaku, takže senát musel ve svém rozsudku konstatovat, že všichni obžalovaní vedli řádný život pracujících lidí.
Všichni odsouzení se proti rozsudku odvolali, takže atmosféra, kterou Vaše falešná tvrzení vyvolala, nejenže ovlivnila soud v první instanci, ale mohou ovlivnit i přelíčení v instanci druhé. Vyzýváme Vás proto tímto otevřeným dopisem, abyste své výroky veřejně odvolal a postiženým se omluvil, aby Čs. televize dementovala nepravdivé informace, které o nich vysílala, aby tak konečně byly vytvořeny předpoklady k spravedlivému posouzení jediné věci, o níž jde, totiž zda jakýkoli umělec může vůbec být postaven před soud jen proto, že se jeho tvorba vymyká oficiální estetické normě.
Jelikož nebyl zástupcům sdělovacích prostředků (kromě časopisu Mladý svět) povolen přístup do soudní síně a jelikož přelíčení bylo veřejné, dáváme Vám spolu s tímto dopisem - stejně jako ostatním sdělovacím prostředkům - k dispozici podrobný záznam z průběhu přelíčení, který jsme pořídili, doplněný o pokus charakterizovat i jeho atmosféru, a žádáme Vás, abyste jej publikoval.
Jeden z odsouzených řekl ve svém závěrečném vystoupení, že ho přitahovala atmosféra láskyplného bratrství, kterou se vyznačovaly koncerty, na nichž vystupoval. Víme, že tohoto mladého člověka nemůžete nikdy pochopit, domníváme se ale, že nemáte právo ho urážet a hnát do vězení.
Věra Jirousová
historička umění
Navrátilova 11, Praha 1
Václav Havel
spisovatel
Vlčice u Trutnova
Jiří Němec
psycholog
Ječná 7, Praha 2
V Praze 23. 9. 1976
Příloha
Československá televize, 111 50, Praha 1, Jindřišská 16
Naše zn. 771/Bě/Bu/76
Praha dne 12. října 1976
Věra Jirousová
Navrátilova ul. 11
Praha 1
Věc: dopis ze dne 23. 9. 1976
Sekretariátem ústředního ředitele Československé televize nám byl postoupen Váš dopis ze dne 23. 9. 1976, spolupodepsaný Václavem Havlem a Jiřím Němcem. Sděluji Vám, že vzhledem k jeho bezpředmětnosti jej tímto považuji za vyřízený.
JUDr. Václava Bělohlávková
ved. právního a organizačního odboru
(podpis nečitelný)
Rudé právo, 24. 9. 1976:
Odsouzení výtržníků
PRAHA 23. září (ČTK) - Ve dnech 21. - 23. září se konalo u okresního soudu Praha-západ hlavní líčení v trestní věci proti obžalovaným Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi a Vratislavu Brabencovi pro trestné činy výtržnictví ve spolupachatelství podle ustanovení paragrafu 9/2 a paragrafu 201/1,2 trestního zákona.
Dne 23. září byl vynesen odsuzující rozsudek. Ivan Jirous byl odsouzen na osmnáct měsíců, Pavel Zajíček na dvanáct měsíců, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec na osm měsíců, všichni nepodmíněně.
Rudé právo, 25. 9. 1976:
Na lavici obžalovaných výtržníci
Včera byl a uveřejněna zpráva o hlavním líčení u okresního soudu Praha-západ proti obžalovaným Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi a Vratislavu Brabencovi pro trestné činy výtržnictví.
Z celé záležitosti se již řadu týdnů pokoušejí nejrůznější tiskové agentury a orgány západních zemí dělat senzaci a vyvolávají dojem, že jde o politický útisk opozičních "nekonformních" umělců. Za všechny citujeme alespoň halasný titulek francouzského listu Libération: Kulturní opozice na lavici obžalovaných.
Každá z civilizovaných spořádaných zemí má své zákonodárství. Státní moc chrání bezpečnost země i jednotlivých občanů. A tak už to zpravidla bývá: kdo se neřídí zákony země a porušuje je, musí počítat, že bude stíhán, souzen a odsouzen. Protispolečenské jevy, mezi něž patří i výtržnictví, které je v našem trestním zákoníku uvedeno pod paragrafem 202, nehodláme trpět. Tím spíše, je-li opakované, organizované ve skupině a budí-li veřejné pohoršení, vede-li k mravnímu narušování.
Jestliže jsou jiné země, ve kterých jsou za "normální" považovány chuligánství, výtržnictví, ve kterých jsou více méně lhostejní k narkomanii mládeže, ve kterých dekadence, nihilismus patří ke stylu života, to přece ještě neznamená, že takový způsob života bychom chtěli uplatňovat my a že dovolíme, aby byl vštěpován tím či oním způsobem naší mládeži.
Ti, kteří byli odsouzeni, po několik let vystupovali jako členové beatových skupin s názvem Plastic People of the Universe a DG 307. Avšak to, co provozovali, snad ani nejtolerantnější člověk nemůže nazvat uměním. Stud a zákon nám brání, abychom byť na ukázku uveřejnili alespoň jeden z textů jejich písní. Řekneme-li, že jsou vulgární, je to slabý výraz. Jsou sprosté, oplzlé. Lze s naprostou jistotou předpokládat, že ti, kteří spustili pokřik o "pronásledování" hudebníků v ČSSR, velmi dobře vědí, o jaké elementy jde.
"Hudebníci" neobstáli před komisí Pražského kulturního střediska, která je oprávněna na základě zkoušky podle umělecké kvality vydávat kvalifikační zařazení. Hudbou lze stěží nazvat ječení, třískání a nepředstavitelné řvaní. A tak není divu, že občané v místech, kde se setkali s těmito výtečníky, ostře kritizovali zejména vulgárnost v textech, nevhodné chování, ustrojení a celkový zjev hudebníků i návštěvníků, kteří se na jejich seance sjížděli. Právem se rozhořčovali a protestovali proti výtržnictví.
Většině mladých lidí, kteří mají rádi kulturu a umění, kteří mají rádi hudbu, i většině našich mladých ctitelů beatové muziky, jsou přirozeně jména odsouzených zcela neznámá. To však nezabránilo západním sdělovacím prostředkům, aby z nich neudělaly málem představitele našeho umění a prezentovaly je svým čtenářům jako "oběti" politického systému, jako mučedníky kultury.
Před okresním soudem však nebyli souzeni a odsouzeni ani za umění, ani za politiku, ale za výtržnictví. Politiku z celého případu dělají ti, kteří hledají záminku k rozpoutání dalších protičeskoslovenských kampaní, k pošpinění naší země. Hodí se jim to k tomu - a to právě pro poměry ve vlastních zemích - aby odváděli pozornost lidu od tíživých problémů současných životních nejistot, jež jim způsobuje všeobecná kapitalistická krize, aby omluvili morální marast, všeobecný úpadek a všechny neduhy dnešní kapitalistické společnosti. A tak obracejí pozornost svých čtenářů jinam, předkládají jim v podobě novinových senzací sousta, která je mají aspoň na pár dní nasytit. Jsou při tom nevybíraví a uvádějí věci, jež jsou v příkrém rozporu se skutečností. Ale je to stará a pro ně osvědčená taktika: objevovat "strašáky" socialismu.
Vždyť co ví západoněmecký, francouzský, americký, italský či anglický čtenář o jakémsi Jirousovi, Karáskovi, Brabencovi, Zajíčkovi? Noviny mu je představují jako experimentující hudebníky a umělce a současně jako kulturní opozici.
Naše společnost netrpí žádné formy chuligánství, výtržnictví, přirozeně a právem se brání morální špíně a snahám infikovat naši mládež tím, co každý slušný člověk odsuzuje a co narušuje duchovní zdraví mladé generace. Naše mládež má ráda hudbu populární a může se jí věnovat bez jakýchkoliv zábran. Chodí na vystoupení nejrůznějších skupin. V Československu v současné době působí na 1 400 beatových skupin, z nichž většina vystupuje veřejně a žádné z nich není omezována činnost nebo ovlivňován repertoár.
Naše kulturní politika je významnou součástí našeho života. XV. sjezd KSČ zdůraznil, že naše strana si váží umělců a kulturních pracovníků, kteří chápou společenské poslání své práce a obětavě a s tvůrčím zaujetím slouží výchově socialistického člověka, obohacení jeho duchovního života. Naše společnost podněcuje tvorbu a rozvíjí bohatý kulturní život. Každý skutečný tvůrce, který svým uměním povznáší člověka, tříbí jeho umělecké vnímání a estetický cit, se může plně uplatnit.
Jenomže taková kulturní politika se nelíbí - konečně jako nic, co v naší společnosti děláme - některým lidem u nás doma. Exponentům pravice, kteří nenávidí naše zřízení a používají všech prostředků, aby je poškozovali. Je to hrstka stále týchž lidí, která chce ze všeho vytloukat politický kapitál. A tak ti různí Mlynářové, Krieglové, Havlové a další se obracejí na západní sdělovací prostředky, různé komitéty, protestují, organizují akce. Proto vůbec nepřekvapuje, že jsou původci či spolutvůrci i této nejnovější "senzace". A nepřekvapuje ani to, do jakých spodin naší "kultury" jsou dnes nuceni sahat, kde hledají své opěrné body.
Jarmila Houfová
Paní Jarmila Houfová
Rudé právo
Na poříčí 30
Praha 1
Paní redaktorko,
v Rudém právu ze dne 25. 9. 1976 komentujete soudní proces ukončený vynesením rozsudku u okresního soudu Praha-západ dne 23. 9. 1976. Obžalovanými v tomto procesu jsou naši nejbližší příbuzní. Vzhledem k tomu, že nevíme o jiné možnosti, jak informovat veřejnost na stejné publikační úrovni, na jaké je prezentován Váš článek, žádáme Vás, jako reprezentantku čs. tisku o toto:
1) Naši příbuzní byli v citovaném příspěvku označeni plným jménem. Připomínáme, že rozsudek v této době dosud nenabyl právní moci a že tento způsob publicity je velmi neobvyklý, odporuje zákonu a vytváří nebezpečný precedent nactiutrhání občanů, kteří se ve své současné osobní situaci stěží mohou bránit. Je snad možné si představit, že ve shonu redakční práce v deníku nebo i z jiných důvodů se může přihodit podobný - byť velmi zarážející - chybný krok. Pak je na místě jediné řešení - napravit ho. Novinářská etika zná rozsáhlou škálu podobných omylů a tím má i možnost znát přinejmenším stejně velkou škálu způsobů, jak je pro člověka, který se ve svém povolání dopustil podobného mravního prohřešku, možno se s věcí čestně vyrovnat.
2) Váš příspěvek je zatím nejsouhrnnějším komentářem k záležitosti našich příbuzných v čs. sdělovacích prostředcích. Je proto velmi na pováženou, že informuje o případu v rozsahu podstatně širším, než zahrnuje znění žaloby. Je tedy vlastně jakousi širší a obsáhlejší žalobou, než je znění soudní žaloby samo. Jak například soudní přelíčení informovalo o hudebních kvalifikačních zkouškách těchto hudebních skupin před komisí Pražského kulturního střediska? Ne úplně tak, jak uvádíte ve svém článku. Jak toto přelíčení uvádělo souvislosti s "exponenty pravice, kteří nenávidí naše zřízení"? (citováno z vašeho článku) O tom nepadlo ani slovo. Atd. atd. Jak souvisí podobné přehmaty s novinářskou etikou? Jaké místo jste před vyslovením těchto úsudků dala možné oponentuře? Vyčerpala jste opravdu všechno? Opravdu bylo v soudním líčení a v soudním rozsudku řečeno to, co píšete? A naopak - nechybí ve vašem článku řada podstatných informací z celého líčení?
3) Neoprávněným zveřejněným plných jmen obžalovaných a uváděním faktů a souvislostí, s kterými se čtenáři vašeho listu nemohli seznámit jiným způsobem, jste podle našeho přesvědčení podstatně poškodila dobré jméno a osobní situaci našich příbuzných. Zároveň jste tímto znevážila občanské mínění o úrovni a věrohodnosti čs. sdělovacích prostředků. Žádáme Vás proto, abyste adekvátním způsobem (tisková oprava, vysvětlující článek, osobní konfese apod.) uvedla záležitost do pořádku.
V Praze dne 30. 9. 1976
Juliana Jirousová
Stará Říše 33
okr. Jihlava
Marie Benetková
Mimoňská 216
Zákupy, okr. Česká Lípa
Marie Zajíčková
Erbenova 18
Praha - Radotín
Stanislava Karásková
hrad Houska
okr. Česká Lípa
Svoboda, 27. 9. 1976:
Další bublina splaskla
Minulý týden probíhalo u okresního soudu Praha-západ hlavní líčení proti 4 "hudebníkům" Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi a Vratislavu Brabencovi pro trestné činy výtržnictví.
Tito obžalovaní, ze kterých se západní žurnalisté v poslední době snažili udělat velké umělce a obětní beránky, po několik let vystupovali jako členové hudebních skupin Plastic People of the Universe a DG 307, které neměly oprávnění k veřejné produkci, na různých místech naší republiky se skladbami, pro jejichž některé texty je pojmenování vulgární lichotivé. Už samotné názvy skladeb, jako například Nářek dosud nenarozených dětí a další, mnohé prozrazují... Je proto zcela pochopitelné, že ve většině míst se tito "hudebníci" setkali s neporozuměním a kritikou posluchačů, a někde museli svá vystoupení i předčasně ukončit.
Oni však nejen hráli, ale sami i některé akce organizovali. Pod různými záminkami si půjčovali sály pro své pořady, na které pak pozvánkami zvali své přátele, především z Prahy. Co říci na to, že mnohdy účastníci těchto "koncertů" ještě při nástupu do objednaných autobusů nevěděli, kde se vůbec akce pořádá...? A na podobné tajné akce, na něž byl prý vstup pečlivě kontrolován, se sjíždělo na 300 vyznavačů tohoto "umění". Aby jejich zážitek byl ještě silnější, dostávali některé texty i namnožené.
Umělecký vedoucí, jak se I. Jirous nazývá, před soudem prohlásil, že považuje V. Brabence za našeho špičkového džezového hudebníka. O to víc se divíme, že o hráče takových kvalit neprojevily zájem naše nejlepší soubory a navíc že skupina, v níž působil, nedostala od Pražského kulturního střediska na základě zkoušky kvalifikační zařazení a tím možnost k veřejné produkci.
Tečkou za "uměleckou" činností těchto hudebních skupin bylo vystoupení v Bojanovicích v okrese Praha-západ v únoru letošního roku, kde I. Jirous pod záminkou svatební oslavy, ačkoliv se ženil již počátkem ledna 1976, uspořádal koncert pro svých 300 přátel... Zde naposledy zazněly jejich experimenty, jak rádi tito hudebníci své výtvory nazývají. Od té doby z nich dělají sdělovací prostředky v západních zemích umělce první velikosti, přestože u nás je prakticky nikdo neznal.
Ve čtvrtek vynesl okresní soud Praha-západ rozsudky. Pro trestné činy výtržnictví ve spolupachatelství podle ustanovení paragrafu 9/2 a paragrafu 202/1,2 trestního zákona, byl odsouzen I. Jirous na 18 měsíců, P. Zajíček na 12 měsíců, S. Karásek a V. Brabenec na 8 měsíců, všichni nepodmíněně.
Případ byl tedy uzavřen. Západním žurnalistům další jimi nafouknutá bublina splaskla. U nás nemá o podobné "umělce" nikdo zájem. Naopak ti umělci a kulturní pracovníci, kteří chápou své společenské poslání v socialistické společnosti, mají nejen velké pole působnosti, ale i podporu nás všech.
(mo)
Titl.
Svoboda
orgán středočeského KV KSČ
redakce,
Praha 1 - Nové Město
Na Florenci 3
V novinách, za něž odpovídáte, byl v pondělí 27. září 1976 uveřejněn článek "Další bublina splaskla", podepsaný šifrou "mo", týkající se procesu s čtyřmi obžalovanými, odsouzenými v první instanci dne 23. září 1976. Byly jsme jako osoby obviněným blízké na tento údajně veřejný proces vpuštěny, přestože jsme nedisponovaly tajně distribuovanými vstupenkami. Víme tedy, jak hlavní líčení probíhalo. Podle našeho názoru prokázalo naprostou nevinu všech čtyř obviněných. O tom, zda bylo důkazní líčení úplné a dalších a dalších závadách, na něž poukázali obvinění a jejich obhájci, bude rozhodovat soud v druhé instanci. Autor článku veřejně manifestoval své stanovisko. Že si při tom sám odporuje, píše-li např. v druhém odstavci svého článku, že "se sjíždělo na 300 vyznavačů tohoto umění" a přitom tvrdí, že "u nás nemá o podobné umělce nikdo zájem" - to jistě není bezvýznamné. Týká se to však spíše otázky jeho žurnalistické profesionality. Společensky nejzávažnější je, že porušil zásady novinářské etiky. Jmenoval totiž plnými jmény obviněné, u nichž rozsudek dosud nenabyl právní moci. Tím porušil zásadu presumpce neviny, zakotvenou v právním řádu našeho státu. Žádáme vás proto, abyste uveřejnili v plném rozsahu tento dopis spolu s jasnou a nedvojsmyslnou opravou, ve které se všem čtyřem obviněným omluvíte.
Uvědomte si přece také, jaký úsudek si soudný čtenář o způsobu vašeho referování o čtyřech pražských obviněných udělá, když na téže stránce vašich novin čte zprávu o procesu s Američankou Patricií Hearstovou, kde aspoň náznakem uvádíte argumenty obhajoby, což u pražského procesu zcela opomíjíte. Mají snad obvinění v Československu menší práva, mají být docela umlčeny jejich důvody, jimiž hájí svou nevinu?
V Praze 30. září 1976
Juliana Jirousová
Stará Říše 33
okr. Jihlava
Marie Benetková
Mimoňská 216
Zákupy, okr. Č. Lípa
Marie Zajíčková
Erbenova 18
Praha - Radotín
Stanislava Karásková
hrad Houska
okr. Č. Lípa
Mladá fronta, 16. 10. 1976:
Výtržnost, která se ocitla před soudem
Tučná dávka hrubosti
Nikoli poprvé a jistě ani zdaleka ne naposled se opět v minulých dnech rozezvučely propagandistické sirény v některých západních sdělovacích prostředcích. Projevily "hluboký zájem" o osud socialismu v Československu. Nepřekvapuje, že se přitom řídí stejnou recepturou, jak ji před desetiletími odhalil Vladimír Iljič Lenin: "jedné metody buržoazní tisk vždy a ve všech zemích nejvíce používá a tato metoda spolehlivě působí. Lži, dělej rozruch, křič, opakuj lež - něco z toho vzejde."
Nejsou-li k dosažení průkazné argumenty, volí někteří aktéři kampaní proti zemím socialistického společenství nejrůznější metody. Dokáží se k dosažení svých cílů spojit třeba s ďáblem jen když z toho vytřískají politický kapitál. Nevyhýbají se žádným prostředkům, aby špinili a očerňovali i naši vlast.
Stejné platí o pokřiku, jaký některé sdělovací prostředky na Západě rozpoutaly kolem procesu, který se před několika týdny konal u okresního lidového soudu Praha-západ proti čtyřem výtržníkům.
Pohled do zákulisí
Ozvaly se nejen západní sdělovací prostředky. Svůj zájem a péči o ČSSR projevili i exponenti poúnorové a posrpnové politické emigrace a někteří někdejší činitelé pravicového revizionismu a oportunismu, kterým se zřejmě zdálo výhodné ukázat na tomto případě, jak jim "leží na srdci" politické dění v Československu. Také oni zorganizovali, jako už pokolikáté, podpisovou akci, aby upozornili, že "zastrašujeme a umlčujeme mladé lidi, kteří odmítají oficiální normy" (Zdeněk Mlynář, František Kriegel, Václav Havel aj.). Neuplynulo tolik let, abychom zapomněli z jakého "moudrého pramene" tyto rady vycházejí a jaká je jejich podstata. Ještě si dobře pamatujeme, jak zdatně dokázali mnozí z těchto rádců okřikovat každý sebe nepatrnější názor, než který prezentovali oni, apoštolové "pražského jara 1968". Ale o to konečně v daném případě ani tak nejde. Před soudem se ocitla čtyřčlenná skupina "hudebníků" - Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec. Byli obžalováni a odsouzeni pro trestné činy výtržnictví, které podle ő 202 trestního zákoníku jsou neslučitelné s chováním občana naší socialistické společnosti.
O co konkrétně šlo? Několik let tito lidé vystupovali jako členové beatových skupin, nazývajících se Plastic People of the Universe a DG 307. Podíváme-li se trochu do jejich historie, zjistíme, že první ze skupin působila již od roku 1967. Prošla svým vývojem, někdo zůstal, jiní odcházeli. Měnili se manažeři i repertoár. Mizeli hudebníci, přibývalo laiků... Nebylo možné se divit, že melodické zvuky začal postupně nahrazovat vřískot a bušení, jejichž hlučnost se dala měřit na desítky decibelů. Z hudebních nástrojů se začaly stávat mechanismy na výrobu a mixáž zvuku. Považovalo se za čest býti neholen a nestříhán i několik roků. Vulgární výrazy prosákly texty programu.
Stejně jako pro každé hudební těleso, které veřejně vystupuje před publikem, i pro ně však platí závazné normy. Jimi se řídí stovky hudebních skupin, beatových skupin, které jsou mezi mladými lidmi tak oblíbené. Platí stejně tak pro dechovky, jako pro pop music. Určující je umělecká úroveň a kvalita. Toto kritérium tedy platilo i pro jmenované, a tak se také se svým programem ocitli před komisí Pražského kulturního střediska. Když neobstáli a pro zcela nevyhovující uměleckou přípravu a úroveň propadli, zvolili si jinou cestu. Hledali a navazovali sami kontakty. Tak třeba se snoubenci H. uzavřeli dohodu, že při jejich svatbě se připraví pěkné "tóčo", byt mají budoucí novomanželé malý, zajde se tedy na MNV, aby souhlasil s propůjčením sálu, a už to jelo. Přijeli "hudebníci", fanoušci, ctitelé.
Pořízení bylo různé
Leckde naletěli na klam, dokonce těmto "hudebníkům" zaplatili tučný honorář. Jinde přetekla míra trpělivosti. Tak třeba již v červnu 1972 uveřejnil časopis zručského Sázavanu odsuzující článek pod názvem "O podobné umění nestojíme". V něm je vylíčena výtržnost povedených hudebníků, kteří k nim zavítali s programem hluboce urážejícím mladé publikum. Podobné zkušenosti mají i na písecké průmyslovce, kde organizátoři plesu uzavřeli smlouvu o vystoupení (Kčs 2000,-) s těmito "umělci" a těšili se, jak pěkně užijí společenský večer. Leč krátce po zahájení nezbývalo než ukázat "umělcům" píseckou bránu a vykázat je z města. Vulgárnost nejhrubšího zrna v Písku neobstála. Společně s nimi museli odejít i pojízdní "stálí příznivci", kteří si na mnohé akce zakupovali po pražských hospodách vstupenky s pornografickými a jinými náměty, v ceně 10 - 40 Kčs. Podobných příkladů bychom mohli uvést dostatečné množství. Sami účastníci těchto vystoupení, při nichž tito povedení umělci účinkovali, se začali obracet na organizátory, aby zabránili dalšímu konání podobných podniků. Upozorňovali, že takováto škodlivá činnost je prováděna na úkor všech poctivých beatových skupin, které se těší oblibě mezi mladými.
Výtržnictví před soudem
Několikrát byli ti, kteří se ocitli na lavici obžalovaných, upozorněni, že provádějí činnost neslučitelnou s našimi zákony. Teprve poté, když byly vyčerpány veškeré preventivní prostředky, byli žalováni z výtržnictví. Před soudem se neocitlo umění, vždyť v daném případě o ně ani nešlo. Před soudem bylo souzeno a odsouzeno výtržnictví a chuligánství, které se dostalo do rozporu se zákony našeho státu. Této skutečnosti se chytili různí lidé na Západě a dávají nám rady.
Jestliže si mnohé země v situaci, kdy všeobecná krize kapitalismu zachvátila nejen jejich ekonomiku, ale i celý morální život, libují v rozvoji narkomanie, sexuální nevázanosti, dekadenci, neznamená to, že tohoto "příkladu" budeme využívat, že nám někdo bude právě z tohoto zorného úhlu vnucovat představy o životním způsobu. Jak jinak pohlížet na rozhorlená slova západoněmeckého deníku Süddeutsche Zeitung, který v nedávných dnech uvedl, že prý režim dal za vyučenou všem, kdož by "chtěli tančit podle západní kytary". Francouzský Figaro zahořekoval, že před soudem se ocitli nikoli výtržníci, ale čtyři nekonformní hudebníci. Slovem do protičeskoslovenské kampaně přispěl také spolkový předseda Mladých demokratů NSR H. Knirsch. Rozzlobil se, že odsouzená výtržnost je v rozporu s "duchem Helsink". Ať promine spolkový předseda Mladých demokratů M. Kirsch, ale věřím, že ani on by nebyl příliš nadšeným obdivovatelem "výtržnosti", kdyby jeho soukmenovci pěli písně á la těch výtečníků, které československý lidový soud pro výtržnost odsoudil. Jedna z písní se například nazývala: Malý soukromý koncentrák (... Až si koupím jednou koncentrák/ a vyberu si do něj oběti pak ztýrám všechny sviňáky/ jenž jsou mi k smrti prokletí/. Všechny ty svině zkurvený/ měly by u mně přísný řád/ k smrti bych je tu utahal/ tuhle svobodu nemám příliš rád.)
Mnozí lidé na Západě by z celého případu rádi udělali politickou záležitost. Hodí se jim, aby vyvolávání a organizování protisocialistických kampaní využívali k odpoutání pozornosti od problémů vlastního světa. Vůbec jim přitom nevadí, že na svých stránkách nazývají Jirouse Jirušem a líčí, o jaké velké umělce šlo. Napomínají nás, že odsouzení byli lidé, kteří skládali, zpívali a hráli hudbu, která prýštila z ideového proudu "underground culture". K nejvíce lkajícím se i dnes připojují ti, kteří si u nás v šedesátých letech dělali patent na rozum ve znalostech "revoltující mládeže". "Vědecky" nám představovali mládež sedmdesátých let, jaká bude neukázněná a neklidná. To vše se jim nyní hodí do jejich koncepce, na kterou před desetiletím sázeli. Své přání vydávají za skutečnost ohánějící se hesly o svobodě a demokracii. Připomeňme s odstupem desetiletí slova, která chtěli v krizových letech 1968 - 1969 přeměnit do tvaru skutečnosti, když nedlouho předtím obdivovali tzv. Beat Generation a její ideologii. Tehdy hlasitě mluvili o objektivní tendenci těchto hnutí takto: "Tito nešťastníci kráčejí cestou, kterou vytyčila Beat Generation, až k hořkému konci: vrhají se ze střech, pumpují do sebe morfium, pojídají v ohromných dávkách veronal, až se nakonec dostanou do psychiatrických léčeben."
Takový životní způsob a styl je nám cizí. Výtržnictví, které se ocitlo před okresním lidovým soudem Praha-západ, je v nejvyšším rozporu se samou podstatou našeho společenského řádu. To by si měli uvědomit i ti, kdož lkají a hořekují nad vulgárností nejhrubšího ražení, kterou náš soud a konečně i každý, kdo se s podobnými hrubostmi setkal, po zásluze odsoudil a odmítá.
Úcta k člověku
Teprve socialismus otevřel netušené možnosti pro uplatnění tvořivých sil člověka, dal a dává široký prostor všem lidem bez rozdílu, věnuje mimořádnou pozornost talentům a kulturním hodnotám. Politika Komunistické strany Československa, znovu vyjádřená v přijatých závěrech XV. sjezdu KSČ, je důsledně založena na tom, aby se všestranně rozvíjely ty nejlepší stránky lidské osobnosti, k nimž kultura a umění výraznou měrou přispívají. Jestliže na Západě prosakuje komercionalizace a honba za ziskem i do této oblasti, zahlcuje konzumenta morálním bahnem, pak my v našem socialistickém společenství máme zcela rozdílné představy o rozvoji tvůrčích sil člověka. Základním a určujícím je pro nás socialistický humanismus a úcta k člověku. Usilujeme o to, abychom podněcovali ty nejlepší vlastnosti, které člověk má; socialistická kultura a umění jsou oním mocným prostředkem, který dává lidem křídla v jejich zápase za nové a ušlechtilé cíle. Vážíme si všech kulturních a uměleckých vymožeností nejen naší, ale i světové kultury. Patříme k těm zemím, v nichž se dostává plné kulturní a umělecké svobody tvůrcům i nejširším lidovým masám. Tvůrčí svobodu však nechápeme tak, jak by si ji rádi představovali někteří "rádci", kteří se zhlédli v podobných projevech, jaké nám předkládali umělci typu Plastic People a DG 307. Plné uplatnění u nás mají a budou nadále mít nejrůznější kulturní a umělecká tělesa, včetně těch více než tisíce beatových skupin, které se setkávají s oblibou také u naší mládeže. Leč podobné výtvory hrubosti, jaké nám předváděli ti, kteří se ocitli před soudem, nebudeme nikdy za umělecké projevy považovat, nemají totiž s uměním nic společného.
Zdeněk Hrabica
Pan
Karel Horák - šéfredaktor Mladé fronty
Panská 8, Praha 1, Nové Město
Pane šéfredaktore,
obracíme se na vás jako šéfredaktora novin, kde byl 18. 10. 1976 uveřejněn článek "Tučná dávka hrubosti" od Zdeňka Hrabici. Jsme členy tam jmenovaných hudebních skupin The Plastic People of the Universe a DG 307, soudně stíhanými na svobodě. (Někteří z nás byli až 5 a půl měsíce ve vyšetřovací vazbě a všichni jsme obeznámeni s obsahem soudního spisu.) Nemáme přístup k informacím ze západních sdělovacích prostředků, jaký zřejmě autorovi článku zaručuje jeho povolání. Byli jsme tedy překvapeni vylíčeným obsahem naší činnosti. Ještě více nás však překvapilo, že článek nevychází z materiálu, který byl shromážděn vyšetřovacím řízením a projednáván v soudní síni okresního soudu pro Prahu-západ. Jinak by totiž autorovi článku nemohlo uniknout, že všichni čtyři obžalovaní v procesu Jirous a spol. požívali jak v místě bydliště, tak na pracovišti pověsti řádně pracujících lidí. Asi by mu neuniklo ani to, že ti z nás, kteří nenosili vous ani delší vlasy, byli předvedeni k soudu po půlroční vazbě nestříhaní a neholení. (Tolik k jeho formulaci, že se "považovalo za čest být neholen a nestříhán několik roků".)
Zejména nás však překvapil v článku uveřejněný text "Malý soukromý koncentrák", který je nám autorem přičítán. Prohlašujeme se vší odpovědností, že tento text vůbec neznáme a že nebyl námi zhudebněn ani jinak zveřejněn. Není také obsažen v našich soudních spisech.
Žádáme Vás proto, abyste v novinách, za něž odpovídáte, otiskl tento náš dopis, nebo aspoň oznámení, že ve svrchu uvedeném článku byl publikován text, který nesouvisí s naší tvorbou.
V Praze 21. října 1976
Josef Janíček
Podskalská 4, Praha 2
Jiří Kabeš
Čestmírova 10, Praha 4
Milan Hlavsa
Šlikova 9, Praha 6
Otakar Michl
U Smaltovny 20, Praha 7
Pavel Zeman
U Ladronky 68, Praha 6
Jan Kindl
Na Benátkách 397, Praha 5-Radotín

Mladý svět, 3. 12. 1976:
Případ  Magor
Ve dnech 21. až 23. září se konalo u okresního soudu Praha-západ hlavní líčení v trestní věci proti obžalovaným Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi a Vratislavu Brabencovi pro trestné činy výtržnictví ve spolupachatelství podle ustanovení ő 9/2 a 202/1,2 trestního zákona. Dne 23. září byl vynesen rozsudek. Ivan Jirous byl odsouzen na 18 měsíců, Pavel Zajíček na 12 měsíců, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec na osm měsíců, všichni nepodmíněně. 11. listopadu proběhlo odvolací řízení u krajského soudu v Praze. Rozsudek okresního soudu pro Prahu-západ byl potvrzen v plném rozsahu.
Zpráva, jakých čteme v Černých kronikách dost. A přece jiná. Ne kolem každé podobné události se snaží přátelé i přítelíčkové obžalovaných vytvořit aureolu hrdinství, obětních beránků a atmosféru případu století.
O co vlastně šlo
Odsouzení byli, až na jednoho, členy hudebních skupin The Plastic People of the Universe a DG 307.
Plastic People... přeloženo znamená Plastičtí lidé z vesmíru. Skupina vznikla koncem šedesátých let z poměrně známých The Primitives Group a orientovala se také na tzv. Psychedelic music, což je hudba založená na exotičnosti a hudebním novátorství, zaměstnávající v maximální míře smysly posluchačů. Postupně se ve skupině měnili hudebníci a provozovaná hudba rapidně ztrácela někdejší úroveň. V roce 1970 bylo proto skupině odňato oprávnění veřejně vystupovat. Podle informací Pražského kulturního střediska požádala skupina o nové kvalifikační zkoušky až v listopadu loňského roku.
Skupina DG 307. Dg je zkratka slova diagnóza a diagnostické číslo 307 značí "občasné stressové stavy..." Název nevznikl náhodně, neboť většina členů obou skupin se podrobila nebo podrobovala psychiatrickému léčení. Ke kvalifikačním zkouškám lidových hudebníků se i skupina DG 307 přihlásila až v listopadu 1975.
Profesor Jaroslav Lauda, předseda kvalifikační komise při PKS: "Požádali jsme obě skupiny o předložení textů, a když nám bylo řečeno, že texty sebou nemají, doporučili jsme jim, aby si je nechali schválit na dramaturgickém oddělení PKS. Závěr naší komise zněl tak, že hráči na hudební nástroje jsou na velmi nízké hudební úrovni a z toho důvodu jim kvalifikace nebyla udělena."
Nicméně mezi rokem 1971 a 1975 uspořádali vystoupení na více než dvaceti místech, vystoupení, která byla v "hrubém rozporu s cíli, kulturou a morálkou naší společnosti a jejími kulturními hodnotami, jejich tvorba naplnila skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, a to tím, že projevovala neúctu ke společnosti a pohrdání jejími základními morálními zákony".
Magor a spol.
Čtveřice odsouzených jsou vzdělaní, mladí lidé.
Ivan Jirous (32) - přezdívaný Magor, absolvent dějin umění na filozofické fakultě, v létech 73 až 74 osm měsíců ve výkonu trestu za výtržnictví, od roku 1969 léčen ambulantně na psychiatrii pro poruchu osobnosti a sklon k psychopatii. Působil jako umělecký vedoucí Plastic People, organizoval srazy skupin a jejich příznivců, vystupoval jako hlavní ideolog "podzemní" kultury.
Pavel Zajíček (25) - střední průmyslová škola a čtyři semestry ČVUT, vedoucí skupiny DG 307, autor jejích textů, psychické poruchy od dětství, třikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, dodnes léčen na schizoidní psychopatii.
Vratislav Brabenec (33) - absolvoval čtyřletou zahradnickou školu a čtyři ročníky Komenského bohoslovecké fakulty. Kvalifikační komisí PKS označen za jediného slušného hudebníka obou skupin.
Svatopluk Karásek (34) - Komenského bohoslovecká fakulta, vystupoval samostatně v rámci některých akcí organizovaných Jirousem.
Další členové skupin a autoři: Z. F. - uznán nepříčetným, M. H. od 17 let léčen a několikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, J. J. v minulosti pokus o sebevraždu, psychiatricky léčen. Atd. atd.
Fakta a svědectví
Po jedenasedmdesátém roce vystupoval soubor Plastic People na řadě veřejných produkcí, svazáckých akcí nevyjímaje. Zajímavé ale je, že se nikdy nevracel na stejné místo znovu. Proč?
Dva příklady pro ilustraci.
Svazácký funkcionář SPŠE v Písku byl pověřen organizací školního plesu. Vedle domácího tanečního orchestru chtěl také jako hostující kapelu pozvat na ples ještě nějaký modernější soubor. Doslechl se od kamaráda o pražské skupině, která je ochotna k nim přijet hrát. Slovo dalo slovo a byla tu: "Smlouva o dílo mezi Ivanem Jirousem a plesovým výborem SPŠE Písek. Ivan Jirous zajistí scénickou koncepci vystoupení zmíněné skupiny na plese. K uzavření smlouvy opravňuje Ivana Jirouse členství v teoretické sekci Svazu výtvarných umělců (číslo průkazu 9013)..."
Na to, že soubor nemá kvalifikační přehrávky a tudíž právo k veřejnému vystupování, se přišlo až později. Na to, že průkazka Svazu výtvarných umělců, kterou se Jirous vykazoval jako osoba kompetentní, je už dlouhou dobu neplatná, nepřišli dotyční vůbec.
Student, který koncert skupiny sjednal: "Mohu říci, že když skupina na plese vystoupila, byli jsme otřeseni. Byli zarostlí a špinaví a ještě větší otřes byl, když začali hrát. Ještě dlouho jsem pak od svých spolužáků slyšel různé narážky na skupinu, a to vždy v tom nejhorším slova smyslu."
Vystoupení skupiny bylo přerušeno, bylo zjištěno, že nemají oprávnění k vystupování, sjednaná částka jim byla vyplacena a byli požádáni o okamžité opuštění sálu.
Předsedkyně ZO SSM ve Zruči nad Sázavou se dozvěděla od bratra o jisté bigbeatové skupině z Prahy, která je ochotná za 2000 Kč u nich hrát. A zase se sepisovala smlouva mezi příslušnou ZO SSM a Ivanem Jirousem.
"Podle této smlouvy zajistí Ivan Jirous, umělecký vedoucí hudební a výtvarnické skupiny Plastic People of the Universe scénickou koncepci vystoupení této skupiny na taneční zábavě ve Zruči 24. 6. 1972."
Jaké však bylo překvapení domácích tancechtivých návštěvníků, když dlouho před začátkem byly vchody obsazeny dvěma sty lidmi, kteří sice vypadali, jako by přijeli na výlet do Posázaví, ale s trampy neměli společného vůbec nic. Snad jen zevnějšek traperů. Pořadatelé se snažili rozmluvit jim vstup do sálu, ale početní převaha "výletníků" vykonala své... A byl poprask. Sešel se CZV SSM a zjistilo se, že o skupině vlastně nikdo nic předem nevěděl, k akci zaujal negativní stanovisko a vyvodil velmi rozumná opatření: provedl instruktáž všech předsedů ZO o zásadách uzavírání smluv na všechny kulturní a jiné podniky...
V roce 1975 našly soubory Plastic People a DG konečně zřizovatele. Stala se jím organizace Československého svazu požární ochrany jedné vesničky poblíž Prahy. Soubory nabídli zřizovateli jako protislužbu 10% ze zisků. Na smlouvě je razítko organizace, podpisy jenom Jirouse a Zajíčka. Zástupce požárníků si možná nechtěl pálit prsty...
V posledních třech letech začal Jirous organizovat vystoupení skupin jako "soukromé posvatební veselice". Příklad z roku 1974: Před svatbou přišel za budoucím ženichem a nabídl mu, že mu přijedou zahrát. Dotyčný souhlasil a na Jirousovu výzvu si na jméno své nastávající pronajal sál kina v jedné vesnici na benešovském okrese. Jaké ale bylo překvapení, když místo patnácti kamarádů, které si na oslavu pozval, jich z Prahy přijelo sto padesát. Dva plné autobusy, auta. Netušil totiž, že se na jeho svatbě odehraje "První hudební festival "druhé kultury"".
"Běžím s h.... proti plátnu
do plátna to h.... zatnu."
Tak například začínalo vystoupení DG a básníka Zajíčka.
Vstupy na tyto "výkřiky zoufalství" představitelů "druhé kultury" byl většinou deset až čtyřicet korun, datum, místo a hodina byly utajovány do posledního okamžiku. Atmosféra veselic byla tíživá, a tak se musela k radosti hostinských zalívat. Občané vesnic, ve kterých se srazy konaly, se nestačili divit. Na ně se už pozvánky nevztahovaly, a tak poznávali "druhou kulturu" hodně zblízka:
"V sále byl takový řev, že nebylo vůbec rozumět, co zpívají nebo vykřikují. Někteří z účastníků pak měli texty napsané na papíře. Když jsem se zeptal jednoho, proč je takový kravál, že tomu nerozumím, tak mi na to odpověděl, že proto mají texty na papíře, aby si je mohli číst."
"Jednalo se o hudbu dost monotónní, která spíš lidi oblbne, než dá nějaký užitek. Mně osobně se toto vystoupení vcelku nelíbilo, slyšel jsem už daleko lepší skupiny. Jediné, co jsem z vystoupení měl, byla práce, protože jsem potom musel s dalšími členy SSM uklidit sál, na kterém zůstalo množství papírů a spousta lahví od piva a alkoholu."
"Mohu prohlásit, že jsem tam prakticky neviděl střízlivou osobu. Vím, že se tam tancovalo a přítomní se svlíkali do půl těla, pokud je mi známo, tak doslova šíleli na zemi a váleli se po podlaze."
"Druhá kultura" zblízka
V přednášce nazvané Zpráva o třetím českém hudebním obrození nazývá Jirous naši současnou společnost "duchovním ghettem" a předkládá svým příznivcům jako povinnost účastnit se aktivně destrukce "establishmentu", vytvořit kulturu nezávislou na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění.
Když táhli na akci do určité vesnice, připadali si údajně jak husiti. Táhli, aby šířili kulturu. Jakou? Posuďte sami. Citujeme z textů "druhé kultury".
Vyřadili jsme vyloženě vulgární texty, protože používané výrazy řadí Švejka k předškolní četbě a můžete se s nimi setkat pouze občas na veřejném záchodku. Koneckonců i z ukázek, které dále uveřejňujeme, si můžete sami udělat představu o kulturnosti autorů a úrovni jejich myšlení:
Je libo návod?
Zahoďte mozky
zahoďte srdce
zahoďte všechno
co vás dělá člověkem
Staňte se prasetem
Staňte se prasetem
Autoportrét
My blázniví apoštolové
my spasíme svět
my převrácení hitlerové
zasadíme květ
my blázniví apoštolové
rozbouráme zeď
my tajně snící vandalové
naočkujem sněť
my blázniví apoštolové
řeknem dneska teď
my přiblblí kreténové
ukřižujem svět
my blázniví apoštolové
poručíme leť
my opilci a narkomani
rozkmitáme svět
my blázniví apoštolové
příští svět je náš
my blázniví apoštolové
MY JSME MESIÁŠ
Když revoluce, tak v sexu?
Bratři a Sestry, buďte volný.
Volný v lásce i sexu.
Oddejte svou duši Ďáblu.
Nebojte se LSD.
Bratři a sestry, pijte a radujte se.
Buďte volní. Buďte FREE.
Žijte intenzívně, milujte se co nejvíce.
Milujte se všude.
Doma i na ulici, ve dne i v noci.
Dělejte sex. Buďte FREE.
Lepší mariána než mariána?
Naládujem se na noc koksem
a pudem spolu spát
snad je to lepší s tebou takhle
než prostě milovat
naše sny vodletí do nebe
změní se v růžový páry
a naší lásce na zemi
zbejvají černý máry
sežeň mi kilo mariány
mý sny tě budou milovat
má láska vydrží všechny rány
skrz to kilo mariány
Recept na trávení volného času?
Vypil 7 piv
a 15 rumů k tomu
ukrad ježíška z jesliček v jindrhradci
Beze slov, a to hned raději dvakrát ...
miluju hirošimu a nagasaki
bylo tam tak teplo a světlo v tu chvíli
jak je mi líto že jsem nemoh chcípnout
na atomovou nemoc
Až si koupím jednou koncentrák
(koncentárk)
a vyberu si do něj oběti
pak ztýrám všechny sviňáky
jenž jsou mi k smrti prokletí
Děkujeme umělcům "druhé kultury" za poučnou lekci. Dále snad netřeba.
Odezva
Zadržení skupiny osob převážně ze skupin Plastic People a DG bylo samozřejmě vítanou záminkou pro řadu západních komentátorů k napadání socialistické demokracie, svobody slova, k výpadům proti Veřejné bezpečnosti atd.
Intenzívně se tomuto případu věnuje samozřejmě Svobodná Evropa. Protože co také pořád vymýšlet? Převzali například z francouzského týdeníku Nouvel Observateur fejeton, ve kterém se tvrdí, že rockřnřroll je v Československu zakázán a kdo dovolí, aby se hrál, může se octnout ve vězení. To ale není všechno. Označuje zatčené za "zneuznané umělce" se vznešenými cíli, "výkřiky doprovázené záměrně disharmonickými tóny" jako výraz "určité fáze zoufalství" a projev životního postoje "zhrzených a bezradných intelektuálů". Nakonec ale i Svobodná Evropa konstatuje, že dotyční se "mohou jevit jako obyčejní hulváti". Zajímavá je také reakce rakouského orgánu socialistické strany Arbeiter Zeitung, který pod titulkem Pop hudba v žaláři kvalifikuje obžalované jako reprezentanty "pravého umění". Španělský tisk přinesl zprávy o tom, že v Československu zavřeli do vězení zakladatele klubu pop music, BBS kvalifikovala repertoár skupin jako protest proti průmyslové spotřební společnosti, západoněmecký Frankfurter Allgemeine Zeitung zase považuje obě skupiny za nejproduktivnější z československého hudebního a literárního umění.
V naší republice existuje přes 1400 kytarových skupin, zaměřených od prosté populární hudby určené k tanci, až po hráčsky a posluchačsky náročný a v současné době velice oblíbený jazzrock. Z poměrně široké základny vyrostli vynikající mladí rockoví hudebníci. Normálně veřejně vystupují, nahrávají pro rozhlas a pro hudební vydavatelství Supraphon, Panton i Opus. Na deskách u nás také vycházejí licenční snímky kvalitních hudebních souborů ze zahraničí. Jen v Diskotéce Mladého světa, která je přece jen zlomkem celkové produkce hudebních vydavatelství, vyšly nebo vyjdou Modrý efekt, Barnodaj, C.K. Vokál, Katapult, SBB, Generál, Puhdys, Santana, Deep Purple a chystají se další tituly. Ale tyto informace se jaksi k žurnalistům příslušných sdělovacích prostředků nedostaly.
Z celé kampaně kolem soudního procesu je vidět jediné: všechny prostředky jsou dobré k tomu, aby se vyvolal dojem, že členskou základnu "československé opozice" netvoří jen několik málo prominentů, ale i široká obec mladých příznivců populární hudby.
Prevence
Podle slov pracovníků Bezpečnosti odpovědných za prevenci v podobných případech, bylo zadržení hlavních viníků krajním opatřením, když veškerá předběžná varování se nesetkala s náležitým ohlasem. S řadou účastníků srazů se hovořilo, někteří byli pokutováni za výtržnosti, jiní byli dokonce vzati na pohovor k prokurátorovi. Hlavní organizátoři však dlouho mizeli a vědomi si zájmu Bezpečnosti pořádali srazy utajovaně. Vyšetřování a vlastní soudní proces není žádným zasahováním do kultury, jejím řízením a kontrolou jsou pověřeny instituce pro tuto oblast specializované. Dále pracovníci Bezpečnosti zdůrazňovali: "Nám nejde o zakazování nějaké hudby. Pro podobné projevy by byli souzeni třeba i úplně bezvlasí hráči dechovky. Je třeba diferencovat. Mezi spoustou mládežnických kapel je mnoho těch, které se rockovou hudbou zabývají seriózně, poctivě se snaží o vlastní vyjádření. Je na kulturních zařízeních, aby se podobné věci neopakovaly."
Případ Magor, jak jsme si ho nazvali, je u konce. Bublina o nekonvenčních avantgardních umělcích splaskla.
Připravil:
Kolektiv redakce MS
Titl.
redakce Mladého světa
poštovní přihrádka 746
Panská 8
Praha 1
Ve 49. čísle vašeho časopisu vyšel článek Případ Magor, uvedený větami: "Ve dnech 21. a 23. září se konalo u okresního soudu Praha-západ hlavní líčení v trestní věci proti obžalovaným Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi a Vratislavu Brabencovi pro trestné činy výtržnictví ve spolupachatelství podle ustanovení ő 9/2 a 202/1,2 trest. zákona. Dne 23. září 1976 byl vynesen rozsudek, Ivan Jirous byl odsouzen na 18 měsíců, Pavel Zajíček na 12 měsíců, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec na 8 měsíců, všichni nepodmíněně. 11. listopadu proběhlo odvolací řízení u krajského soudu v Praze. Rozsudek okresního soudu pro Prahu-západ byl potvrzen v plném rozsahu."
To je objektivní informace, proti které nelze nic namítat. Cílem vašeho článku však bylo ještě něco jiného: vytvořit atmosféru, ovlivnit veřejné mínění určitým směrem. V této své snaze jste se nedrželi pouze objektivního referování o soudních spisech, o průběhu procesu, jeho okolnostech atd., ale vložili jste se do případu s osobním zaujetím.
Mnoho skutečností jste zamlčeli, jiné jste jednostranně zdůraznili a konečně jste také publikovali materiály, které k tvorbě odsouzených nepatří. Přitom vám byl obsah soudních spisů dobře znám (také z nich citujete) a někteří z vás se soudního procesu osobně zúčastnili, neboť dostali zvláštní vstupenky, k nimž veřejnost neměla přístup.
Několik příkladů vaší tendenčnosti: Abyste vzbudili dojem, že jde o špatnou hudbu (což sice nemá se soudním postihem co dělat, ale vytváří to atmosféru), píšete v rozporu se skutečností, že hudba skupiny Plastic People "rapidně ztrácela někdejší úroveň. V roce 1970 bylo proto skupině odňato oprávnění veřejně vystupovat. Podle informací Pražského kulturního střediska požádala skupina o nové kvalifikační zkoušky až v listopadu loňského roku." Ani jeden z uvedených bodů není správný - viz soudní spisy. Např. přehrávky byly dvě. Při první z nich - v roce 1973 - byli přítomni hudební odborníci, a ti námitky neměli.
Abyste vzbudili dojem, že jde o lidi duševně méněcenné (což opět nemá se soudním postihem co dělat, ale vytváří to atmosféru), vítězným tónem odhalujeme a rozhlašujete psychiatrické diagnózy, rozepisujete se zeširoka o psychiatrickém léčení atd. (To je druhá tvář Mladého světa, který se uchází o důvěru mladých lidí, kteří se ocitli v duševní krizi - viz příslušné rubriky časopisu.)
A konečně vrchol všeho. Místo textů odsouzených, otiskujete věci, které nejsou jejich dílem. I tyto texty přitom uveřejňujete zkomoleně, s falešnými názvy, vynechávkami, bez podotknutí, že ve dvou případech jde o rukopisné výpisky a náčrty, jež neměly být a předtím nikdy nebyly jakkoli publikovány. (Jde o 3. a 6. vámi otištěný text - oba byly zabaveny u Miroslava Skalického, odsouzeného již dříve v Plzni. V jeho spisech, které byly přiloženy ke spisům Ivana Jirouse a ostatních, je obsaženo objasnění charakteru těchto zcela soukromých zápisů.) Naopak jsou ve spisech založeny všechny inkriminované texty: Ivana Jirouse, Plastic People, DG 307 i Svatopluka Karáska. Z nich jste neotiskli ani řádku. (Nepočítáme-li dvě řádky, vytržené z improvizované promluvy Pavla Zajíčka, o nichž ale zase v rozporu se skutečností píšete, že byly řečeny na "Prvním hudebním festivalu druhé kultury".) Také vaše informace o přednášce Ivana Jirouse je v obou bodech nesprávná. I. Jirous zde výslovně říká, že cílem druhé kultury u nás není destrukce establishmentu, a "chození na hory", o němž mluví I. Jirous, je pravým opakem "tažení na akce", jak to charakterizujete vy.
Konečně ještě jednu - pro nás nejdůležitější - připomínku. "Případ Magor, jak jsme si ho nazvali, je u konce", píšete závěrem. To ovšem není pravda. Řada další obviněných - mezi nimi i my sami - čeká stále na soud. Ten proběhne v atmosféře, kterou pomohl vytvořit i váš článek. Nejsme tak naivní, abychom doufali, že otisknete i tu nejmírnější tiskovou opravu, natož pak, že byste poskytli prostor pro článek na naši obhajobu (jsme připraveni vám ho poslat). Chtěli jsme vám však přesto připomenout dosah vaší lidské, občanské a novinářské odpovědnosti.
V Praze 16. prosince 1976
Josef Janíček
Milan Hlavsa
Jiří Kabeš
Vážená redakce,
v 49. čísle, XVIII. ročníku MS, na str. 14 a 15, v článku "Magor" jsou publikována torza textů několika písní. Přesto, že to není nikde výslovně uvedeno, ze souvislosti vyplývá, že jejich autory jsou zmiňovaní členové skupin Plastic People, DG nebo někdo z jejich okruhu.
Abych uvedl celou věc na pravou míru, prohlašuji, že útržky textů uvedených pod ztrapňujícími názvy jako "Je libo návod", "Autoportrét", "Lepší Mariána než Mariána", "Recept..." a první část (až ke slovům "na atomovou nemoc") "Beze slov..." jsou mým dílem a soukromým vlastnictvím, nejsou nikde publikovány ani rozšiřovány a nebyly ani od roku 1968 nikde provozovány. Nechápu, jak se tedy dostaly k vám do redakce a jak mohly být publikovány v podobných souvislostech. Chci také podotknout, že zkrácení textů, vytržení z kontextu a vydávání vyloženě parodických, zesměšňujících pasáží za vážné ideje, nedává dobrou vizitku práci redakce. Např. píseň, z níž je citát o Hirošimě a Nagasaki (citovaná část je jakýmsi recitovaným prologem),je vášnivým protestem proti atomové hrozbě. Píseň "Staňte se prasetem" napadá velmi ostře maloměšťáctví. Je pravdou, že prostředky velmi nevybíravými, ale myslíte, že si to zdegenerovaný, vývoj brzdící měšťák nezaslouží? "Apoštolové": to je sám pro sebe shazující popěvek o bláznivém mládí plném snů, představ a kácení model. (Neuvedený refrén přece zní: "Jak, jak, jak bejt pták?")
Vyloženým protestem proti narkomanii, používajícím v umění tolik obvyklou formu parodie, je text o "mariáně". Jeho parodičnost je opravdu zjevná. Nemohu uvěřit, že to zkušený publicista (-té) nepoznal (-i). to platí i o následujícím torzu z "Receptu", který je částí písně "Milujte jižní Čechy", a je jasnou poetizující nadsázkou (to platí o celém textu skladby, kterou otištěný útržek absolutně nereprezentuje).
Žádám o řádné dementi otištěné ve vašem časopise, nejlépe o otištění tohoto dopisu v plném a nezkreslujícím znění. Žádám tím vlastně jen o napravení prohřešků proti autorskému právu (zakotvenému v autorském zákoníku), kterých jste se dopustili.
Žádám o řádné vysvětlení, kde jste k mým textům přišli. Je mi to zcela nepochopitelné, poněvadž nejsou (jak jsem již podotkl) nikde k dispozici.
Doufám, že celou věc uvedete co nejdříve do pořádku.
Děkuji.
Praha, 13. prosince 1976
Milan Knížák
Tulipánová 2802
Praha 10 - Zahradní Město
106 00
Československý rozhlas
řediteli čs. rozhlasu a redakci vysílání Studia 7
Věc: Několik poznámek k vysílání Studia 7 dne 8. 12. 1976 v 17 hod. na stanici Hvězda "o odsouzených výtržnících"
Dovoluji si vás upozornit, že jsem byl odsouzen za výtržnictví k osmi měsícům vězení a tento trest jsem si odpykal 18. 11. 1976. Nechápu, kdo dává pokyny ke štvanici ve sdělovacích prostředcích, neboť k tomu jsme již odsouzeni nebyli. Moje obhajoba před veřejností neobstojí a tak jsem vystaven útokům lidí, kteří se opírají o vaše "informace". Ve zkratce uvádím několik nesrovnalostí:
- Malou noční hudbu v barbarské úpravě nehrála žádné ze jmenovaných skupin
- svědectví pana Kosíka o pornografii před soudem neobstálo
- jestliže byl někdo léčen na cokoliv, není možné, podle lékařské etiky to vytrubovat v rádiu
- povídání o Karáskovi je nafouklá pomluva, nic víc
- zjistěte si laskavě autorství textů, které citujete a souvisí-li skutečně se jmenovanými skupinami
- pan Tesárek měl v Líšnici vidění, neboť nikdo se tam nepovaloval po zemi, ani nevykřikoval ono: hari, hari...
- na žádném koncertě jsem si nevšiml amerických vlajek aj. symbolů na oděvech diváků
Tolik nepřesností snad na tak krátkou relaci stačí. Prostudujte si příště pořádně spisy, je jich hodně, ale použijete-li šikovného střihu, změní se názor na stížnost... atd. Střih je zázrak a vy s ním umíte dobře pracovat. Bez zábran před čímkoliv, bez práva nechat promluvit pomlouvané, bez zveřejnění našich stížností, bez ohledu na zákon. Zkrátka můj trest neskončil výstupem z věznice, ale pokračuje.
Žádat vás o omluvu nebo o opravu považuji za zbytečné. Závěrem vám děkuji za přehrání úryvků skladeb skupiny DG 307; je to dobrá muzika.
V Praze 18. 12. 1976
Vratislav Brabenec
člen skupiny Plastic People
Koněvova 752
Horní Počernice
Praha 9
Tento dopis nalezl doc. dr. Zdeněk Mlynář dne 8. října 1976 ve své schránce na dopisy; dopis nebyl odeslán poštou. K tomuto dopisu byly přiloženy texty písniček Hnisavá hostina, V prdeli, Jen se trochu.
Vážený pane doktore
Od našich přátel jsme se dozvěděli, že jste prokázal mimořádnou osobní statečnost a zaslal dr. Husákovi dopis na podporu našich kolegů, kteří se v minulých dnech stali obětí režimu a v zaranžovaném procesu byli nespravedlivě odsouzeni.
Vážíme si vašeho neohroženého postoje a je pro nás ctí, že jste pochopil myšlenky našeho hnutí a jako jeden z mála s postavil na naši obranu.
Za Váš projev statečnosti jsme se rozhodli jmenovat Vás čestným členem naší skupiny a v upomínku zasíláme ukázku naší tvorby.
Protože chceme, aby se Váš statečný čin stal známý v celé společnosti, zasíláme kopii tohoto dopisu včetně našich textů redakcím RP, LD, MF, Svobodného slova a Práce se žádostí o uveřejnění.
Doufáme, že se budeme moci s Vámi osobně setkat a své poděkování Vám tlumočit ústně.
Kruh přátel Plastic People
(napsáno černým fixem)
dále následují čtyři podpisy ve čtyřech barvách propisovací tužkou, které se podařilo identifikovat - s největší pravděpodobností - jako jména Jelínek - Lacina - Pastyřík - Vána.
Hnisavá hostina
Sezvu si k hostině výbor
votevřu konzervu hnisu
naostřím voplzlej příbor
nandám si chlupatou mísu
Hnisavá hostina
voplzlá hostina
hnisavá hostina
mlaskavě začíná
Válím sud zvrácený pěny
rozkrájím vodnatou krysu
v hostině nesnesu změny
vystříkám kečup z penisu
Hnisavá hostina
voplzlá hostina
hnisavá hostina
příchuť mít začíná
Všchno to svařím a zamíchám
zahustím hnisavou krví
v stadiu sifilu pelíchám
opuchlý puchejře smrdí
Hnisavá hostina
voplzlá hostina
hnisavá hostina
chutnat všem začíná
K hostině výbor zasedá
všem přeju dobrý chutě
nejvíc si mlaská předseda
slizký hnis stéká po bradě
Hnisavá hostina
voplzlá hostina
hnisavá hostina
působit začíná
Všichni s rozkoší na hajzl odchází
všichni s rozkoší jdou zvracet
splachovat hostinu nesnáším
hnis musím do konzervy vracet
Hnisavá hostina
voplzlá hostina
hnisavá hostina
konzervou začíná.
V prdeli
Ach
KáSČé, KáSČé do prdele
věřím v tebe
žel, jak ve vše
jako v nebe
Jen se trochu
Jen se trochu blbe vzmuž
ať jsi žena
nebo muž.
Co jsi posral oblížeš
mám strach,
že to nezmůžeš.
Tento dopis obdržel Petr Uhl dne 14. 10. 1976 poštou. K dopisu byly přiloženy následující texty: Hnisavá hostina, Nevím co bych, Sádlo, Všechna slast, Pivní rostlina, Jen se trochu, Variace na Tomana. Mimo hnisavé hostiny a Jen se trochu, které jsou přepsány u předešlého případu (viz dopis Z. Mlynářovi), přepisujeme všechny ostatní.
Drahý bratře,
v poslední době jsi projevil neobvyklou morální pomoc při perzekuci našich mladých přátel moderního umění.
Jako vděk Ti posíláme některé ukázky z jejich tvorby a doufáme, že i nadále zachováš našim přátelům i nám přízeň.
Čs. socialistická opozice - sekce mladých
Nevím co bych
Nevím co bych
za to dal
kdybych, kdybych
na vše sral
kdybych na vše
mohl prdět, ach
jak se komu líbí
smrdět.
Všechna slast
A tak je
všechna slast
v prdeli, ať
Kochu -
kde když se
sotva zrodí forma
už stíhá tvrdou
normu norma.
Sádlo
Vepřo, knedlo zelo sádlo večeře
Nažerem se, přežerem se, poserem se
Máma na stůl nosí sádlo večeře
Nažerem se, přežerem se, poserem se
Po večeři táta leží, sádlo večeře
Nažerem se, přežerem se, poserem se,
Všichni spí a prdí, sádlo večeře
Nažerem se, přežerem se, poserem,
Vepřo, knedlo zelo sádlo
Pivní rostlina
Do prdele
čí pak je to
asi vina, že
krom toho všeho
ostatního hnoje
jsem jenom
pivní rostlina.
Variace na Tomana
Variace na Tomana
v níž máti se svěřuje
panna, že ji potkal
v lese Toman, starý
lesní erotoman:
"Ach do prdele
máti má, prd
primeros, sem
těhotná."